Moji sousedé

Prvním sousedem je paní Marta. Úplně nedávno přišla o muže a o pejska, tím pádem se zamilovala do našeho psa a doufám, že má ráda i mě a moji paní. Ne vesnici to tak chodí. Lidé si vidí do talíře, sousedé do peněženek i na WC, o posteli vím svoje a tak to nešířím.

Oba jsme starodůchodci. Ona dbá o zahrádku a roste jí, co do země zastrčí. Má jedno z nejlepších srdíček široko daleko. Patří k tomu druhu lidí, co by měli mít vlastní expozici v muzeích, protože je jich čím dál míň. Náš psík, po dohodě s ní sní o větších porcích, hlídá ji i její nemovitost.

Mým druhým sousedem je oceán. Oceán mraků, moře vysoké oblohy, nekonečný pás volného prostoru se špetkou zeleně v létě, na podzim a v zimě v šedé mlze. Něco, co mi připadá, jako zázrak, propast, kde se člověk nenajde, kde není elektrické vedení, cesty, domy, auta. Jen čas tam zanechává stopu letadel, někde vysoko nad námi. Bílé čáry, jako podle stonku bambusu ze zahrady, co roste daleko u Rudého moře. To jediné mi připomíná, že tam, někde za obzorem je městečko Nový Bor a německá hranice. Celá ta strana k západu je o slunci, co umí zapadat z červánků do oblačných vln, co končí skutečným mořem a zeleným příbojem hraničních lesů mohutných hor. Neznám nic, co by se víc podobalo odchodu ze světa, než jak to umí slunce, jeden z mých sousedů, když se vydá na cestu červánků, zapadajících za obzor, tak jako Titanic nořící se do chladných vln Atlantiku.

Třetí z těch, co se mnou sousedí, je rodina věřících. Ne natolik, abych si všiml, čím vším se ode mne liší. Jsou naprosto normální, ale chovají se tak trochu jinak, slušněji. Vnučky, co mají k výchově se mají jako hrající si koťata, kterým nic neschází. Jsou to bezva sousedi. Když něco potřebuji, vím, kam se obrátit.

Tam, na straně půlnoční vyrostlo blízké město do své krásy. Město starých cest a barokních sousoší z pískovce, dětských kočárků a pejsků, kupodivu na vodítku. Odevšad je vidět zdejší bazilika minor, ze všech okolních bazilik ta nejhezčí a tak je to se vším v tom městečku v sousedství na straně severní.

Strana východní je nejrušnější. Vede po ní, hned za plotem, silnice s ničím nepřerušovanou bílou čárou uprostřed. Už jenom plot dělí naše od jejich a stojí za zmínku – je nový a zelený. Za silnicí je dům s povícero bytovými jednotkami. Opravený, rozlehlý a v něm za okny spousta partají, které známe jen od vidění. Zdravíme se, pokyneme, slovo prohodíme a pokračujeme v započaté činnosti. Pak jsou tu ohyzdné kontejnery sloužící k tradičnímu třídění odpadu na papír, plasty a sklo.

V zahradě proti nám u činžovního domu stojí lípa, která je z těch, co bývají přes celou zahradu a jsou zdravé jako řípa. V létě voní a bzučí včelami. Od září z ní padají do všech koutů polétavá semínka, vrtule. Jsou všude a nejsou k uklizení. Den po dni plní lopatu se smetím. Nestěžuji si. Je tu kus krásné, nefalšované přírody.

Je to i cesta, kde cyklista znaven kopcem sesedá, a pokud ještě šlape, je to z posledních sil, na což čeká náš psík. Jinak dobrák, věřte mi, čeká a vychutnává si příští chvíli, kdy, kryt šeříky, ze zálohy útočí a zastaví jej až drátěná oka výpletu rámu, co činí již zmíněný zelený plot neprůchodným. V ten okamžik, cyklista své příští počínání podřizuje pudu sebezáchovy. Prchá, šlape a vzdaluje se kosmickou rychlostí.

 To je má strana východní, odkud k nám rovněž chodí pošta, návštěvy, auta vjíždí na dvůr. Sousedství, odkud k nám vstává slunce a říká, že je čas snídání.