Tatínkovi
nebylo ještě ani deset let a zvířata v zoologické zahradě
v Liberci, která byla jediná široko daleko, musel vidět. ZOO
v republice neměla konkurenci - nepočítám ty zvířecí koutky
při výletních hospodách v okolí Liberce - nejbližší byla
v Drážďanech. Táta nedal dopustit na malou, co byla v Údolí
svatého Kryštofa (dnes Kryštofovo údolí). Velká je velká a
v Liberci měla to, co velké cirkusy, co bylo na obrázcích
v cestopisech, o čem vyprávěli cestovatelé, kteří se
vrátili z Asie, Afriky…
Dnes
bychom asi byli návštěvou tehdejší ZOO zklamáni. Scházely by
nám prostorné prosklené pavilony. Tehdejší výběhy byly
velikosti cirkusové maringotky, tmavá zákoutí, odkud šelmám
často svítily jen oči a ozývalo se varovné vrčení. Ochrana
návštěvníků v té době byla minimální.
Když
bylo deset let mně, byl šlágrem liberecké ZOO lední medvěd, co
sežral ruku návštěvníka, který jej krmil. Co tu bylo útěků,
co papoušků, opiček a bojím se, že i hadů, odešlo bránou ZOO
bez svolení ředitele do města… Ne všichni se v pohodě vrátili.
ZOO, to
je a byl svět sám pro sebe. Věčné boje o dotace, o něco, co
nemají druzí, o život svěřenců, o kvalitní personál.
Samostatnou kapitolou by asi bylo krmení a návštěvníci. Každý
z nás, co od malička prochází tímhle živočichopisným
umělým organismem, musí mít respekt před těmi, co zvládají
všechno to krásné, s čím se v liberecké ZOO nakonec
setkáváme. Někdy v prvopočátcích zvířecí kasárna, dnes
místo, kam se rádi vracíme, nač vzpomínáme, jeden z našich
prvních zážitků, který si pamatujeme.
Jako
malému klukovi mi vzal z ruky pelikán svazek klíčů a ze
zobáku mu je musel vyprostit ošetřovatel. Bratrance si za bundu
přitáhl k sobě velbloud, nadšená sestřenka si odnesla domů
krásné paví pero. Barvité zážitky jistě máte i vy.
Byl jsem
v ZOO s lidmi, kteří této instituci dali mnohem víc než
já – MUDr. Franta Pohan, malíř a karikaturista Petr Urban.
Knihovničce ZOO jsem daroval spoustu černobílých starých
pohlednic a brožurek, které již tehdy uměly návštěvníkům
srozumitelnou řečí říct: „Chovejte se k nám lidsky,
žijme společně na téhle krásné planetě pospolu a neubližujme
si.“
Je to těžké. Psychopati, lidé s poruchami
lidského chování nám dělají ostudu a od zvířat by se měli
učit slušnému chování. Snad, a právě i proto, navštěvujme
s dětmi tu naši milou libereckou zoologickou zahradu.
Přispívejme na její rozvoj, učme se jak spolu vycházet bez toho,
že bychom si vzájemně ubližovali a radovali se z chyb
druhých. Nechť nám jsou zvířata výmluvným příkladem, jak
spolu žít. Žít v jednom městě, v jedné ulici…
Žádné komentáře:
Okomentovat