Od
malička poslouchám: Seď rovně! Dojídej! Potom sedím u okna, je
mi blbě a počítám léta… Školka, škola, vojna, vysoká. Žena,
děti, rozvod, táta, máma, babičky, děda, autoškola. Kurz
jeřábníka. Nemocnice, operace, šedý zákal. Cukrovka, dovolené
u moře, hypotéka, děti, jesličky, škola, promoce. Zahrada,
vlastní ovoce. Pod námi hospoda U Koláče, domů lahváče v
síťovce…
Na
nic nešahej! Vem si příklad z bratrance, vem si rovnátka,
nos brejle, prášky pořádně zapíjej, měň si ponožky každý
den, zdrav hlasitěji, není tě slyšet, zavaž si tkaničku, učeš
se, zapni si poklopec,vypni, zapni, přepni tu televizi, převlíkni
si postel, zhasínej, zavři - lítají sem komáři, kam bys chodil,
zůstaň doma. Umej schody, vyluxuj, utři nádobí, poslouchej když
s tebou mluvím, neskákej mi do řeči, nechrápej. Kdo tohle
vymyslel, zase mám pravdu, neplivej na zem, kam koukáš, čisti si
zuby, oškrab brambory, vyvětrej. Mluvím já, tak mi do toho
neskákej…
Mí
drazí mentoři, rodiče, učitelé, velitelé, magoři majoři a
manželky, člověk by řekl, jděte už někam a nevracejte se. To
říci nemohu, jsou mezi vámi i tací, co jsem měl rád. Přesto mi
velí hlasem mocným a vyžadovali „pac“, nebo zaštěkej.
Mám
rád vše, co dobré jídlo nezkazí, náruč, co teplem omráčí,
ale ta cena, kterou se platí léta, ta cena odradí. Poslouchání
každý řeší jinak. Neznám nikoho, kdo poslouchat umí. Je
chudák, kdo poslouchá a trpí. Není to v nás. Jsou národy,
které vysloveně umí poslouchat a dupou při tom jako sloni a
libují si v pochodování. Já k nim ale nepatřím. Těch
druhých je zákonitě víc. Je mi s nimi líp. Všechno taky
nemusím.
Mám
v oblibě současné hraniční přechody. Přidáte plyn a jste
na druhé straně. Je to úžasné a ten, kdo od malička čekal, až
zvednou závory, ten to ocení. Je krásně a jeden si odpočine když
nemusí poslouchat rozkazy. Zavání to anarchií. Je to možná
pořád lepší než poslouchat různé ty desátníky, četaře a
poručíky, kteří ještě dneska mě budí ze sna a chtějí ode
mne – nemožné. Probudím se a lituji našeho psa, co zná jen
příkazy. Poslouchat, že je hodný. Bojím se, až jednou začne se
mnou o tom mluvit. Nebudu mu k tomu moci nic říct.
Zalezu
pod stůl a obrátíme si role. On pán, já, jeho milovaný člověk.
Asi ho brzo kousnu, přeskočím plot vyměním paní Martu od
naproti, za ty, co bydlí pod námi a pokusí-li se mě někdo
chytit, tak ho pokoušu, na zadnici. Tam je maso nejlepší. A
protože psem nikdy nebudu, vrátím se domů sám…. A budu opět
naslouchat slovům, posaď se, podej, přines, ukroj, nasyp, zapiš,
nehrb se.
Tohle
není úplně můj příběh. Táta si tohle všechno prožil.
Koncentrák, nasazení, vojnu, padesátá léta ve vězení, ženu,
co ho milovala, mě, svého syna, řadu zaměstnání. Měl jsem jej
taky rád a moc mě mrzí, že když někam jel, že jsem ho pokaždé
prosil: Přivez mi... Dnes mě to, tatínku, mrzí. Až se tam
nahoře potkáme, řeknu mu: „Odpusť mi!“, a on si, jako pokaždé
prohrábne vlasy a řekne mi: „Ty kluku zlatej, nepospíchej, já
ti neuteču. Sedni si...“
Žádné komentáře:
Okomentovat