Potkáváme se ve městě už bez sudetských
Němců, bez těch, co dali přednost slibům, že až bude Liberec
součástí Třetí říše, bude líp. Nebylo a jejich falešní
proroci spáchali sebevraždy. A oni? Ti liberečtí, jablonečtí,
chrastavští zaplatili i za ně. Byli vyhnáni. Ty už jsem za svého
mládí nepotkával. Zůstali, co byli Němci po tatínkovi, po
mamince, kteří byli v Čechách nepostradatelní, byli komunisty,
Hitlerem a sousedy pronásledováni. Procházeje dnešním Machnínem,
Libercem, Jindřichovicemi, potkávám spoustu těch, jejichž
babička byla, jak říkám, „dobra sokolovna“. Těch a jim
podobným bylo po válce mezi námi hodně.
Po válce, po odsunu těch, co roztrhali české
občanství, přicházeli do zdejšího kraje Slováci, Židé, co
přežili vraždění a vraceli se domů, Rumuni, Češi z Polska a z
ruské Volyně, co už skoro zapomněli česky. Jedna z nich se stala
i mou manželkou.
Potkával jsem tu Řeky, děti komunistů, co u
nás žili v pozdějším očním ústavu v Hamrštejnu – Machníně,
děti z Vietnamu bydlící v Chrastavě. Poláci přicházeli úplně
na počátku šedesátých let z blízkého příhraničí na práci
do poničených Jizerek a později do textilek tak, jako Kubánci
třeba do Hrádku na Nisou, firma BUDIMEX na stavbu silnice I. třídy
od Turnova po Chrastavu. Přicházeli i jiní – Mongolové,
pracovití Vietnamci, kteří z továren, kde se řada vyučila,
převzala větší počet této populace značnou část maloobchodu
v celé republice. Chudoba a zlé životní podmínky donutili i
mnohé Ukrajince opustit Zakarpatí a hledat práci a štěstí na
severu Čech.
Až teprve další generace těchto emigrantů
mluvících už plynule česky, se stala nedílnou částí
společnosti se stejnými právy a povinnostmi. Současná obava
plynoucí z války v Sýrii, Iráku, z válečných konfliktů v
Africe a z následné migrace, vede Čechy a Slováky k obavám.
Strach z migrantů, které dosud
v Liberci nepotkáváme, ale co není, může zítra být. Strach
opadne, až se dozvíme, že povolení k pobytu dostanou až po
ujištění a slibu, že jejich náboženské zákony jsou podřízeny
našim světským právním předpisům – zákonům. Obavy z
nepoznaného rozdělují dnes Evropu a jsou násobeny strachem z
ekonomické migrace tak velkého počtu lidí uznávajících jiné
hodnoty než středoevropské.
Problémem Středoevropanů je nechuť tolerovat
názor z druhého břehu. Na opačném názoru je nalézána celá
špatnost světa a tak je nutné vnutit názor svůj, jako jediný
správný. Oponent je častován hrubostmi a nenávistí. Běženci
mezi námi by nás měli do budoucna spojit, a ne rozdělit.
Budoucnost ukáže, kdo se mýlil a kdo koho zklamal...
Žádné komentáře:
Okomentovat