Když
jsem byl malý, byl jsem zvídavý… Prý hodně zvědavý, jako
opice. To bylo pořád: Kudy tudy vedla cesta na hrad? Do města,
k řece, k babičce, do lesa? I v pohádkách nebylo
pro mou zvědavost místo. Šla Karkulka opravdu lesem, cestou,
necestou? Co jsou to bludné kořeny uprostřed cesty? Obdobně,
v případě Šípkové Růženky, Jeníčka a Mařenky. Kam
vede cesta tam bez zpáteční jízdenky? Cesty, cestičky.
„Co z tebe, kluku dobrej, bude? Cestář? Co tě tak
zajímají, cesty, cestičky?“ To byla slova mojí matky.
Začalo
to tím, že od kostela dolů k mostu přes Nisu se
rekonstruovala stávající prašná silnice. Bylo mi pět a
koloběžka po prašné cestě jela nic moc. A tak jsem sledoval
pozorně postup cestářů, něco jako stavební dozor. Aby to šlo
bez průtahů, komentoval jsem prý i čas dělníků na svačinu,
opřen o koloběžku za bezpečným plotem. Matka jim nosila vodu
k pití a omlouvala mé chování tím, že mám slíbeno, že
smím jezdit – až bude práce hotova, po hladkém asfaltu od
kostela až po most přes Nisu. A tak vám i dnes mohu odříkat, po
víc jak šedesáti letech technologický postup oprav prašné
komunikace.
Dočkal
jsem se a nebyl jsem sám, komu to jelo a jezdilo. Nějak se událo a
ty cesty se mi staly osudem. Od těch kolem hradů, tvrzí, až po
ty, co jim táta říkal autostráda a které stavěl v Německu
Hitler, aby dal Němcům práci a nenechal je hladovět. Všímal
jsem si cest, co vedly úvozem, brodem,
s Čedokem, s CKM. V Neapoli, pod Římem jsem viděl,
kudy se daly do světa kohorty římských legií. Cestu, které se
dodnes říká Via-Apia. Viděl jsem, kde přepřahali koně na svahu
Ještědu, kde spali jezdci s poštou ve vysokém klobouku, kde
poštovní trubka křičela do kraje: Pošta je tu!
Viděl
jsem cesty v zajateckých táborech, cestu k Babimu Jaru
v Kyjevě. Vím, že kdesi je cesta Via Dolores, že na úbočí
vysokých skal vedou cesty jen pro ty, co netrpí závratí a že
existují brody s mělkou vodou. Dálnice, cesty, 1., 2. a 3. třídy.
Cesty od lavičky k lavičce, cesty zadumané, džunglí,
lyžařské stopy, cesty, co vedou zvířata k vodě, letadlové
koridory, letadla, co za sebou zanechávají bílou stopu na modré
obloze.
Cesty,
to byla i ta má vlakem za babičkou, ráno do školy, do školky na
oběd, na plovárnu, do knihovny. Cesty, co vedou splavnými řekami
Čech, brázdy v moři vody, co se tvoří za zaoceánskou lodí,
cesty, kterými chodí srnky pít.
Stále
se ptám, kam vedou všechny ty cesty. Kam mě přivedou? Stále se
ptám, kam vede má cesta a kde končí, mám pospíchat? Každá
cesta přece vede do Říma...