pátek 28. srpna 2015

Do školy

První dny ve škole. Jedno, ve které. Je to běh na dlouhé tratě. Raději ty roky nepočítám. Pěkný kus života. Celé mládí strávíš po školách, na židlích, v kruzích, na žíněnkách. Ve školních stravovnách, na aktivitách nějak se školou spojených. Musíš si zvyknout na samolibé, sebe milující kantory, co tě nic nenaučí, na spolužáky, co milují a praktikují prapodivné způsoby chování a šikanují své okolí. Zvykat si a učit se cizí jazyky, zdravit na chodbě, ne na toaletách při čůrání. Chodit po doktorech. Vědět kdy mluvit, kdy se hlásit, kdy mlčet…
Je toho mnohem víc. Poznat, že kantor není Bůh, a že přes jeho hodnocení vlak nejede. Je tu ředitel a jeho zástupci, školní nástěnky, šatna, kde se přezouváme, stěhování ze třídy do třídy… Dřív to byly i brigády, výzdoby tříd, pionýr, svaz mládeže, skaut, sociální aktivity, lidová škola umění, sport, kultura, příroda, koníčky…
Škola začala obyčejně 1. září. Ty první kroky tě vedou za ruku a patří i rodičům. Jsou z té cesty celí pryč. Ví, do čeho jdou. Příštích 25 let už nebudeš patřit jenom jim. Budeš chodit domů s názory a rodiče nebudou věřit, že jsi to slyšel ve škole. Co tam ti kantoři dělají? A konečně přestávky a tělocvik… My zdobili okna a nástěnky. Čas poskočil a vy se učíte mimo jiné anglicky. My měli počítadla, kuličky, inkoust v kalamáři, trhali z učebnic stránky se špatnými vůdci, prezidenty, četli o Pavlíkovi Morozovovi, Čukovi a Gekovi.

 Vy se budete učit o Armstrongovi. Vám už nebudou chodit do školy vyprávět ti, co přežili Osvětim, Aušvitz. My chodili vítat státníky. Svět se změnil, škola taky, rodiče samosebou. Nezůstal tu kámen na kameni…. Držím ti palce, Honzíčku, Evičko, Petře, Jakube, Pavle. Vždyť to nic není. Pět dní v týdnu a pak je tu sobota, neděle, kdejaký svátek, prázdniny. Držím vám palce. Ať žije škola! Život bez škol už nejde, to věděla i Marie Terezie…

Na okraj diskuze?

Když takhle týden, co týden píši pro ,,náš Liberec“, říkám si: Mám psát taky o lidech z Liberce? Za těch skoro 70 let, co tu žiji, jsem jich poznal hodně. Nejvíc v době, kdy jsem pracoval pro firmu „Národní fronta“, pro tu, kterou až do roku 1969 řídil MUDr. František Kriegel, člen ÚV KSČ jediný, co v Moskvě nepodepsal. Haličský Žid, který byl skutečným našim českým internacionalistou. Z titulu mé funkce, především na svazu mládeže jsem se opravdu dostal do styku s STB, především s lidmi, kteří pro kariéru byli schopni obětovat všechno. Potkával jsem se tak rovněž s lidmi, kteří se podíleli na normalizaci v Liberci v letech 1968-1989. Dvacet let.
Mám psát o jejich růstu, vítězství a prohrách? Domnívám se že ne. Nikdo z nich nepřivedl druhého pod šibenici, ani do už neexistujících pracovních lágrů, jaké známe z 50. let. Jejich pocit, že dělají správně, když udávají, vycházel z potřeb seberealizace tak, jako dnes, když „anonym“ píše a ukazuje prstem: Ty jsi byl agentem STB. Je to v něm a ještě ten pocit beztrestnosti – být udavačem anonymním…
To jsou ti, co mě přesvědčují, když vzpomínám, že bych, když nemusím, neměl ubližovat. Jsem rád, když vidím, že známý z let normalizace vychoval děti a ti dnes budují mé, naše město, firmu, staví svou existenci na tom, že slouží rozvoji něčeho pozitivního. Věřím, že nebudou nikdy vydíráni, tlačeni k něčemu, co může ublížit dobré věci. Že naše úsilí povede k tomu, že nedovolíme ve jménu mamonu okrádat město, nás všechny. To není volání po ztraceném ráji, bývalé společnosti. To mi jenom slušnost velí nezůstat lhostejným k současným defraudacím, kamarádčoftům, podplácení, které vede k záhubě každé dobré myšlenky, revoluce, třeba i sametové.
Společnost lidí, kteří chtějí něčeho dosáhnout, musí spíš, než viníky, hledat příští vítěze. Ne ty, co podepsali, ale nespolupracovali (neudávali) ale ty, co zneužívají své postavení k osobnímu obohacování dnes. Kdo se cítí poškozen konkrétním udáním, už se dávno měl ohradit, požádat o rehabilitaci a žádat nápravu – omluvu. Udělali to ti, co opravdu bojovali proti režimu. Anonymové, co dnes křičí budou mlčet, protože se bojí, že se přijde na to, že sami kolaborovali, udávali, že jsou z rodin, které udávali už v minulosti gestapu, rakouské policii…
I proto mám obavu o nich psát. Nechci ublížit jen proto, že vím, že každá mince má svůj rub a líc… Své kostlivce ve skříních si každý z těch anonymů musí pohřbít sám… Ano, potkáváme se ve městě a je to let, kdy jsme se stýkali a říkali si: „Čest práci.“ Někdo to myslel vážně, jiný, že si myslel, že musí… Nemusel.

 Lidé jsou různí. Lepší je psát o hromadné dopravě, o ZOO, o přeplněných ulicích, o tom, jak špatně se hledá mladým práce, kolik stojí byt, služby, nemoc, odsouzení. Komu, se co má strčit, aby se něco v národě pohlo… Ne, to dělat nebudu. Psát budu o lidech, kteří nejsou mstiví, o domech opravených balkónech, chodnících a stezkách. O společných dějinách Čechů, Němců a Židů v pohraničí, o společném ideálu, o společnosti, kde se lidé přou, jak mohou být druhým užitečnějšími.

Něco málo o obrázcích

Poznal jsem osobně několik malířů. Maminka stála modelem bratrovi své nejlepší kamarádky. Později jí malíř Josef Liesler nabídl i manželství. Nevzala si jej. Balila si kufr na cestu za tatínkem, do Terezína.
Válka skončila, narodil jsem se já. Tak, jako ostatní, vyrostl jsem na Ladových obrázcích, oslovila mne čínská grafika, kresby tuší, japonské sakury, chryzantémy. Kdejaká knížka o umění, výstavy, setkání s umělci, vernisáže, aukce, všude jsem musel být.
Kamarád, Standa Pavliš odešel pracovat ke konkurenci, jezdit s dodávkou do Oblastní galerie. To bylo někdy kolem 70. let minulého století. Seznámil mě s malířem Vladimírem Komárkem od Semil. V té době mi opravoval obrázky Josef Hýsek, malíř, který měl ateliér na jednom z libereckých náměstí a příšerný panelákový byt na druhém konci města. Oba malíři se dobře znali, byli ve společné organizaci „Dílo“, bez které umělec nesměl oficielně nic prodávat, vystavovat…
Pan Frič, vedoucí - „podnikové“ prodejny Díla naproti liberecké hlavní poště, mi pod rukou prodával drobnější věci umělců tak, aby každý z nás, sběratel, vedoucí prodejny i malíř, z toho něco měl. Nos utřel akorát stát. Dnes bych to nedělal, ale měl jsem před vojnou, bylo mi 18 a chtěl jsem mít něco od těch slavnějších umělců.
Na jednom setkání právě s Vladimírem Komárkem, jsem mu líčil, jak jsem získal jeho první obrázek. Rozesmálo jej to. Zrovna tak jsme se bavili nad tím, jak jsem se dostal k jeho skicaři z cesty autokarem do Francie, který zapomněl v autobusu. Našel ho mistr Hýsek a zapomněl jej Vladimírovi vrátit. Po deseti letech už jej zase Vladimír nechtěl zpět, a za dalších deset let jsem jej získal já. Když byla výstava Komárkových prací v Liberecké galerii, vždy jsem musel jít při prohlídce vedle mistra, měli jsme si co říct.
Dobře jsem znal i tak brzo zemřelého ředitele galerie Volšišku, legendy Berana, Christoforiho, Jíru, Klápštěho... Docela nehezkou vzpomínku mám na ředitele Národní galerie v Praze mistra Knížáka. Od něho mám ve sbírce velký obrázek, který není signován, ale je reprodukován v autorově monografii. V rozhovoru s ním došlo k řadě invektiv, a přitom nešlo o nic míň, než o to zda mi v pokoji nevisí, jeden z jeho nepodepsaných stěžejních obrazů hlavou dolů…
To Vladimír Komárek byl jiná třída. Upovídaný, ale člověk, kterému je rozumět... Porozumět obrázkům, co mám doma na zdi, nebo nezarámované ve složkách po šuplících, znamená poznat i porozumět umělci, co obrázek namaloval. Pokud máte to štěstí a autor se vám svěří, získáte sumu informací, které rozšíří váš obzor a pohled na umění se vám stane součástí vašeho všeobecného pohledu na svět kolem vás.

 Umění je úžasný adrenalin, ale musí mu porozumět sami, žádné vnucování, podsouvání a obelhávání. Pokud uměleckému dílu rozumíte, tak proto, že se tomu rozum nebrání, že se o vás nepokouší mdloby. Že si to organismus přebral a velí, může to tak zůstat. Je to všechno o nás. Jsme to my….

středa 26. srpna 2015

Ráj na zemi?

Co asi znamenají data 1.leden 1949 – 31. prosinec 1953? Ano. Uhodli jste. Jde o čas vymezený první pětiletce, po kterou se naši rodiče a prarodiče snažili vrátit slávu a prosperitu Československé republice. Dvouletka skončila. Lidé to brali setsakra vážně. Vysídlené pohraničí ztratilo významnou pracovní sílu sudetských Němců, jejich nahrazení nebylo otázkou letního odpoledne. Únorová změna režimu a orientace na Sovětský svaz nám vzala mnohé trhy ve Třetím světě, včetně poválečné rozvíjející se západní Evropy. O to víc naši rodiče podpořili v masovém měřítku politiku KSČ a její první pětiletku.
Pomineme-li setrvávající problém v zemědělství, pak především hutnictví, hornictví, těžký průmysl a stavebnictví rostlo nevídaně rychlým tempem. Zaostával spotřební průmysl, služby, cestovní ruch. Lidé se báli otevřeně hovořit, nadále probíhaly politické procesy s odpůrci režimu. KSČ začala uplatňovat svou vedoucí úlohu danou jí ústavou a prováděla čistky v diplomacii v armádě, policii, ve státní správě. Přesto, že znárodněním sáhla KSČ na soukromý majetek především zemědělcům, obchodníkům, továrníkům, drobným řemeslníkům a měnovou reformou v roce 1953 všem, co měli naspořeno, dosáhla v tomto období významných úspěchů především v podpoře režimu mladými lidmi na stavbách mládeže, přehrad, elektráren, dolů, vysokých pecí.
Dostalo se jí podpory i předválečných intelektuálů horujících pro socialismus. Především film, poesie a romány, se staly páteří socialistického realismu. Rovněž v malířských a sochařských ateliérech, ale i na jevištích našich divadel se horovalo v tomto duchu.
Období první pětiletky to byly ale i procesy s „nepřáteli“ budování socialismu, s církevními představiteli, s vojáky, kteří bojovali za naši vlast v západních armádách a nakonec i s vlastními lidmi v čele s generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským. Přesto, a snad i proto, první pětiletka znamenala významný posun v těžbě uhlí uranu, ve výrobě energie, v hutnictví, nákladních vozů, letadel, lodí, v chemické výrobě. Embargo západu na nové progresivní technologie dostávalo svou novou podobu a mělo vážně ohrozit naše národní hospodářství v následujících letech. Což se stalo a zcela vážně poškodilo naši konkurenceschopnost na zahraničních trzích.

 První pětiletka v porovnání s těmi pozdějšími ukázala úsilí zaměstnanců v hledání nových forem výroby – soutěže, úspory, inovace – s cílem práci polidštit, zefektivnit, zvýšit výkonnost a kvalitu výrobků. Postupné zaostávání v konkurenci s výrobky ze Západu dostalo hospodářství ČSR, později ČSSR do značných potíží, při kterých byla vzpomínka na první pětiletku byla tou nejhezčí.

Za slávou knihy, aneb vzhůru do místní knihovny

Knížky. Ty první byly v němčině, psané švabachem. Jak Němci sami říkají – alte schrift. Číst jsem ještě neuměl, ale to, co vyzařovalo z obrázků mě uchvacovalo a ovládalo. Žádná Karkulka, Jeníček, Pacholíček. Příběhy Starého zákona, pověsti starých Slovanů, Germánů, Varjagů. Knížky po Němcích, co odešli v odsunu. Tatínkova 24-dílná encyklopedie, Brockhaus z let 1928-32 ještě bez nacistické korekce, tudíž bez hákových křížů a s A. Einsteinem…
Už jenom prohlížení byl obřad. Čisté ruce, v okolí žádné jídlo, žádné pití… Dětských knížek jsem se dočkal až na přelomu století v letech 1950-55. Normální tehdy bylo číst o hrdinech občanské války v Rusku, ve Španělsku, o záludné vraždě Serjoži Kostrikova, dobrodružství Čuka a Geka, jak se pěstují medonosné super včely, o dětech na pionýrských táborech. Výběr to byl široký a exkluzivní. Naši doma zrovna moc knížkám nefandili a tak můj literární obzor rozšiřovala především místní lidová knihovna v Machníně sídlící tehdy v legendárním Šenku, nejmohutnějším domě mezi machnínským nádražím a chrastavskou kašnou na náměstí.
Machnínský knihovník Josef Kurka si mě oblíbil. Už na konci první třídy v roce 1954 jsem na fotografii mezi nejlepšími čtenáři. Každou sobotu odpoledne jsem si půjčil 6 knížek, abych je následující sobotu vrátil přečtené a půjčil si nové. Knihovník byl fanda do knih. Ministerstvo kultury mu půjčilo malý autobus, jako „pojízdnou knihovnu“ a on takto celá padesátá a šedesátá léta brázdil Sudety v autobusu a půjčoval knihy.
Zájem o knížky pro mne paradoxně znamenal, že jsem se i přes špatný kádrový profil (otec byl ve výkonu trestu) dostal do skupiny pionýrů, která držela čestnou stráž u kondolenčních listin k úmrtí druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1957. Dodnes mám před očima bustu zemřelého v černém flóru, květiny, velkou knihu a v ní zlatým písmem napsáno, jak želíme jeho skonu. Všichni dospělí obyvatelé vesnice přišli v černém, jeden po druhém, se chodili podepsat, sem tam ukápla slza a my, pionýři vybraní panem Kurkou, jsme zdravili rukou před čelem: „Vždy připraven!“. Původně ta tryzna měla být v místní knihovně, ale vyšší moc rozhodla: první poschodí nad poštou, na stejném podlaží, co kanceláře MNV.
Dalo mi to moc. Bylo mi deset a dodnes mám na co vzpomínat. Falešný pláč, štkaní, lidi, co v konzumu nejvíc nadávali na režim a ujišťovali nás, že to brzo skončí, se tady tlačili u stolku, jen aby je funkcionáři partaje a MNV viděli. Byli to ti samí, co na veřejnosti podepisovali rezoluce pracujících schvalující smrt Slánského i Horákové a doma poslouchali „Svobodnou Evropu“ a komunistům přáli to nejhorší, jako v Maďarsku.
Knihovna objednávala pro své čtenáře spoustu časopisů. Mě oslovily Pionýrské noviny, které jsem záhy zahltil příspěvky o sušeném kontryhelu, nácviku na 1.spartakiádu a proč mě nevybrali, kolik žaludů nasytí žaludky místních laní a srnců, že budeme jezdit do lázní učit se plavat a proč pomáhat rodičům s domácími pracemi. Dospělí, ne všichni, psali anonymy. Jak podobné těm dnešním.
Pan Kurka mě naučil číst i takové autory, které bych si asi sám nevybral: A. Tolstého, Erenburga, Šolochova, Babela, Simonova, Alejchema, Vančuru, Langera, Čapka. Stále mám před očima plakát, který v knihovně visel spoustu let: Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize. Gorkij….


 Už dávno jsme měli doma žrouta času televizi a já pořád chodil pro knížky do machnínské knihovny. Pan Kurka už byl v důchodu a chodil aspoň topit do liberecké knihovny. Bez knížek nemohl žít. Pamatuji si ho tam. Ani já nezapomněl na člověka, kterému knížky daly tolik, že mohl rozdávat. Otevřel mi oči a přesvědčil, že slušní lidé mohou být i na rozdílných stranách barikády. Kéž by jich bylo víc a měli možnost být tu dnes s námi. A proto – vzhůru do knihovny! Život nekončí.

Brát věci jeden druhému se nemá

Komu co po 48 letech říká „Papouščí serenáda“? Mě nepřestala nikdy. Stalo se, že i my, vojáci dvouleté základní služby vojenského útvaru 6154 Milovice – Mladá, jsme měli možnost jet na exkurzi do závodu vyrábějícího gramofonové desky. Co se to hnulo v hlavě plukovníka Paseky, že nás uvolnil a oslabil bojovou pohotovost tankové divize, dodnes nevím.
Milovice jsou hodinu cesty tankem z krásné polabské nížiny do Prahy, kterou měla ochránit milovická divize. Jeli jsme na korbě nesmrtelného nákladního vozu V3S, který dodnes používají armády rozvojových zemí a mohou se na ně spolehnout plukovníci všech rozvojových zemí světa. Moc nás nebylo, bratru tak kolem osmnácti nosičů raněných, to bylo naše služební zařazení… Jak vidíte, tím naším výletem do Loděnic u Prahy sice byla narušena ostraha Prahy, ale jen málo, neboť o raněné z Pasekovy divize by se postarali naši zbylí kamarádi, kteří by nosili své zraněné o něco rychleji. Nakonec i jiná vétřieska by mohla pomoci hořící Praze a nás vrátit do hry zvané válka.
Nás ovládala jiná, rovněž ožehavá témata, například děvčata, co lisují v teplých provozovnách gramofonové desky oblečená jen v silonových pláštích zapínajících se na 4-6 knoflíků v silonových čelenkách. Byla v nich úžasná. Dodnes, když vidím pracující na plantážích, ve filmu v barvách a ve vlhku pracovat jen tak, ožehávají mě plameny vášně, vlny vzpomínek. I my byli nastrojeni správně podle řádů naší socialistické armády. Vše - ponožky, košile, vázanka, vše bylo předpisově zelené. Šlo o to udělat dojem na děvčata, lisující do černých oplatek hudbu – serenádu, které žádná dívka z Čech neodolá.
Tak nějak probíhal probíhal ten rizikový den pro Prahu. Stručně, do detailu se pouštět nebudu. Sem tam se nějaká dvojice kamsi na deset minut ztratila. Já to evidoval s lítostí, a s obavami sledoval. Problém nastal, když jsme zjistili, že nemáme nic na velké gramofonové desky, které nám děvčata darovala od cesty a za námahu. Papouščí serenáda a jiné hity šedesátých let končily na našich tělech a v těsném spojení tělo na tělo a byly přeneseny do kasáren v Milovicích. Nevyšlo to. Naše horká těla a ještě teplé výlisky gramofonových desek dokázaly nemožné. Místo gramodesek tu byly skvěle létající černé talíře, prohnuté, jako australský bumerang.

 NA to musí plukovník Paseka přijít, říkal jsem si a už jsem se viděl na Sibiři, u popravčího špalku, před popravčí četou. Přežili jsme to. Nahoře nebyli tak bystří a velká milovická blamáž se obešla bez střílení. Ponaučení zní z úst Ezopových: „Krást se nemá ani na vojně...“

Špatně vidím, žádný problém – zajdu si do optiky

Růžové brýle, brýle mámení, brýle, bez kterých svět není… Ano, pomáhají nám. Bez nich vidím skoro nic… Jestli něco prodražilo oproti světu, co tu byl, pak to jsou obroučky brýlí, práce optika, očního specialisty. Něco o tom vím. Brýle nosím od puberty.
V Liberci byla jedna optika pro 100.000 lidí. To nepochopím…. A přesto stíhala. Krcálek, menší už nemohl být, naproti radnici. Tři-čtyři stálí zaměstnanci, týdenní dodací lhůty. Co bylo nejhorší? Výběr obrouček. Nevím, dvacet, padesát, jedna prosklená skříň. Ochota vyhovět, úsměv, zaplatím… Tenkrát bylo toho víc na účet státu, my platili jenom malé doplatky.
Zahraniční časopisy byly plné fantastických obrouček, samozabarvovacích skel, ale ty ceny. Marka za čtrnáct, kde na to vzít? Co dřív? Džíny, nebo si nechat přivézt ze západu radiotechniku, obroučky k brýlím? To jsme si ještě říkali, co je z ciziny, to je kvalitní. Snad i bylo. Bejvávalo. Nic v té době nebylo z Číny.
Děda Artur, co nosil brýle už za první republiky, mi říkal, že opravdové, skutečné, fajnové brýle musí být ze želvoviny. Popravdě, neviděl jsem je nikdy. Vím, že jsou brýle různé. Mě na vojně potrápili s brýlemi do plynové masky. Vím, že existují brýle pro chirurgy, brýle co přechází z vidění do dálky na blízko, co mění barvu skel, brýle pro potápěče, motoristické, svářečské. Určitě budou ještě další, třeba pro filatelisty, odborníky pro práci s nanovlákny, s drahokamy, specialisty na cokoli, co potřebuje silné rozlišení…
Pořád se mi vybavuje ta jedna „Optika“ v minulosti pro celou metropoli, která v osmdesátých letech minulého století více-méně postačila všem slabozrakým, dalekozrakým a ještě prodávala brýle sluneční. Ono to bude obdobné jako s libereckými lékárnami. Laik by řekl, že „holt“ špatně vidíme, jsme víc nemocní… Pravda bude někde jinde. Tam, odkud se bere posun, vývoj od jednoduchého k modernějšímu, žel od kvality k dnešnímu spotřebnímu zboží, hezkému na povrch, v čínské kvalitě, nic to nevydrží…. Odpovídá to trendu současnosti, hezké, ale tak na jednu sezónu - boty, barva, batohy…
Přesto neodoláme. Jsou tu moderní brýle. Upoutají, zvýrazní tvář, jsou opravdu hezké, ale, ale předražené. Dát dnes deset tisíc, žádný problém a tak i tady jsme svědky akcí, dva za tři, slevy podle data narození. Slevy si samosebou i tady zaplatíme, ale ten pocit: mám to skoro zadarmo... To už není o špatném vidění, to je útok na šedou kůru mozkovou. Protože, nikdo ještě nevymyslel, jak se brýlí úplně zbavit a nezačínat si s nimi, trpme, nosme je a plaťme. Je to kus lékařské nezbytnosti, jako kus módy. Na cestě od starých brýlí se skly jako spodky skel od pivních lahví k současným brýlím lehkých jako pírko, kdy jejich nositelé ani neví, že je nosí. A že jim sluší.

 Nuže, co si budeme vyprávět. Kam se hrabou oční čočky – brýle s parádními obroučkami nic na lopatka nepoloží….

sobota 22. srpna 2015

Oteplování – u nás doma

A je to tady. Praha je nejteplejší místo v ČR. Kde zůstala jižní Morava, Polabí…. ? Praha - budoucí vinice, zpět ke Karlu IV. k Buškovi z Velhartic. No, a co ostatní místa v Čechách? Myslím si, že teplota stoupá, vody ve studních ubývá, víc a víc kamenů na březích řek přibývá. Pohled na krajinu kolem nás se mění. Co pamatuji, před 60 lety, samotná voda problémem Liberce nebyla. Problémem bylo, že do ní stále tekly splašky, tovární odpadní vody a bůh ví, co ještě. Čističky byla hudba budoucnosti. I když první vlaštovka v Růžodole I už stála při cestě na úrovni Nisy.
Byla zima a zimy přes -25°C. Kamna v naší machnínské národní škole o 5 třídách sálala svými železnými pláty rozpálená do ruda. Řeka Nisa pod školou při krajích někdy až do poloviny šíře toku byla rok co rok zamrzlá. O to víc byla výzvou. Jedna z mých zlomenin byla odtamtud, když jsem tam pár metrů od mostu směrem k vesnici lovil tašku, které scházel přeci jen ten počáteční švih, a abych led, neled přeběhl řeku za taškou, jak koroptev. Žel ani můj pokus odstrčit ji na druhý břeh nedopadl jako ve filmu. 6 neděl jsem nosil sádru a vpředu vykukující palec levé nohy mi tehdy středně těžce omrzl. Nejvíc mě mrzelo, že za „Jánova“ se sáňkování obešlo beze mě.
Zato jaro přišlo pokaždé včas. Pozvolna, srovnatelné s předchozím nástupem nového ročního období oproti, současným změnám počasí. Dnes je léto od jara a zima od podzimu téměř neznatelná. Nějak se nám počasí radikalizuje. Příroda se mění a lidi už taky nejsou, co bejvali. Hlavně mladí, co žijí na úkor rodičů a prarodičů. Nemají zábran zavrhnout vše, o co šlo nám, dospělým. Práce, svoboda slova, vyznání, úcta k člověku – rovnost mezi lidmi. Jakoby vše, o co šlo člověku od velké francouzské revoluce vzalo za své. Současnost je jako to počasí… Horko, nebo zima bez možnosti si vybrat ubrání – přidání plynu.
Mladým v řadě případů jde o jedno. Nezestárnout a nezačít se chovat jako rodiče. Žít bez odpovědnosti, bez závazků, mít možnost ze všeho vycouvat, co jim dělá život bez starostí zachovat, mít vše za samozřejmost…

 Oteplování lze chápat i zjednodušeně, jako zrychlení pohybu směřujícímu k zániku, kdy se už ani příroda necítí vázána vůči lidem, plnit své poslání – být vzorem pro lidské chování. Radikalizace mladých se stala problémem společnosti, kdy odpor vůči životu rodičům lze chápat jako světový fenomén, který postihl už i Afriku, odkud odchází mladí, údajně za prací, do emigrace. 

Tak nějak to chodilo, postaru

Od malička poslouchám: Seď rovně! Dojídej! Potom sedím u okna, je mi blbě a počítám léta… Školka, škola, vojna, vysoká. Žena, děti, rozvod, táta, máma, babičky, děda, autoškola. Kurz jeřábníka. Nemocnice, operace, šedý zákal. Cukrovka, dovolené u moře, hypotéka, děti, jesličky, škola, promoce. Zahrada, vlastní ovoce. Pod námi hospoda U Koláče, domů lahváče v síťovce…
Na nic nešahej! Vem si příklad z bratrance, vem si rovnátka, nos brejle, prášky pořádně zapíjej, měň si ponožky každý den, zdrav hlasitěji, není tě slyšet, zavaž si tkaničku, učeš se, zapni si poklopec,vypni, zapni, přepni tu televizi, převlíkni si postel, zhasínej, zavři - lítají sem komáři, kam bys chodil, zůstaň doma. Umej schody, vyluxuj, utři nádobí, poslouchej když s tebou mluvím, neskákej mi do řeči, nechrápej. Kdo tohle vymyslel, zase mám pravdu, neplivej na zem, kam koukáš, čisti si zuby, oškrab brambory, vyvětrej. Mluvím já, tak mi do toho neskákej…
Mí drazí mentoři, rodiče, učitelé, velitelé, magoři majoři a manželky, člověk by řekl, jděte už někam a nevracejte se. To říci nemohu, jsou mezi vámi i tací, co jsem měl rád. Přesto mi velí hlasem mocným a vyžadovali „pac“, nebo zaštěkej.
Mám rád vše, co dobré jídlo nezkazí, náruč, co teplem omráčí, ale ta cena, kterou se platí léta, ta cena odradí. Poslouchání každý řeší jinak. Neznám nikoho, kdo poslouchat umí. Je chudák, kdo poslouchá a trpí. Není to v nás. Jsou národy, které vysloveně umí poslouchat a dupou při tom jako sloni a libují si v pochodování. Já k nim ale nepatřím. Těch druhých je zákonitě víc. Je mi s nimi líp. Všechno taky nemusím.
Mám v oblibě současné hraniční přechody. Přidáte plyn a jste na druhé straně. Je to úžasné a ten, kdo od malička čekal, až zvednou závory, ten to ocení. Je krásně a jeden si odpočine když nemusí poslouchat rozkazy. Zavání to anarchií. Je to možná pořád lepší než poslouchat různé ty desátníky, četaře a poručíky, kteří ještě dneska mě budí ze sna a chtějí ode mne – nemožné. Probudím se a lituji našeho psa, co zná jen příkazy. Poslouchat, že je hodný. Bojím se, až jednou začne se mnou o tom mluvit. Nebudu mu k tomu moci nic říct.
Zalezu pod stůl a obrátíme si role. On pán, já, jeho milovaný člověk. Asi ho brzo kousnu, přeskočím plot vyměním paní Martu od naproti, za ty, co bydlí pod námi a pokusí-li se mě někdo chytit, tak ho pokoušu, na zadnici. Tam je maso nejlepší. A protože psem nikdy nebudu, vrátím se domů sám…. A budu opět naslouchat slovům, posaď se, podej, přines, ukroj, nasyp, zapiš, nehrb se.

 Tohle není úplně můj příběh. Táta si tohle všechno prožil. Koncentrák, nasazení, vojnu, padesátá léta ve vězení, ženu, co ho milovala, mě, svého syna, řadu zaměstnání. Měl jsem jej taky rád a moc mě mrzí, že když někam jel, že jsem ho pokaždé prosil: Přivez mi... Dnes mě to, tatínku, mrzí. Až se tam nahoře potkáme, řeknu mu: „Odpusť mi!“, a on si, jako pokaždé prohrábne vlasy a řekne mi: „Ty kluku zlatej, nepospíchej, já ti neuteču. Sedni si...“

Stalo se před 47 lety

To léto bylo úžasné, jaro snad bylo ještě hezčí. A to mluvím o Liberci. Ale je to tak. Pokud je někomu tak málo a za pár měsíců jde do civilu, tak by mu i počasí na Islandu o vánocích připadalo, jako letní.
Ten rok byl prazvláštní. Už zjara jsme místo „kopřiv“ - uniforem z neznámé ingredience – fasovali zelený tesil. Místo štrůzoků, co jsem znal ještě z milovické posádky, které jsme osobně plnili „voňavou“ slámou, jsme v Liberci už měli nafukovací matrace. A do třetice – vše bylo takové volné, nic se nehrotilo, pohoda, klid před bouří...
Začátkem srpna přijela do Liberce vlastním autem s izraelskou poznávací značkou sestřenice Naomi, budoucí lékařka, toho času zdravotní sestřička v nemocnici v Beerševě. Bydlela u mých rodičů v Machníně a denně mě v deset večer vozila před dolní kasárna, abych stihl být do večerky na cimře spolu s ostatními z mé roty. Denní vycházky! Kdo by si to ještě před rokem pomyslil?
Auto se žlutou poznávací značkou úhlavního nepřítele našeho spojence, který, žel i s naší pomocí tak ostudně prohrál šestidenní válku na Blízkém východě, postávající denně před dolními kasárnami, budilo pozornost. Co následovalo, se dalo čekat.
Kontráši, ta část, která sídlila v budově při hlavní silnici si dali na čas. Pozvání přišlo a bylo velmi, velmi zdvořilé: „Vojíne, kdopak vás to vozí do kasáren?“Přiznal jsem se a čekal, čím ten nádherný rok skončí. Čas ještě nedozrál. Psala se polovina srpna a pud sebezáchovy vítězil nad pocitem, že mě zastřelí na místě.
A tak jsme si povídali o Beerševě, městu v poušti, jak si Arabové neváží našich zbraní a slyšel jsem takové anekdoty, že by za ně oba kontráše polní soud poslal ke zdi. Strýček, který sestřenici doprovázel, hodně, hodně vysoký námořní důstojník by takříkajíc mohl udělat z fleku přednášku pro naše velitele. Vždyť všichni nedávno byli na přednášce Eduarda Goldstückera předsedy Svazu spisovatelů v sálu dětské polikliniky naproti lázním... Víceméně nám kontráši nabídli spolupráci. Stačilo jen málo. Strýček tu byl na dovolené, podívat se na domov, kde se narodil a kam se mu „vděčná“ společnost tehdejších vládců dlouhé roky nedovolila podívat. A to v roce 1945 osvobozoval Plzeň od nacistů. Nabídnutou spolupráci s jistým odporem odmítl..
Čaje jsme popili, se sestřenicí a strýčkem se rozloučili. Naši dojeli Renaultem do Görlitz pro sadu příborů, které se v NDR daly pořídit za polovičku ceny v ČSSR. Naomi se styděla dárek přijmout, ale znáte ženský, Nakonec řekla, že až se vdá, tak se hodí. Odjeli. Z Rakouska volali, ať nám to vydrží, že nám tak trochu závidí – dobré sousedy.
Z 20. na 21. srpna jsem do kasáren dobíhal už od tramvaje u lázní. Noc nestála za moc. Bylo strašné horko a kousali komáři. Ještě v noci volali psovodi z Grabštejna, že jsou napadeni. Ten hukot letadel nad námi nedal nikomu spát. Ráno bylo už jiné. Městem projížděly první tanky, nákladní vozy s bílým pruhem na zádech. Na kalendáři bylo 21. srpna 1968, bylo mi 21 let a město mělo své mrtvé od radnice. Major Fáček dostal rozkaz vykopat v areálu dolních kasáren kulometná hnízda a nám, vojákům základní služby velení nevydalo zbraně...


neděle 16. srpna 2015

Má zázračná paměť


Kluci, ještě než jdou do školy, zvládnou řadu věcí. Ti současní (jak který) poznají na dálku značky aut, psí plemena, hvězdy na obloze, stromy v lese. Mně bylo pět a znal jsem státníky lido-demo států počátku padesátých let minulého století. Ještě jsem nechodil do školy a měl jsem znalosti, ze kterých měla matka oprávněné obavy. Řada rodinných známých seděla, i část rodiny, které se nepodařilo z ČSR emigrovat. Otec byl zavřený, Rudolf Slánský před půl rokem oběšený...
Naši sousedé byli dvojí. Jedni nás zdravili, druzí dělali. Že nás nevidí. Žít na vesnici a dělat, že se nevidíte, dost dobře nejde, a tak jsem často začal konverzaci mezi matkou a sousedkou před konzumem. Gottwalda a Stalina jsem si do úst bral, pokud se jednalo o soudružku, která mamince a ostatním zákeřným rozbíječům míru vyhrožovala. To jsem jí vyložil, že oba soudruzi jsou hrdinní vůdci, kteří neúnavně bojují za trvalý mír a blahobyt pracujících.
Většinou to stačilo k tomu, aby mě soudružka pohladila po vlasech a řekla, jak dobře mě maminka vychovala, a že až vyrostu, budu vzdělaným horníkem, traktoristou, či ještě lépe bagristou, na některé z budoucích staveb mládeže. Když to bylo málo, přidal jsem pár frází, že to v Korei vyhrajeme, protože v čele korejského lidu stojí proti americkým vetřelcům vůdce všech pracujících Kim Ir-sen, národní hrdina boje za svobodu s japonskými fašisty. Dodal jsem, jak se v Korei radují rolníci, mladí lidé a dělníci, když mohou jít pod jeho velením vstříc velkým budoucím vítězstvím.
Někdy, když soudružkám došla řeč, vytáhl jsem trumf. Čtyřistapětasedmdesátimilionový čínský národ má v čele milovaného otce a učitele, bojovníka za svobodu Číny, slavného Mao Ce-tunga. Ano, ten Mao, co v roce 1921 zakládal komunistickou stranu Číny, velel čínské Rudé armádě na proslulém dlouhém pochodu (10.000 km), aby položil základy nové lidové Číny. A pak jsem dodal, že mu stačí napsat, protože on čte všechny dopisy, i když nejde elektrický proud. To je už ve velké Číně tak zařízeno, že se světlušky lepí na ebonitovou tyč a ta se používá ke čtení, do té doby, než pracující lid Číny postaví hydroelektrárny na všech řekách, co Čínou tečou.
Maminka jen kroutila hlavou, ale sousedi byli u vytržení. Čína je dorazila, ale když jsem začal o chudém truhláři Pieckovi, kterému se 3. ledna roku 1876 narodil syn Wilhelm Pieck, to teda čučeli. Ten se po dlouhých letech strádání a bojů stal prezidentem Německé demokratické republiky. To zabíralo na ty, co s maminkou mluvili německy. Nezapomeňte, že jsme žili v Sudetech, a oni, ač antifašisté, nevěděli, zda se v příštích dnech nenaplní i jejich osud a nepomažou do odsunu, protože z Machnína , kde jsme bydleli, je to jen pár kilometrů od Polska. Jen tak na okraj jsem přidal, že když politici v roce 1947 zvolili prezidentem Boleslava Bieruta (ročník 1892), kdysi chudého chlapce, později vůdce tamního proletariátu, toho, který se postavil maršálu Pilsudskému a porazil ho na vlastním hřišti.
Opatrnější jsem byl s Matyášem Rákoczim, jedním z nejlepších synů maďarského národa. To jsem si byl pokaždé vědom, jak tyhle nomády šacoval Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Dotyčný byl žák Leninův, to jsem nezapomněl říct a dodat, že si Maďaři umí své problémy řešit sami ve spolupráci se SSSR. Když už byli posluchači mimo realitu, většinou jsem dodával, že ač už není velký Georgi Dimitriu, má slunné Bulharsko Vaulo Červenkova, jeho žáka a učitele.
Často už ani nemuselo dojít na generálního tajemníka rumunské dělnické strany Gheorghiju-deje, rovněž syna proletářské chudoby. Ten seděl dvanáct let. Můj táta jen čtyři. Dej uprchl, aby se mohl vrátit a vést Rumuny do tábora míru a socialismu. Jeho zásluhy byly opravdu obrovské. Často stával u Černého moře a jistě i jemu přál světlou budoucnost, hojnost ryb a movitých turistů, kteří jednou budou jezdit do letovisek rumunského pobřeží posílit ekonomiku téhle kdysi chudé kapitalistické země.
Na závěr, a to mi už bylo mých posluchačů i líto, naservíroval jsem jim Albánii, zemi Škipetárů. Tam pevnou rukou vládl nevzdělanému, většinou zemědělskému lidu generální tajemník strany práce, generál Enver Hodža. Ten od svého mládí bojoval proti vykořisťovatelům za lepší svobodný zítřek a za řízek s kaší na nedělní oběd, co mám rád taky. A tak si to rozdal s domácími, italskými i německými fašisty. Neúnavně, ve dne, v noci, ve svátek, v létě, v zimě, za každého počasí. Opřen o Sovětský svaz dokázal nemožné. Lid jej miloval a obdivoval.

Musí, se přiznat, že ač jsem to měl všechno v hlavě, sám jsem o lecčems pochyboval. Přece jen mi bylo pět let a trvalo ještě hodně dlouho, než jsem prozřel a přestal věřit na zázraky.

čtvrtek 13. srpna 2015

Den suchého zipu

Je 2.srpna roku 2015 – Den suchého zipu. To praví můj stolní kalendář, na který se právě dívám. Čím je dnešní den ještě významný? Snad i tím, že jsem jel z Krompachu (Liberecký kraj) do Johnsdorfu (okres Görlitz) blízko Ojbína a Žitavy po mně zcela neznámé zemské stezce a byl mile překvapen, co všechno máme za humny.
Nesmírně hezký pocit musí mít každý, kdo do tohoto koutu naší republiky zavítá. Za našimi pohraničními hvozdy, kde hranice protíná Lužické hory, je Žitavsko. Dřív velmi významná část Koruny české, dnes saské sousedství vzdálené, coby kamenem dohodil. Hraniční přechod, díky evropské unii bez kontrol.
Na pomezí této části Libereckého kraje, jen pár kilometrů od sebe, jsou tři hraniční automobilové přechody. Nádherné počasí, Den suchého zipu, nebe bez mráčků. Co víc si přát? Snad jenom, aby se nevrátily staré „zlaté“ časy celníků a cizinecké policie na přechodech k našim sousedům v EU.
Soused, co bydlí pod námi, mi při této příležitosti dal nahlédnout do dokumentů, které si schoval a přivezl z emigrace v západním Německu: „Celnice Liberec, Gottwaldovo nám 121. Sdělení – Knedlíky v prášku – dle vyhlášky 59/1980 Sb. Zákaz vývozu. Nepovoleno z důvodů toho, že se jedná o polotovar, který se obvykle jako dar k významným událostem nedává – 7.10.85.“ Podpis nečitelný…
Jak vám je po přečtení takového dokumentu starého třicet let? Je jako z jiné planety, jako z jiného světa. Otázka zní, co vedlo celníky k tomu nepustit z Čech knedlíky v prášku. Proč nemávli rukou a neřekli: Další...
Ano, dnes slavíme Den suchého zipu. To je vzácný den – pro někoho jistě, ale tady je doklad toho, že svět se skutečně zbláznil, a že je, a bylo možné všechno. Tak jako Den suchého zipu. Den, kdy není nic nemožné, a kdy člověk může slavit všechno, měl by se zastavit a svíčku zapálit. Dík přírodě máme suchý zip, ta samá náš druh pozdvihla. Ta dosud toleruje naše „fópá“, to občasné až časté šlápnutí vedle, nenávist jedněch k druhým. Až se jednou zase chopí moci, vezme nám, co jsme zneužili v neoprávněný prospěch.
Budeme se stěhovat zpět do korun stromů a zápasit se šimpanzi o vládu nad větvemi. I k tomu může dojít, pokud překročíme hráz. Závist se nedá zkrotit jinak, než odebráním licence bytí, kterého si ne každý váží…
Čekám jen na to a měl by být, o tom jsem přesvědčen, Den slušného chování, Den bez anonymů. Den, kdy slunce jenom hřeje. Spousty vody k pití, čistého vzduchu, všeho, co člověk dělá a je to ku prospěchu všem. Den suchého zipu je jen začátek. Přijde i Den bez kouření a alkoholu, bez drog, bez výbušnin a všeho, co lidem škodí, Den všech lidí, co nepomlouvají a přejí druhým.

 Až nastane den po obědě, kdy se planeta rozhodne, že si lehne a odpočine po té dřině, budeme jenom vzpomínat, jaké to bylo v minulé době, kdy to vypadalo, že už je Země na lopatě.  

Hladím psa

Je to zvláštní. Je jako člověk. Na hony pozná lidí, kteří s ním nechtějí diskutovat, kteří jdou kolem plotu a nejraději by kousli. Ano, i tací mohou být lidé. Pozná, kdo jde kolem a nechce ublížit, jen si domů nese pivo, rohlíky a cibuli. Kolem chodí i ti, co si nesou v hlavě brouka, že jsou na světě důležití a psi jsou jenom na zabití. Zlost jim kouká z očí. Kdyby je nikdo neviděl, dělali by skutečně zlé věci. Závidí. Páníčkovi novou střechu na baráku, hodnou ženu, že si natřel plot, psovi novou boudu,….
Jsou i lidé, co našemu psovi závidí i dřevěné piliny v boudě. Páníčkovi, že se umí podepsat a čte noviny. Psovi, že je čistý, že se koupe, že mu nepáchne z ústní dutiny. Kéž by to mohl jeden říci o nich. Nejde to. Kdo jednou zalže, už jinak mluvit neumí.
Pes se dá hladit, od hodného si dá strčit ruku až ke stoličkám, podá pac, kosti, tenisáky. Je přesně takový, jak jej v útulku inzerovali. Lháře a podvodníka, lumpa, co krade a má dvě tváře pozná a je jen do času, než je za ně chytne a kousne. Těším se, až jej budou muset zachraňovat. Dám si pozor, abych se neuhnal a jistě budu dlouho vzpomínat na povel, který říká „pusť!“.
Každý, kdo se neumí představit, podat pac a popovídat si, toho já – pes – chytnu za kalhoty a budu tak dlouho škubat, až si dotyčný vzpomene na slušné vychování a připustí, že se tak chovají jen blbí kluci, co si hrát nechtějí, lámou stromky a ucpávají veřejné záchodky novinami a nesplachují. Nemáme rádi takové, co se chovají jako prasátka, nemají rádi nic než sebe a své názory. Těm všem náš psík ještě dává šanci, nekousne a pokud zazvoní, představí se a mohou obhájit své názory.
To pak vypijí spoustu kafe. Určitě někdo ustoupí, a pak jeden druhého vyprovodí a pejsek bude taky rád, že nemusí kousat do masa, do kosti. Hladím psa a je mi smutno, že se nemohu s někým přít. S někým, kdo má tvář. Kdo neplive kolem sebe jedovaté sliny, kdo by chtěl znát, kde je pravda a nechtěl mít jen pravdu pro sebe. S takovým, co tohle neumí, není proč se přít. Ten může rovnou topit v Osvětimi a mlátit lidi před radnicí obušky. Může být odkudkoli, ale pokud nemá čest se představit, pak ať mlčí a mlátí dál své bližní.

 Mám chuť zvracet, když si pomyslím, že mě zdraví anonym, pochlebuje mi. Lituji, že já nejsem zlý pes, který umí, co já neumím. Jednou přijde, a řekne dost bylo špíny, zameteme si před prahy a budeme zas jako obyčejný lidi. Nebudeme se schovávat za něco, co by chlap dělat neměl. Nejsme už kluci a dělat si hanbu v tomhle věku se nesluší. Ani pes by si kůrku od nás nevzal, pokud se slušní lidi dozví, kdože je ten, kdo nemá dost sil a zůstává anonymní.

I já mám rád jídlo

Jídlo je vášní a prokletím. Je palivem motoru, ale i škodlivou zplodinou. Jídlo je zážitek, výzva, ale i rozsudek. Kamenem, co tíží, ale i ozdobou v broušeném prstenu, šperkem, závislostí i osudem….
Jím rád a slyším zpívat ptáky u prostřeného stolu. Je mi líto rozbít sestavu porcelánu, skla a kovu, poničit řád a poplenit záhon v květu, malbu obrazu, přetrhnout šňůru perel, barvu vína v broušeném poháru, vzít vůni plným talířům, verše básníkům…
Jsem ten, co ničí šachovou sestavu, včelín kvůli plástvím medu, co otrhá strom zralých plodů, utrhne květ mandragory a bramboříku. Co si sedne ke stolu a začne jen tak, beze studu jíst. Obdivuji tu krásu bezesporu, kuchaře, číšníka, všechny, co umí prostřít, navařit, aby to na stole jen hrálo, vonělo a bylo jak má být.
Miluji stůl plný dobrot, když se prohýbá lahůdkami, září všemi barvami, když příbory, ubrousky a sklo jsou v jedné řadě, jak vojáci na přehlídce, když vůně a krása květin oku lahodí. Nos je plný vůně, ústa slin. Ne, nemohu jen tak, prostě vzít lžíci a pustit se do polívky, i když se z ní silně kouří, voní a chřípí je jí plno. Poničit to krásné kuchařovo dílo, talíř plný, nazdobený, načinčaný vším, co si nezadá s obrazem v galerii, s náhrdelníkem plným safírů a ametystů s bruselskou krajkou na šíji odalisky.
Miluji plné stoly. Měl jsem být fotografem, malířem krásy prohýbajících se stolů. Fotit na věčnou paměť jídla, co mi kdekdo odepírá a zároveň se chlubit. Co jsem viděl, Rubens maloval, kuchař upekl a kdosi, koho neznám ozdobil stůl sladkostmi, co svět neviděl.
Všechna ta jídla, plné stoly, jež plní vůní sál, decentní třeskot renesančních nožů a hovor plný sekundantů, co sedí spolu s duelanty a místo soubojů tu v klidu jedí, pijí, hodují. Potichu, a jako duch jsem stále s nimi, nechám si nalévat, polykám sliny.

 Jídlo je obřad a kuchař s mitrou knězem, co připravuje obětiny. Obřad plný mysterií, kdy slunce, měsíc i hvězdy hrají důležitou roli. Vše připravit tak, aby všechny lidské smysly si přišly na své a stůl byl stále plný… Všem vám, co taky rádi jíte, přeji stůl plný hojnosti. Ať je vám rohem plným sladkého vína, štěstím i vzácným zážitkem, kdy jste snědli, co vám chutnalo. To bylo i mým cílem. Popřát vám, dobrou chuť a stůl plný toho nejlepšího, co kuchaři uvařili... 

středa 12. srpna 2015

Město moje i vaše, město anomálií


Narodil jsem se jako mnohý z vás - porodnice dosud ve městě stojí. Ten reliéf tlustého novorozeněte na její betonové fasádě ve výši druhého patra mi při cestě do školy připomínal „Nejez!“. Marně... Svačiny jsem cestou přes hráz obětoval rybám, ale na tělocvik, na hřiště „Rudé hvězdy“ jsme ale chodili jen dvakrát týdně.
Naše škola tak, jako celé město, vyrostla z popela, potu, mozolů a dřiny textilních dělníků a ze štůčků látek, kterých byly miliony. Jeden takový štůček nese přes rameno dělník na reliéfu omítky budovy v ulici nesoucí jméno prvního velitele armády osvoboditelů z 9. května 1945. Reliéf je podobný tomu na městské porodnici a je až symbolický. Jako by říkal, že z dítěte v tomhle městě vyroste textilní dělník.
No, co platilo před pár lety, dnes už neplatí. Ještě před léty lezli vojáci základní služby z dolních kasáren okny v Josefině údolí za děvčaty i polské národnosti (ta byla nejhezčí), která v rámci RVHP pracovala v Textilaně (blahé paměti), jako gastarbeitři. Nedá mi to, abych neprohodil, že Textilana oblékala moderního člověka...
Naše město – to zase bude řečí: Snad ti není líto fabrik, co naši ekonomiku táhly do propasti... Víte, když si uvědomím, o co jsme v našem městě přišli, chápu Kartagince, když svá sídla postavili jinde, než v místech, kde stávala minulá popleněná a solí ošetřená města..
Lidská vůle přežít vítězství i revoluce, to je úžasný proces. Opustit výrobu exportního zboží a začít produkovat hliněné kuličky a jo-jo, na to musí být velká odvaha. A vidíte. Mnozí nezaměstnaní už ve druhé generaci si zvykli a už ani netouží stát se policisty ve Velké Británii.
Naše město...Bývala to ale paráda jít v sobotu či v neděli odpoledne středem města a vidět, jak město kypí davem. Centrum žilo a město vypadalo, jako město, jako živý organismus. Asi se nedá jít a zavřít současná obchodní centra. Trend celého světa šlape podle jednotného scénáře, a tak ani u nás nejde říct: Nechceme, zpomalte, chceme oddálit to, co musí přijít.
Není to veselé, ale nakonec ani smutné. Je to jako v té pohádce. Hledáme něco v kořenech plodící jabloně, která, žel, to kopání nepřežije. Kde se berou prostředky na ono překotné přetváření? Překvapuje mě, že jen málo lidí se vrací k přírodě, k ovčím a kozím sýrům.
Městem projíždí super hezké moderní tramvaje, největším zaměstnavatelem je nemocnice, desetitisíce lidí v letních měsících navštíví Ještěd, Iqlandii a ZOO v tomto pořadí. Desítky menších provozoven, jako jatka a mlékárna skončily. Místa, kde si koupíte benzín, lékárny a optika po roce 1990 vzrostla „tisícinásobně“.
Naše město se vůbec neliší od jiných. Nejmenoval jsem ho. Jeho osud se podobá dějinám ostatních měst starých civilizací i toho nejznámějšího v Itálii. Všechno jednou skončí. Lidé stále hledají. Ani my, naše generace, tomu nezabráníme. Na palubě se stále hraje a tančí, pokračuje technopárty. V obchodní galerii mají, tak jako všude, megaslevy a děti ze všeho nejradši hrají počítačové hry a mobilují. Čest každé smysluplné práci.



neděle 2. srpna 2015

Komáři a život s nimi

Komáři. Takové polétavé nic. Jeden by řekl, o čem je řeč? Náš pes se jen olízl a jaký byl komár? Bzučí, to ano, ale stačí málo a ten červený flíček, co po něm zbyl, jako by ani nebyl. Trochu to pálí, stačí naslinit prst a přiložit…
Problém může být, byť docela malý, pokud je těch potvůrek víc, to potom jedno ,,bzí“ je slyšet víceronásobně a o hlasitý nepříjemný zvuk je postaráno. I tak pořád nejde o víc než o máchnutí ruky a tihle malí paraziti jsou pryč. Je to až legrační vidět ten malý mráček, jak se drží pohromadě a co stačí na jeho rozehnání. Tlesknutí dlaně o dlaň a komáří invaze do Evropy končí podáním si dlaně s dlaní, snad trochu rychleji….
O těch malých potvůrkách, co se jich vejde na desetník deset, by se snad ani nebylo třeba nezmiňovat, kdybych si nevšiml jistých rozpaků u Rusů, když se mluvilo o komářích „útocích“. V Moskvě jsem jednou zjara nastoupil do autobusu a jel do prastarého města Vladimir. Cestou jsem obdivoval nesmírnou krásu pravoslavných kostelíků v ruské gotice, v bílé barvě „řezaného“ kamene. Bylo se na co dívat. Vše kolem se probouzelo do časného jara a březové háje, táhnoucí se krajinou desítky kilometrů bez nejmenšího narušení, byly pro středoevropana doslova šokem. Šokem zeleně, mlčenlivé i zadumané tváře, země tak krásné, jako je i ta naše.
Další šok měl přijít zcela náhle a nečekaně. Čekal za dveřmi autobusu až zastavíme „na čůrání“, což bylo asi po čtyřech hodinách jízdy u docela malé říčky Kljazmy, severovýchodně od hlavního města. Po zastavení v kempu jsme ještě na schůdkách autobusu dostali od personálu větvičky břízy. Něco, jako když domorodci v Tichomoří těm, co přilétají na jejich ostrovy, dávají kolem krku věnce z květin.
My měli v ruce košťátko ze sotva rozvitých březových větviček a po chvíli jsme si všimli, že je mají všichni, co stáli na nohou. Proč, to jsme zjistili velmi rychle. Šlo o mračna komárů, co se šikovala nad našimi hlavami, a co nás měla slupnout i s batohy.
Jejich mocný bzukot byl hlasem startujícího nadzvukového letadla, které právě vzlétalo. Teď přišla na řadu naše „zelená zbraň“. Poprvé jsem na WC stepoval, zavíral knoflíky od poklopce na jedné noze, do nohavic zamotán tak, že jen zázrakem jsem nepadl na ústa. Ostatně, nikdo na tom nebyl líp. Kdo v kempu byl z masa, kostí a krve, byl na životě ohrožen komářími příšerami. Tohle jsem vskutku viděl a zažil. Opravdový boj o přežití, v Evropě za bílého dne. Člověk kontra milióny něčeho, co bzučelo, jako když startuje boening.
Oni prý komáři jsou rok od roku inteligentnější, jak se teď říká, sofistikovanější. Jsou schopni svou oběť dohnat šílenství, své vpichy infikovat a hlavně Janu, nebo kohokoli jiného cíleně pobláznit takovými červenými koláči vpichů, co otečou a svědí a svědí…

 A proto, nedejte na ochránce přírody. Vražděte samurajské komáry, jakoby ani nebyli součástí potravinového řetězce matičky přírody. Ona si to nějak přebere a nechá zviditelnit třeba aligátory. No, fuj...

Socha, město a okolí

Co tak asi mohou pomníčky říct chlapci ve věku 10 let? A přesto si toho o nich dost pamatuji. Děda bydlel na hřbitově a tam je pomníčků habaděj. Ty jsem ale neměl na mysli, myslím ty na náměstích, v parcích, u budov, nebo přímo tam, kde se něco událo…
Už zmíněný dědeček, který bydlel na židovském hřbitově v Liberci, se staral i o pomník, kde na leštěném mramoru byla vyryta jména těch, kteří padli za první světové války a byli z Liberce, židovského původu. Úplně podobný stojí v Machníně u hřbitova se jmény křesťanů z Machnína a okolí.
Všechny liberecké křesťanské hřbitovy mají, kromě připomínky padlých z první světové války, Ježíše Krista na kříži, jako sochu někde uprostřed pohřebiště. A protože jsem sdílel tatínkovy hodnoty, těšil jsem se z každé jiné sochy, než z těch, co jsou na hřbitovech.
Krásné jsou ty v zákoutí měst a v parcích. Vůbec ty nejkrásnější jsou sochy - lavičky, kde už sedí ptáci a bronzoví lidé. Všichni jsou si něčím podobní – radují se a usmívají se. Aspoň takové jsem měl ještě to štěstí vidět - potkat. Další jsou ty, co se vymykaly normálu – vojenská technika na podstavci. Tank osvoboditelů v Praze na Smíchově, dělo v Mimoni, letadlo na sídlišti v Chrastavě. Z dětských let to byl F. X. Svoboda v Mníšku pod Brdy, jehož ramena pokálená holubími exkrementy mi přišla naprosto irelevantní a nedůstojná. Hlavně jsem nevěděl, kdo je to F. X. Svoboda. Písmena „pod“ byla k nepřečtení.
S dospíváním mě oslovila torza málo oblečených žen a půvabných slečen. Jedna z prvních stála naproti nádraží ČSD, pak u průmyslovky a za nemocnicí. Některá se skutečně a často stěhovala. Vedle těch obnažených žen to byly sochy státníků, generálů a svatých. Stalinův pomník, později rudoarmějec a ještě později tzv. kloaka u dolních kasáren vyjadřující, jak moc si město vážilo svého osvobození. I tak si je možno vysvětlit konečnou podobu díkůvzdání: střevní potíže vyjádřené svébytným umělcem.
Liberec má své sochy a pamětní desky, které se opravdu často stěhují. Morový sloup - barokní skvost, co jinde zdobí střed města, je ukrytý za zamčeným plotem. Obdobně skončily zbytky úžasné výstavy „socha a město“ z doby před sametovou revolucí. Torza pamětních desek, která, pokud byla z kovu, skončila ve sběrnách tak, jako památník sociálních demokratů u nemocnice.
Německá historie našeho města. Nevím, čemu se dnes věnuje odborná komise liberecké radnice, ale nymburská vydala nádhernou knihu o pamětních deskách ve svém městě. I Liberec se má čím - kým pochlubit - počínaje národními spisovatelkami až po architekty, lékaře a umělce. V okolí města máme velmi zajímavé sochy, Jizerky plné pamětních desek, sochy svatých, smírčí kameny, ale i takové unikáty jako je česko-německá stéla ze 16. století v Hrádku nad Nisou.

 Nové prostory pro staré sochy a sousoší se dnes nabízí v prostorách budoucího centrálního parku naproti hotelu Zlatý Lev, v prostoru dosud roztříštěných miniparků, které, spojeny do jednoho se vším všudy, dají prostor i pro sochy a kašny. Park, kde si Liberečáci budou moc sami vybrat, prstíkem ukázat na ty sochy, na které se nebudou bát usedat ptáci a děti se po jejich spatření nebudou bát vylézt z kočárků. I tak mohou vypadat budoucí sochy v našem krásném městě.