Co
tak asi mohou pomníčky říct chlapci ve věku 10 let? A přesto si
toho o nich dost pamatuji. Děda bydlel na hřbitově a tam je
pomníčků habaděj. Ty jsem ale neměl na mysli, myslím ty na
náměstích, v parcích, u budov, nebo přímo tam, kde se něco
událo…
Už
zmíněný dědeček, který bydlel na židovském hřbitově
v Liberci, se staral i o pomník, kde na leštěném mramoru
byla vyryta jména těch, kteří padli za první světové války a
byli z Liberce, židovského původu. Úplně podobný stojí
v Machníně u hřbitova se jmény křesťanů z Machnína
a okolí.
Všechny
liberecké křesťanské hřbitovy mají, kromě připomínky padlých
z první světové války, Ježíše Krista na kříži, jako sochu
někde uprostřed pohřebiště. A protože jsem sdílel tatínkovy
hodnoty, těšil jsem se z každé jiné sochy, než z těch, co jsou
na hřbitovech.
Krásné
jsou ty v zákoutí měst a
v parcích. Vůbec ty nejkrásnější jsou sochy -
lavičky, kde už sedí ptáci a bronzoví lidé. Všichni jsou si
něčím podobní – radují se a usmívají se. Aspoň takové jsem
měl ještě to štěstí vidět - potkat. Další jsou ty, co se
vymykaly normálu – vojenská technika na podstavci. Tank
osvoboditelů v Praze na Smíchově, dělo v Mimoni,
letadlo na sídlišti v Chrastavě. Z dětských let to byl
F. X. Svoboda v Mníšku pod Brdy, jehož ramena pokálená
holubími exkrementy mi přišla naprosto irelevantní a nedůstojná.
Hlavně jsem nevěděl, kdo je to F. X. Svoboda. Písmena „pod“
byla k nepřečtení.
S dospíváním
mě oslovila torza málo oblečených žen a půvabných slečen.
Jedna z prvních stála naproti nádraží ČSD, pak u
průmyslovky a za nemocnicí. Některá se skutečně a často
stěhovala. Vedle těch obnažených žen to byly sochy státníků,
generálů a svatých. Stalinův pomník, později rudoarmějec a
ještě později tzv. kloaka u dolních kasáren vyjadřující, jak
moc si město vážilo svého osvobození. I tak si je možno
vysvětlit konečnou podobu díkůvzdání: střevní potíže
vyjádřené svébytným umělcem.
Liberec
má své sochy a pamětní desky, které se opravdu často stěhují.
Morový sloup - barokní skvost, co jinde zdobí střed města, je
ukrytý za zamčeným plotem. Obdobně skončily zbytky úžasné
výstavy „socha a město“ z doby před sametovou revolucí.
Torza pamětních desek, která, pokud byla z kovu, skončila ve
sběrnách tak, jako památník sociálních demokratů u nemocnice.
Německá
historie našeho města. Nevím, čemu se dnes věnuje odborná
komise liberecké radnice, ale nymburská vydala nádhernou knihu o
pamětních deskách ve svém městě. I Liberec se má čím - kým
pochlubit - počínaje národními spisovatelkami až po architekty,
lékaře a umělce. V okolí města máme velmi zajímavé
sochy, Jizerky plné pamětních desek, sochy svatých, smírčí
kameny, ale i takové unikáty jako je česko-německá stéla ze 16.
století v Hrádku nad Nisou.
Nové
prostory pro staré sochy a sousoší se dnes nabízí v prostorách
budoucího centrálního parku naproti hotelu Zlatý Lev, v prostoru
dosud roztříštěných miniparků, které, spojeny do jednoho se
vším všudy, dají prostor i pro sochy a kašny. Park, kde si
Liberečáci budou moc sami vybrat, prstíkem ukázat na ty sochy, na
které se nebudou bát usedat ptáci a děti se po jejich spatření
nebudou bát vylézt z kočárků. I tak mohou vypadat budoucí sochy
v našem krásném městě.
Žádné komentáře:
Okomentovat