V
zátopové ulici bylo veselo. Tolik přemnožených potkanů dosud
nikdo neviděl. Lidé, kteří přišli na výzvu dosídlit pohraničí
i po odsunutých Němcích to spojovali s tím, že je to pomsta za
Sudety. Kolikrát jsem to za svého mládí musel vyslechnout! A
přitom to bylo v nás, v těch, co vyhazovali odpadky z kuchyně jen
tak, volně dostupné hlodavcům tak, jak byli zvyklí ve vnitrozemí
odkud přišli. A to bylo tak se vším.
Řemeslníci
v „poolu“ - v nově zřízené organizaci a podniky libereckého
okresu jaksi zapomněli fortel a práci v „komunálu“ odbývali.
Už to nebyl ten mistr malíř pokojů, kožešník, truhlář, jako
když soukromničil. Jó, po práci, jako melouch, to je, paninko,
jiná! Nebyli takoví všichni a ne všichni to dělali okatě. Však
taky nový humoristický časopis byl více než úsměvný o
politice a o katastrofální situaci na Wall Streetu a o tom, jak se
v komunálu hospodaří.
Vraťme
se do zátopové ulice ve městě. Už v ní nebyl žádný Žid, ani
ze smíšeného manželství, dokonce ani Němec, který by jako
antifašista nebo odborník mohl zůstat. Ulice byla čistě česká
a lidé z ní pracovali v podnicích ve městě nebo v blízkém
okolí. Hospody začaly prosperovat. Televize nebyla, chodilo se na
fotbal nebo na box, na koňské závody, na letiště, na motorky, do
ZOO, do botanické zahrady, do lázní, na výlety do okolí...
Školy
praskaly ve švech. Za rohem, v Barvířské ulici konečně vyrostla
nová škola – dětí bylo dost. Severočeské muzeum se rozdělilo
a vznikla oblastní galerie. Děti měly svůj Severáček, dospělí
pěvecký sbor Ještěd. Kina byla denně plná, zrovna jako divadlo
F. X. Šaldy a později měla plno i „Ypsilonka“. Na Husovce,
tam, kde byl hned po válce sběrný tábor pro Němce před odsunem,
vyrostla vysoká škola. Továrny jely na plný plyn.
Sortiment
v obchodech byl zoufale malý. Strana a vláda rozhodla, že obnoví
Liberecké výstavní trhy – LVT – nabídku a přehlídku výrobků
lehkého průmyslu s předválečnou tradicí, především těch, co
se zde tradičně vyráběly. Bylo to šťastné rozhodnutí.
Liberec, víceméně ospalé provinční město plné takových
zátopových ulic, se v letních měsících stalo cílem
československých turistů, obchodníků a prvních turistů z
východního Německa a Polska.
Ulice, i
ty v zátopové oblasti za kavárnou Vinkler (později Nisa) se
začaly vzmáhat. Došlo na opravy chodníků, výměny oken, někde
i vchodových dveří. S omítkami to bylo legrační. Ty se
opravovaly i v Pražské ulici v centru města, ale často jen do
výše prvního patra a jen ze strany ulice.
Tramvaj...
V té poválečné době, asi tak ještě patnáct let, projížděla
městem napříč, do všech světových stran a to za slušnou cenu.
Desetníky stačilo zaplatit průvodčímu a od Letky v Růžodole
dojet až do Rochlic na náměstí, nebo po Jablonci. S nadsázkou to
byl krásný celodenní výlet. To vše už je pryč a kdeže ty
loňské sněhy jsou.
V
zadních částech uliček v zátopové oblasti byl postaven
grandiózní tunel – kryt – chránící obyvatele před
bombardováním a následky jaderného úderu. Bydlení v této
oblasti přestalo být romantické, laciné a bezpečné. Komfort
téměř žádný, suché záchody... Lidé s vyššími nároky na
bydlení se odtud začali houfně stěhovat. Genius loci města
textilu a lidí denně chodících za prací byl náhle pryč. Noví
nájemníci domy vybydlovali a čtvrť se stala „Bronxem“
severočeské metropole. Stávající status je neúnosný. Na
rekonstrukci čeká celé území za kavárnou Nisa a myslím si, že
už začala.
Žádné komentáře:
Okomentovat