Sousedův kluk

Tuhle básničku napsala pře více než 65 lety Věra Merhautová:

„Sousedův kluk mi vyrostl před očima,

když jsem s ním včera u tramvaje stála,

tak jsem se ho jen mezi řečí ptala

(my dospělí to máme ve zvyku):

„Kam půjdeš po prázdninách, Honzíku?“

On totiž právě teď vychodil školu.

Myslíte, že se zarazil, ne, ten to věděl hned,

když s celou vahou svých patnácti let mi odpověděl:

„Budu horníkem!“

A v jeho slovech, pevných jako zem, jsem cítila, že zvážil jejich cenu.

Víte, ti kluci jdou tak krásně, jistě,

že by chtěl člověk být na jejich místě, nebo být aspoň mámou toho kluka.

Vezměte jeho dlaň,

cítíte, to je ruka člověka, který ví, co potřebuje zem.“

Teď ještě prolomit limity těžby uhlí a jsme doma v současnosti – v roce 2015, šedesát pět let poté. Co tomu říkáte? Náš současný Honzík šel před několika dny poprvé do školy. V podstatě i on potká zanedlouho u tramvaje vnučku Věry Merhautové a ta se jej po vzoru své babičky zeptá: „Kam půjdeš po prázdninách, Honzíku?“, a bude problém. Oba dva si připomenou předchozí verše a rozhostí se trapné ticho, neboť, co Honzík odpoví? Budu horníkem? Tak s tím mám problém. Odpověď bude dozajista jiná. Do šestadvaceti bude na škole, tedy o deset let víc, než Honzík původní z padesátých let.

Kdo bude rubat uhlí v uhelné sloji? Čím budeme za deset let topit? Nevím, a Honzík mi to nepoví. Co budeme dělat s tolika mladými filosofy, sociology, právníky, doktory přírodních věd a textilními inženýry? Topit? Čím? Mám obavu, že se ptám brzy. Honzík chodí do první třídy a ve škole ho to nebaví. Umí psát, číst, počítat, pracovat s počítačem. Ohromil mě vrácením tabulky čokolády. Měla prošlou garanční dobu konzumace – informace psaná na obalu. Kluk mi ji vrátil s tím, že prý mám věnovat pozornost tomu, co kupuji. A to chodí první týden do církevní školy. Asi zázrak. Je to vůbec možný? Kam ten svět spěje? V šesti letech nakupuje podle toho, kdy zboží končí garanční lhůty.

Pořád mi leží v hlavě jiný zázrak, ten z roku 1951. Honzík poprázdninový – zítra horník: “Vezměte jeho dlaň, cítíte, to je ruka člověka, který ví, co potřebuje zem.“ Až z toho mrazí, jak velká jsou to slova. Bojím se, že z mého vnoučka Honzíka nikdy nebude voják, ochránce své vlasti. Mám pocit viny z toho, že v mé generaci byl přerušen přenos zpráv, řetěz informací vedoucích po generace k jistotě, že musí v boji zvítězit. Zatím to je o kalorické hodnotě mít se dobře dnes, v této době. Nemít před sebou jen jednu generaci, dál nevidět než z okna na ulici.

 Náš starý svět se pomalu hroutí. Svět jednotlivce s plným bříškem. Bůh suď, kde děláme chyby, že práce rukou není ceněná. Že svět Honzíka s Honzíkem je tak vzdálen od světa padesátých let. Jeden je za hrdinu poválečných let, ten dnešní je jak stvořený pro komiksy. Mozek jako Einstein, ruce jako dráty do betonu. Kdo nás jednou ubrání třeba proti vysoké vodě? Honzík? Doufám, že bude mít dost sil, neschová se do řady a nebude chtít být jen průměrem.