středa 30. září 2015

Moji sousedé


Prvním sousedem je paní Marta. Úplně nedávno přišla o muže a o pejska, tím pádem se zamilovala do našeho psa a doufám, že má ráda i mě a moji paní. Ne vesnici to tak chodí. Lidé si vidí do talíře, sousedé do peněženek i na WC, o posteli vím svoje a tak to nešířím.
Oba jsme starodůchodci. Ona dbá o zahrádku a roste jí, co do země zastrčí. Má jedno z nejlepších srdíček široko daleko. Patří k tomu druhu lidí, co by měli mít vlastní expozici v muzeích, protože je jich čím dál míň. Náš psík, po dohodě s ní sní o větších porcích, hlídá ji i její nemovitost.
Mým druhým sousedem je oceán. Oceán mraků, moře vysoké oblohy, nekonečný pás volného prostoru se špetkou zeleně v létě, na podzim a v zimě v šedé mlze. Něco, co mi připadá, jako zázrak, propast, kde se člověk nenajde, kde není elektrické vedení, cesty, domy, auta. Jen čas tam zanechává stopu letadel, někde vysoko nad námi. Bílé čáry, jako podle stonku bambusu ze zahrady, co roste daleko u Rudého moře. To jediné mi připomíná, že tam, někde za obzorem je městečko Nový Bor a německá hranice. Celá ta strana k západu je o slunci, co umí zapadat z červánků do oblačných vln, co končí skutečným mořem a zeleným příbojem hraničních lesů mohutných hor. Neznám nic, co by se víc podobalo odchodu ze světa, než jak to umí slunce, jeden z mých sousedů, když se vydá na cestu červánků, zapadajících za obzor, tak jako Titanic nořící se do chladných vln Atlantiku.
Třetí z těch, co se mnou sousedí, je rodina věřících. Ne natolik, abych si všiml, čím vším se ode mne liší. Jsou naprosto normální, ale chovají se tak trochu jinak, slušněji. Vnučky, co mají k výchově se mají jako hrající si koťata, kterým nic neschází. Jsou to bezva sousedi. Když něco potřebuji, vím, kam se obrátit.
Tam, na straně půlnoční vyrostlo blízké město do své krásy. Město starých cest a barokních sousoší z pískovce, dětských kočárků a pejsků, kupodivu na vodítku. Odevšad je vidět zdejší bazilika minor, ze všech okolních bazilik ta nejhezčí a tak je to se vším v tom městečku v sousedství na straně severní.
Strana východní je nejrušnější. Vede po ní, hned za plotem, silnice s ničím nepřerušovanou bílou čárou uprostřed. Už jenom plot dělí naše od jejich a stojí za zmínku – je nový a zelený. Za silnicí je dům s povícero bytovými jednotkami. Opravený, rozlehlý a v něm za okny spousta partají, které známe jen od vidění. Zdravíme se, pokyneme, slovo prohodíme a pokračujeme v započaté činnosti. Pak jsou tu ohyzdné kontejnery sloužící k tradičnímu třídění odpadu na papír, plasty a sklo.
V zahradě proti nám u činžovního domu stojí lípa, která je z těch, co bývají přes celou zahradu a jsou zdravé jako řípa. V létě voní a bzučí včelami. Od září z ní padají do všech koutů polétavá semínka, vrtule. Jsou všude a nejsou k uklizení. Den po dni plní lopatu se smetím. Nestěžuji si. Je tu kus krásné, nefalšované přírody.
Je to i cesta, kde cyklista znaven kopcem sesedá, a pokud ještě šlape, je to z posledních sil, na což čeká náš psík. Jinak dobrák, věřte mi, čeká a vychutnává si příští chvíli, kdy, kryt šeříky, ze zálohy útočí a zastaví jej až drátěná oka výpletu rámu, co činí již zmíněný zelený plot neprůchodným. V ten okamžik, cyklista své příští počínání podřizuje pudu sebezáchovy. Prchá, šlape a vzdaluje se kosmickou rychlostí.

 To je má strana východní, odkud k nám rovněž chodí pošta, návštěvy, auta vjíždí na dvůr. Sousedství, odkud k nám vstává slunce a říká, že je čas snídání.

úterý 22. září 2015

Hoří – střípky z velkých požárů

Když někde hoří, pak se dějí věci, o kterých hasiči nechtějí ani mluvit. Před 142 lety vyhořelo skoro celé město Frýdlant v Čechách. Hořely i dřevěné násady háků na strhávání střech. Oheň byl všude kolem a síla plamene prý byla tak mocná, že srazila lidi na dálku k zemi a šaty na nich v okamžiku vzplály. Ani 22 stříkaček požár nezastavilo. 496 osob přišlo o přístřeší, shořelo 97 domů. Co překvapilo, byla solidarita s nešťastníky, kterých se ujali sousedé, pomoc okolních i vzdálených měst a obcí po obou stranách státní hranice.
15. ledna roku 1973 vznikl požár č. p. 162 v Kryštofově údolí. V noci kolem třetí hodiny náhodný chodec, dřív než stačil zavolat hasiče, byl svědkem,jak požár přeskočil na další dům, kde byla restaurace. Na pomoc se sjely 4 hasičské sbory z Liberce, Kryštofova Údolí, Chrastavy a Machnína. Přes veškerou snahu se nepodařilo požár uhasit.
Proč hořelo? Otázka – evergreen těchto let. Odpověď – zazděný dřevěný trám a vadný prasklý komín, ale i lidská nedbalost... V domě, kde požár vznikl, se večer předtím promítal v kinosálu film a v kamnech se topilo i po ukončení promítání, bez dozoru. Škoda byla na tehdejší dobu vysoká – 440.000,-Kčs. Shořel dům v centru obce, jeden z nejlepších celků lidové architektury v celém okolí. Největší škoda ale byla dána tím, že vlastně shořela budova tzv. Dědičné rychty, kde byla v 19. století proslulá hospoda „U Clamovského Švýcarska“. V archivech se o ní psalo už v roce 1614, samotná budova byla přestavěna v 18. století.
Kryštofovým Údolím procházela v době Karolíny Světlé pašerácká stezka do sousedního Saska – shořela budova s „pašeráckou hospodou“, o které se zmiňuje Karolína Světlá v povídce O krejčíkově Anežce a v je zmíněna i v libretu „Hubičky“.
O deset dříve shořel hotel na Ještědu. Když hoří horská bouda, tak je to moc a moc smutné. A hoří-li na kopci, odkud je na ni ze všech stran vidět, je to velmi emotivní, tragické a mluví se o tom stále, dokud se nepostaví nová budova. Starý hotel byla standardní budova s věží z kamene, dřeva, skla a cihel. Patřila do prostředí Lužických hor, jako třešeň do ovocného sadu.
Ještěd, jak jsem někde četl, je jedenáctou nejznámější horou v Čechách. Hora českého pohraničí – Sudet - pro Čechy i Němce je to kus historie a krásy přírody, symbol existence obou národů. Dnes i architektury. Není a sotva bude u nás na severu větší turistické atrakce, než „lanovkou na Ještěd“. Škoda, že není vůle cestu od tramvaje k dolní stanici lanovky zkulturnit. Ona i samotná budova a okolí by potřebovalo prosvětlit. Přece jen už žijeme v 21. století.
Všude, kde zahoří je to tragedie a stojí to velké peníze, nemluvě o zmařených životech. Naše zkušenosti jsou dány požáry textilek, kterých ubylo, ale vzpomínky na ně jsou stále živé. Zazděných trámů v komínech sice ubylo, neubylo však hlouposti těch, kteří usínají s cigaretou v posteli, odcházejí od práce na střechách, aniž se přesvědčili, zda se někde neukrývá otevřený oheň.

 Přejme si, aby naši profesionální i dobrovolní hasiči měli co nejméně práce. A pokud už musí zasáhnout, aby byli úspěšní. Mějme na paměti, že i oni ve své práci přináší oběti. I ty největší.

neděle 20. září 2015

Hrady, zámky, tvrze, selská stavení


Vidět zámek, hrad ve dne a mít to štěstí vidět jej v noci, je opravdu rozdíl. A k tomu zhlédnout to, co připravili v Libereckém kraji na zámku Lemberk při noční prohlídce, to je výhra. Už jenom cesta ku hradu-zámku mi říkala, že se něco mimořádného děje. Stovky? Možná tu stálo víc osobních aut od hlavní silnice z Liberce do Ústí nad Labem, až po „padací“ dveře zámecké bašty, auto vedle auta.
Noční prohlídky tu mají tradici a my diváci jsme přišli k něčemu, co se hned tak nevidí. Co zámecká komnata, to jiný příběh. Amatéři, známí, příbuzní z Jablonného a okolí, všichni, co mají nějak „blízko“ k zámku Lemberku hráli – vystupovali v roli, kterou tu náramně dobře zrežírovaly samé hradní dámy, včetně pana Hájka, který umí všechno.
Co zámecký pokoj, sál, tam všude někdo „pracoval“: psal, probíral lejstra, odpočíval na divanu, pekl, topil, pil, jedl, hrál kulečník, kuželky, četl,štípal dříví, úřadoval, tančil... Tančila a hrála zde jediná profi skupina z Liberce, kterou potkávám na řadě kulturních akcí, v čele s děvčetem nápadně podobným Boženě Němcové, s níž se ve všední den potkáte v knihkupectví „u Fryče“ v Liberci, kde pracuje.
Zámek Lemberk, dá se říci krásný zvenku je ještě krásnější zevnitř. A když se do jeho komnat pustí chasa, co se dovedně oblékla a vzala svůj návrat o pár století nazpět vážně, pak doslova koukáte. Však i my jsme koukali! Ti, co hráli raněné z bitvy u Jablonného autenticky úpěli. Jejich „krev“ pokryla prostěradla, mrtví se nehýbali a šlo z nich mrazivo. Veseleji bylo v „černé kuchyni“, kde se peklo a smažilo „naživo“, a kde to náramně vonělo.
Lidí, co přišlo bylo tolik, že jen tohle zvládnout byl opravdový kumšt. A podařilo se. Nevím, nevzpomínám si na něco podobného. Vím jen jedno. Lituji, že jsem neviděl předchozí noční život na zámku. Ten letošní byl takový, že si příští nenechám utéct. Poděkování patří „šéfové“, Mgr. Černé a všem těm krásným ženám kolem ní i zmíněnému Honzovi Hájkovi a vůbec všem, co pomohli vytvořit atmosféru, která byla natolik živá a přitažlivá, že se ani domů nechtělo.
Úžasně strávený večer a noc, kdy letos počasí přálo jak aktérům i nám,, kteří přišli a těšili se na noční program i na romantickou cestu na Lemberk uprostřed lesů a přitom jen kousek od hlavní silnice. Je moc hezké vidět, že v nás zůstává zájem o historii a dějiny, byť jsou vzdálené vidění dnešního člověka, obzvláště v době, kdy do Evropy proudí statisíce běženců z Asie a Afriky. Nebude lehké uhájit tradice a dějinné zkušenosti v konfrontaci s jinými hodnotami těch, kteří přicházejí a naše tradice a dějiny jim nic neříkají. Už i proto dík za připomenutí života, který by se měl stát součástí hodnot i těch, kteří u nás žádají o azyl a myslí to vážně.


Sousedův kluk


Tuhle básničku napsala pře více než 65 lety Věra Merhautová:
„Sousedův kluk mi vyrostl před očima,
když jsem s ním včera u tramvaje stála,
tak jsem se ho jen mezi řečí ptala
(my dospělí to máme ve zvyku):
„Kam půjdeš po prázdninách, Honzíku?“
On totiž právě teď vychodil školu.
Myslíte, že se zarazil, ne, ten to věděl hned,
když s celou vahou svých patnácti let mi odpověděl:
„Budu horníkem!“
A v jeho slovech, pevných jako zem, jsem cítila, že zvážil jejich cenu.
Víte, ti kluci jdou tak krásně, jistě,
že by chtěl člověk být na jejich místě, nebo být aspoň mámou toho kluka.
Vezměte jeho dlaň,
cítíte, to je ruka člověka, který ví, co potřebuje zem.“
Teď ještě prolomit limity těžby uhlí a jsme doma v současnosti – v roce 2015, šedesát pět let poté. Co tomu říkáte? Náš současný Honzík šel před několika dny poprvé do školy. V podstatě i on potká zanedlouho u tramvaje vnučku Věry Merhautové a ta se jej po vzoru své babičky zeptá: „Kam půjdeš po prázdninách, Honzíku?“, a bude problém. Oba dva si připomenou předchozí verše a rozhostí se trapné ticho, neboť, co Honzík odpoví? Budu horníkem? Tak s tím mám problém. Odpověď bude dozajista jiná. Do šestadvaceti bude na škole, tedy o deset let víc, než Honzík původní z padesátých let.
Kdo bude rubat uhlí v uhelné sloji? Čím budeme za deset let topit? Nevím, a Honzík mi to nepoví. Co budeme dělat s tolika mladými filosofy, sociology, právníky, doktory přírodních věd a textilními inženýry? Topit? Čím? Mám obavu, že se ptám brzy. Honzík chodí do první třídy a ve škole ho to nebaví. Umí psát, číst, počítat, pracovat s počítačem. Ohromil mě vrácením tabulky čokolády. Měla prošlou garanční dobu konzumace – informace psaná na obalu. Kluk mi ji vrátil s tím, že prý mám věnovat pozornost tomu, co kupuji. A to chodí první týden do církevní školy. Asi zázrak. Je to vůbec možný? Kam ten svět spěje? V šesti letech nakupuje podle toho, kdy zboží končí garanční lhůty.
Pořád mi leží v hlavě jiný zázrak, ten z roku 1951. Honzík poprázdninový – zítra horník: “Vezměte jeho dlaň, cítíte, to je ruka člověka, který ví, co potřebuje zem.“ Až z toho mrazí, jak velká jsou to slova. Bojím se, že z mého vnoučka Honzíka nikdy nebude voják, ochránce své vlasti. Mám pocit viny z toho, že v mé generaci byl přerušen přenos zpráv, řetěz informací vedoucích po generace k jistotě, že musí v boji zvítězit. Zatím to je o kalorické hodnotě mít se dobře dnes, v této době. Nemít před sebou jen jednu generaci, dál nevidět než z okna na ulici.

 Náš starý svět se pomalu hroutí. Svět jednotlivce s plným bříškem. Bůh suď, kde děláme chyby, že práce rukou není ceněná. Že svět Honzíka s Honzíkem je tak vzdálen od světa padesátých let. Jeden je za hrdinu poválečných let, ten dnešní je jak stvořený pro komiksy. Mozek jako Einstein, ruce jako dráty do betonu. Kdo nás jednou ubrání třeba proti vysoké vodě? Honzík? Doufám, že bude mít dost sil, neschová se do řady a nebude chtít být jen průměrem.

Ovoce aneb Když je něčeho moc


Rok 2015. Takové slušné jaro a nádherné léto. Nepršelo a bylo sucho. Zemědělci naříkali, jak jim vše schne před očima, a přesto sklidili dobře obilí, víno, chmel a jak kde i ovoce. U nás na severu je ovoce, včetně obsypaných stromů u silničních příkopů tolik, že si lidé, co jim nadúroda dělá těžkou hlavu, nevědí s ovocem rady.
Když jsem byl klukem žijícím na vesnici, věděl jsem o každém pláněti, o každé jabloni, co plodila „soudky“ či „malináče“. To byla nejvyšší kvalita, kterou jsem znal. Jablka podél cest údajně patřila cestářům, kteří opravovali cesty v místě svého bydliště. U nás to byli vždy starší pánové, po jednom z Machnína a z Karlova. Byl to takový obecní kolorit - oni a dvoukolák. Dvoukolák, koncem léta plný jablek a oni připravení prodat jeho obsah prvnímu zájemci, my kluci, připraveni před nosem jim jabloň očesat.
Že těch jabloní při cestách bylo! Cesta k nádraží ČSD, z Machnína až po Ostašov, plná Bedřichovka, stráně pod Ovčí horou, k bramborárně ve Svárově, z Bedřichovky dolů k Nise. O strupatá jablka neměl nikdo zájem, ale ty sladké „soudky“ hned pod lesem na Bedřichovce by se neohřály ani v Tuzexu. Snědli jsme dva – tři, a znáte kluky... Ty příští už létaly vzduchem. Okolní psi v zahradách bedřichovských domků se mohli uštěkat a my závodili, kdo dohodí dál. Dnes, když si na to vzpomenu...
Strom už dnes nestojí, byl jsem se tam podívat. Žádná jablka. Jeřabiny, kolem asfalt, žádný příkop. Stojím tam jak patník. Ty tam taky schází. Vnuk volá: „Dědo, jedem, nevzal sis prášky!“ Špatně slyším, hůl jsem si nechal v autě. Vím, co volá – dělej, dědo, stojíš tam půl hodiny, nic tam není... Není. A přesto mě tu všechno drží. Klukovské neplechy, solidarita s ostatními, kteří už nikdy nepřijdou otrhat cestářovy „soudky“.
Stojím tu, natruc mámě, co doma čeká se svačinou. Jsme přece kluci a máme právo zlobit... Už nezlobíme,, spíš nevidíme, nechodí nám to, neslyšíme. „Už jdu!“ slyším se, jak volám na vnoučka: „Už běžím!“, lžu si do kapsy a belhám se, co to dá, k autu. Vím, že letos je všude plno jablek, hrušek, švestek.
Cestáři už taky nejsou, o ovoce u cesty nikdo nestojí. Lidé věří, že jablka jsou plná kadmia a obalená zplodinami z výfuků aut. Není to pravda. Všude je to stejné, človíček je líný natáhnout ruku a utrhnout si. Raději dá v sámošce třicet korun za hrušky. Copak mohou chutnat bez legendy odkud jsou? Ty, co rostou za humny u sousedů jsou přece sladší, lákavější... Kdeže ty doby jsou, kdy jsme na víc nečekali. Čas divokého mládí, dospívání, nezralých lásek, bílých jádřinců skvělých jablek.

 Končí léto roku 2015. Byl to rok krásný pro ovoce. I víno u nás na severu dozrálo. Všude spousta švestek, kolem plno vos. Dejme si šanci a skliďme i ty stromy podél cest. Vzdáme hold přírodě za to, že na nás myslí, že tak dobře „vaří“ jablka letní i podzimní.

Všímám si, jak je ten svět krásný- z postřehů našeho psa

Co se mi na lidech nejvíc líbí? A kdo se ptá? Taky jeden z nich? Lidi jsou príma, hlavně, že nás krmí a nemají blechy, což já mám - příležitostně Jsem jenom pes a o věcech zbytných nemluvím. Jenom koukám a prý očima loudím a umím jimi říct prakticky všechno a prý to umím i ušima. A jestli se směju? Nevím, zrcadlo v boudě nemám.
Jó, lidi... Jeden je tajný islamista, druhý bije manželku a děti, třetí je trouba, což ještě vysvětlím, čtvrtý je můj páníček. Ostatní jsou lidi, na které štěkám. Mám na to papíry. Jsem z děcáku (jakože z útulku). Jsem trošku retarda, jako na hlavu, ale co s tím nadělám. Než jsem se dostal do útulku, tak jsem měl těžký život. Už si z toho moc nepamatuju, ale pořád se rozhlížím, hlavně nahoru, co zas po mně kdo hodí.
Lidem moc nedůvěřuju, hlavně ne těm, co mi jako hlupáci chtějí vsugerovat, co sami nemohou, impotenti duševní, bastardi ubozí. Nemám je rád. Až jednou přebolí, co bylo, pak to všechno jeden z nich odnese za všechny. A nebudou tu jen potrhané kalhoty. Otázka zněla, co se mi na lidech nejvíc líbí... Na rozdíl od nás pořád jedí, mluví a třesou se jim ruce, takže jim občas něco upadne. Pak tu jsem já, abych to rychle uklidil. Nejraději uklízím maso, kosti, ryby, párky, šunku, vejce. Na druhém pólu je zelenina, ovoce, suchý chléb, rohlíky, rozlitý ocet... Rovněž nečtu a neuklízím po nich noviny, notebooky, dopisy, knížky a reklamní letáky. Naopak takový narozeninový dort i se svíčkami, pokud se ocitne na zemi, zbožňuji. To uklízím rád a může být i vícekrát týdně.
Vítám každé vzrušení. Miluji cyklisty, co už nemohou a kteří, mají-li mne v zádech, náhle posbírají síly, co kde v těle zahálí a jedou jako o závod. Miluji lidi, co si mne pletou s někým jiným. To si zapomenou doma brýle a pak mne na lavičce oslovují: Mé chlupaté dítě, Petříku, máš napsané úkoly?, nebo Děkuji, nic nekupuji. Rád pomůžu staré paní s taškou až ke vrátkům, peníze neberu, ale z nákupu masa a buřtů beru polovic. Já pán, ty pán. Uzeniny neškodí. Rovněž miluji kosti – polívkové, syrové i vařené.
Na lidech se mi líbí, že nekoušou a nemají vzadu ocásek. Legračně chodí po dvou na rozdíl od nás, chodících po čtyřech. Čím se můžu pochlubit já a lidé ne, je nos. Stále mokrý, studený, někdy od hlíny, jak zahrabávám kosti, tenisáky, plyšové medvědy. V poslední době, co mě překrmují, tak i vafle, sušenky a párky do zásoby na horší časy. Zahrabat, to je po našem adekvátně dát do ledničky.
Je fakt, že se obejdu bez platební karty a nakonec i bez hotovosti. Nedostanu se do peněženky, nemám k tomu uzpůsobené tlapy – lidé jim říkají ruce s prsty. Tím pádem ušetřím na rukavicích a na botách. Čepici a šálu nenosím. Jedna věc mě trochu... Když jdu na velkou, tak zadními dělám, že zahrabávám. Je to zvyk, s nímž někdo kdysi začal a teď moc nevíme, jak s tím skončit.
Na rozdíl od lidí mám úžasný jazyk a pořádné zuby. Na lidech je bezva, že zapomínají. My ne. Sloni a já ji máme pořád stejnou – velikou paměť, pamatováka. Nic si nepíšeme, nikomu nevoláme. Když jde kolem třeba pošťák, víme své a i ze zálohy útočíme. Ne na hrdlo, ale naše jsou jeho nohavice a výš. A tak by to šlo pořád dál. Dospělí lidé jsou nám partneři, děti slouží na hraní, starým pomáháme. Tak už to ve světě, lidi, chodí.
Každý se drží toho svého – páníčka nebo paničky. U nás doma se držím obou. Teď právě oba dva učím hrát fotbal po psím. Nejprve jsem chtěl merunu prokousnout, jako ty předchozí a zahrabat u zdi. Později mi došlo, že zábava začíná jinde, zvláště, máte-li čtyři nohy. Dnes mohu říci, že lidé jsou dýchaviční a fotbal lépe komentují, než hrají. Nevadí. Třeba si jednou taky řeknou šup! Na všechny čtyři a hurá na strom.



Zaznamenal Egon Wiener, páníček, za přispění paní Jany, kterou tajně miluji

čtvrtek 17. září 2015

Něco málo o aranžérech a fotografech

Liberečtí fotografové a později aranžéři, to byla elita. Tím chci říci, že něco uměli a byli jedničkami. Neumřeli, řada z nich dosud žije. Jejich nástupců je ale pomálu, respektive nemají moc šancí se ukázat.
Pokud se vrátíme do doby poválečné, tak nic moc. Nebylo co aranžovat a fotografovat pracovní úsilí a stavby mládeže se záhy okoukalo a na akty bylo příliš brzo. Jo, léta šedesátá, ta už byla o něčem jiném. Jako by tu vyrostly generace nových, jiných fotografů, osmělujících se fotit torza zničených opuštěných domků po Němcích, krásná děvčata pro podniky zahraničního obchodu na kobercích, látkách, na autech, při ranní toaletě, na přehradě...
Ale hlavně – bylo tu LVT a Jablonecké výstavy bižuterie. Export pracoval jako nikdy před tím ani potom. Byly tu světové výstavy, turistika, ale hlavně – po rozdělení krajů v roce 1960 zůstaly v Liberci, jako zázrakem, některé krajské podniky maloobchodu jako textil, nábytek, obuv, drobné zboží a s nimi jejich aranžovny a fotografové. Liberecká kina a jejich perfektní malované velkoplošné markýzy, krajské výrobní a spotřební družstevnictví mělo rovněž sídlo v Liberci.
V poválečných letech vzniklo z drobných fotoateliérů soukromých fotografů družstvo „Fotografia“, které mělo své zastoupení po celém městě i okrese. Skolexport, Textilana, Bytex a další velké firmy, měly svá propagační oddělení postavena na vynikajících aranžérech a fotografech. Pro Skloexport pracovala i taková legenda jako Taras Kuščynskyj. Liberec měl štěstí, že dal prostor jak profesionálním, tak i fotografům amatérským. V klubech, jako Fomaklub v blízkých Hejnicích a Jablonci nad Nisou. Jména jako Postupa, Bartoš, nebo Pikous jsou všem dobře známá.
Své vynikající fotografy i aranžéry měly i veřejné instituce – Severočeské muzeum, ZOO, botanická zahrada, galerie, liberecké noviny a časopisy. Fenomén a možnost, něco se v práci naučit, představovaly LVT. V období jejich vrcholné slávy byly výlohy metropole severu vskutku jedinečné. Ve srovnání s výlohami dnes, je to stav, který, jak doufám, není trvalý. Při nahrazení elektronikou jsou sice výlohy a poutače „přitažlivé“, ale kouzlo umu a krásy poezie lidské práce tu schází. Škoda.
Fotograf, jako malíř, novinář, aranžér, když uměl, předal světu poselství, byť byl často limitován politikou. Ta v současnosti není hlavním „omezovačem“, tím jsou peníze – finanční prostředky. Přesto, že fotografové a aranžéři museli plnit politická zadání, uměl si každý najít cestu k divákovi, k tomu, který ve výloze neviděl jen gumáky, hromady rýže a cukru.

 Současných příležitostí není dost a dosud nevyrostli osobnosti, aby se v nových podmínkách prosadili. Přirozeně až na výjimky. Aby tu nebyly jen výjimky, je potřeba něco dělat. Soutěže, přehlídky nejlepších, učit mladé fotografy, jak se organizovat a získávat zkušenosti, aby se o nich vědělo, aby aranžér a fotograf nebylo jen řemeslo, ale opět se stalo kumštem, tak jak jsme ho znali.

úterý 15. září 2015

Pár slov o kole a Bolkovi


Bude to dvě stě let, co se narodilo kolo. Jakýsi lesník Dreis sestrojil něco, co se podobalo koloběžce a po mnoha letech se proměnilo ve známý kostitřas. Koncem století už byl plný velocipédů i kraj za Ještědem.
Kola - velocipédy byly stále dokonalejší a dokonalejší a s počtem zájemců rostl i počet těch, kteří se sdružovali do spolků přátel této sportovní disciplíny. Tak, jako rostl v Liberci počet přátel – kuřáků dýmky (usuzuji tak z počtu nádherných smaltovaných odznaků), rostl i počet klubů přátel jízdy na kole. Jejich smaltované odznaky byly snad ještě hezčí, než ty kuřácké. Půvabné jsou i legitimace s kolkem, opravňující k jízdě městem. Běžně se i závodilo o ceny. Nebyly to předtištěné diplomy a věnec vuřtů, ale skutečná medaile a diplom, jehož zpracování se často ujali i významní umělci své doby.
Počátkem minulého století byla radost sedat na kolo, byť zdaleka neskýtalo tolik pohodlí, co dnes. Snad to byla první světová válka,světová hospodářská krize, úpadek morálky zhrublých mužů vracejících se domů, co způsobilo, že romantika jízdy na kole byla záhy ta tam. Kolo se stalo regulérním dopravním prostředkem. Ráno do práce, odpoledne z práce. To už se psala čtyřicátá léta 20. století.
O to víc potěší informace, že v našem městě máme klub velocipedistů, co jezdí společně v dobovém oblečení z počátku 20. století. Kouří staré dýmky a oživují tradice svých romantických předchůdců. Patří mezi ně i Bolek Pára, mladý muž mnoha zájmů, třeba o historii Harcova, sběratel starých pohlednic, myslivec, co nestřílí, ale krmí zvěř, flašinetář, úspěšný mladý podnikatel. Přítel, který má rád svou práci a umí o ní hezky a zábavně vyprávět.
Není sám. V Liberci žijí podobní mladí muži i ženy, kteří se dovedou bavit nejen konzumací moderní hudby, ale sami budují hráz, proti nudě, stereotypu a zevšednění. Setkat se s takovými lidmi je náplastí na odřenou duši. Je pohlazením vidět kolem sebe lidi, kterým není lhostejné utrpění druhého. Bolek pracoval i v Jedličkárně a mohu potvrdit, že ještě po letech se k němu hlásí vozíčkáři a on k nim.
Každý z nás známe pocit ztracenosti, vyhoření, osamění, deprivaci věkem, nemocí, nezájmem... Važme si jedinců, kolektivů, kteří mají cíl a snahu něco obětovat. Patří k nim spolky přátel okrajových částí města, sběratelů čehokoli, ti, kteří svou práci veřejně prezentují. Starají se o mladou generaci, tak jako my, dříve narození. To potom okno, kterým se díváte z bytu ven, je náhle čisté, zbavené mušinců a pavučin. Svět se začíná měnit a stává se snem, který se splnil.

 Buďme si blíž, asi tak, jak snad kdysi „bejvávalo“. Nezačínejme životy v dětských domovech, tak jako je nekončeme osamoceni v domovech pro přestárlé, v péči pečovatelky.

středa 9. září 2015

Reklama - umět věci nabídnout

Co existuje poštovní známka, umíme na ní nabídnout cokoli: krále, královnu, princezny. To je jistě chvályhodné, tak jako když nabízíme své prezidenty. Jiné země se pokusily (mezi nimi Brasilie, Costarica, Salvator, Haiti, Liberia) pěkně umělecky zpracovanými známkami nabídnout světu své druhy pěstované kávy. Salvador k tomu dodal i text: „El mejor cafe - the best coffe", načež Guatemala na své známce oponuje: „Guatemala produces the best coffe in the world". A které dát přednost? Samosebou té nejlepší na světě.
Podobně přesvědčuje svět o své bavlně Egypt. Úplně stejně nabízí své přebytky rýže, kopru, tabáku, pomerančů Mozambik, Argentina, Čína a další země celého světa. Uhlí horního Slezska připomínají polské známky z roku 1922, Chille zásoby ledku. Reklama, nabídka čehokoli, a dá se vtěsnat na tak malý kousek papíru, jako je poštovní známka.
Sbírat známky bylo pro nás věcí tak samozřejmou, že ani dětské nemoci, jako spála a spalničky, nebyly mezi dětmi častější. Snad ještě mít psa, brusle, kolo a míč. Hned potom sbírat známky, číst a chodit do kina. V patnácti si udělat papíry na babetu, své chtělo módní teenegerovské oblečení a pak to věčné sbírání. Náměty, jako kytky na známkách, vojáci, mosty, sport, umění. Všechno to byly ve své podstatě reklamy, pozvánky, informace, výkladní skříně, export toho nej-, co v dané zemi mohli nabídnout. Atraktivní a best, co musí vidět každý, kdo olepí obálku, nebo pohled. Známky, to jsou nezakryté reklamy, podbízející se vkusu i nevkusu. Tam všude, kde smyjí známky z obálek a zastrčí do zásobníku. Pokud zůstane u známek jejich námět, má stále víc a víc vypovídající hodnotu. Září barvami a často mají i tvar nabízeného - banán, kiwi, pomeranč, meloun. Nekup to! To je přece něco, co každého potěší. Třeba i příště koupí i to, pro co do obchodu vůbec nešel. Tomu se říká reklama. Levná a umí víc, než televizní upoutávky za miliony....
Dnes si už každý může koupit ke známce prázdné políčko, na které si může dát vytisknout svou reklamu na cokoli, třeba tatínka s maminkou. A tak se známka vrací ke svému původnímu záměru. Umí nás poučit i nabídnout, co je pro nás důležité. Třeba blahopřání rodičům ke zlaté svatbě, k narozeninám.

 Poštovní známka - reklama - umí i to, co by nás nikdy nenapadlo. Voní, po olíznutí má chuť ovoce. Kdysi, v době nedostatku drobných peněz sloužila i jako platidlo, jako reklamní předmět zbytné hodnoty. Jako součást propagandy, jako otevřené okno do země pro cizince. Jako učebnice dějepisu, přírodopisu, občanské nauky pro děti i dospělé. Pokaždé v té nejhezčí podobě od nejlepších umělců. Miniatura, zmenšenina umělcova plátna, pohled z Ještědu, učebnice všech školních předmětů. Ať ještě hodně dlouho slouží a propaguje, to nejlepší, třeba naši krásnou přírodu....

Potkáváme se

Potkáváme se ve městě už bez sudetských Němců, bez těch, co dali přednost slibům, že až bude Liberec součástí Třetí říše, bude líp. Nebylo a jejich falešní proroci spáchali sebevraždy. A oni? Ti liberečtí, jablonečtí, chrastavští zaplatili i za ně. Byli vyhnáni. Ty už jsem za svého mládí nepotkával. Zůstali, co byli Němci po tatínkovi, po mamince, kteří byli v Čechách nepostradatelní, byli komunisty, Hitlerem a sousedy pronásledováni. Procházeje dnešním Machnínem, Libercem, Jindřichovicemi, potkávám spoustu těch, jejichž babička byla, jak říkám, „dobra sokolovna“. Těch a jim podobným bylo po válce mezi námi hodně.
Po válce, po odsunu těch, co roztrhali české občanství, přicházeli do zdejšího kraje Slováci, Židé, co přežili vraždění a vraceli se domů, Rumuni, Češi z Polska a z ruské Volyně, co už skoro zapomněli česky. Jedna z nich se stala i mou manželkou.
Potkával jsem tu Řeky, děti komunistů, co u nás žili v pozdějším očním ústavu v Hamrštejnu – Machníně, děti z Vietnamu bydlící v Chrastavě. Poláci přicházeli úplně na počátku šedesátých let z blízkého příhraničí na práci do poničených Jizerek a později do textilek tak, jako Kubánci třeba do Hrádku na Nisou, firma BUDIMEX na stavbu silnice I. třídy od Turnova po Chrastavu. Přicházeli i jiní – Mongolové, pracovití Vietnamci, kteří z továren, kde se řada vyučila, převzala větší počet této populace značnou část maloobchodu v celé republice. Chudoba a zlé životní podmínky donutili i mnohé Ukrajince opustit Zakarpatí a hledat práci a štěstí na severu Čech.
Až teprve další generace těchto emigrantů mluvících už plynule česky, se stala nedílnou částí společnosti se stejnými právy a povinnostmi. Současná obava plynoucí z války v Sýrii, Iráku, z válečných konfliktů v Africe a z následné migrace, vede Čechy a Slováky k obavám. Strach z migrantů, které dosud v Liberci nepotkáváme, ale co není, může zítra být. Strach opadne, až se dozvíme, že povolení k pobytu dostanou až po ujištění a slibu, že jejich náboženské zákony jsou podřízeny našim světským právním předpisům – zákonům. Obavy z nepoznaného rozdělují dnes Evropu a jsou násobeny strachem z ekonomické migrace tak velkého počtu lidí uznávajících jiné hodnoty než středoevropské.
Problémem Středoevropanů je nechuť tolerovat názor z druhého břehu. Na opačném názoru je nalézána celá špatnost světa a tak je nutné vnutit názor svůj, jako jediný správný. Oponent je častován hrubostmi a nenávistí. Běženci mezi námi by nás měli do budoucna spojit, a ne rozdělit. Budoucnost ukáže, kdo se mýlil a kdo koho zklamal...


Vzpomínka na dobu neurčitou

Když se svět lámal v pase, byla zrovna polovina 20.století. Tři roky mi byly a mnohé z toho, co se tu dělo, znám vyprávění. Jako kluka mě zajímali vojáci. V čem chodili, jejich uniforma, jejich označení. A tak jsem zapátral, a jak jsem koupil prodávám...
Krátce po mém narození se psala léta padesátá toho prapodivného minulého století.... Nejlepší příslušníci naší „lidově-demokratické" armády byly odměňovány čestnými odznaky vzorných. Těch odznaků bylo několik druhů: vzorný střelec, letecký mechanik, tankista, spojař, ženista, zdravotník, řidič a kuchař. O mnoho mnoho let později jsem z těch odznaků jeden také získal. Na otázku proč, byla jednoduchá odpověď: O hodinu delší vycházka. Ti první snad ještě odpovídali: Čím nás bude víc, tím pevnější bude hráz míru proti válce.
Vraťme se ještě jednou do oněch prazvláštních let a seznamme se s „barvou" označení tehdejší lidové armády na vycházkových uniformách. Kdysi jsem četl, že někdo z rodiny slavného spisovatele E. E. Kische měl v Praze na přelomu století výnosný obchod s látkami na uniformy. Vojsko bylo kdysi barevné tak, jak my jsme byli šediví v maskáčích a jednobarevní na ulicích. Ti, na které vzpomínám byli aspoň na výložkách transparentní. Na ukázku „pište si" barvy nárameníků podle druhu vojsk: červená, černě lemovaná- pěchota, výsadkáři, hudba u pěchoty. Černá, červeně lemovaná - dělostřelci, tankové vojsko. Světle modrá, černě lemovaná - letectvo, hudba u letectva. Černá, černě lemovaná - ženijní vojsko, chemici, stavební vojsko a zeměměřiči. Černá, modře lemovaná - spojaři, železničáři a konečně poslední hnědá, červeně lemovaná - lapiduši, (zdravotníci), intendanti, autaři, administrativa.
Velmi zajímavé bylo i tehdejší hodnostní označení. U svobodníků a těch nejnižších poddůstojníků základní služby se dělo barevnými tkalouny. U pěchoty a letectva v barvě černé, u ostatních zbraní v červené barvě. Nárameníky důstojníků zbraní jsou zlaté, s hvězdičkami... To nárameníky generálů byly celé zlaté a měli červenou lemovku, letci modrou, týlaři a ministerští hnědou, na límci lipové ratolesti. Jenom tehdejší hradní stráž nebyla tak módní, jako ta dnešní. Tehdy měli nárameníky v červené barvě s černým lemováním na límcích.
A když jsme si zavzpomínali na barevnost naší armády před víc jak 60 lety, zavzpomínejme si i na vojenské přísahy našich dědečků a pradědečků: Já, občan lidově demokratické republiky československé, slavnostně přísahám, že budu čestným, statečným, ukázněným a bdělým vojákem, že budu přísně zachovávat vojenské a státní tajemství a bez omluv plnit všechny vojenské řády a rozkazy velitelů a představitelů...
 Asi nám starším tak trochu schází atmosféra oněch let, kdy sluníčko svítilo, pršelo hustěji a sněžilo častěji, kdy jsme byli o hodně mladší, krásnější a zdravější tak, ať ti, co přijdou po nás vidí svět krásnější. Nechť k tomu jim fouká dobrý vítr do plachet.  

Neslyším

Málokdo má v rodině příbuzné, kterým něco neschází. Nejčastěji to jsou ti, co nosí brýle, hůlku, špatně slyší. Můj dědeček Artur, kdo by to řekl, trpěl všemi neduhy, co lidi trápí. Těžko si jej dovedu představit jako obrlajtnanta za Rakousko-Uherska, na frontě v Karpatech, později jako československého vojenského zpravodajce v Berlíně a v Budapešti. Rezidenta, který v utajení řídil činnost antifašistů v boji s nacisty v předválečných Sudetech...
Tenhle starý nahluchlý pán, s naslouchátkem se šesti dioptriemi, o holi, plešatý s chlupatýma ušima a zahnutým nosem, můj dědeček, byl mezi prvními zatčený gestapem při vstupu německých vojáků v říjnu 1938 do Liberce. Byl prominentním vězněm koncentračního tábora v Sachsenhausen, vyměněný později za nacistického pohlavára. Důstojník naší armády, co bojovala v Tobruku... Jo, to všechno byl můj dědeček.
Sbíral známky a stále piloval češtinu. Byl to sice jeho mateřský jazyk, ale maminka mu zemřela a tam, kde ho vychovávali, mluvili německy. Chudák moje maminka od Prahy. Nebylo dne, aby si něco ze sémantiky jazyka neověřoval.
Znal jsem jej už jako hrobníka, správce židovského hřbitova v Liberci. Moc práce neměl. Kdo by tu ze Židů, co vrátili z koncentráků a z emigrace, umíral? Politické procesy se Slánským donutily ty chytřejší emigrovat, ti, co uvěřili, jako dědeček, táta a pár známých své rozhodnutí zůstat později pro veřejnost už nekomentovali.
Děda měl na hřbitově služební byt, kouřil jako tovární komín a mě zasvětil do řady tajemství, co mají znát mladí muži. Nežilo se nám špatně, i když 200 korun starobního důchodu, nebylo zrovna adekvátní ocenění celoživotní práce pro zachování existence naší republiky... Trochu mi to připomínalo ocenění podobného osudu MUDr. Kriegra, který na tom byl, co do osudu a původu, úplně stejně jako můj děda. Ten ale nebyl člen žádné politické strany.
Ještě k té hluchotě. To si děda jednou tak jde od hlavní pošty v Liberci za divadlem, pod mostem u bývalého ONV. Byla zima, náledí, klouzalo to. Děda měl ušanku, brýle zafuněné, opíral se o hůl a najednou mu klepe na záda muž v pracovním: „Dědku, otočte a podívejte se, co jste způsobil!" A vskutku to stálo za to. Za dědou ležela na boku legendární V3S a celý, celičký náklad uhlí byl rozesetý po ulici. Závozník tu hrůzu obíhal, řidič náklaďáku držel v náručí dědu, kterému se podlomily nohy a spadly brýle. Mě se později přiznal, že mu i zvlhly spoďáry.
Pro dědu přijela sanitka, pro uhlí lidé, co tam blízko bydleli. Dílem šofér a závozník s podivem část nákladu uhájili. Kdo postavil V3S na kola nevím. Děda si odpočal ve špitále, a liberecké noviny „Cesta míru" psaly: „Nepozorný chodec zavinil dopravní nehodu", což dědečka štvalo, protože on nic nezavinil, a kdyby mu to ten šofér neukázal, nevěřil by, že lidi kradou i uhlí.

 Dědečku, dědo, už dávno jsi na „pravdě boží" a malichernosti tohoto světa jsou ti ukradené. Nikdy jsi nic nedělal pro metál, a tak, jak jsem tě poznal, mohou mi být ti dnešní slavní ukradení. Je pro co žít, i když člověk neslyší, špatně vidí a chodí o holi. Já jen mohu přidat vyšší tlak a cukr. Tak čekej, jsem tam co by dup. Musíme tam všichni....

čtvrtek 3. září 2015

Nevýhody i výhody jízdy, ale ani pěšky to není tak zlé


Seděl jsem v různých dopravních prostředcích. Snad nejhorší to bylo v autě, co mělo vzadu na karoserii vyklápěcí sedadlo, které se po použití opět stalo součástí karoserie. Byl jsem hodně malý, mé protesty neobstály a po svízelné cestě jsem byl hodně ofoukaný. Matka nás přivítala mlčky, hledíc na auto, z jehož karoserie vzadu jsem trčel já, zdřevěnělý, lehce zdeformovaný, ale živý. Pak se rozplakala, vyprostili mne a říkali si s otcem nepěkné věci, které si už nepamatuji, protože jsem je zapomněl.
V oněch padesátých letech měla řada aut malá okénka. Ta o malinko větší na nich měla i záclonky. Okénka se dala otevírat i šoupáním a vzpomínám si, že to šlo snadno a rychle. Když se mi na Záskalí udělalo nevolno, odšoupli sklo a já mohl zvracet docela pohodlně. Fajnovější auta měla i střešní okénka, stahovací střechu a bočnice ze světlého dřeva, jako náš soused pan Rudolf Reichl, s jehož synem Rudou jsme společně prováděli úžasné lumpárny.
Pozorování krajiny z okénka auta je celkem slušná podívaná, ale nevyrovná se tomu, co vidíte jako kluk ze zad řidiče motorky. Žel i taková jízda má svá rizika. Největší, když vás nepozorný řidič ztratí. Vzhledem k vaší zanedbatelné váze ani netuší, že jede sólo, sám. Párkrát se mi to stalo. Helmy se tehdy na tandemu nenosily a tak jsem si hlavu o kámen otloukal v rádiovce. Jednou mne kdosi z rodiny ztratil v lesích a zatáčkách cestou do Raspenavy, za předělem kopce v Oldřichově. Minul jsem kamenný sloup bývalé obory a letěl vzduchem hluboko dolů. Všude voněl les a anděl strážný mě dlouho, předlouho přemlouval, abych se vrátil zpět. Bylo mi tak krásně, že jsem nereagoval ani na čichací sůl, kterou mi u nosu držela dáma, která se rozhodla nečekat na pohřebáky a vrátila mě do reality všedních dnů. Nakonec se to všem podařilo. Nikdo pak nechtěl věřit tomu, že mě zachránila rádiovka napasovaná na hlavě tak, že mi ji nemohli ani sundat.
Přesedl jsem na kolo, což mě po první bouračce v deseti letech stálo úplně nové, pašované hodinky Ruhla z NDR. Kolo mně na jaře dovezlo do Lukášova podívat se na krokusy i na hrad Lemberk. Z kola vidí turista nejlíp. Je pravda, že jej řidiči aut naopak nevidí vůbec rádi. Tehdy se cyklistika nenosila jako dnes. Ony ani nebyly bílé čáry uprostřed vozovky, natož ty na okrajích. Zato mezi příkopy a vámi stály žulové patníky a taky kus přírody – ovocné stromy, o které se staraly tak, jako o vozovku v létě i v zimě, cestáři.
Když se u nás v obci cestář opil, bylo zle. Vozík s posypovým materiálem kdesi zapomněl. Oni vlastně byli cestáři dva. Jeden z Bedřichovky, druhý z Machnína a jejich vnuci byli mými spolužáky. Legrační bylo, když venku sněžilo a dědci cestáři nebyli k dohledání. To se pak úřad poptával u jejich kluků i v době vyučování, kdeže by mohli být. Většina z nás ukazovala prstem za školu, k hostinci U Zeleného stromu.

 Po epizodě s kolem jsem vyzkoušel i jízdu na „pincku“, jízdu autobusem, vlakem i metrem. Nyní jezdím tramvají a pěšky chodím o holi. Má to výhody, ale i nevýhody. Svět kolem už tolik nespěchá a já teď na něm můžu nechat oči. Je krásný i z lavičky u přehrady.