Narodil jsem se jako
mnohý z vás - porodnice dosud ve městě stojí. Ten reliéf
tlustého novorozeněte na její betonové fasádě ve výši druhého
patra mi při cestě do školy připomínal „Nejez!“. Marně...
Svačiny jsem cestou přes hráz obětoval rybám, ale na tělocvik,
na hřiště „Rudé hvězdy“ jsme ale chodili jen dvakrát týdně.
Naše škola tak, jako
celé město, vyrostla z popela, potu, mozolů a dřiny textilních
dělníků a ze štůčků látek, kterých byly miliony. Jeden
takový štůček nese přes rameno dělník na reliéfu omítky
budovy v ulici nesoucí jméno prvního velitele armády osvoboditelů
z 9. května 1945. Reliéf je podobný tomu na městské porodnici a
je až symbolický. Jako by říkal, že z dítěte v tomhle městě
vyroste textilní dělník.
No, co platilo před pár
lety, dnes už neplatí. Ještě před léty lezli vojáci základní
služby z dolních kasáren okny v Josefině údolí za děvčaty i
polské národnosti (ta byla nejhezčí), která v rámci RVHP
pracovala v Textilaně (blahé paměti), jako gastarbeitři. Nedá mi
to, abych neprohodil, že Textilana oblékala moderního člověka...
Naše město – to zase
bude řečí: Snad ti není líto fabrik, co naši ekonomiku táhly
do propasti... Víte, když si uvědomím, o co jsme v našem městě
přišli, chápu Kartagince, když svá sídla postavili jinde, než
v místech, kde stávala minulá popleněná a solí ošetřená
města..
Lidská vůle přežít
vítězství i revoluce, to je úžasný proces. Opustit výrobu
exportního zboží a začít produkovat hliněné kuličky a jo-jo,
na to musí být velká odvaha. A vidíte. Mnozí nezaměstnaní už
ve druhé generaci si zvykli a už ani netouží stát se policisty
ve Velké Británii.
Naše město...Bývala
to ale paráda jít v sobotu či v neděli odpoledne středem města
a vidět, jak město kypí davem. Centrum žilo a město vypadalo,
jako město, jako živý organismus. Asi se nedá jít a zavřít
současná obchodní centra. Trend celého světa šlape podle
jednotného scénáře, a tak ani u nás nejde říct: Nechceme,
zpomalte, chceme oddálit to, co musí přijít.
Není to veselé, ale
nakonec ani smutné. Je to jako v té pohádce. Hledáme něco v
kořenech plodící jabloně, která, žel, to kopání nepřežije.
Kde se berou prostředky na ono překotné přetváření? Překvapuje
mě, že jen málo lidí se vrací k přírodě, k ovčím a kozím
sýrům.
Městem projíždí
super hezké moderní tramvaje, největším zaměstnavatelem je
nemocnice, desetitisíce lidí v letních měsících navštíví
Ještěd, Iqlandii a ZOO v tomto pořadí. Desítky menších
provozoven, jako jatka a mlékárna skončily. Místa, kde si koupíte
benzín, lékárny a optika po roce 1990 vzrostla „tisícinásobně“.
Naše město se vůbec
neliší od jiných. Nejmenoval jsem ho. Jeho osud se podobá dějinám
ostatních měst starých civilizací i toho nejznámějšího v
Itálii. Všechno jednou skončí. Lidé stále hledají. Ani my,
naše generace, tomu nezabráníme. Na palubě se stále hraje a
tančí, pokračuje technopárty. V obchodní galerii mají, tak
jako všude, megaslevy a děti ze všeho nejradši hrají počítačové
hry a mobilují. Čest každé smysluplné práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat