pátek 30. října 2015

Státní svátek roku 2015 v Liberci a okolí


Kdybych 28. října neviděl na budově policie ve Stráži pod Ralskem českou vlajku, netušil bych, že je státní svátek. Jako důchodce mám oproti mladým posunuty zájmy trochu jinam, ale jinak sdílíme stejné hodnoty.
Večer, večer to už bylo jiné. Prezident republiky, díky televizi oslovil všechny. Ocenění nejlepších z nás v jeho podání má příchuť revoluce a byl to absolutně nejlepší televizní program, jaký si může kdokoli z nás zvolit. Ovšem to, co děláme od rána do večera v den státního svátku, je naprosto individuální. Pokud si jako liberečák nevyberu jít před nebo z boku radnice manifestovat „pro“ či „proti“. Toť hamletovská otázka, která v těchto dnech rozděluje nejen české rodiny.
Celá Evropa se ptá sama sebe, zda se dá zvládnout integrace toho obrovského množství lidí, kteří opouštějí své domovy v Asii a Africe a hledají své místo v našem sousedství. Nebude problémem, který nás rozdělí, jejich náboženství, jiné způsoby a rytmus života? Zvykneme si na zahalené ženy, na lidi, kteří nemluví naším jazykem? Takové a podobné otázky si klademe všichni, a přitom ti, kteří potřebují pomoc jsou i jejich děti, nemocní, týrané ženy...
Ano, to byl můj, nebo váš program po obědě 28. října, nejvýznamnějšího státního svátku. Ale jinak pohoda, klídek, tabáček, procházka městem, návštěva supermarketu, cesta do Polska, což je od nás 30 minut jízdy autem do „Bedrunky“, hned za pomyslnou hranicí pár metrů za Hrádkem nad Nisou. Svátky všech svatých – dušičky se blíží a všude jsou na ně obchodníci připraveni i v sousedním Německu. V upraveném městě, které bude záhy dosídleno emigranty zaplňujícími sousední státy.
Státní svátek se slavil i položením květin k sochám, pamětním místům, majícím vztah k založení republiky – s menší účastí lidí, dá se říci. I ty vlajky jsme v poválečném období – na Den znárodnění – věšeli hojněji. Nejvíc lidí bylo na chalupách – zavřít vodu a zazimovat. A v lese, který se po deštích z minulých dnů zdál houboplodný. Nebyl. Alespoň tam, kam jsem si vyšlápl já. Pracoval jsem na zahrádce kolem domu. I ty tolik důležité manifestace u radnice, jsem si nechal alibisticky utéct.

 Bavil jsem se večer u televize, když se pan prezident potil při předávání medailí lidem, kteří si to podle něho zasloužili. Tím opět rozvířil následnou diskuzi, zda celé předlistopadové období v Československu nestálo za nic a pokud vzpomínáme, zda bychom měli vzpomínat jen na to špatné a zapomínat, že jsme byli rovněž úspěšní. Nebýt pana prezidenta, nenašel by dnes nikdo odvahu říci to nahlas. Tím se bohatě naplnil den státního svátku 28. října 2015. Máme o čem přemýšlet.

středa 28. října 2015

25.únor 1634, Cheb a běh světa dál

Píše se počátek roku 1621 a 38letý Albrecht Václav z Valdštejna, znalý finančních poměrů na císařském dvoře v Praze, je ochoten nabídnou císaři půjčku ve stříbře v částce 50 tisíc zlatých. A protože ví, jak to ve velkém světě chodí, požaduje dlužní úpis. Města a obce chudnou, není, kdo by platil daně, pracoval. Svět kolem se nějak zúžil a pokud člověk nepracoval pro armádu, pak krachoval. A to se psalo rané 17. století.
Vládní komise konfiskuje majetek odpůrců režimu a jen v Čechách je na prodej 642 panství. Budoucí vlastník Liberecka a Frýdlantska nezahálí a kupuje jich 68… Nešťastný Kryštof z Rödernu, majitel panství a protestant, vsadil na špatného koně a i on je nucen prodat obě panství liberecké i frýdlantské úspěšnému, mladému důstojníkovi, ale i obchodníkovi a diplomatovi Albrechtovi Valdštejnovi…
Skoro tři čtvrtiny Čech propadly konfiskaci. To byla daň za porážku na Bílé hoře. Polovina země se dostává do rukou cizinců… A není to naposled. Je tomu právě 390 let, kdy pán nad Libercem, Frýdlantem a Jičínem dal celé oblasti růst a vydělávat na všeobecném úpadku, jako důsledku třicetileté války. A nebyly to jen koule do děl z Raspenavy, kalhoty a saka a haleny, ale značná část sortimentu, tehdejších potřeb člověka první poloviny 17. století… Děj nepodobný současnému stavu společnosti, konflikt udržovaný armádou, kterou de facto řídil její soukromý majitel, podnikatel a finančník v jedné osobě.
Rok 1625 byl rokem, kdy Valdštejn mohl rozhodnout spor tehdejšího nám známého světa o prvenství, zda katolík, či protestant… Valdštejnovi bylo 50 let a svět – Evropa mu ležela u nohou. Změnit světovou stranu a nabídnout své služby tomu, kdo víc zaplatí, se už nepodařilo… Jeho vlastní lidé, mezi nimi i příští vládce Liberce, Frýdlantska a širokého okolí jej zabili.

 Hrabě Gallas je ten, kdo ambiciózního Valdštejna nahrazuje a svět se pomalu vrací do starých kolejí. Svět budoucích sociálních bouří a blízké turecké expanze do Evropy dřímá za dveřmi. Liberecko a jeho okolí se staly díky vlastníkovi oázou, ostrovem relativní prosperity. To všechno se mění, když po Valdštejnově pádu přichází nový majitel, hrabě Gallas. Základy průmyslu a prosperity oblasti však již byly položeny a čekají na průmyslovou revoluci, která do kraje přichází počátkem 19. století, spolu s rozvojem techniky a vzdělanosti místního obyvatelstva.

Zamyšlení nad neúctou

Pořád, stále a neodbytně se mi vrací myšlenka, proč u nás tolik lidí krade. Ti „lepší“ defraudují, předjíždějí na dvojité čáře, trhají ovoce, které jim nepatří, přetáčejí tachometry a omlazují svá auta, aby je podvodně prodali novým zájemcům. Je mi nevalně, když slyším, že se nepodařilo usvědčit podvodníky, kdy vidím své město zchudlé a jeho správce neslušně zbohatlé.
A ještě, jakoby to bylo málo, hledáme vysvětlení, důvody tohoto jevu ne v nás, ale v bývalých komunistech. Dříve jsme to svalovali na staré Rakousko a jeho třistaletou porobu Čechů a Moravanů. Jistě, něco je v našich genech po rodičích, ale to, co by nás mělo mrzet nejvíce je naše konání za posledních víc 25 let, za jedno celé čtvrtstoletí… Neobstojí ukazovat prstem na druhého, na dějiny. Na hřišti je naše sportovní družstvo, naši sudí, naši rozhodčí…
Obdobně se chováme k tradicím, k odkazu našich předků. Jsou kolem nás, někde už ani to ne, prastaré budovy továren na výrobu textilu. Odvětví, díky němuž má město krásné a výstavné budovy stále ve svém portfoliu. Peníze, které textilní výroba přinesla do měst, daly živobytí našim předkům. Poctivá práce přinesla rozkvět všem. Nakonec, každý z nás se rád pochlubil látkou, sklem, auty, kobercem, výzkumem, školou, která zde byla doma a nejen živila, ale byla skutečnou chloubou všech předchozích generací.
Důvody k ukončení prosperity byly pádné. Nemohli jsme ustát konkurenci, a proto nás konkurence zrušila. To nic nemění na faktu, že na stejný problém zareagovali v Leedsu, Augsburgu a v rakouské Weitře obdobně ve starých provozech umístili muzea zrušené výroby, poděkování a vzpomínku na generace těch, kteří zde pracovali, bavili se, prožívali románky svých lásek, učili se a vzdělávali. Začali svou kariéru třeba u tkalcovského stavu a skončili jako universitní profesoři daného oboru, nebo ministři průmyslu, velvyslanci své země kdekoli ve světě.

 Není to krásné? Dozajista je, ale obdobná vzpomínka v nás doma není. Není volných finančních prostředků, není zájmu těch, co sedí na radnici, na hejtmanství, ve vládě, v parlamentu. A přitom je právě u nás na severu co oslavovat, komu a za co poděkovat, kam vodit vnuky a vnučky těch, co to všechno vymysleli, utkali, adjustovali a prodávali ve světě i doma. Snad, možná, jednou... Rád bych se vsadil, že se vrátí prosperita české výroby. Kéž by! Dosud mezi námi žijí ti, kteří si zaslouží obdiv a poděkování. Aby jednou už nebylo pozdě. 

sobota 24. října 2015

Uši, krásná ušiska mého psa Vilíka


Nejjemnější uši na světě má náš pes. Netušil jsem to. Až někdy druhý den, co nám jej přivezli z útulku, jsem se omylem při drbání kožíšku dotkl jeho uší. Ač nemluví, obrátil na mě své moudré oči a zvedl packu do polohy – dej pacičku – dávám pacičku, nepřestávej, drbej, zatoč uši do kornoutu.
V moudrých návodech, knihách, jak dál se psem, se píše nesahej psu na uši, nemá to rád. Opak je pravdou. Pes to vyžaduje a za to mne a moji paní zbožňuje. Zahrneme-li do projevu náklonnosti, ucho naruby, ucho do ruličky, zpět do polohy předchozí a stále a pořád dokola.
Uši má i člověk, ale po pravdě, moc, moc mu schází do uší, co mají psi útulkoví i čistokrevní. Co pes, to uši, které jsou jak rukavice z kozinky. Měkké a sametové uši, které vskutku nezarmoutí. Lidské ucho ve srovnání s uchem psa není ničím převratným. Až na uši mé babičky z českého venkova, té co sbírala klásky na poli po žních. Ta, co měla voňavé měkké vlasy, vrásčitou tvář a hrubé dlaně s tvrdými prsty, jak paličky, od těžké práce na poli u bohatého sedláka. Uši měla pod stále uvázaným šátkem, co ji chránil před sluníčkem.
Babička voněla celá. Den trávila mezi zvířaty, nebo na poli mezi obilím a sušením sena. A večer, doma dala na kamna hrnek mléka, podívala se, jak rostou na okně muškáty, zda visí rovně mucholapka. Pak si mě posadila na klín, já zabořil hlavu do jejich vlasů, co si rozpustila a co voněly po heřmánku a já jí říkal: „Babičko, ty voníš po čajíčku na kašel!“ a ona: „To mi voní uši od šátku, který koupu v heřmánku“.
Děda, co byl vojákem, měl v uších chlupy. Trochu se podobal karikatuře kaktusu, co se jmenuje agave mexikana. Já mám zas uši nějak divně narostlé. Jedno je výš a to druhé níž. Poznala to optička, která mi nemohla srovnat brýle a byla z toho nešťastná.
Uši, uši, ušiska. Z jakého úžasného materiálu jsou vyrobena, jak hezky zdobí tvář! Tak či onak. Na psíkovi, co se mi stále plete pod nohama, pozoruji, čím dál víc, že má za ušima, že na těch uších přece něco je. Jsou zlatá a mluví řečí, jako když na podzim ve větru šustí listí na stromech. Vypráví jablíčkům, co kde viděla, slyšela. Uši, taková veliká ušiska se prodávají v prodejnách pro psy. Jsou speciálně uzená a ten náš s nimi chodí po dvoře a zahrabává je. Tu sem, tu tam, ne moc hluboko, aby je zas našel a opět dobře ukryl před kýmkoli, kdo by mu je mohl vzít, sníst, odnést na jiné místo a tam zahrabat.

Někdo z nás prý slyší i trávu růst. Dík za to jeho uším. Já to nejsem. Já mám to potěšení hladit ta měkká ušiska našeho Vilíka, chlupatého dítěte z nalezince, Olivera Twista z diagnosťáku, s ušima prince z Welsu, s ušima z orobince, s ušima, jak z plátků zlata na krásné psí hlavě se smutnýma očima…

Člověk by člověku světlem měl být

Neznám jinou umělkyni, kterou provází taková legenda, jako Hanku Krawcev.
Psala se šedesátá léta minulého století - Varnsdorf, Česká Lípa, Liberec. Všude jí bylo plno. Drobná, milá starší paní se zeleným baretem, stále ve spěchu, pokaždé něčím zaujata, spěchající za něčím důležitým.
Její ateliér na varnsdorfské faře je pro mne ještě i dnes symbolem malebných, neokoukaných Lužických hor. Paní Hanka a její otec, hudební skladatel, o kterém se říkalo že to, co byl pro nás Bedřich Smetana, byl pro lužické Srby B. Djarnat, se stali ikonami lužických Srbů…
Úžasné věci uměla tahle malá paní. Její dřevoryty nemohou být krásnější. Její podzim je podzimem se vším všudy. Nemusím ještě ani dnes mezi dveře a pozavírat okna. Listí a semenáče lípy se točí na každém schodu, na zápraží před domem. Podzim je v její tvorbě koncem žití, opuštěným stavením, kouskem pole, kde zbývá jen zamést před vlastním prahem.
Její dřevoryty, to jsou nádherné grafické listy, ex libris, novoročenky, plakáty. Nádherně umí kvaš, pracovat s temperami. Její tužka, návrhy oblečení, loutek, podmalba na skle. Na podzim se i umírá. Tam všude kudy prošla Krawcev je vidět její poselství. Co dokáže slabá žena, později i stará paní. Být oním světlem na rozdávání!
Ač drobná, její umění je velké. Její srdce tlouklo pro nejmenší z malých slovanských duší – pro lužické Srby, jíž sama byla nedílnou součástí. Její dřevoryty a linoryty byly výtvarně a řemeslně dokonalé. Virtuózně pracovala s kompozicí, v kresbě spojila lidovou tradici, když čerpala inspiraci v krajině s příslušností k hornolužické kultuře. Dokázala tak vytvořit dílo velikosti významného umělce, který si zaslouží pozornost i dnes, 25 let po její smrti.
Její umění je tvořené převážně v našem regionu. Příslušnost k liberecké plejádě výtvarných autorů nikdy nezpochybnila a předešlé výstavy právě u nás a v okolí hovoří o lásce k našemu kraji. Jejími pracemi se mohou pochlubit sbírky Národní galerie, Národního muzea i naší liberecké galerie. Její úžasný temperament a nesmírná pracovitost jí předurčili k tomu, že se dnes ve sbírkách sběratelů státních i soukromých institucí nalézají skutečné poklady, které jsou právem odborníky považovány za vrchol výtvarného umění nejmenšího národa Slovanů, lužických Srbů.
Její dlouhý život byl velkým zápasem o téměř nemožné: hledat a najít štěstí pro každého. Je to dobro, které nalézáme my, pozůstalí po jedinečné umělkyni, v její umělecké závěti. Ta po nesmírně bohatém životě umřela sama, téměř zapomenuta v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Krásné Lípě, odkud byla převezena do Filipova 19. října 1990. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce ve varnsdorfském hřbitově…

 Umění Hanky Krawcez dosud čeká na ocenění, poctu z rukou některého z našich představitelů. Téměř 90letá umělkyně spojila svůj život s naším krajem. Zasloužila by si souhrnnou výstavu, kterou jí dozajista ještě stále dlužíme. Poctu přinejmenším hejtmanskou, ne-li prezidentskou in memoriam...

úterý 20. října 2015

Motorky a autíčka

Táta a dvě až čtyři kola. Pořád mi to nějak nejde k sobě. Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšel jsem, že jako nejstarší ze čtyř bratrů, šel ke zkouškám k řízení motorových vozidel i za své dva mladší bratry. Řídil rád a dobře. Auto bylo místo, kde si odpočinul. Motorka? To si právě nejsem jist. Rozhodně řídit motorku bylo a je těžší, než řídit auto. Tátovi bylo rovných dvacet, když do Liberce napochodoval Hitler. Na kole odjel do Prahy v tom v čem byl. Bez tašky, pouze s osobními doklady, včetně „vůdčího listu“ na auto i motorku.
K motorce se dostal až po dlouhých šesti letech, co skončila válka. Jeho láska k motorům, co poháněly kola konečně dostala tu správnou podobu. Vrátil se do Sudet, domů, a jako pronásledovaný nacismem měl všude dveře otevřené.
Nastal čas motorek, včetně těch se sajdkárou, přívěsným vozíkem. Co jsem dohledal na starých fotografiích hovoří, že v tomto ohledu byl pan otec velmi promiskuitní. To nebylo pět silných motorek, ale šest, sedm a mám podezření, že i deset trofejních strojů. Řadu z nich měl i od sovětských vojáků osvoboditelů, kteří i na tomto poli byli zdatnými obchodníky a tatínka zásobili stále a stále „novými stroji“ od motorek generálů až po motorky Wermachtu, co byly poškozeny výbuchem granátu, či náboji všech ráží a velikostí.

Nechápali, proč nechce automobil. Ta nejlepší auta, nádherné mercedesy, vozy nejvyšších papalášů obsazeného Polska, Litvy, Estonska. To vše za babku. A táta se zasek, že ne, že moc žerou. To samé mi předvedl, když jsme v Machníně v jedné stodole objevili 10 let po válce netknutý předválečný kabriolet, co tam měl schovaný osobní řidič barona Liebiega, majitele textilního impéria v Sudetech: „Moc to žere a jsou dlouhý…“

Ach táto, maminka o tobě říkala, že nejsi obchodník a měla pravdu. Auta i motorky jsi měl rád, ale spekulování s nimi, to jsi s radostí přenechal jiným. Ač jsi fyzicky nebyl nikdy nic moc, motorky jsi zvedal z prachu cest i pangejtů lehce, s elegancí Franty Šťastného. K motorkám jsi hovořil, později jsi na osobní auta už tak něžný nebyl. Ale uměl jsi to se všemi. Neboural jsi a věděl, jak s nimi nakládat, co na ně platí. To už jsem byl na světě a tvé kousky, co se motorek týče, měl takříkajíc z první ruky. Kolik nucených opuštění motorky za jízdy bylo nevím, ale vím, že pokaždé stál při tobě tvůj anděl strážný, který nevěděl, kam dřív skočit.

To jsem už sedával v přívěsném vozítku napevno spojeném k tělu motorky, kterou řídil táta. Výměna motorky, té poslední za auto, byla dílem mé matky, která v motorce spatřovala jen poloviční rodinné štěstí, v autu pak jeho plné… Autem jezdil náš pan doktor, advokát, lékárník, zvěrolékař, zubař, řezník, pumpař, hostinský. Jen a jen lepší sorta lidí na malém městečku. Dvěma koly, ať to mělo cokoli, má máti hrubě opovrhovala a neměla slova útěchy, pro ty, co s motorkou havarovali. Naopak auta, čistá, špinavá, rezavá, pomačkaná, se špačky nedokouřených cigaret na podlážce mezi předními a zadními sedadly osobních aut….


 Nalití 20 litrů nafty do nádrže našeho auta, jehož motor byl na benzín, tatínek okomentoval slovy: „Za tebe bych ten řidičák nikdy nesložil, je dobře že jej nemáš, a doufám, že jej mít nikdy nebudeš.“ Což se vyplnilo bezezbytku řidičák dodnes nemám.

Podzim to nejsou jen mlhy

Často prší. Jak si někdo může stěžovat, že prší málo? Prší stále, už 69 let, co jsem na světě. Pršelo v době mamutů, Trčky z lípy, Jana Jiskry, Matyáše Korvína. Pršelo za vlády Lucemburků i Hitlera a Stalina. Když mi bylo 7 pohřbili jsme Gottwalda, a v lese na Bedřichovce rostlo na podzim tolik křemeňáků, že maminka nelenila, došla do patra pro foťák a zvěčnila příštím generacím dokument, že rostly a měly hlavy jako kolena….
Ona mlha taky není jako mlha, po válce lidi byli naštvaní na Němce a přesto se říkalo, že není Němec jako Němec. U nás doma to platilo dvakrát, protože celý velký kus mišpoche byl německý. Byli jsme v Čechách a tak se snažili mluvit česky, byť to byla hanebná čeština. Další část rodiny, ta židovská, se snažila nemluvit německy vůbec. Byla smutná z toho, že přežila a jakmile vznikl stát Izrael, hned tam odjela. Češi zůstali a nevím, jestli zrovna ten podzim byl štěstím rodiny. Perlička pro oživení: všichni slavili narozeniny v říjnu. Já ne. Pokaždé ve stejný den v březnu, na konci a to skoro od rána do večera pršelo.
Vraťme se k narozeninovému podzimu. Stál za houby. Dorty se mi přejedly už na začátku, pláštěnky byly nekvalitní, takže už jen zapínání bylo o nervy. Na konci října táta slavil narozeniny ve stejný den spolu s republikou. Nepil, nekouřil, nejedl maso. To byly oslavy jak v pravoslavném ruském klášteře.
Zásobování potravinami se pomalu lepšilo a na konci osmdesátých let minulého století už byly sem tam k dostání i na podzim kuřecí párky. Ty táta mohl jíst, přesto, že byl vegetarián. Vysvětluji si to tím, že v nich nebylo maso, zato hodně všeho jiného. Nebo ne? Existovaly přece normy. Masa málo, samé koření. Jen na déšť se dalo spolehnout. Kyblíček tak do dvou korun. A venku při tom pršelo jako z konve.
Podzim, to už není léto, letní šaty, páskové boty, svetřík. U nás doma to bylo o opravě věcí švadlenou, krejčím, ševcem. Vše ostatní obstarala máma, co nesvedla, udělali sousedé za úhradu, za protislužbu. Důležité bylo včas zatopit. Protože má vesnička Machnín je v dolíku díra, kde nic, tu nic, když všichni zatopili kolem páté, po návratu z práce ve městě, vše kolem bylo, jako při útoku yperitem.
Podzim přesto bývá horší, vlezlý, vtíravý, nepřátelský. O tom by mohl vyprávět zdejší pes, kočka, pasoucí se ovečka, či akvarijní rybička. Co tam nahoře s těmi kohoutky dělají? Když je mokro, tak zvlhne všechno, psovi zvlhne kožich a páchne. Moje boty taky nic moc. A tak si říkám spolu s vámi, už aby byla zima nebo teplo, něco mezi není pro nás…


 Tyhle hry na počasí by měli mít jen dva herce. Toho, co má podzim rád a toho co miluje zimu. Polovičatí ať jdou domů, k žebru centrálního tepla, pod duchnu.

čtvrtek 15. října 2015

Severáček patří na náš stůl

V Liberci bylo dětských pěveckých sborů hodně. Otevřenými okny školních budov jste je mohli poslouchat. Cvičili pravidelně a hlasitě…
Dědeček bydlil v Orlí ulici naproti základní škole. Mou dětskou povinností bylo nosit mu uhlí ze sklepa do patra. V přízemí měl opravnu obuvi švec. Říká se, že švec si při práci zpívá, ale je to pravda tak na polovic. Ten můj si broukal v taktu zpěvu dětského sboru „Radost“, který otevřenými školními okny od naproti rozezpíval často celou ulici… To bylo také mé první setkání s Milanem Uherkem, sbormistrem ve škole v Orlí ulici.
To druhé se konalo v dnešním Větrníku, tehdejším Okresním domě pionýrů a mládeže, naproti stanici tramvaje. Čím se dům pionýrů v Liberci odlišoval od jiných neuhodnete. Byl to přísný důraz na přezouvání a naleštěná podlahová krytina, která přenádherně klouzala. Kolik mi to bylo? Dvanáct, třináct. Vy byste se nesklouzli? A tak jsme po linu frčeli od hlavních dveří až dozadu k tělocvičně na jeden odraz. Až -, až mě Milan Uherek chytil do náruče. Chvilku jsme se objímali a zůstali stát. Už nevím, co mi řekl, ale když jsme později na naše první setkání vzpomínali, smáli jsme se oba. A když jsem mu řekl, že to nebylo první setkání, ale že to moje první s ním – s jeho sborem ,,Radost“, bylo v Orlí ulici, když jsem chodil dědečkovi pro uhlí, dá se říci, že kulil oči.
Nevím proč, oblíbil si mě. Severáček rostl, mohutněl a patřil k velkým cestovatelům, jehož úspěchy byly doslova celosvětové. Dají se dokumentovat i v mé známé sbírce pohlednic. Nebylo vystoupení v cizině a abych nedostal pohlednici podepsanou Jiřinou a Milanem Uherkovými s dětmi Severáčku. Našeho bezesporu nejlepšího dětského hudebního tělesa široko daleko. Řekl bych i na sever od Alp, ale už slyším Milana, jak říká, že se učili od dobrých vzorů. Od Kühnova a Lýskova dětského sboru. Od Brňáků, co založili soubor Mladost o rok dříve.
Severáček měl štěstí na sbormistry, manžele, kteří po mnoho let vedli soubor od úspěchu k úspěchu. Vzpomínám, jak v 70. letech kterási moudrá hlava navrhla, aby soubor vystupoval v pionýrských krojích. Tehdy jsme se s Milanem shodli na tom, že interpreti komorních skladeb, náboženských písní i jednoduchých dětských skladeb by vypadali podivně v pionýrských krojích. A tak se tradiční oblečení se neměnilo.

 A kterou skladbu Severáčku mám nejraději? No přeci „Pátá“ od Václava Felixe, složenou v roce 1973. Je jedna z jejich nejlepších. Byl jsem se Severáčkem nedávno v Augsburgu. Už bez manželů Uherkových a byl to nový, krásný mladý Severáček zpívající i pro kamenná divadla plná hvězd, s vedením, na které by Uherkovi byli pyšní. Severáček je to samé, co úspěšný exportní podnik vyvážející do světa to nejlepší, čím se můžeme pochlubit, co naše město ukáže i tam, kde nemají ani ponětí, kdeže to Česko je.

Inspirující bleší trhy za Ještědem…


Rok 2015 znamenal pro organizátora libereckých bleších trhů to, co akcie prosperujícího zlatého dolu pro majitele. Zlatý důl. Nepršelo a každá druhá sobota v měsíci se ukázala jako ideální pro setkání s těmi, kteří chtějí koupit, nebo prodat.
Po roce 1989, kdy tyto trhy získaly na oblibě, se záhy ustálila i prodejní místa. Liberecké parkoviště u arény patří k těm poměrně novým, dynamicky se rozvíjejícím. Pomalu srovnává krok s blešákem v Zákupech, největším v okolí, kde původní organizátoři naopak podcenili všechno. Od hygieny, úpravy terénu až po pořadatelskou službu. V Liberci na to jdou právě opačně a vedou si nadmíru dobře.
Úspěšnost lze odvodit nejen od návštěvnosti, ale především od toho, co prodávající nabízejí. Může to být postarší dětské oblečení, ochozené boty, nebo naopak i sortiment, který prodává trhovec ve svém kamenném obchodě. Vše je vítáno, žádáno a hledáno.
Prodej na tržišti má neopakovatelnou atmosféru, zboží svou legendu, každý kus svého zajímavého prodávajícího, který pokud chce prodat, musí své zboží nabídnout, něco o něm vědět. A tak jsou na světě neuvěřitelné příběhy, pábení sedmilhářů, těch, co pěstují květiny, chovají zvířata, sběratelů čehokoli, co přestali sbírat omezeni věkem, přesedláním na něco jiného.
Do pozadí ustupují tradiční knihy, poštovní známky, pohlednice. Zmizeli sběratelé hotelových nálepek, krabiček od sirek, žiletek. Přibylo prodejců kuchyňských doplňků, nářadí, uzenářů, co pečou, smaží, pečou, točí pitivo, drobných řemeslníků vyrábějící cokoli, co se vejde na plachtu na zemi, na stolek před osobní auto. Stagnuje prodej obrazů, dobře se prodávají naopak ponožky, čepice, bačkory. Lze říct, že ten, kdo hledá, najde se i prodejce, který nemá přemrštěné ceny. Chce to trpělivost…
Ceny, ceny... Obchodníci, ti nenasytní, kteří ve všední den prodávají ve svých kamenných obchodech a pak v sobotu, nebo v neděli ve venkovních burzách nejsou příliš oblíbení pro „hladovost“ svého podnikání. Každá z těchto burz pod Ještědem, ve Stráži pod Ralskem, Držkově na Jablonecku, má své osobité kouzlo, a najde-li zákazník parkovací místo, pak má z poloviny vyhráno. Velmi záleží na tom, zda mezi prodejci nepřevažují tací, co se tímto prodejem živí. Pak u nich těžko něco koupíte. Ceny jsou vyšší než v obchodech a chamtivost po penězích příliš zřejmá.
Rozhodující vliv na úspěšnost burz má však počasí. Pokud prší, je zle a práce organizátorů přijde vniveč, sluníčko naopak znamená jen jedno. Všichni jsou spokojeni - kupující, prodávající, organizátoři.
„Jít na burzu“ se stává v Česku módním hitem asi tak, jako jít do lesa na houby. Všichni si rádi vylepšíme byt něčím hezkým a pokud k nákupu dostaneme navíc zdarma legendu o původu, pak úspěšnost nákupu nemá chybu.

 Jít na blešák je o zábavě i o dobrém nákupu. O setkání s někým, s něčím, co by mělo mít své místo v našem programu na víkend. Přijdeme na jiné myšlenky, setkáme se s přáteli, kteří už přišli této zábavě na chuť, kteří tu už něco prodali, nebo nakoupili… Tak ať nám v sobotu a v neděli i v příštím roce svítí sluníčko…

Liberec, město dvou tepen

Liberec, město dvou tepen, pražské a moskevské ulice vedoucí k srdci města, k radnici. Tam všude kolem město žilo a pulsovalo, jak srdce pracovalo.
Liberec za mého útlého mládí, před 50 - 60 lety byl městem po válce s fašisty už bez vysídlených Němců. Město šedivé, uzavřené, těsné, plné kouřících komínů, suchých WC bez koupelen, plné úzkých ulic. Na druhé straně ne tak hekticky uspěchané, plné lidí, naplněných kin, plných tanečních sálů, lidí, co uměli dát do pořádku park. Město fungujících, žel poloprázdných obchodů a haprujících služeb.
V porovnání s dnešním stavem - ... Je těžké srovnávat. Dnes je město vzdušné - tolik zbouraných domů, jako nikde jinde, ale i prázdné ulice (viz Rumunská). Infrastruktura se odstěhovala na předměstí - do zón. Ulice jsou plné prázdných bytů, a to i ve středu města, asfaltových chodníků, totálně zacpaných ulic v době špiček. Naprostý úbytek zeleně, zrušené letní kino, amfiteátr v PKO. Naopak je tu dnes Aréna, Vesec a jeho sportovní plochy, areál na Ještědu a Bedřichov. Moderní lázně, volný čas podle rodiny Vajnerů, divadlo, společenské instituce srovnatelné s dobou před revolucí. Činnost politických organizací a stran usilujících o místo na radnici.
Je to o hodně lepší, než tehdy, na počátku 50. let, krátce po únoru 1948. Svět se zmenšil. Není problém být dnes v Liberci a pozítří v Oslu. Jde o to, že lidé zůstali často jednoduší a anonymní. Stále se bojí odpovědnosti a bojí se říci své názory s tím, že by narazili, protože nemají dost důkazů ke svým nepodloženým tvrzením.
Násilí bylo všude dost. Sem tam i vražda a defraudace, státní návštěvy a LVT. To byla pokaždé událost. Přijel i předseda vlády, prezident, kosmonauti, slavná fotbalová mužstva, do divadla hostující operní zpěváci. Úžasný byl amfiteátr nad ZOO, letní kino, veliké kulturní akce organizací Národní fronty, výstavy, závody, akce v PKO, brigády v Jizerkách, svatby, družstevní byty, Wolkerák, Hokejka a dnes?
Jsme jinde. Vzpomínají staří lidé a ne na to zlé. Pamatují si většinou to lepší. Vymazali z paměti padesátá léta. Podíleli se na nich a nejsou to zrovna roky, kdy šlo vše bez násilí, bez omezení práv jednotlivce, bez zmaření životů.

 Ulice města Liberce vedou do jeho středu, kde stojí krásná radnice. Ulicemi jezdila tramvaj – jednou nahoru, druhou dolů, jako krev do srdce a zpět do hlavy a do nohou. Těmi tepnami proteklo hodně životů, které daly městu žít. A město žije a pere se o místo na slunci, aby mohlo žít další století.

úterý 13. října 2015

Přátelům na facebooku


Napsal jsem knížku „Zapomněnky“. Knížku, v řadě těch mých již jedenáctou, a plnou, tak jako ty předchozí fejetonů, příběhů a vzpomínek z mého mládí povětšinou z města pod Ještědem.
Protože se blíží čas předvánoční, čas shánění dárků pro ty, které máme opravdu rádi, zvažte, zda by jedním z dárků neměly být i „Zapomněnky“, knížka, která umí pohladit, neurazí a při vší té bídě kolem nás, se dá i číst a nezruinuje rozpočet na dárky.

 Cena 250,-Kč + poštovné na dobírku. Objednávky na adrese: egon.wiener@gmail.com

pátek 9. října 2015

O pár staletí (tisíciletí) zpátky – náhled do minulosti

Vysoko nad obzorem byla vidět kometa. V dějinách často sdílené znamení změn. Vody, ohně, větru, moru, sucha, kobylek, války... V údolí řeky Nisy, na straně severní, si zdejší lovci kožešin a masa uvědomili, že bude nejlepší schovat si svá nacpaná bříška do útrob skal. Ať přijde cokoli, vše bude horší než bylo včera. Takový je svět. A to čeká venku jen co vystrčí své nemyté hlavy z Podještěda. Číst a psát sice neumí, ale co pověst říká, nebylo nikdy lépe.
Každá změna, co přišla přinesla do údolí jen revoluci a té se naši braši bojí. Bojí se slova, tak jako velké vody. Co práce dalo, aby porozuměli ohni, domestikovali chlupaté zvíře s kroužícím ocáskem a s ústy, co by pořád jedla.
To není zdaleka všechno. Teď sbírají už jenom něco. Trávu, co má zrní a musí se třít, aby se zrno dalo jíst. Ve Vratislavicích, tam, kousek od příští fabriky na koberce, co vyroste u Nisy za dobrých 5.000 let, vytéká z pole minerálka, co se dá pít. Jednou ji ochutí o pomerančovou příchuť a každý ji bude chtít. Jim dnes stačí nabrat si do hliněných hrnců, co nevybryndají cestou vypijí a domů přijdou většinou s prázdnou. Ještě, že sluníčko tak hezky svítí a ryby v Nise berou na udici. Jen silonové lanko tu chybí. Věru, jsou to potíže.
A teď ta kometa. Co zase přinese? Pokaždé nové a nové svody! Mladým to vyhovuje. Jednou to je prášek na praní, tuhle vata do uší, píšťalka na psa , brýle proti slunci, toaletní papír, kapesník. Pokrok tomu říkají. V nose mají dosud vodorovné dřívko, v uších taky, lýkový střevíce podle poslední módy, genitálie v sáčku, na provázku v kapse prezervativ, prý z nedalekého Hrádku, dole na Nise, u příštích hranic s Germány, co nám chodí na slepice a krást krásný holky.
Prý jednou chtějí zrušit hranice, který ještě ani nemáme a pozvat neznabohy, až někde z Tramtárie. Bůhví, kde to je. Kometa... Co nám tentokrát asi přinese, děsí se naši předci potetovaní i ti, co šetří, aby se udělali sami pro sebe. Ti z komety prý by mohli přinést volby a demokracii. Prý to není k jídlu, psi to nežerou a prasata zase nechtějí ti noví s turbany.
Není nám tady v jeskyni pod Ještědem líp?Žádná demokracie, žádné volby, jen strach z toho, že šavlozubý bude rychlejší. Potíž, samá potíž. Prý jsme lidmi – to říkají ti z komety. Prý ať si zvolíme své starší a jim dáme mladší manželky. Nebudou nás lovit, musíme jim vařit a jídlo nosit. To prý je taky ta demokracie. Jíst se nesmějí za žádnou cenu, nejmíň 4 roky. Pak se prý uvidí. A máme si postavit novou radnici. Ta stará, podle vídeňský je prožraná dřevomorkou do morku kostí a tak ji máme strhnout a postavit něco podle nějakýho Bruselu. To zas budou výdaje! Ještě, že existují ty norské fondy a spoluúčast Euroregionu Nisa.

 Žádná sláva, ale každý ušetřený euro je dobrý. Uvidíme, až co ta kometa. Ať žij pokrok! Říká vám něco elektřina? Mladí vo nečem takovým básní...

sobota 3. října 2015

Všem mým přátelům na blogu a na Facebooku, kterých je dnes už kolem dvou a půl tisíce. Mezi nimi jsou jistě i čtenáři mých knížek. Ti jistě uvítají avízo mé nové knihy, která je volným pokračováním těch předchozích.
"Zapomněnky" jsou novou knížkou příběhů, fejetonů a vzpomínek, které bych nerad zapomněl, a kterých je právě v nové knížce plno.
Kniha je vázána v pevné vazbě, ilustrována dobovými ilustracemi, s nimiž budete mít druhou polovinu 20. století, jako na dlani. Zájemci o knihu "Zapomněnky" si ji mohou objednat na e-mailové adrese: egon.wiener@gmail.com 

pátek 2. října 2015

Ovčí hora a tolik překvapení

Jedna z opravdu starých pohlednic Ovčí hory z konce 19. století s takzvanou dlouhou adresou ukazuje vstup do štoly, kolejnice, vozík, dva horníky. To vše dohromady dává obrázek zcela regulérního horního díla ve městě, v Liberci. Sice až na jeho konci, ale vstup do štoly ukazuje zcela realistické hornické konání – důlní těžbu.
Po více jak sto letech není po ničem z toho ani památka. Snad jenom Chrastavské městské muzeum má něco z nářadí horníků z druhé strany kopce, z Andělské hory. Tam se těžilo víc, s větším efektem a po delší čas. Jako kluci jsme těsně po skončení 2. světové války hledali leccos, co po Němcích v lesích zůstalo. Pletlo se nám to dohromady s tím, co tu zůstalo po Češích, co zde stavěli řopíky (malé bunkry) a po našich vojácích z mobilizace v roce 1938.
Nacházeli jsme toho opravdu hodně, a to jsme nebyli první. Jistě tu hledaly i německé děti za i po válce v pětačtyřicátém, naši starší sourozenci a všichni nalézali. Do štol, do šachet jsme se báli. Zakryté studny, hluboké sestupy kamsi do neznáma nás lákaly, ale přece jen ne tolik, abychom tak moc riskovali. Dnes už ani nevím, kde to všude bylo. Netuším, kde je to místo na té staré pohlednici z Ovčí hory. A že to bylo velké skutečné „horní dílo“.
Co asi ještě skrývá kopec na konci Liberce? Bylo vše vytěženo již v minulých stoletích? Přece jen se pracovalo bez současné moderní technologie. Jak asi hluboko mohli kutat tenkrát? Jak hluboko dosáhne současný průzkumný vrt? Byla by škoda netěžit, pokud by v hoře proti hradu Hamrštejnu bylo něco, co by pomohlo zlepšit městské finance.
Dnes je odtud romantický pohled na město, k Ještědu, do severní průmyslové a nákupní zóny Liberce, na Machnín, vesnické součásti velké metropole, jejíž nedokončená plynofikace dává nahlédnout, jak se topilo před 100 a více lety. Jak vypadá topenářský skanzen, domky zahalené do kouře...
Machnín je situován v dolíku od Lužické Nisy do kopce k Chrastavě a ke Karlovu pod Ještědem. Ovčí hora je právě jednou z těch hrází, která ohraničuje území Liberce směrem západním. Nebylo by od věci, kdyby se radnice věnovala nejen vyhaslému středu města, jeho revitalizaci, ale našla i sponzora pro své hraniční území tam, kde město končí. Jinak to může dopadnout, jako s nedalekým bývalým očním ústavem pod Hamrštejnem. Co nejvíc zamrzí každého, kdo zavítá do této části Liberce je, jak se funkční zdravotní ústav po revoluci změnil v ruinu, jejíž zbourání bude stát nemalé peníze, nehledě na to, jaký kus nádherné přírody zde leží ladem. Úplně stejně jako to zlato a drahé kamení pod Ovčí horou...


Pozvánka


Ve čtvrtek 8. října od 18 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci se uskuteční veřejné čtení z nové knihy libereckého autora Egona Wienera  "Zapomněnky".

Číst bude herečka Divadla F. X. Šaldy Markéta Tallerová, paní Hana Nováková a autor knihy.
"Zapomněnky" jsou volným pokračováním předchozích titulů, knih povídek, fejetonů, vyprávění a vzpomínek na zmizelé 20. století, na rozporuplná léta, která autor prožil převážně ve městě pod Ještědem. Odtud čerpal i náměty pro svou novou knihu.
Sladké koláčky - ochutnávku své práce- již tradičně nabídne paní Jahodová s dcerou. Čtení z nové knihy Egona Wienera se uskuteční za podpory Krajské vědecké knihovně v Liberci.

Jste srdečně zváni.