Seděl jsem v různých
dopravních prostředcích. Snad nejhorší to bylo v autě, co mělo
vzadu na karoserii vyklápěcí sedadlo, které se po použití opět
stalo součástí karoserie. Byl jsem hodně malý, mé protesty
neobstály a po svízelné cestě jsem byl hodně ofoukaný. Matka
nás přivítala mlčky, hledíc na auto, z jehož karoserie vzadu
jsem trčel já, zdřevěnělý, lehce zdeformovaný, ale živý. Pak
se rozplakala, vyprostili mne a říkali si s otcem nepěkné věci,
které si už nepamatuji, protože jsem je zapomněl.
V oněch padesátých
letech měla řada aut malá okénka. Ta o malinko větší na nich
měla i záclonky. Okénka se dala otevírat i šoupáním a
vzpomínám si, že to šlo snadno a rychle. Když se mi na Záskalí
udělalo nevolno, odšoupli sklo a já mohl zvracet docela pohodlně.
Fajnovější auta měla i střešní okénka, stahovací střechu a
bočnice ze světlého dřeva, jako náš soused pan Rudolf Reichl, s
jehož synem Rudou jsme společně prováděli úžasné lumpárny.
Pozorování krajiny z
okénka auta je celkem slušná podívaná, ale nevyrovná se tomu,
co vidíte jako kluk ze zad řidiče motorky. Žel i taková jízda
má svá rizika. Největší, když vás nepozorný řidič ztratí.
Vzhledem k vaší zanedbatelné váze ani netuší, že jede sólo,
sám. Párkrát se mi to stalo. Helmy se tehdy na tandemu nenosily a
tak jsem si hlavu o kámen otloukal v rádiovce. Jednou mne kdosi z
rodiny ztratil v lesích a zatáčkách cestou do Raspenavy, za
předělem kopce v Oldřichově. Minul jsem kamenný sloup bývalé
obory a letěl vzduchem hluboko dolů. Všude voněl les a anděl
strážný mě dlouho, předlouho přemlouval, abych se vrátil zpět.
Bylo mi tak krásně, že jsem nereagoval ani na čichací sůl,
kterou mi u nosu držela dáma, která se rozhodla nečekat na
pohřebáky a vrátila mě do reality všedních dnů. Nakonec se to
všem podařilo. Nikdo pak nechtěl věřit tomu, že mě zachránila
rádiovka napasovaná na hlavě tak, že mi ji nemohli ani sundat.
Přesedl jsem na kolo,
což mě po první bouračce v deseti letech stálo úplně nové,
pašované hodinky Ruhla z NDR. Kolo mně na jaře dovezlo do
Lukášova podívat se na krokusy i na hrad Lemberk. Z kola vidí
turista nejlíp. Je pravda, že jej řidiči aut naopak nevidí vůbec
rádi. Tehdy se cyklistika nenosila jako dnes. Ony ani nebyly bílé
čáry uprostřed vozovky, natož ty na okrajích. Zato mezi příkopy
a vámi stály žulové patníky a taky kus přírody – ovocné
stromy, o které se staraly tak, jako o vozovku v létě i v zimě,
cestáři.
Když se u nás v obci
cestář opil, bylo zle. Vozík s posypovým materiálem kdesi
zapomněl. Oni vlastně byli cestáři dva. Jeden z Bedřichovky,
druhý z Machnína a jejich vnuci byli mými spolužáky. Legrační
bylo, když venku sněžilo a dědci cestáři nebyli k dohledání.
To se pak úřad poptával u jejich kluků i v době vyučování,
kdeže by mohli být. Většina z nás ukazovala prstem za školu, k
hostinci U Zeleného stromu.
Po epizodě s kolem jsem
vyzkoušel i jízdu na „pincku“, jízdu autobusem, vlakem i
metrem. Nyní jezdím tramvají a pěšky chodím o holi. Má to
výhody, ale i nevýhody. Svět kolem už tolik nespěchá a já teď
na něm můžu nechat oči. Je krásný i z lavičky u přehrady.
Žádné komentáře:
Okomentovat