středa 26. srpna 2015

Za slávou knihy, aneb vzhůru do místní knihovny

Knížky. Ty první byly v němčině, psané švabachem. Jak Němci sami říkají – alte schrift. Číst jsem ještě neuměl, ale to, co vyzařovalo z obrázků mě uchvacovalo a ovládalo. Žádná Karkulka, Jeníček, Pacholíček. Příběhy Starého zákona, pověsti starých Slovanů, Germánů, Varjagů. Knížky po Němcích, co odešli v odsunu. Tatínkova 24-dílná encyklopedie, Brockhaus z let 1928-32 ještě bez nacistické korekce, tudíž bez hákových křížů a s A. Einsteinem…
Už jenom prohlížení byl obřad. Čisté ruce, v okolí žádné jídlo, žádné pití… Dětských knížek jsem se dočkal až na přelomu století v letech 1950-55. Normální tehdy bylo číst o hrdinech občanské války v Rusku, ve Španělsku, o záludné vraždě Serjoži Kostrikova, dobrodružství Čuka a Geka, jak se pěstují medonosné super včely, o dětech na pionýrských táborech. Výběr to byl široký a exkluzivní. Naši doma zrovna moc knížkám nefandili a tak můj literární obzor rozšiřovala především místní lidová knihovna v Machníně sídlící tehdy v legendárním Šenku, nejmohutnějším domě mezi machnínským nádražím a chrastavskou kašnou na náměstí.
Machnínský knihovník Josef Kurka si mě oblíbil. Už na konci první třídy v roce 1954 jsem na fotografii mezi nejlepšími čtenáři. Každou sobotu odpoledne jsem si půjčil 6 knížek, abych je následující sobotu vrátil přečtené a půjčil si nové. Knihovník byl fanda do knih. Ministerstvo kultury mu půjčilo malý autobus, jako „pojízdnou knihovnu“ a on takto celá padesátá a šedesátá léta brázdil Sudety v autobusu a půjčoval knihy.
Zájem o knížky pro mne paradoxně znamenal, že jsem se i přes špatný kádrový profil (otec byl ve výkonu trestu) dostal do skupiny pionýrů, která držela čestnou stráž u kondolenčních listin k úmrtí druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého v roce 1957. Dodnes mám před očima bustu zemřelého v černém flóru, květiny, velkou knihu a v ní zlatým písmem napsáno, jak želíme jeho skonu. Všichni dospělí obyvatelé vesnice přišli v černém, jeden po druhém, se chodili podepsat, sem tam ukápla slza a my, pionýři vybraní panem Kurkou, jsme zdravili rukou před čelem: „Vždy připraven!“. Původně ta tryzna měla být v místní knihovně, ale vyšší moc rozhodla: první poschodí nad poštou, na stejném podlaží, co kanceláře MNV.
Dalo mi to moc. Bylo mi deset a dodnes mám na co vzpomínat. Falešný pláč, štkaní, lidi, co v konzumu nejvíc nadávali na režim a ujišťovali nás, že to brzo skončí, se tady tlačili u stolku, jen aby je funkcionáři partaje a MNV viděli. Byli to ti samí, co na veřejnosti podepisovali rezoluce pracujících schvalující smrt Slánského i Horákové a doma poslouchali „Svobodnou Evropu“ a komunistům přáli to nejhorší, jako v Maďarsku.
Knihovna objednávala pro své čtenáře spoustu časopisů. Mě oslovily Pionýrské noviny, které jsem záhy zahltil příspěvky o sušeném kontryhelu, nácviku na 1.spartakiádu a proč mě nevybrali, kolik žaludů nasytí žaludky místních laní a srnců, že budeme jezdit do lázní učit se plavat a proč pomáhat rodičům s domácími pracemi. Dospělí, ne všichni, psali anonymy. Jak podobné těm dnešním.
Pan Kurka mě naučil číst i takové autory, které bych si asi sám nevybral: A. Tolstého, Erenburga, Šolochova, Babela, Simonova, Alejchema, Vančuru, Langera, Čapka. Stále mám před očima plakát, který v knihovně visel spoustu let: Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize. Gorkij….


 Už dávno jsme měli doma žrouta času televizi a já pořád chodil pro knížky do machnínské knihovny. Pan Kurka už byl v důchodu a chodil aspoň topit do liberecké knihovny. Bez knížek nemohl žít. Pamatuji si ho tam. Ani já nezapomněl na člověka, kterému knížky daly tolik, že mohl rozdávat. Otevřel mi oči a přesvědčil, že slušní lidé mohou být i na rozdílných stranách barikády. Kéž by jich bylo víc a měli možnost být tu dnes s námi. A proto – vzhůru do knihovny! Život nekončí.

Žádné komentáře: