Co se mi na lidech
nejvíc líbí? A kdo se ptá? Taky jeden z nich? Lidi jsou príma,
hlavně, že nás krmí a nemají blechy, což já mám -
příležitostně Jsem jenom pes a o věcech zbytných nemluvím.
Jenom koukám a prý očima loudím a umím jimi říct prakticky
všechno a prý to umím i ušima. A jestli se směju? Nevím,
zrcadlo v boudě nemám.
Jó, lidi... Jeden je
tajný islamista, druhý bije manželku a děti, třetí je trouba,
což ještě vysvětlím, čtvrtý je můj páníček. Ostatní jsou
lidi, na které štěkám. Mám na to papíry. Jsem z děcáku
(jakože z útulku). Jsem trošku retarda, jako na hlavu, ale co s
tím nadělám. Než jsem se dostal do útulku, tak jsem měl těžký
život. Už si z toho moc nepamatuju, ale pořád se rozhlížím,
hlavně nahoru, co zas po mně kdo hodí.
Lidem moc nedůvěřuju,
hlavně ne těm, co mi jako hlupáci chtějí vsugerovat, co sami
nemohou, impotenti duševní, bastardi ubozí. Nemám je rád. Až
jednou přebolí, co bylo, pak to všechno jeden z nich odnese za
všechny. A nebudou tu jen potrhané kalhoty. Otázka zněla, co se
mi na lidech nejvíc líbí... Na rozdíl od nás pořád jedí,
mluví a třesou se jim ruce, takže jim občas něco upadne. Pak tu
jsem já, abych to rychle uklidil. Nejraději uklízím maso, kosti,
ryby, párky, šunku, vejce. Na druhém pólu je zelenina, ovoce,
suchý chléb, rohlíky, rozlitý ocet... Rovněž nečtu a neuklízím
po nich noviny, notebooky, dopisy, knížky a reklamní letáky.
Naopak takový narozeninový dort i se svíčkami, pokud se ocitne na
zemi, zbožňuji. To uklízím rád a může být i vícekrát týdně.
Vítám každé
vzrušení. Miluji cyklisty, co už nemohou a kteří, mají-li mne v
zádech, náhle posbírají síly, co kde v těle zahálí a jedou
jako o závod. Miluji lidi, co si mne pletou s někým jiným. To si
zapomenou doma brýle a pak mne na lavičce oslovují: Mé chlupaté
dítě, Petříku, máš napsané úkoly?, nebo Děkuji, nic
nekupuji. Rád pomůžu staré paní s taškou až ke vrátkům,
peníze neberu, ale z nákupu masa a buřtů beru polovic. Já pán,
ty pán. Uzeniny neškodí. Rovněž miluji kosti – polívkové,
syrové i vařené.
Na lidech se mi líbí,
že nekoušou a nemají vzadu ocásek. Legračně chodí po dvou na
rozdíl od nás, chodících po čtyřech. Čím se můžu pochlubit
já a lidé ne, je nos. Stále mokrý, studený, někdy od hlíny,
jak zahrabávám kosti, tenisáky, plyšové medvědy. V poslední
době, co mě překrmují, tak i vafle, sušenky a párky do zásoby
na horší časy. Zahrabat, to je po našem adekvátně dát do
ledničky.
Je fakt, že se obejdu
bez platební karty a nakonec i bez hotovosti. Nedostanu se do
peněženky, nemám k tomu uzpůsobené tlapy – lidé jim říkají
ruce s prsty. Tím pádem ušetřím na rukavicích a na botách.
Čepici a šálu nenosím. Jedna věc mě trochu... Když jdu na
velkou, tak zadními dělám, že zahrabávám. Je to zvyk, s nímž
někdo kdysi začal a teď moc nevíme, jak s tím skončit.
Na rozdíl od lidí mám
úžasný jazyk a pořádné zuby. Na lidech je bezva, že
zapomínají. My ne. Sloni a já ji máme pořád stejnou – velikou
paměť, pamatováka. Nic si nepíšeme, nikomu nevoláme. Když jde
kolem třeba pošťák, víme své a i ze zálohy útočíme. Ne na
hrdlo, ale naše jsou jeho nohavice a výš. A tak by to šlo pořád
dál. Dospělí lidé jsou nám partneři, děti slouží na hraní,
starým pomáháme. Tak už to ve světě, lidi, chodí.
Každý se drží toho
svého – páníčka nebo paničky. U nás doma se držím obou. Teď
právě oba dva učím hrát fotbal po psím. Nejprve jsem chtěl
merunu prokousnout, jako ty předchozí a zahrabat u zdi. Později mi
došlo, že zábava začíná jinde, zvláště, máte-li čtyři
nohy. Dnes mohu říci, že lidé jsou dýchaviční a fotbal lépe
komentují, než hrají. Nevadí. Třeba si jednou taky řeknou šup!
Na všechny čtyři a hurá na strom.
Zaznamenal Egon Wiener,
páníček, za přispění paní Jany, kterou tajně miluji
Žádné komentáře:
Okomentovat