sobota 27. června 2015

Kam vedou všechny ty cesty…

Když jsem byl malý, byl jsem zvídavý… Prý hodně zvědavý, jako opice. To bylo pořád: Kudy tudy vedla cesta na hrad? Do města, k řece, k babičce, do lesa? I v pohádkách nebylo pro mou zvědavost místo. Šla Karkulka opravdu lesem, cestou, necestou? Co jsou to bludné kořeny uprostřed cesty? Obdobně, v případě Šípkové Růženky, Jeníčka a Mařenky. Kam vede cesta tam bez zpáteční jízdenky? Cesty, cestičky. „Co z tebe, kluku dobrej, bude? Cestář? Co tě tak zajímají, cesty, cestičky?“ To byla slova mojí matky.
Začalo to tím, že od kostela dolů k mostu přes Nisu se rekonstruovala stávající prašná silnice. Bylo mi pět a koloběžka po prašné cestě jela nic moc. A tak jsem sledoval pozorně postup cestářů, něco jako stavební dozor. Aby to šlo bez průtahů, komentoval jsem prý i čas dělníků na svačinu, opřen o koloběžku za bezpečným plotem. Matka jim nosila vodu k pití a omlouvala mé chování tím, že mám slíbeno, že smím jezdit – až bude práce hotova, po hladkém asfaltu od kostela až po most přes Nisu. A tak vám i dnes mohu odříkat, po víc jak šedesáti letech technologický postup oprav prašné komunikace.
Dočkal jsem se a nebyl jsem sám, komu to jelo a jezdilo. Nějak se událo a ty cesty se mi staly osudem. Od těch kolem hradů, tvrzí, až po ty, co jim táta říkal autostráda a které stavěl v Německu Hitler, aby dal Němcům práci a nenechal je hladovět. Všímal jsem si cest, co vedly úvozem, brodem, s Čedokem, s CKM. V Neapoli, pod Římem jsem viděl, kudy se daly do světa kohorty římských legií. Cestu, které se dodnes říká Via-Apia. Viděl jsem, kde přepřahali koně na svahu Ještědu, kde spali jezdci s poštou ve vysokém klobouku, kde poštovní trubka křičela do kraje: Pošta je tu!
Viděl jsem cesty v zajateckých táborech, cestu k Babimu Jaru v Kyjevě. Vím, že kdesi je cesta Via Dolores, že na úbočí vysokých skal vedou cesty jen pro ty, co netrpí závratí a že existují brody s mělkou vodou. Dálnice, cesty, 1., 2. a 3. třídy. Cesty od lavičky k lavičce, cesty zadumané, džunglí, lyžařské stopy, cesty, co vedou zvířata k vodě, letadlové koridory, letadla, co za sebou zanechávají bílou stopu na modré obloze.
Cesty, to byla i ta má vlakem za babičkou, ráno do školy, do školky na oběd, na plovárnu, do knihovny. Cesty, co vedou splavnými řekami Čech, brázdy v moři vody, co se tvoří za zaoceánskou lodí, cesty, kterými chodí srnky pít.


 Stále se ptám, kam vedou všechny ty cesty. Kam mě přivedou? Stále se ptám, kam vede má cesta a kde končí, mám pospíchat? Každá cesta přece vede do Říma...

Voňavým světem, po kolena v minulosti

Tak, jako v barevnách našich textilek nevonělo nic (pokud močovina někomu voní, pak se omlouvám), byly naopak v Liberci továrny, z jejichž oken se linula taková vůně, že i můj chlapecký nosík nechtěl z téhle ulice do jiné…
Začnu ještě jinak. To když maminka dělala povidla, musela být z bezpečnostních důvodů okna dokořán a já daleko od bublajících švestek. Maminka s šátkem na hlavě a s velkou vařečkou vládla té mé sluneční soustavě. Když jsem se chtěl po letech do povidel pustit osobně, tak je dodnes okolí místa vaření poznamenáno výstřely oné prapodivné sladké koexistence, co ulpěla na zdech a na hrncích, odkud nešla odstranit. Povidla voněla a byla všude.
Vše po mamince mi sladce voní, rovněž i po skořici, kterou nemusím, po vanilce, po cizokrajném koření, po láku od okurek, po svíčkové, domácí malinové šťávě. (Můj věrný čtenáři, i ty, anonyme, nezapomněl jsem na nic? ) Po pečeném vepřovém kolenu s křenem a hořčicí. Na světě to chodí tak, že všechno má svůj osobitý pach. Černoch, indián, jako bílá tvář, o Ribaně nemluvě…
Maminka uměla skoro všechno. Moc neuměla jen jedno - vařit. Přesto, že jím s chutí, nic to nemění na faktu, že jsem měl maminku moc rád. Když zavářela, táta před její aktivitou utíkal. Já ji mám spojenou s tím voňavým sladkokyselým lákem na květácích, okurkách, na paprikách. Meruňky a jahody ztratily zavařením barvu a vypadaly mdle a šedivě. Máti uměla zavařit téměř všechno - jedlé jeřabiny, houby, škvarky, maso z králíka a do vodního skla i vejce.
Co páchlo víc jak močovina v libereckých barevnách, byla nakládaná domácí zelenina. Když se otevřela, spolehlivě od našich dveří odehnala pošťačku, zloděje i kominíka. Bože, ale to byla dobrota! Olomoucké syrečky proti téhle míchané zelenině byly slaboučkým čajem, odvarem z pampelišek.
Já tomu léku na všechno říkal smraďoška, a máti, že poztřít by to mohla leda v plynové masce, a že kdekterá popelnice v parném létě voní lépe. Což pravda nebyla, i když parné léto a městské popelnice, co do vůně zanechají silný dojem na mnoho let.
Vůně... Jak jinak voní moře ráno,když se probouzí a večer! Jak voní mé milované město, když v létě zkropí jeho ulice vůně vody z postřikového vozu, v dusnu, po dešti? Ráno chladem, husí kůží na rukou, když kolem všechno ještě spí. Voní i prádlo na šňůrách, houby, co se suší na novinách, káva i čaj v malovaném hrnku, lípa v květu, ovocné dorty, vánoční cukroví od babičky, malé dítě vytažené z vaničky, krém i voda po holení.

 A ještě abych nezapomněl. Na Ruprechtické ulici v Liberci to bylo Lipo – výroba bonbónů, žvýkaček Pedro, pendreků, antiperlí a bůhví čeho ještě, co tam ještě dělali. Okny v přízemí, tehdy ještě bez pletiva a bez mříží nám dětem ty sladkosti dávali. Kde jsou ty časy, kdy to šlo a nebyly z toho maléry… Tak ať vám svět voní bez malérů.

neděle 21. června 2015

Přání v polovině roku


Jako kluk jsem si představoval Liberec jako jedno velké letiště. Byly mi čtyři roky a od nás z Machnína byla vidět z Liberce právě jen liberecká letadla, která při startu mířila k Machnínu. A byla to krásná letadla. To už umí ocenit i čtyřletý kluk ocenit. Mnohoplošná, rychlá, pomalá, větroně, výsadkáři, akrobacie. Prostě, letadla mě dostala a Liberec byl pro mne jedno velké letiště. Brána, cesta do světa otevřena - tak nějak jsem se později nadchnul nad knihou, později nad poštovní známkou, obrazy, grafikou, synem Jakubem, dcerou Sárou.
Liberec byl městem za kopcem, kde žili děda s babičkou a kde pracoval táta. Město cirkusů, divadel pro děti, kin a slavností, kde se dětem kupují dárky, cukrovinky, knížky. Tam jednou půjdu do školy, kde jednou moje děti budou úspěšné. Tam se ožením, budu mít spoustu přátel, na hřbitově budu jednou ležet, jako ostatní. Jo, takhle jsem jako kluk uvažoval.
Ale ten kluk rostl, dospěl a najednou si sám sebe uvědomil v celé své dospělosti a začal město vidět i očima souseda, kamaráda z vojenské služby v dolních kasárnách, spolužáka, kolegy ze zaměstnání.
Město je aglomerací mnoha tváří. Od řeky Nisy po kopce Jizerek a horu Ještěd. Je tváří lidí, kteří zde našli domov po vyhnání Němců a kolaborantů. Těch, kteří se zde narodili, až po ty, kteří leží na několika hřbitovech v okolí. Poznávali jsme své město prostřednictvím fotbalu, hokeje, lyžování, jízdy na kole, pěšmo v okolních horách, na koupalištích, v kulturních zařízení, na tancovačkách s Láďou Barešem, v muzeu, v galerii, na 1. máje, v lampiónových průvodech, na manifestacích za světový mír, bezjaderný svět.
Naše město mělo svou univerzitu, tělovýchovu, Svazarm, svaz žen, skauty i pionýry, Textilanu, textilky, družstevní pekárnu, jatka, městský dvůr i mlékárnu. Město vidím, jako perlu v náhrdelníku z okolních menších městeček: Frýdlant, Nové Město, Raspenava, Vratislavice, Hodkovice, Český Dub, Chrastava, Osečná, Hrádek, Jablonné... A to jsou jenom ty větší aglomerace.
Město ztratilo genia loci měst 19. století, sevřeného prstencem pěti kostelů v okolí radnice. Je bohaté na stavební styly – baroko, secesi, pseudorenesanci, podstávkové domy, nezaměnitelnou industriální architekturu. Může se pochlubit Ještědem, ZOO, botanickou zahradou, světem podle reemigrantů rodiny Vajnerových, vracející život městu prázdných textilních továren. Žije sportovní halou, sportovním areálem v Doubí - Vesci. Život je dán Jizerkám hraničními přechody.

 Mé město je plné tramvají a dětských kočárků, babiček a dědečků, aut, co jedou tam, kde už měla být včera. Studentů spěchajících do školy, do obchodů, co otevírají v devět hodin a zavírají v noci. Mé město je plné pochroumaných chodníků a přelidněných ulic, které voní azalkami a rododendrony. Je plné průmyslových a obchodních zón, sportovců a umělců. Dětí hrajících na hudební nástroje, které chodí do cirkusu a do kina, občas se mezi sebou perou, mají chuť žít, a co je hlavní – začínají jim letní prázdniny!!!

Pod Ještědem, v městečku Jablonném


Hospoda v zatáčce v esíčku kousek od centra. Už ne k Valtinovu, ne rovně na Mimoň - mám namířeno na opačnou stranu. Při cestě mi kdosi, komu bych ruku políbil, postavil naproti hospodě lavičku do betonové zdi. Nohy z kovu a na nich prkno, dnes už staré, seschlé, popraskané, ale funkční, jako hráz na přehradě, guma v trenýrkách.
Paní, co do objemu značná, obsadila polovinu lavičky, se ztotožnila s mou urputnou snahou dojít až k ní a sednout si, třeba i jí na klín. Pokud to ještě nikdo z vás neví, tak se mi špatně chodí, neboť mám vše, co sedmdesátník má mít a co mu v tomto věku odchází. Paní mi popustila kus svého záchranného voru a neodpustila si zeptat se: „Co vás bolí?“, a já, co bych to tajil: „Koleno.“ „A, že nám hezky svítí sluníčko?“, kontrovala paní a já: „Kolik vám bylo?“ Ona nahlas: „Osmdesát pryč.“ Já nahlas: „Večer bude pršet, „ a potichu: „Já do centra na tu poštu nedojdu.“ Paní nahlas: „Abyste tam došel, když vás to tak bolí!“ Zvedl jsem se a statečně řekl: „Děkuju, jdu jenom na poštu…“
Z pošty je to pár kroků ke sv. Zdislavě do chrámu. Jablonné to má dobře ošetřeno. Na chrámového lupiče tu čeká jedna studentka v rámci svého studijního vývoje. Bydlí na faře a nenápadně - nápadně si hledí návštěvníka, případného zloděje. Zprvu jsem byl potěšen jejím zájmem, ale když jsem shledal důvod zájmu o svou osobu, nadšení rázem opadlo… Přesto a snad nějak se ospravedlnit, požádal jsem slečnu o rozhovor a dozvěděl se, že tímto způsobem střeží obdobná parta i chrám v Hejnicích. Doufám, že už ne svatého Víta v Praze na Hradčanech, to by mi připadalo jako hazardování s penězi z restitucí… Dívka mi pošeptala mnohé z tajemství „strážního oddílu“, já jí na oplátku napověděl, co číst večer na faře a nepropadnout tíži mládí, krásných osmnácti let na severu Čech.
I jinak si chrám v Jablonném, kousek od Ještědu, zaslouží vaši návštěvu i opětovnou. Je co obdivovat. Jen ty sochy, sousoší mi připadaly jako hrnky v našem příborníku - potřebovaly by zbavit špíny, prachu.. Nebo to je součást stáří – patiny? Jablonné to není jenom chrám. To jsou i obchody, služby, restaurace. Vietnamka, co vám vrací drobné, když předtím hlásí cenu v eurech. Elektrospotřebiče na rohu náměstí, kde odjakživa byla radia a nyní se tam prodávají hadry. Lékárna smutného magistra, co neví, co z lékárny zbude, pokud si každý vyzvedne své léky jinde. Informační středisko je tu takové jako, jako třeba v Paříži.
Koleno nepřestává bolet a tak ještě nahlédnu do proslavené Jídelny pod věží, kde mají otevřeno ráno od tří ráno do čtyř odpoledne. Řízek zde sice po poledni už neměli, ale pokud mají, tak je přes celý talíř a za slušnou cenu…
Po schodech dolů, skrze torzo starých hradeb, kolem barviv a laků, za železářství, kde bydlí slavný sběratel starých pohlednic Jablonného a okolí pan Černý… Pak už jen opravený most, krásný dům Hájkových, dům prodeje živých ryb a městských hasičů a na kopci začíná Česká Ves, hospoda u Koláče a pod ní louky, mokřadla, nová turistická atrakce. Něco pro vás, co nemusíte do muzea a vidíte svět trochu jinak. Je to na volbě. V celém Jablonném je překrásně.



pondělí 15. června 2015

Začnou prima prázdniny


Psalo se léto roku 1956. My filatelisti, já sotva devítiletý kluk a můj děda Artur, jsme projížděli Prahou na společnou dovolenou. Byla sobota, nebo neděle, krásné počasí, prázdniny. Už ve vlaku, vlastně ještě dřív, jsme se s dědou rozhodli, že prázdniny začneme v Praze hned ráno, návštěvou filatelistické burzy. V taškách jsme neměli těžká alba známek, jen děda měl v náprsní kapse saka malý albumek s několika známkami.
U Nováků, doufám, že se nepletu, se scházeli filatelisté z celé Prahy a bylo tu hlučno, jak ve včelím úlu - venku bylo už po ránu horko k zalknutí. Přesto jsme získali místo u stolku a dvě židle. Bylo kam položit dědův albumek a čekat, až se najde první zájemce. Známek děda nevzal moc - Rakousko, nové, krásné, tehdy velmi módní – hledané, ale jen za pár korun… To hlavní měl děda na druhé stránce - Wipa-blok, aršík známek z vídeňské výstavy z 30. let minulého století. A za něj by bylo už pár stovek.
Trvalo to už dost dlouho, pozornost polevila, ale má ne tolik, co dědečkova. Od stolku odcházel starší muž a odnášel si bezostyšně náš albumek se známkami i s Wipa-blokem. Nejdřív jsem si myslel, že špatně vidím, ale vzpamatoval jsem se včas. Vyletěl jsem jak čert z krabičky a slyším se jak volám: „Pane, to jsou naše známky!“ Skok a držím ho.
Marně se snažil zrychlit krok, visel jsem mu na ruce a druhou zápasil o malé album, co si zlodějíček si strkal za košili. To vše se odehrávalo v rozpětí několika málo vteřin. Dědeček se, jak ve zpomaleném filmu zvedal ze židle. Ostatní se začali otáčet naším směrem. Teď jsem začal vypadat hloupě já, klučina, co se sápe po albumku visíc na paži solidně vypadajícího občana…
Vyřešila to dědečkova hůl, o kterou se jinak opíral při chůzi. Zaoblenou horní částí si zlodějíčka přitáhl k sobě, jako rybář, když vytahuje z vody kapra. To už si ostatní všimli o co jde a v tu ránu kolem nás byla spousta čumilů. Mně si ani moc nevšímali, spíš je zaujalo, jak se dotyčný začal vymlouvat - že hledal světlo, že by se vrátil…
Děda během chvilky prodal nové rakouské známky a už se těšil, že se prodá i ten výstavní aršík. Nešlo to tak rychle. Až známý pražský herec, který by, být to na mě, dostal vše zadarmo, ten projevil zájem. Zeptal se: „Co stojí?“ „1.200 korun československých,“ odpověděl děda. Zájemci se to zdálo moc: „Jste drazí!“, všimněte si, mluvil i ke mně! „Jste drazí jako Pofis!“ Já jej hltal očima, děda ne. Trval na své původní ceně a dostal ji…
Začaly nám prima prázdniny… Dnes ten samý aršík stojí kolem šedesáti tisíc, dědeček už tady není a já, ač sbírám známky, si Wipa-blok nekoupím, ani zlodějíčka bych asi už nechytil.


     

Bílá svítí, zahltí oči v zimě


V odlehlé uličce sníh vydrží pokaždé déle, než na té hlavní. Vím to, mé dětství se ubíralo i cestičkami vedlejšími. Jednou jsme se odstěhovali na druhou stranu obce, opět do uličky, co nebyla hlavní. Maminka byla ženou v domácnosti starající se o výchovu dítěte. Tím jsem byl já. Tatínek ze svého platu v továrně živil maminku, mě a sebe. Bylo to hodně málo peněz, ale na vesnici se žilo levněji, než ve městě. Netopilo se ve všech místnostech, tolik se nejedlo, nekupovali se hlouposti, oblékali jsme se střídmě, maminka leccos ušila a upletla. Boty a věci kupované v obchodě vydržely, na rozdíl od současných, velmi dlouho. Elektřina, voda a služby byly velmi laciné, stejně jako pivo, chleba, benzín, mléko. Léky na recept byly zdarma, stejně jako školní pomůcky, mateřské školky až po studium na vysoké škole.
Hlavně, co dovedu ocenit ve stáří, bylo bezpečno. Oprávněný strach z trestu byl víc než motivující, zločinnost existovala, ale přeci jen šatlavy, tak jako dnes, nepraskaly ve švech, a co je důležité - vězni neměli v ,,nápravném zařízení“ pohodlí, museli pracovat. Kategorie politických vězňů byla zneužívána a neadekvátně pronásledována a šikanována.
V té době předtelevizní, předmobilní a předpočítačové jsme žili život za železnou oponou oddělující náš svět od světa svobodného podnikání, cestování, moderní hudby, svobodného přístupu k náboženství, ke svobodě slova. To vše více-méně rozdělilo společnost. Většina starších spoluobčanů se postavila nalevo, mladé a nezaměstnané na střed, nebo na stranu těch, co volají po starých zlatých časech, časech, mého mládí…
Tehdy sníh, když už napadl tak, v těch našich vedlejších uličkách se udržel i po celé vánoční prázdniny. V sobotu a v neděli bílý, neposypaný, na saních sjízdný od shora uličky až na rovinu dole u Nisy ke krámu se smíšeným zbožím. Tak, jak bylo v noci černo, když tma byla tmou tmoucí a my měli s dospělými černou hodinku - čas věnovaný i nám dětem, povídání si o všem možném i o tom, co dávalo rodinu dohromady.
Podobně zase, když jiskřil čerstvě napadaný sníh a my s tátou se svezli na sáňkách, stavěli sněhuláky, zašli si do knihovny, do vesnické hospody (na limonádu), do kina v sále místní hospody…
Ty bílé dny bez popelu na cestách ulic vedlejších, to bylo moje mládí, tak trochu jako z Ladových zimních pohlednic. Odlehlé ulice, kde se zpomalil čas... Byla to doba, kdy byl doma vždy někdo, kdo se postaral. Čas úplných rodin, plných školních tříd. Odlehlé uličky, nám daly vyrůst, vystudovat, vychovat nás a často i naše děti, než nám je doba vymknutá z kloubů vzala.
Po bílé noci to byl často bílý den, který jiskřil ranními mrazíky. To byl čas našich dlouhých zim, kdy bylo vše jak bejvávalo - sníh z chodníků a ze silnic odvážen zemědělci pryč kamsi na skládku za město.


pondělí 8. června 2015

Končí jaro roku 2015, začíná horké léto

Jsou věci důležité, zásadní, méně důležité a pak ty, které vás baví. Jíst bychom měli 3x denně, pracovat tolik, abychom si vydělali na základní potřeby a na to, čemu se říká být šťastný, udělat lidi kolem sebe šťastnými…
Nerad zjednodušuji a nechci ubrat právo těm, co mě rádi doplní a poučí. Ano, jsou věci důležité a pak ty, co pohladí. Vždyť nemusíme a nežijeme jen proto, abychom měli poslední slovo, abychom druhé usvědčili z toho, jak je kdo hloupý a my, my byli nadevšechno chytří doktoři… Jsou věci důležité a věci, které pobaví a jsou slova která jsou zdrojem veselí. Rád se o ně s vámi podělím, ale prosím, hraběcí rady si nechte od cesty. Myslím to upřímně. Jsem členem smečky, musím ctít starší a silnější, jsem i člověk trpělivý, tudíž něco vydržím, ale čeká mě i zkouška a ta je hodně individuální. Každá rada tu je dobrá, pokud je přínosem k řešení vztahu psa s člověkem….
Není to první vztah, mám i něco za sebou. Tak, jako setkání člověka s člověkem v mnoha případech končí rozvodem, i já se v průběhu minulých desetiletí se psem sešel a rozešel. A jsme u toho. Člověku je dáno stále to zkoušet znova a znova, zamilovat se a z padesáti procent – opustit. Je to v nás, strkat ruku na plotýnku, ke kamnům, dráždit hada holou nohou, hledat přítele. Jdu si pro jednoho do útulku vzít si domů psíka, pod koleno, tak akorát. Mít doma něco, co zvládnu, co mě nepovleče při procházce ulicemi. Něco, co když uvidí psího partnera, nezblázní se a nepotáhne mě za ním, jako přívěšek ke klíčům. I takové příběhy se stávají a dávají zabrat i těm připraveným.
Nám lidem je dáno pochybovat, říkat ano i ne. Jsou tu i veselé příklady a dějiny se jimi hemží, jako sklep potkany. Husovi přátelé, heliocentrické úvahy, polistopadoví vůdci, ti všichni ano i ne. I já jsem řekl svoje ano psímu štěkotu pod okny ložnice i chlupům na gauči. I já se bojím vidět odvrácenou tvář měsíce. Snad je to jako s jízdou na kole, s plaváním - když se chce, neutopíš se, z kola nespadneš. Mám pocit, že je to jako, když z porodnice přinesou uzel se zrzavými vlásky, co křičí, že mě ,,sežere“ a že všechno půjde podle něj…
A přitom můžeme být kamarády. Psa jsem si už mnohokrát pohladil. Pes mívá dlouhé uši, čtyři nohy, hlavu tak zvláštní směrem dopředu, vepředu zuby. Víte, já psa nemusím. Půjčit to ano, jako dítě bych řekl, mám rád auto na setrvačník, ale až nebude funkční, koupím si příště asi knížku. Je s ní míň starostí.

 Musím mít srdce ze zlata a práh přátelství někde, kde jsem vše negativní potlačil a koupil pro psí dítě to, co má mít, když se pes narodí. Zatím se držím při zdi a nejásám. Stojí mě už tolik, že by za to byla dovolená pro dva na safari v Africe, kde bych si mohl zastřílet po takových, co jim říkají opice. Ale mám zvířata rád a rád se učím vycházet s nimi podle listiny práv – já pán, ty pán, ale já jsem starší, tak koukej, ať se nerozčílím a neskončím v nemocnici. Chci s tebou vyjít, jako člověk s člověkem, s příslušníkem domácnosti. To je, jako mít chuť na sladký a na kyselý zároveň. 

sobota 6. června 2015

Z dějin jedné ulice II


V zátopové ulici bylo veselo. Tolik přemnožených potkanů dosud nikdo neviděl. Lidé, kteří přišli na výzvu dosídlit pohraničí i po odsunutých Němcích to spojovali s tím, že je to pomsta za Sudety. Kolikrát jsem to za svého mládí musel vyslechnout! A přitom to bylo v nás, v těch, co vyhazovali odpadky z kuchyně jen tak, volně dostupné hlodavcům tak, jak byli zvyklí ve vnitrozemí odkud přišli. A to bylo tak se vším.
Řemeslníci v „poolu“ - v nově zřízené organizaci a podniky libereckého okresu jaksi zapomněli fortel a práci v „komunálu“ odbývali. Už to nebyl ten mistr malíř pokojů, kožešník, truhlář, jako když soukromničil. Jó, po práci, jako melouch, to je, paninko, jiná! Nebyli takoví všichni a ne všichni to dělali okatě. Však taky nový humoristický časopis byl více než úsměvný o politice a o katastrofální situaci na Wall Streetu a o tom, jak se v komunálu hospodaří.
Vraťme se do zátopové ulice ve městě. Už v ní nebyl žádný Žid, ani ze smíšeného manželství, dokonce ani Němec, který by jako antifašista nebo odborník mohl zůstat. Ulice byla čistě česká a lidé z ní pracovali v podnicích ve městě nebo v blízkém okolí. Hospody začaly prosperovat. Televize nebyla, chodilo se na fotbal nebo na box, na koňské závody, na letiště, na motorky, do ZOO, do botanické zahrady, do lázní, na výlety do okolí...
Školy praskaly ve švech. Za rohem, v Barvířské ulici konečně vyrostla nová škola – dětí bylo dost. Severočeské muzeum se rozdělilo a vznikla oblastní galerie. Děti měly svůj Severáček, dospělí pěvecký sbor Ještěd. Kina byla denně plná, zrovna jako divadlo F. X. Šaldy a později měla plno i „Ypsilonka“. Na Husovce, tam, kde byl hned po válce sběrný tábor pro Němce před odsunem, vyrostla vysoká škola. Továrny jely na plný plyn.
Sortiment v obchodech byl zoufale malý. Strana a vláda rozhodla, že obnoví Liberecké výstavní trhy – LVT – nabídku a přehlídku výrobků lehkého průmyslu s předválečnou tradicí, především těch, co se zde tradičně vyráběly. Bylo to šťastné rozhodnutí. Liberec, víceméně ospalé provinční město plné takových zátopových ulic, se v letních měsících stalo cílem československých turistů, obchodníků a prvních turistů z východního Německa a Polska.
Ulice, i ty v zátopové oblasti za kavárnou Vinkler (později Nisa) se začaly vzmáhat. Došlo na opravy chodníků, výměny oken, někde i vchodových dveří. S omítkami to bylo legrační. Ty se opravovaly i v Pražské ulici v centru města, ale často jen do výše prvního patra a jen ze strany ulice.
Tramvaj... V té poválečné době, asi tak ještě patnáct let, projížděla městem napříč, do všech světových stran a to za slušnou cenu. Desetníky stačilo zaplatit průvodčímu a od Letky v Růžodole dojet až do Rochlic na náměstí, nebo po Jablonci. S nadsázkou to byl krásný celodenní výlet. To vše už je pryč a kdeže ty loňské sněhy jsou.

 V zadních částech uliček v zátopové oblasti byl postaven grandiózní tunel – kryt – chránící obyvatele před bombardováním a následky jaderného úderu. Bydlení v této oblasti přestalo být romantické, laciné a bezpečné. Komfort téměř žádný, suché záchody... Lidé s vyššími nároky na bydlení se odtud začali houfně stěhovat. Genius loci města textilu a lidí denně chodících za prací byl náhle pryč. Noví nájemníci domy vybydlovali a čtvrť se stala „Bronxem“ severočeské metropole. Stávající status je neúnosný. Na rekonstrukci čeká celé území za kavárnou Nisa a myslím si, že už začala.

Téměř zapomenuté části Liberce


Karlováci to měli v minulém století do školy v Machníně nejblíž zkratkou kolem vodárny a koupaliště. Co platilo včera, dnes už neplatí. Jak jsme těm spolužákům z Karlova záviděli! Chodili cestou kudy jezdily jen traktory a silné motorky. Když byl sníh přicházeli víc než zasněžení, když pršelo, přišli zmáčení, když svítilo sluníčko, opálení. Zažívali něco dobrodružného, co nám, z jiných částí spádové obce Machnín scházelo. Za kinem míjeli vlakový přejezd, pak koupaliště s jednou z nejčistších vod široko daleko. Následovala supermoderní úpravna vody z artézského vrtu, který čerpal vodu do veřejného vodovodu.
Že nešlo o nějakou bezvýznamnou studnu před nádražím, cituji ze starého průvodce po okolí: „Ve třicátých letech již nestačily ještědské prameny krýt zvýšenou spotřebu, a proto byly hledány nové vodní zdroje na území obce Machnína. V roce 1934 zde bylo provedeno pět hlubinných vrtů. Vrty, z nichž některé měly hluboko přes sto metrů, zasáhly podzemní nádrž pitné vody, jež tryskala vlastním tlakem na povrch v podobě tzv. artézských studní. Na machnínské prameny, které měly vydatnost asi 60 litrů za sekundu, byly kromě Liberce napojeny ještě obce Machnín, Svárov, Stráž nad Nisou a část Ruprechtic.“
Pak už cesta spolužáků vedla strmě k domovu k úpatí Ještědu končící u prvních domků Karlova, který je dnes samostatnou libereckou čtvrtí. Má zde být asi 43 adres a sto stálých obyvatel. Proč tak ze široka? Snad i proto, že moderní budova zdejší vodárny patří do seznamu ztracených objektů našeho města v této oblasti. Vedle Schwabovy vily, bývalého očního ústavu v Machníně-Hamrštejnu sem patří i restaurace Zelený strom – místního kino, vybydlené domy v Hamrštejnu…
Dnes, pokud by nějaké děti v Karlově žily, asi by nechodily do školy v Machníně. Do školy, kdysi o pěti třídách, která dnes živoří jako součást školy v Ostašově a skomírá na nedostatečný počet žáků. Cesta, cestička, zkratka na Karlov kolem bývalého kina, hospody by dnes asi byla o těžkém adrenalinu pro trénovaného sportovce, odolného v boji s klíšťaty, který by byl fyzicky schopen prodrat se zdivočelou přírodou po úvozové cestě až k cíli cesty.
Naše okolí se pomalu, stává zajímavým skanzenem opuštěných textilních továren, industriálních staveb 19. století. Ohlédnutím, za něčím, co jsme znali, co jme vnímali jako součást krajiny… Něco, co do naší krajiny patřilo, sžilo se s ní, něco vedle čeho jsme vyrůstali, něco, kam jsme mohli vstoupit a rodiče se nemuseli bát, že se nám něco stane, že nás potká zloděj koní, deviant, sběrač kovů, nalitý, jak zákon káže.
Jen kousek od vodárny stál v polích osamělý dům, kde bydlela spolužačka Šmahelová. Ta chodila s námi do machnínské školy pět let, aniž by ji v těch polích někdy někdo obtěžoval. Po více jak šedesáti letech dům v polích neexistuje. Svět kolem nás se hodně změnil. Zůstávají jen staré fotky, pohlednice a vzpomínky.

Blízké město žije svými rozhádanými kauzami a dětem vůbec neschází. Mnohé z toho, co bylo řečeno, je možné přeskočit, co zůstává je společné - dobrý pocit z práce, radost z dalšího pokolení, spolehnutí se na přátele. To přeji i svým bývalým spolužákům z Karlova a vám všem, které svými vzpomínkami pohladím, taky.

čtvrtek 4. června 2015

Nejen zámek, ale i zámeček a město ožily

Končící měsíc máj roku 2015 nepřinesl jen májové střídání počasí, ale i něco, co mi připomnělo, nač je možno vzpomínat bez uzardění. Bez toho, že by někdo volal po starých časech a po změně politického systému, vrací se do města solidarita. Tak, jako vše, co konáme, má svůj rub a líc, čerpejme ponaučení i z dobrého, inspirujícího, co tu bylo a vylepšeme to.
Láďa Haidl, žádný hlupák není. On, liberecká radnice, Václav a Pavel Smrkovští z hudební mládeže v Liberci, Michael Dufek z neziskovky ve městě, spousta libereckých dam, ti všichni a desítky dalších přidali něco, čím navázali na tradice budovatelů českého pohraničí po roce 1945. Vrátili Liberci a okolí život, radost ze života, to, co je nám přirozené a lidem vlastní. Shromažďovat se, vytvářet společné hodnoty, nekoukat na čas a peníze. Cílem bylo bavit se, vidět šťastné děti, které si hrají, soutěží a jsou vedeny k tomu, že vidí něco víc, než jen pískoviště u svého domu. Láďo, díky za všechny, povedlo se vám to.
Zámek žije - dětský den, festival Hudební mládeže, zpívání a hraní, prohlídky zámků. Připadal jsem si o mnoho let mladší. Viděl jsem kolem sebe své spolužáky nejen stále oplakávající zchátralé a zadlužené město, ale i takové, co vidí i díky vám světlo na konci ,,tunelu“. Obyčejné lidi kolem sebe, kteří neziskově umí vzít za práci a postavit hrubou stavbu příštího domu, lešení, střechu i májku.
Postavit se odpůrcům kolektivní práce je problém, který se ne vždy se daří řešit. Ne všichni kolem nás jsou naladěni na stejnou notu, ne všem vyhovuje, že se umí lidé bavit, že přijdou a nezištně přiloží ruku ke společnému dílu. O tom všem by nám mohli vyprávět naši předchůdci, právě odsud z pohraničí, kdy každé získané i malé vítězství českého živlu bylo obrovským kusem záslužné práce neziskových organizací, myšlenky české státnosti na tomto území.
Tak, jako naši sousedé za blízkými hranicemi, i my v našem regionu, jak vidno se umíme bavit a jsme pozitivně laděni. Bez toho to nejde. Takže nejen zámek žije a Duhová bouře, ale celé ty tři dny v závěru máje roku 2015 se v Liberci povedly a ukázaly, že i ve středu města a doufám, že v místech budoucího centrálního parku, se dovedeme bavit a odpočívat.
Teď ještě najít sponzora, co městu koupí Liberecký zámek, opraví bývalou galerii. Najděme s pány Dufkem, Haidlem, Smrkovskými pro všechny budovy odpovídající program. Vraťme město k myšlenkám otců zakladatelů, donátorů a sponzorů, kteří právě v Liberci mají svou tradici a naše město do té původní krásy postavili….

Láďo Haidle, Dufku, Smrkovští, vy všichni, kteří jste se podíleli na úspěchu májových dnů roku 2015 v Liberci, Duhové bouři, Duhové ZOO, všech atrakcí, produkcí hudebních kapel, které do jednoho zaujaly své posluchače. Vám všem patří poděkování. A s vámi, které neodradil ani občasný májový deštík, brzo na shledanou.

Lékárna U Orla, ale i Zlatý Lev o něčem vypovídá


Od útlého mládí mě udivovala ta prazvláštní přízviska hotelů, restaurací, lékáren. A pokud u vchodu ležel vycpaný medvěd, nad hlavou mi poletoval vycpaný výr, orel, nebo zlatý bažant. Název mě dostal a já se těšil na to, co je za dveřmi.
Když do lékárny v Liberci, tak U Orla, když pivo, tak Zlatý bažant. Když někam za zábavou, tak k Zelenému stromu. Sám jsem hospodské dítě. Rovnou z porodnice jsem byl převezen do Hrádku nad Nisou k babičce, do bývalé restaurace Kafe Radio, později jsme bydleli v Machníně, v patře zrušené hospody Nordlicht (Polární záře). Dědeček byl nájemcem hospody Náš nový domov, hned za opičkami liberecké ZOO.
Byla doba, že když jsme pro něco šli, vyžadoval jsem návštěvu značkové provozovny. Pro léky k Orlovi - tam měli a dosud mají svého patrona umně vyvedeného na zdi a hlavně, lékárna je pořád lékárnou, pastvou pro oči. Všude je vše přehledné a personál pokaždé ochotný. Mé první mazání na alergickou reakci po zahradních jahodách bylo tekutým pudrem právě odsud. Druhou lahvičku už jsem nechtěl. Když totiž tekutý pudr oschl, opadával ze mne, jako omítka ze starého domu. A kapky proti kašli? Po nich jsem byl jako divý – připomínaly mi extra voňavé a chutné bonbóny.
Nejvíc si pamatuji to, zač u Orla nemohou. Po hystepsu proti zvracení v autobusu na školním výletě, si pamatuji hrad Bezděz a Máchovo jezero jako místa, kde ještě po 55 letech mohu říci, kde se mi ulevilo.
Nejvíc jsem maminku doma rozzlobil sdělením, že v Liberci, v hospodě „Na nádraží“, mají hovězí polévku tak dobrou, skoro jako doma, možná, některý den, i o trošku lepší. A v hospodě na konečné tramvaje v Růžodole i Na Letce mají s tou domácí úplně srovnatelnou dršťkovou, to samé ve městě naproti v radnici v prvním poschodí.
Chutnalo mi tam, kde vedle jména bylo přízvisko: U Vola, U Piráta, Beránek, U Černýho koně, Rybářská bašta. Naopak vůbec jsem si nebyl jistý v Hotelu Imperiál a v kavárně Nisa. Tam snad i proto, že řeka Nisa byla za mého mládí špinavá stoka.
Úsměvný byl název libereckého obchodního domu v Pražské ulici „Brouk a Babka“. Nový název „Jiskra“ už tak přitažlivý nebyl. V Žitavě mají hospodu U Černého medvěda, v Liberci byla skoro stejná. Zvířata, hlavně ta silná, chytrá a velká jako sloni, žirafy, tygři a lvi, třeba i zlatí, se vyjímala na vývěsních štítech impozantně a vemlouvavě. Ač jsem byl malý, to vše bylo pro mne důvodem přesvědčit rodiče, že tam mají, co hledáme. Lékárna jedině U Orla, na oběd, aspoň jednou za rok na narozeniny do hotelu Zlatý Lev.

Dětské vidění? Ale ne. Marketingově dobře pojmenovaná provozovna! Viděli jste nemocného orla? Ne! Lva, co by vracel talíř s obědem? Ne, to by si dal raději kuchaře… Není nad dobře zavedené jméno. Papoušek, úhoř, liška, kočičky, tygr, orel. Á propós, ani dnes nelze opomenout dobré příjmení existuje i u lidí. Takový Cézar, Lev, není jméno k zahození… Hlavně nemaroďte, a když už, tak víte kam jít…