Každá
jednotlivá perla byla bílá jako sedmikráska. Jako slza z parafínu
na sošce panenky Marie, co stála pod oknem na malém oltáříku.
Světnice babičky doznala změn, babička už tu nebyla. Její
vůně, šustot sukní jejich křídel tu byl se mnou.
Otevřeným
oknem dovnitř pronikal chladný vzduch a paprsky ranního slunce. Na
stole ležel perlový náhrdelník, šňůra malých bílých
perliček od babičky, dárek poslední. Za okny ševelil studený
větřík, já seděl u stolu, v ruce ten náhrdelník a byl
jsem smutný. Babička se ke stáru rozdala. Jen ten náhrdelník byl
poslední, který zůstával v šupleti, s tím se nechtěla
rozloučit. Smála se a říkala: „Děti moje, ten není z mořských
perel, ten je říční, z rybníka tam od nás, z jižních
Čech, odkud jsem já. Od Příbramě. Sama jsem je navlékala pro
maminku. Zvostal mi po ní v obálce s kapesníčky a voněl
po levanduli, kapesníčky byly s jejím monogramem…“
Babičko,
tvá šňůra perel, byla z těch vzácných, z nejhlubších hlubin
oceánů navlečených na zlaté niti samotným Poseidonem. Spletla
sis je s jinými. Budu je chránit jako oko v hlavě.
Jsou jako bílé holubice v tvých stařeckých rukou, ve tváři
vrásčité, vlasů sivých. Říká se, spíš šedivých,
popelavých, už řídkých, opravdových babičkovských. Babičko,
jak po tobě voní světnice, stůl i židle, kuchyňské nádobí,
polštáře, deka na gauči, peřiny, smeták, košťátko, truhlík
u kamen, ručníky. Jsi tady všude kolem mne. V záclonách na
oknech, v kobercích, v mořských perlách.
Na
stole v obálce, pro mne naposled, dárek nejhezčí. Šňůra
perliček, perlový náhrdelník anglické královny. Je to perleť,
co tak září? Ne, to bude něco víc, to bude ze slunce zlatý šíp,
hrot kopí samotného Dia, zlatý kříž z Hubertova paroží..
Dárek, co jsem si nezasloužil.
Vzpomínám
na tebe, babičko, a do očí se mi derou slzy, scházíš mi. Co na
světě je lidí zlých a pošetilých, anonymních a odcházíš ty.
Skromná, voňavá po mýdle, po sušeném listí, po čaji, co voněl
bylinkami. Co tu stále s námi bude a neodejde s prvním
větrem, se zimními květy za okny, průvanem otevřenými dveřmi.
Važme
si každé té krásné chvíle, kdy máme své babičky a
posloucháme, jaké to bylo, když babičky byly ještě mladé a
krásné, kdy ještě byl čas jeden na druhého, kdy každá jedna
slzička, perlička ze šňůry říční perel, byla naše babička.
Ať tu jsou dlouho s námi babičky a jejich příběhy. Zkrášlují
náš život, a jen málo kdo to ocení. Je čas to napravit.
Žádné komentáře:
Okomentovat