Rok
2015. Takové slušné jaro a nádherné léto. Nepršelo a bylo
sucho. Zemědělci naříkali, jak jim vše schne před očima, a
přesto sklidili dobře obilí, víno, chmel a jak kde i ovoce. U nás
na severu je ovoce, včetně obsypaných stromů u silničních
příkopů tolik, že si lidé, co jim nadúroda dělá těžkou
hlavu, nevědí s ovocem rady.
Když
jsem byl klukem žijícím na vesnici, věděl jsem o každém
pláněti, o každé jabloni, co plodila „soudky“ či „malináče“.
To byla nejvyšší kvalita, kterou jsem znal. Jablka podél cest
údajně patřila cestářům, kteří opravovali cesty v místě
svého bydliště. U nás to byli vždy starší pánové, po jednom
z Machnína a z Karlova. Byl to takový obecní kolorit - oni a
dvoukolák. Dvoukolák, koncem léta plný jablek a oni připravení
prodat jeho obsah prvnímu zájemci, my kluci, připraveni před
nosem jim jabloň očesat.
Že těch
jabloní při cestách bylo! Cesta k nádraží ČSD, z Machnína až
po Ostašov, plná Bedřichovka, stráně pod Ovčí horou, k
bramborárně ve Svárově, z Bedřichovky dolů k Nise. O strupatá
jablka neměl nikdo zájem, ale ty sladké „soudky“ hned pod
lesem na Bedřichovce by se neohřály ani v Tuzexu. Snědli jsme dva
– tři, a znáte kluky... Ty příští už létaly vzduchem.
Okolní psi v zahradách bedřichovských domků se mohli uštěkat a
my závodili, kdo dohodí dál. Dnes, když si na to vzpomenu...
Strom už
dnes nestojí, byl jsem se tam podívat. Žádná jablka. Jeřabiny,
kolem asfalt, žádný příkop. Stojím tam jak patník. Ty tam taky
schází. Vnuk volá: „Dědo, jedem, nevzal sis prášky!“ Špatně
slyším, hůl jsem si nechal v autě. Vím, co volá – dělej,
dědo, stojíš tam půl hodiny, nic tam není... Není. A přesto mě
tu všechno drží. Klukovské neplechy, solidarita s ostatními,
kteří už nikdy nepřijdou otrhat cestářovy „soudky“.
Stojím
tu, natruc mámě, co doma čeká se svačinou. Jsme přece kluci a
máme právo zlobit... Už nezlobíme,, spíš nevidíme, nechodí
nám to, neslyšíme. „Už jdu!“ slyším se, jak volám na
vnoučka: „Už běžím!“, lžu si do kapsy a belhám se, co to
dá, k autu. Vím, že letos je všude plno jablek, hrušek, švestek.
Cestáři
už taky nejsou, o ovoce u cesty nikdo nestojí. Lidé věří, že
jablka jsou plná kadmia a obalená zplodinami z výfuků aut. Není
to pravda. Všude je to stejné, človíček je líný natáhnout
ruku a utrhnout si. Raději dá v sámošce třicet korun za hrušky.
Copak mohou chutnat bez legendy odkud jsou? Ty, co rostou za humny u
sousedů jsou přece sladší, lákavější... Kdeže ty doby jsou,
kdy jsme na víc nečekali. Čas divokého mládí, dospívání,
nezralých lásek, bílých jádřinců skvělých jablek.
Končí
léto roku 2015. Byl to rok krásný pro ovoce. I víno u nás na
severu dozrálo. Všude spousta švestek, kolem plno vos. Dejme si
šanci a skliďme i ty stromy podél cest. Vzdáme hold přírodě za
to, že na nás myslí, že tak dobře „vaří“ jablka letní i
podzimní.
Žádné komentáře:
Okomentovat