Nejjemnější uši na světě má náš pes. Netušil jsem to. Až někdy druhý den, co nám jej přivezli z útulku, jsem se omylem při drbání kožíšku dotkl jeho uší. Ač nemluví, obrátil na mě své moudré oči a zvedl packu do polohy – dej pacičku – dávám pacičku, nepřestávej, drbej, zatoč uši do kornoutu.
V moudrých návodech, knihách, jak dál se psem,
se píše nesahej psu na uši, nemá to rád. Opak je pravdou. Pes to
vyžaduje a za to mne a moji paní zbožňuje. Zahrneme-li do projevu
náklonnosti, ucho naruby, ucho do ruličky, zpět do polohy
předchozí a stále a pořád dokola.
Uši má i člověk, ale po pravdě, moc, moc mu schází
do uší, co mají psi útulkoví i čistokrevní. Co pes, to uši,
které jsou jak rukavice z kozinky. Měkké a sametové uši,
které vskutku nezarmoutí. Lidské ucho ve srovnání s uchem
psa není ničím převratným. Až na uši mé babičky z českého
venkova, té co sbírala klásky na poli po žních. Ta, co měla
voňavé měkké vlasy, vrásčitou tvář a hrubé dlaně s tvrdými
prsty, jak paličky, od těžké práce na poli u bohatého sedláka.
Uši měla pod stále uvázaným šátkem, co ji chránil před
sluníčkem.
Babička voněla celá. Den trávila mezi zvířaty,
nebo na poli mezi obilím a sušením sena. A večer, doma dala na
kamna hrnek mléka, podívala se, jak rostou na okně muškáty, zda
visí rovně mucholapka. Pak si mě posadila na klín, já zabořil
hlavu do jejich vlasů, co si rozpustila a co voněly po heřmánku a
já jí říkal: „Babičko, ty voníš po čajíčku na kašel!“
a ona: „To mi voní uši od šátku, který koupu v heřmánku“.
Děda, co byl vojákem, měl v uších chlupy.
Trochu se podobal karikatuře kaktusu, co se jmenuje agave mexikana.
Já mám zas uši nějak divně narostlé. Jedno je výš a to druhé
níž. Poznala to optička, která mi nemohla srovnat brýle a byla z
toho nešťastná.
Uši, uši, ušiska. Z jakého úžasného
materiálu jsou vyrobena, jak hezky zdobí tvář! Tak či onak. Na
psíkovi, co se mi stále plete pod nohama, pozoruji, čím dál víc,
že má za ušima, že na těch uších přece něco je. Jsou zlatá
a mluví řečí, jako když na podzim ve větru šustí listí na
stromech. Vypráví jablíčkům, co kde viděla, slyšela. Uši,
taková veliká ušiska se prodávají v prodejnách pro psy.
Jsou speciálně uzená a ten náš s nimi chodí po dvoře a
zahrabává je. Tu sem, tu tam, ne moc hluboko, aby je zas našel a
opět dobře ukryl před kýmkoli, kdo by mu je mohl vzít, sníst,
odnést na jiné místo a tam zahrabat.
Někdo z nás prý slyší i trávu růst. Dík za
to jeho uším. Já to nejsem. Já mám to potěšení hladit ta
měkká ušiska našeho Vilíka, chlupatého dítěte z nalezince,
Olivera Twista z diagnosťáku, s ušima prince z Welsu,
s ušima z orobince, s ušima, jak z plátků zlata na krásné psí
hlavě se smutnýma očima…
Žádné komentáře:
Okomentovat