Dnes
už jen v tričkách, v něčem, co se nežehlí. Mládí,
mládí dědečků a babiček je o módě, co se nosila „před sto
lety“. Obléknout si dnes to,
co tenkrát, tak to je poprask na laguně, něco, co se nosilo
v letech národního probuzení za císaře Josefa a Marie
Terezie… A k tomu dřeváky.
Nemusíme
až tak do historie. Ostudu děláme i pokud jdeme někam do
společnosti dnes večer. Od tkaniček do bot, po účes, drdol
podvázaný mašlí. Ani počet niklu, chirurgické oceli ve tvářích
a v uších, barevného tetování od prstu na noze po tam, kde
je vyholená lebka nestačí v soutěži, kdo je „větší
in“.
Když
si naše generace pořídila boty z Polska, kotníčkové co
vrzaly, byl to vrchol elegance. Džíny, švédská košile, dlouhé
rovné vlasy, nebo vlasy do ostruhy, řetězy a kovové cvočky, oči
podmalované, krátké sukně… Jak daleko to máme k našim vnukům,
pravnukům. Často si ani verbálně – v řeči nerozumíme.
Oni ví, že naše čekání na důchod v čekárně u doktora, až
co vyroste na zahradě, není jejich šálek čaje –
jejich volba. Oni budou, nebo už jsou sociologové, psychologové,
herci, novináři, programátoři, advokáti, ekonomové, v horším
případě, pokud jim nevyjde předchozí – chudáci učitelé.
Tam,
kde jsou mladí revoluční a rodiče jim nerozumí, tam jim to mladí
vysvětlují z barikád. Máme to ale problémy doma i v cizině.
Naše děti na to slyší. Demokracie, osobní svobody, sociální
výhody, lidská práva… To umí skloňovat, umí se moderně
oblékat, plnit sály a hokejové, sportovní haly na koncertech
„moderní“ hudby. Tam, kam
my, vzhledem k věku nedosáhneme jsme i my často jediní kdo
jim to financuje. Berou jako normální, že svět, když už
je takový, jaký je, je stvořen k obrazu, který vidí jen
oni. Oni jej jednou změní, beze sporu, a svět bude jiný. Kdo bude
manuálně a fyzicky pracovat to mi není známo a bojím se, že
tady mladí narazí. Nebude, co dneska. Někdo je bude postrádat je
v procesu výroby. Pokud ano, co s tím… Někdo, něco by
mělo mladé poučit. A to právě oni nesnáší – neberou,
neakceptují. V podstatě je to uráží…
Žádné komentáře:
Okomentovat