Není hezčí podvečer v Jablonném v Podještědí,
než sedět večer za domem a dívat se. Pokud máte před sebou
modrou oblohu, zelený pás, louky, v dálce stromy, pak se
hodiny díváte na to, co jste nikdy neviděli.
Jak na vojenské přehlídce na Martově poli Bonaparte
tiše zavelel a k nebi vzlétly letecké pluky císařských
vzdušných sil. Formace po dvou, čtyřech i po sedmi. Jeřábi,
čápi, volavky, poštolky. Neviděl jsem nikdy nic podobného. Snad
rybník plný ryb. Obloha je rozdělena čárami proudových letadel.
Nad deset tisíc metrů, bez nejmenšího hlasu, jako by Kašpárek
oněměl v loutkovém divadle uprostřed děje doma u Králů,
svět ztichl a poslouchal i sousedovic pes.
Tam, vysoko nad námi dravec něco křičí, asi se bojí
těch velkých letadel. Vítr nefouká, nic se nehýbe, než ti tam
nahoře, kteří se posouvají v čase. V pořadí, nejblíž
draví ptáci, volavky a čápi, nad nimi proudová letadla a nad
nimi bílé pásy, mraky, a nad vší tou krásou boží cestuje
slunce oblohou, jako sněhovou plání na saních tažených
polárními soby. Opona se zvedla někdy po poledni, do křesel
usedli diváci. Já a paní. Představení bylo vyprodáno a na
lístky se stály fronty. Byli tam i překupníci a nabízeli lístky
za horentní ceny, abyste mohli vidět, co nikde jinde k vidění
není. To není obrazovka plochých televizí, to je dioráma, okno
do světa plného překvapení. Mnohorozměrný svět vzdáleného
hukotu obrovských letadel, ptáků, kteří v úžasu na ty menší
křičeli. Divadlo, kde můžete
i klidně spát, protože do posledních minut těch krásných
chvil svítilo slunce řízené počítačem diváckých srdcí nás
dvou.
Obloha nad Jablonným. Nikdy neuvidím víc. Zmínil se
mi o ní soused, pan František Kunc a já mu moc nevěřil. Říkal
jsem si, že se jen tak chlubí. Ne, nechlubil. Kouzlo mámivého
představení se opakuje každý podvečer a kdo stihne začátek je
pohlcen a není k nasycení. Vidět Neapol a zemřít po tomhle
zážitku zapadajícího slunce není aktuální. Žebříček
hodnocení už není v Itálii, posunul se podstatně severněji.
Za Lípu směrem na Žitavu, kousek od Novýho Boru, k Mimoni a
Zákupům. Divil by se i Orlík syn Napoleonův, co vše mu osud
odepřel, když si jeho tatík krásu Podještědí v náruči
Jablonného odzkoušel!
Dnes tu žijí lidé jako tehdy. Obloha je plná dravců,
co komín to rodina čápů, o zahrady tu pečují pilné včelky a
čmeláci… Je tu vše pro člověka, co přijde a chce se dívat.
Svět divů, kouzelné trubičky se sklíčky barevného spektra.
Všude voda, rybníky a vysoká obloha. Kočky, co nosí sousedům
ulovené hlodavce a psi, co si nedají pokoj ani v noci.
Motorkáři, co si cestou k Mimoni myslí, že silnice patří
jen jim. V samotné Mimoni služby, jak mají být i díky
rámaři Koubovi. Snad kdyby ještě k tomu, co umí, uměl
zarámovat tu krásu pozdně odpolední oblohy nad Jablonným.
Díky stvořiteli, přírodě a všem silám, které
hýbou zemí, dík, dík za tu krásnou podívanou. Ve všední den,
jako v sobotu, nebo v neděli. Každý den je tu svátek,
svátek nádherné přírody, pracovitých lidí, sousedky nad námi
i sousedů dole za novým plotem i naproti přes ulici. Je tu krásně
a k tomu každý podvečer a večer bonus té zázračné
oblohy, která je jako něco, co bývalo na poutích v obálkách
za korunu – štěstí. Kupte si štěstí! Jablonští nemusí. Těm
stačí jen zvednout hlavu, vypustit starosti, dívat se na oblohu a
snít. Ostatní už přijde samo… Pak stačí jen otevřít oči a
jít za voláním.
Žádné komentáře:
Okomentovat