Knížky.
Ty první byly v němčině, psané švabachem. Jak Němci sami
říkají – alte schrift. Číst jsem ještě neuměl, ale to, co
vyzařovalo z obrázků mě uchvacovalo a ovládalo. Žádná
Karkulka, Jeníček, Pacholíček. Příběhy Starého zákona,
pověsti starých Slovanů, Germánů, Varjagů. Knížky po Němcích,
co odešli v odsunu. Tatínkova 24-dílná encyklopedie,
Brockhaus z let 1928-32 ještě bez nacistické korekce, tudíž
bez hákových křížů a s A. Einsteinem…
Už
jenom prohlížení byl obřad. Čisté ruce, v okolí žádné
jídlo, žádné pití… Dětských knížek jsem se dočkal až na
přelomu století v letech 1950-55. Normální tehdy bylo číst
o hrdinech občanské války v Rusku, ve Španělsku, o záludné
vraždě Serjoži Kostrikova, dobrodružství Čuka a Geka, jak se
pěstují medonosné super včely, o dětech na pionýrských
táborech. Výběr to byl široký a exkluzivní. Naši doma zrovna
moc knížkám nefandili a tak můj literární obzor rozšiřovala
především místní lidová knihovna v Machníně sídlící
tehdy v legendárním Šenku, nejmohutnějším domě mezi
machnínským nádražím a chrastavskou kašnou na náměstí.
Machnínský
knihovník Josef Kurka si mě oblíbil. Už na konci první třídy
v roce 1954 jsem na fotografii
mezi nejlepšími čtenáři. Každou sobotu odpoledne jsem si
půjčil 6 knížek, abych je následující sobotu vrátil přečtené
a půjčil si nové. Knihovník byl fanda do knih. Ministerstvo
kultury mu půjčilo malý autobus, jako „pojízdnou knihovnu“ a
on takto celá padesátá a šedesátá léta brázdil Sudety v
autobusu a půjčoval knihy.
Zájem
o knížky pro mne paradoxně znamenal, že jsem se i přes špatný
kádrový profil (otec byl ve výkonu trestu) dostal do skupiny
pionýrů, která držela čestnou stráž u kondolenčních listin k
úmrtí druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého
v roce 1957. Dodnes mám před očima bustu zemřelého v černém
flóru, květiny, velkou knihu a v ní zlatým písmem napsáno,
jak želíme jeho skonu. Všichni dospělí obyvatelé vesnice přišli
v černém, jeden po druhém, se chodili podepsat, sem tam
ukápla slza a my, pionýři vybraní panem Kurkou, jsme zdravili
rukou před čelem: „Vždy připraven!“. Původně ta tryzna měla
být v místní knihovně, ale vyšší moc rozhodla: první
poschodí nad poštou, na stejném podlaží, co kanceláře MNV.
Dalo
mi to moc. Bylo mi deset a dodnes mám na co vzpomínat. Falešný
pláč, štkaní, lidi, co v konzumu nejvíc nadávali na režim
a ujišťovali nás, že to brzo skončí, se tady tlačili u stolku,
jen aby je funkcionáři partaje a MNV viděli. Byli to ti samí, co
na veřejnosti podepisovali rezoluce pracujících schvalující smrt
Slánského i Horákové a doma poslouchali „Svobodnou Evropu“ a
komunistům přáli to nejhorší, jako v Maďarsku.
Knihovna
objednávala pro své čtenáře spoustu časopisů. Mě oslovily
Pionýrské noviny, které jsem záhy zahltil příspěvky o sušeném
kontryhelu, nácviku na 1.spartakiádu a proč mě nevybrali, kolik
žaludů nasytí žaludky místních laní a srnců, že budeme
jezdit do lázní učit se plavat a proč pomáhat rodičům
s domácími pracemi. Dospělí, ne všichni, psali anonymy. Jak
podobné těm dnešním.
Pan
Kurka mě naučil číst i takové autory, které bych si asi sám
nevybral: A. Tolstého, Erenburga, Šolochova, Babela, Simonova,
Alejchema, Vančuru, Langera, Čapka. Stále mám před očima
plakát, který v knihovně visel spoustu let: Za vše, co je ve
mně dobrého, vděčím knize. Gorkij….
Už
dávno jsme měli doma žrouta času televizi a já pořád chodil
pro knížky do machnínské knihovny. Pan Kurka už byl v důchodu
a chodil aspoň topit do liberecké knihovny. Bez knížek nemohl
žít. Pamatuji si ho tam. Ani já nezapomněl na člověka, kterému
knížky daly tolik, že mohl rozdávat. Otevřel mi oči a
přesvědčil, že slušní lidé mohou být i na rozdílných
stranách barikády. Kéž by jich bylo víc a měli možnost být tu
dnes s námi. A proto – vzhůru do knihovny! Život nekončí.
Žádné komentáře:
Okomentovat