Ta ulice byla, a co si budeme
namlouvat, stále je v záplavové části Liberce. Ale co, tehdy to lidé,
kteří tam bydleli tak úzkoprse nebrali. Voda přišla a vzala s sebou, co by
stejně přišlo na zmar letos, za dva roky. Televize, elektrické pračky, auta,
drahá elektronika v té ulici nebyly, tak o co šlo. Šlo jim o život, aniž o
tom věděli…
Táta se narodil v den, kdy se
narodila i republika – 28.října. Kdy se narodil Walther Pichler z německé
rodiny bydlící v témže domě ve stejné ulici nevím, ani kdy Žid Otto
Jelínek. I ten bydlel s mým tátou z německo-židovské rodiny
v domě ve stejné ulici… Jak to tak mezi kluky bývá, byli to nerozluční
kamarádi bydlící tam dole pod radnicí v jedné z ulic u Nisy. Chodili do
stejné školy U Soudu, později do české měšťanky, nahoře u stadionu
v Růžodole. Dětství, společné rošťárny, oslavy narozenin, dokonce i svátků
- těch státních i náboženských, které toleroval kněz i rabín.
První polovina dvacátého století,
měla teprve začít. A začala tím, že kluci se pohádali o děvče z české
rodiny, která s nimi chodila v Růžodolu do školy. Můj táta byl
z nich nejstarší, a že nebyl vybaven jazykově, neoslnil svou češtinou
učitele natož slečnu. Vyhrál Walther Pichler. Žel, toho oslovil i Konrád,
chlapík z Vratislavic. Jelínkovy zase oslovil někdo z Prahy, jestli se nechtějí odstěhovat
do Palestiny. Tátovi rodiče v tom lítali a jasno neměli vůbec. Táta se
stačil vyučit u Neumannů tkalcem. Oba dva kamarádi dál studovali. Jeden na
průmyslovce, druhý na gymnáziu na Husovce.
Liberec ve třicátých letech byl
Šanghají Evropy, Asie i jižní Ameriky. Babylon řečí, ambiciózních politiků,
masových shromáždění, pochodů nezaměstnaných, protestů, bubnování, pískání na
flétny, pochodů s hořícími pochodněmi. Kluci dospívali a kolem nich, i
v jejich ulici to kotli vřelo.
Staří si stěží odpověděli na pozdrav, a tím končila i dřívější vřelost.
Prohodit spolu pár slov, to už byla věc zcela výjimečná.
Pak přišla listopadová křišťálová noc
roku 1938. Té noci se do Liberce vrátil středověk. Strach, plameny, dým a
bezmocnost. Synagoga ještě hořela a děti z židovských rodin už do
libereckých škol nesměly. Dědečka zatklo
gestapo, jeden po druhém mizeli lidé z liberecké ulice, z domu, kde
vyrůstali.
Zůstali jen Pichlerovi a ti si
pomohli. Starý nábytek vyhodili a mohli si vybrat po těch, co před oslavujícími
sousedy na poslední chvíli stačili utéci do protektorátu. Liberec se stal součástí třetí říše.
Liberečtí Němci rukovali a Walther Pichlerů také. Padl u Moskvy. Do Liberce se
nevrátil po válce vůbec nikdo z rodiny Jelínkových. Z rodiny mého
otce tak napůl. Pichlerovi skončili ve
sběrném táboře ve Stráži nad Nisou - starém Habendorfu a později někde
v Německu. Jelínkovi v Osvětimi, odkud nebylo návratu. Táta se oženil
a po válce se mu narodil syn.
Do té ulice jsem pak už chodil jenom
já. Je stále v záplavové zóně, ale co, lidé v ní dnes bydlící to tak
neberou. Mluví česky, chodí do práce, někteří jsou nezaměstnaní. Netuší jak
dramatická byla doba, první polovina 20. století i tady, v Liberci…
Žádné komentáře:
Okomentovat