Bude to
dvě stě let, co se narodilo kolo. Jakýsi lesník Dreis sestrojil
něco, co se podobalo koloběžce a po mnoha letech se proměnilo ve
známý kostitřas. Koncem století už byl plný velocipédů i kraj
za Ještědem.
Kola -
velocipédy byly stále dokonalejší a dokonalejší a s počtem
zájemců rostl i počet těch, kteří se sdružovali do spolků
přátel této sportovní disciplíny. Tak, jako rostl v Liberci
počet přátel – kuřáků dýmky (usuzuji tak z počtu nádherných
smaltovaných odznaků), rostl i počet klubů přátel jízdy na
kole. Jejich smaltované odznaky byly snad ještě hezčí, než ty
kuřácké. Půvabné jsou i legitimace s kolkem, opravňující k
jízdě městem. Běžně se i závodilo o ceny. Nebyly to
předtištěné diplomy a věnec vuřtů, ale skutečná medaile a
diplom, jehož zpracování se často ujali i významní umělci své
doby.
Počátkem
minulého století byla radost sedat na kolo, byť zdaleka neskýtalo
tolik pohodlí, co dnes. Snad to byla první světová válka,světová
hospodářská krize, úpadek morálky zhrublých mužů vracejících
se domů, co způsobilo, že romantika jízdy na kole byla záhy ta
tam. Kolo se stalo regulérním dopravním prostředkem. Ráno do
práce, odpoledne z práce. To už se psala čtyřicátá léta 20.
století.
O to víc
potěší informace, že v našem městě máme klub velocipedistů,
co jezdí společně v dobovém oblečení z počátku 20. století.
Kouří staré dýmky a oživují tradice svých romantických
předchůdců. Patří mezi ně i Bolek Pára, mladý muž mnoha
zájmů, třeba o historii Harcova, sběratel starých pohlednic,
myslivec, co nestřílí, ale krmí zvěř, flašinetář, úspěšný
mladý podnikatel. Přítel, který má rád svou práci a umí o ní
hezky a zábavně vyprávět.
Není
sám. V Liberci žijí podobní mladí muži i ženy, kteří se
dovedou bavit nejen konzumací moderní hudby, ale sami budují hráz,
proti nudě, stereotypu a zevšednění. Setkat se s takovými lidmi
je náplastí na odřenou duši. Je pohlazením vidět kolem sebe
lidi, kterým není lhostejné utrpění druhého. Bolek pracoval i v
Jedličkárně a mohu potvrdit, že ještě po letech se k němu
hlásí vozíčkáři a on k nim.
Každý
z nás známe pocit ztracenosti, vyhoření, osamění, deprivaci
věkem, nemocí, nezájmem... Važme si jedinců, kolektivů, kteří
mají cíl a snahu něco obětovat. Patří k nim spolky přátel
okrajových částí města, sběratelů čehokoli, ti, kteří svou
práci veřejně prezentují. Starají se o mladou generaci, tak jako
my, dříve narození. To potom okno, kterým se díváte z bytu ven,
je náhle čisté, zbavené mušinců a pavučin. Svět se začíná
měnit a stává se snem, který se splnil.
Buďme
si blíž, asi tak, jak snad kdysi „bejvávalo“. Nezačínejme
životy v dětských domovech, tak jako je nekončeme osamoceni v
domovech pro přestárlé, v péči pečovatelky.
Žádné komentáře:
Okomentovat