Má zázračná paměť

Kluci, ještě než jdou do školy, zvládnou řadu věcí. Ti současní (jak který) poznají na dálku značky aut, psí plemena, hvězdy na obloze, stromy v lese. Mně bylo pět a znal jsem státníky lido-demo států počátku padesátých let minulého století. Ještě jsem nechodil do školy a měl jsem znalosti, ze kterých měla matka oprávněné obavy. Řada rodinných známých seděla, i část rodiny, které se nepodařilo z ČSR emigrovat. Otec byl zavřený, Rudolf Slánský před půl rokem oběšený...

Naši sousedé byli dvojí. Jedni nás zdravili, druzí dělali. Že nás nevidí. Žít na vesnici a dělat, že se nevidíte, dost dobře nejde, a tak jsem často začal konverzaci mezi matkou a sousedkou před konzumem. Gottwalda a Stalina jsem si do úst bral, pokud se jednalo o soudružku, která mamince a ostatním zákeřným rozbíječům míru vyhrožovala. To jsem jí vyložil, že oba soudruzi jsou hrdinní vůdci, kteří neúnavně bojují za trvalý mír a blahobyt pracujících.

Většinou to stačilo k tomu, aby mě soudružka pohladila po vlasech a řekla, jak dobře mě maminka vychovala, a že až vyrostu, budu vzdělaným horníkem, traktoristou, či ještě lépe bagristou, na některé z budoucích staveb mládeže. Když to bylo málo, přidal jsem pár frází, že to v Korei vyhrajeme, protože v čele korejského lidu stojí proti americkým vetřelcům vůdce všech pracujících Kim Ir-sen, národní hrdina boje za svobodu s japonskými fašisty. Dodal jsem, jak se v Korei radují rolníci, mladí lidé a dělníci, když mohou jít pod jeho velením vstříc velkým budoucím vítězstvím.

Někdy, když soudružkám došla řeč, vytáhl jsem trumf. Čtyřistapětasedmdesátimilionový čínský národ má v čele milovaného otce a učitele, bojovníka za svobodu Číny, slavného Mao Ce-tunga. Ano, ten Mao, co v roce 1921 zakládal komunistickou stranu Číny, velel čínské Rudé armádě na proslulém dlouhém pochodu (10.000 km), aby položil základy nové lidové Číny. A pak jsem dodal, že mu stačí napsat, protože on čte všechny dopisy, i když nejde elektrický proud. To je už ve velké Číně tak zařízeno, že se světlušky lepí na ebonitovou tyč a ta se používá ke čtení, do té doby, než pracující lid Číny postaví hydroelektrárny na všech řekách, co Čínou tečou.

Maminka jen kroutila hlavou, ale sousedi byli u vytržení. Čína je dorazila, ale když jsem začal o chudém truhláři Pieckovi, kterému se 3. ledna roku 1876 narodil syn Wilhelm Pieck, to teda čučeli. Ten se po dlouhých letech strádání a bojů stal prezidentem Německé demokratické republiky. To zabíralo na ty, co s maminkou mluvili německy. Nezapomeňte, že jsme žili v Sudetech, a oni, ač antifašisté, nevěděli, zda se v příštích dnech nenaplní i jejich osud a nepomažou do odsunu, protože z Machnína , kde jsme bydleli, je to jen pár kilometrů od Polska. Jen tak na okraj jsem přidal, že když politici v roce 1947 zvolili prezidentem Boleslava Bieruta (ročník 1892), kdysi chudého chlapce, později vůdce tamního proletariátu, toho, který se postavil maršálu Pilsudskému a porazil ho na vlastním hřišti.

Opatrnější jsem byl s Matyášem Rákoczim, jedním z nejlepších synů maďarského národa. To jsem si byl pokaždé vědom, jak tyhle nomády šacoval Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Dotyčný byl žák Leninův, to jsem nezapomněl říct a dodat, že si Maďaři umí své problémy řešit sami ve spolupráci se SSSR. Když už byli posluchači mimo realitu, většinou jsem dodával, že ač už není velký Georgi Dimitriu, má slunné Bulharsko Vaulo Červenkova, jeho žáka a učitele.

Často už ani nemuselo dojít na generálního tajemníka rumunské dělnické strany Gheorghiju-deje, rovněž syna proletářské chudoby. Ten seděl dvanáct let. Můj táta jen čtyři. Dej uprchl, aby se mohl vrátit a vést Rumuny do tábora míru a socialismu. Jeho zásluhy byly opravdu obrovské. Často stával u Černého moře a jistě i jemu přál světlou budoucnost, hojnost ryb a movitých turistů, kteří jednou budou jezdit do letovisek rumunského pobřeží posílit ekonomiku téhle kdysi chudé kapitalistické země.

Na závěr, a to mi už bylo mých posluchačů i líto, naservíroval jsem jim Albánii, zemi Škipetárů. Tam pevnou rukou vládl nevzdělanému, většinou zemědělskému lidu generální tajemník strany práce, generál Enver Hodža. Ten od svého mládí bojoval proti vykořisťovatelům za lepší svobodný zítřek a za řízek s kaší na nedělní oběd, co mám rád taky. A tak si to rozdal s domácími, italskými i německými fašisty. Neúnavně, ve dne, v noci, ve svátek, v létě, v zimě, za každého počasí. Opřen o Sovětský svaz dokázal nemožné. Lid jej miloval a obdivoval.

Musí, se přiznat, že ač jsem to měl všechno v hlavě, sám jsem o lecčems pochyboval. Přece jen mi bylo pět let a trvalo ještě hodně dlouho, než jsem prozřel a přestal věřit na zázraky.