Komu
co po 48 letech říká „Papouščí serenáda“? Mě nepřestala
nikdy. Stalo se, že i my, vojáci dvouleté základní služby
vojenského útvaru 6154 Milovice – Mladá, jsme měli možnost jet
na exkurzi do závodu vyrábějícího gramofonové desky. Co se to
hnulo v hlavě plukovníka Paseky, že nás uvolnil a oslabil
bojovou pohotovost tankové divize, dodnes nevím.
Milovice
jsou hodinu cesty tankem z krásné polabské nížiny do Prahy,
kterou měla ochránit milovická divize. Jeli jsme na korbě
nesmrtelného nákladního vozu V3S, který dodnes používají
armády rozvojových zemí a mohou se na ně spolehnout plukovníci
všech rozvojových zemí světa. Moc nás nebylo, bratru tak kolem
osmnácti nosičů raněných, to bylo naše služební zařazení…
Jak vidíte, tím naším výletem do Loděnic u Prahy sice byla
narušena ostraha Prahy, ale jen málo, neboť o raněné z Pasekovy
divize by se postarali naši zbylí kamarádi, kteří by nosili své
zraněné o něco rychleji. Nakonec i jiná vétřieska by mohla
pomoci hořící Praze a nás vrátit do hry zvané válka.
Nás
ovládala jiná, rovněž ožehavá témata, například děvčata,
co lisují v teplých provozovnách gramofonové desky oblečená
jen v silonových pláštích zapínajících se na 4-6 knoflíků
v silonových čelenkách. Byla v nich úžasná. Dodnes, když
vidím pracující na plantážích, ve filmu v barvách a ve
vlhku pracovat jen tak, ožehávají mě plameny vášně, vlny
vzpomínek. I my byli nastrojeni správně podle řádů naší
socialistické armády. Vše - ponožky, košile, vázanka, vše bylo
předpisově zelené. Šlo o to udělat
dojem na děvčata, lisující do černých oplatek hudbu –
serenádu, které žádná dívka z Čech neodolá.
Tak
nějak probíhal probíhal ten rizikový den pro Prahu. Stručně, do
detailu se pouštět nebudu. Sem tam se nějaká dvojice kamsi na
deset minut ztratila. Já to evidoval s lítostí, a s obavami
sledoval. Problém nastal, když jsme zjistili, že nemáme nic na
velké gramofonové desky, které nám děvčata darovala od cesty a
za námahu. Papouščí serenáda a jiné hity šedesátých let
končily na našich tělech a v těsném spojení tělo na tělo
a byly přeneseny do kasáren v Milovicích. Nevyšlo to. Naše
horká těla a ještě teplé výlisky gramofonových desek dokázaly
nemožné. Místo gramodesek tu byly skvěle létající černé
talíře, prohnuté, jako australský bumerang.
NA
to musí plukovník Paseka přijít, říkal jsem si a už jsem se
viděl na Sibiři, u popravčího špalku, před popravčí četou.
Přežili jsme to. Nahoře nebyli tak bystří a velká milovická
blamáž se obešla bez střílení. Ponaučení zní z úst
Ezopových: „Krást se nemá ani na vojně...“
Žádné komentáře:
Okomentovat