I
dvakrát týdně jedu tuhle cestu. Nechte si o ní vyprávět. Sednu
si ráno do auta v metropoli a se sluníčkem v zádech a Ještědem
na levoboku jedu směrem k hranicím. Vesničky a města rozesetá
kolem, jsou vidět shora – většinou jen sem tam střecha, most,
komín, fabrička... Ráz krajiny se schová za ukazatele, směrníky
a různá upozornění, kam třeba a kam neradno odbočit. Kdyby
kolem nebyly než hluboké modrozelené lesy, kopce, kus řeky,
pasoucí se koně, hřbitovní stráň, řidič by nevěděl, kam
odbočit – za kruháčem je Bílý Kostel a vlevo hřbitov.
Cesta
vede dál, vpravo i vlevo stráň, les a cesta, jako bych jel po
mořském dně. Obloha je všude a kolem je Tichý oceán. To musíte
vychutnat. Divocí ptáci se zahnutými zobáky, lišky, kolouši.
Zajíci – úplný živočichopis. Jsou tu každý den, stačí se
jen pozorně za jízdy dívat okénkem. To jinde neuvidíte, než
právě zde, v arše Noemově.
Pak
šupem dolů ke Kristýně a k první hranici. Tady si pokaždé
vzpomenu, že nemusíte zastavovat a ukazovat, co máte v peněžence
a v kabelce za poklad. Pak už jen 800 metrů Polskem, kde si stačíš
levně nakoupit maso, karfiol, benzín, sýry, jogurty, minerální
vodu, květiny a třeba věci z proutí, koš, sádrového
trpaslíka...
A je tu
most. Nisa pod ním nám ztloustla a na mostu opět ani živáčka.
Šlápneš na pedál a auto jenom radostí poskočí. Kdeže jsou ty
fronty čekajících na hranicích na odbavení? V Žitavě jsi bez
kontrol, v zádech Česko, Polsko a nyní rovinou do žitavských
hor.
Ti Němci
mají stále navrch, s tím nic nenaděláš. Všude pořádek,
čisto, slušnost z nich až kape. Ostříhaní, žádný bezdomovec,
domy opravené, ploty natřené, silnice jaká má být, chodníky
vydlážděné. Já chci Žitavou jen projet – mířím do Čech.
Cesta kopíruje hranici a po pár metrech se noříme do kopců a
hvozdů dávné cesty, plné vzpomínek saských velmožů, studánek
u cesty, zájezdních hospod, milionu zatáček, cesty strmé i náhle
padající střemhlav dolů. A kolem nic víc než stromy, spousta
smírčích kamenů a pastva pro oči, co téměř zapomněly, jak
vypadá upravený les. Po stranách cesty vytěžené složené dřevo
a všude kolem opět čisto, v létě, jako v zimě.
Až je
mi ouzko. Motýli kolem dokola a pokud je tu stavení, pasuje sem
tak, jako to ze dřeva vyřezané závodní auto s řidičem v kožené
čapce na začátku stoupání. Pak už jen mírný kopeček a jsou
tu Petrovice v Čechách, kousek od Jablonného v Podještědí a je
tu hned jiná krajina. Po obzor nádherná, vlevo stádo krav, v
dálce už blízký hrad Lemberk, o něco dál za ním pak Ještěd.
Domky jsou stále blíž k silnici, vpravo Ralsko, před námi
bazilika v Jablonném.
Křížíme
cestu, kterou jsme opustili v Bílém Kostele, abychom si krapánek
zajeli. Stálo to za to, jako pokaždé. Během několika minut
projedeme Trojmezím, třemi zeměmi a spoustou nádherné přírody.
Nechť je i vám tahle alternativní cesta blízká, milá, jako mně.
Pokaždé jiná, pokaždé krásná, jedinečná a trojjazyčná...
Žádné komentáře:
Okomentovat