neděle 29. listopadu 2015

Z dob mládí mé maminky


Maminka mi občas před spaním vyprávěla, protože se mi častokrát nechtělo spát. Poslouchejte se mnou:
„Měla jsem se vzdálenou sestřenici. Tenkrát jí byly asi 4 roky. Všude jí bylo plno a tak se nakonec muselo stát, co se stalo. Slavili jsme narozeniny člena rodiny a slavit přijelo příbuzenstvo z okolí i tací, které jsme znali jen z pohřbů a narozenin.
Ze Zbraslavi přijel tatínkův přítel pan doktor Vančura, spisovatel a velký jedlík. Přijel v novém, černém voze, který každému na požádání ukazoval a tak klíčky od dveří vozu nechal raději ve dveřích. Na vůz byl vskutku pyšný. Všichni se výborně bavili a na děti si nikdo nevzpomněl. Ty si hrály na dvoře, ale zaběhly občas mezi auta i s tou nejmenší, malou Karličkou. Nejlíp se dětem hraje s míčem vybíjená. Když už nemohou, přijde vhod i schovávaná,“ řekla mi před usnutím maminka.
Začal jsem klimbat, protože mě vcelku nezajímavý příběh uspával. Maminka ale pokračovala: „MUDr. Vančura oslňoval společnost u stolu dospělých svými příběhy, co ještě nenapsal. Děti si venku hrály na schovávanou. Karličce asi bylo souzeno stát se hvězdou téhle prvorepublikové párty v Suchomastech, kousek od Berouna, kde její tatínek správcoval na místním velkostatku.
Karlička si otevřela jen přibouchnuté dveře limuzíny a zalezla dozadu pod sedadla. Byla tam tma, dokonalé odhlučnění a tak, znavená hrou záhy usnula. Ostatní děti její nepřítomnost ani nezaregistrovaly a ty, kterým scházela, se domnívaly, že si odskočila do domu vyčůrat se, něco sníst nebo se napít.
Asi po hodině, to už bylo pozdní odpoledne a chýlilo se k večeru, chystala se celá společnost k odchodu a začala sháňka po Karličce. Nikdo o ní nevěděl, děti přiznaly jen tolik, že ji taky už chvíli postrádají. Maminčiny rodiče se rozhodli volat četníky z Berouna, aby jim pomohli holčičku hledat. Hledali všichni a byli zoufalí. Karlička jako by se do země propadla.“
Tenhle příběh dostával v maminčině podání střih hororu a s účastí slavného spisovatele byl úplně jak příběh ze seriálu „Vraždy v Midsomeru“... Místo abych dávno spal, naléhal jsem na maminku: „Povídej, povídej, jak to bylo dál?“
„Všichni už mysleli na nejhorší, když si někdo z dospělých všiml loužičky pod autem doktora Vančury. Aby odlehčil situaci s hledanou Karličkou, všem hlasitě hlásil, že tomu novému autu pana doktora nedoléhá nádrž s benzínem, že teče. To majitele rozčílilo tak, že nelenil a chtěl se přesvědčit, co způsobilo odtok kapalin z jinak perfektního, nového vozu a tak se přišlo na Karličku. Spala stočená do klubíčka na podvozku vozu za sedadlem řidiče a jak to tak bývá u dětí předškolního věku ve spánku, počůrala se.
To bylo radosti! Všichni se vrátili domů a párty, oslava narozenin pokračovala s novou intenzitou oslavou šťastného nálezu Karličky a jejího návratu do společnosti lidí v Suchomastech...“
Maminka se přitom usmívala. Příběh s Karličkou ji vrátil o tolik let zpátky, kdy sama byla malá a pojil ji vřelý vztah s lékařem Dr. Vančurou. Maminka pustila moji ruku, kterou pevně svírala po celou dobu svého vyprávění... Už jsem skoro spal. Ruka se pustila té maminčiny, když slyším, jak maminka potichu říká: „Ten příběh se skutečně stal. Jméno Karlička se dá lehce zaměnit – Vlastička.“

 „Moje maminka se jmenovala Vlastimila, ale všichni jí říkali, naše Vlastička. I pan doktor Vančura ze Zbraslavi, co se kamarádil s dědečkem, správcem statku v Suchomastech, kousek od Berouna....

Sprostá slova kolem mé hlavy


A že jich je! Když jsem byl malý, tak v Čechách byl prezidentem dělník-odborář Antonín Zápotocký a doma se sprostě nemluvilo. Ne, že by nebylo na co nadávat, co kritizovat, ale vulgarismy současného facebooku, řečníků a předřečníků nebylo. Snad výjimkou hospod a nápravných zařízení, ale jak říkám bylo mi deset a tím pádem jsem jich byl ušetřen.
Tatínek byl zdejší a jeho čeština byla „kómiš“. Co mě překvapilo byla maminka z Čech, od Berouna. Ona mě, co chlapce hltajícího informace, v tomto smyslu vybavila do světa pokleslých frází, vynikajícně. Prý abych si všímal sudetských Němců, co zůstali a neodešli odsunem do Německa. A že jich tu kolem Liberce, Jablonce, České Lípy, na Frýdlantsku a Šlukovsku zůstalo hodně. Bylo jich dost na to poslouchat jejich zábavnou čestinu, jejich vulgarismy... A právě na ně jsem se měl zaměřit. Byla to pravda. V jejich češtině znělo každé sprosté slovo nějak jinak, než v češtině.
My se se slovy dost mazlíme, oni jazykoví cizinci je řeknou na plnou pusu a sprosté slovíčko je v prostoru a chová se prapodivně. Žije si onou divnou cizí dikcí, je husté, sprosté, vulgární, je v něm cosi hrubého, urážlivého. Maminka mi to v těch deseti letech vyjádřila asi trochu jinak. Až v řeči těch, jejichž mateřštinou nebyla česká řeč, jsem pochopil hrubost, až nepřijatelnost sprostých slov, které mi až dosud tak sprostě - vulgárně nepřipadaly.
Všichni mí strýcové a tety, patřili mezi ty, jejichž mateřštinou nebyla čeština. V jejich řeči jsem slyšel slova, která potvrzovala maminčino poznání v plném rozsahu. Strýčkové, tatínkovi bratři, se vyrovnávali s tím, že museli Liberec opustit ještě před svou plnoletostí dost těžce. Doma se mluvilo německy a co jim dala v posledních letech česká škola bylo málo.
Tatínek později mamince jen těžko dokazoval, že není Rumun, neboť maminka jeho češtinu považovala za rumunštinu. Strýčkové v zahraničních armádách bojujících proti Hitlerovi, se naučili česky doslova až tváří v tvář fašistům, a strýček Horst,aby nenosil jméno hitlerovského symbolu se přejmenoval rovnou na Alexandra.
Děda to složité neměl, ten vyrůstal v pražském sirotčinci. Jazykovým miš-mašem prošla celá rodina a v poválečném období jsem s ní zápasil i já. Nebýt české maminky, asi bych tyhle vzpomínky psal v jiné řeči. V úvahu by přicházela nejvíc němčina, nebo španělština. V roce 1948 odjezdu do Chille naší rodině zabránilo jen „únorové vítězství pracujícího lidu“. Možná bych ovládal ivrit (novodobou hebrejštinu, jazyk státu Izrael), nebo angličtinu. Osobně bych dal přednost jazyku, který rád používám a naučil jsem jej více méně mimo školu – ruštině.
Jazykové vybavení je nám dáno jistým předpoklady. Učit se jazykům naší generaci bylo limitováno i malou možností cestovat za „železnou oponu“.

 Kritika vulgárnosti, jak na ni upozornil současný prezident Zeman se minula cíle, byla pochopena částí populace jako jeho hrubost a ne varování právě před ní. Politici hovoří často velmi vulgárně a mladí ještě hůř. Nějak mi schází to maminčino varování před hrubostí, snaha mluvit správně česky, tou hezkou milou řečí...

Proč nemohu zvostat sám


Často jsem si to zvláštní stavení stojící vedle hlavní budovy statku prohlížel a přemítal o jeho praktickém použití. Vejminek? Jak archaicky to dnes zní a jak nepřesvědčivě to vidím použitelné v praxi. A přeci, mnohé nasvědčuje, že to v praxi fungovalo.
Domek, nebo místnosti pro hospodáře, selku, královnu matku, pro všechny ty, co předali své žezlo mladé generaci, která plná síly a chuti do života tvoří a převzala povinnosti těch starých, odcházejících odpočívat na vejminek do vedlejší budovy, přes dvůr. V dosahu zavolání, jedné společné kadibudky, holubníku, hnojiště, jedné velké brány ze dvora pro povozy i té menší branky pro všechny, co společně na velkém dvoře statku žijí.
Vejminek... Jak asi bylo starým stěhovat sem postel, skříň, šaty, boty, peřiny, snad i knihy? Určitě i kamna, dříví. Zima byla v domě naproti stejná, jako tady v malém domku za okny. Stůl, čtyři židle, ubrus, talíř, hrnec, lžíce. Na stěně obrázky svatých, kytky v květináčích, zábradlí, schody do patra. Klika, dubové dveře, parádní kování, okenní ostění...
Jsou to dnes vymoženosti, co dřív nebývaly. Máme světlo, plyn a teplou vodu, něco, o čem se starým, natož mladým, dřív ani nezdálo. K mytí, vaření a braní vody pro dobytek tu dříve bývala jedna studna, žlab, vody tolik, kolik kdo ze studně pracně nabral, napumpoval.
Pak přišla chvíle, kdy mi čas, ten neúplatný druh všeho konání pošeptal, že i mně přišel čas stěhovat se na vejminek. Zvolnit a zpoza záclon kradmě pozorovat, jak koně zapřahá mladý hospodář, jak z jeho komínu stoupá kouř, jak dlouho svítí jeho okna do noci.
Až jednoho dne jsem zůstal bez ženy a stěhoval se na vejminek, kdy za dveřmi garsonky jsem si vařil, pral i odpočíval sám. A bylo mi všelijak. Trochu mi scházel ruch ulice, věčné hádky, tahanice, holubník, strkanice u budky se srdíčkem ve dveřích. Sám s plynem, co uvaří v hrnci polívku a s vanou s teplou vodou na koupání.
O co měl míň starostí vejminkář, o to mě víc vadí, že usnu u televize, spím, v kuchyni se vaří voda a rozpálený hrnec skáče po sporáku jako zběsilý. Byt se mění zahalený kouřem na past, která mě dusí. Problém mám i s teplou vodou ve vaně. Krásně se v ní usíná a spí spánkem skoro posledním, kdy anděl strážný mě dosud včas probouzí.

 To je to dnešní rizikové vejminkářství v praxi 21. století. Dnes stačí usnout v pravou chvíli a pozůstalí mají, co snad ani nechtěli. Vím, proč nemohu v tak krásném bytě zůstat sám. Proč vejminkáři závidím jednoduchost jeho roubeného stavení. Technika by měla zasáhnout pomocí čidel a zachránit mě od smažícího se prázdného hrnce na rozpálené plotně, nebo od spánku ve vaně. Žel neumí to, proto nemohu být na výměnku, užívat si ovoce starobního důchodce.

sobota 28. listopadu 2015

Na co si kluci hráli

Nevím, jak dnes, ale moje krátce poválečná generace si hrála na vojáky z druhé světové války, co právě skončila, přestože v reálu to bylo před lety deseti. O tom to celé bylo.
Pozůstatky války jsme my kluci hledat nemuseli. Byla skoro na každém kroku, na každé fasádě domu, v každém rozhovoru našich rodičů, dospělých kolem nás. Příkopy byly plné patron, nevybuchlé munice, polních lahví, zákopnických rýčů, opasků, přileb, plynových masek. Byl to ráj všech kluků. Naše bitvy byly ještě deset let po válce velmi autentické.
Oblečení bylo z části po Němcích, nebo po starších sourozencích. Na hlavách jsme měli originální přilby wehrmachtu. Ty tenkrát nosili oficiálně i čeští hasiči. Horší bylo, kdo koho bude hrát. Naši versus Němci. Nebylo široko daleko kluka, co by chtěl boj prohrát. Nejlepší na tom bylo, že málo kdo z nás měl obě babičky Češky. Mnozí si nemohli být jisti ani s maminkami, natož otci, nebo dědečky.
Pokaždé jsme se nějak dohodli a pak začal boj, často doplněný novými nálezy pravých uniforem, dýk, důstojných šavlí, označení, zásobníky samopalů, pistolí, útočných nožů a jiných nálezů. Jednou se na bojišti z protivníka objevil i kulomet zn. Maxim. Parádní byly různé dalekohledy, zaměřovače, medaile. Nosili jsme vedle sebe německé, ruské, francouzské, italské, japonské, čínské, anglické. Celosvětový mišmaš. Nádherně to cinkalo a připadali jsme si jako hrdinové, co bojují za velkou věc.
Radost končila vítězstvím druhé strany. Rodiče z nás radost neměli, často si z našich nálezů, co jsme donesli domů, zoufali. Jednou jsem přinesl domů tropickou přilbu Afrika-Corpsu, v dobrém stavu, podruhé slavnostní meč. Je to víc, jak 60 let. Tehdy se militárie z  druhé světové války systematicky nesbíraly, a tak jich mnoho skončilo mimo sbírky dnešních sběratelů. Vyměnil jsem už nevím s kým, krabičku karbidu od nádražáka za parádní anglické padákové hedvábí, které udělalo dojem na ženské, co bydlely kolem. Po jisté době chodila kolem děvčata v halenkách z čistého hedvábí.
Záviděli jsme klukům z Chrastavy a z Frýdlantska. Tam všude ještě deset let po válce stála v polích u lesa poškozená německá velká vojenská technika bez nábojů, ale s pásy a s dlouhou hlavní. Tam měli hoši velké štěstí. My na dolním toku Nisy jsme měli zbraně jen ruční. Ale i tak. Sem tam jsme se i zranili. Většinou za to mohl fosfor z nevybuchlé munice. Ten pár klukům šeredně popálil obličej a prsa. Byli jsme školními rozhlasy varováni před fosforovým nebezpečím, ale nic nás nemohlo v expedicích a ve válkách zastavit.
Chovali jsme se jako naši neohrožení tátové – nezodpovědně. Oni hledali poklady po Němcích, ale trochu jiné. Zbraně to nebyly, to vím jistě. Jak jsme stárli, litovali jsme, co krásných věcí jsme svou hloupostí zničili. Třeba takové meče vysokých důstojníků. Vytáhli jsme meč z pochvy a začali šermovat. Čím víc měl meč vroubků od srážky s druhým mečem, tím víc byl kluky považován za „víc bojový“. Ztratit v boji metál, neznamenalo nic. Dal se nahradit jiným, třeba křížem na krk, velkou orlicí...

 Tak jsme si hráli, to byly naše dětské hry. Věřím, že hry našich vnoučat se nebudu konat za podobných okolností. Válka je svinstvo na každý pád. To říkal můj dědeček nadporučík, rakousko-uherský oficír.

neděle 22. listopadu 2015

Bříza, strom našeho blízkého okolí

Nevím, jak kdo, ale být celý utržený z toho, že mám ve svém okolí břízu není normální - a přeci. Přesto, že bříza je stromek, co udrží své kořínky i v okapu protějšího domu, není vítaná. Roste jako z vody a přináší svému okolí i tolik žádané ozelenění. Je to stromek svým způsobem dekorativní a pokud se nemocný dívá z lůžka oknem ven, pak bříza přináší vzkaz, že někdo čeká na jeho uzdravení... Ta má je za oknem pokoje. Dole pode mnou o patro níž bydlí alergik. Když kvete bříza, pak pro oči nevidí.
Mé dětství bylo o stromech. Kluky z vesnice dříve zajímalo, co se dá ze stromu ulomit, co z toho postavit. Břízek mezi Libercem a Chrastavou, na rozestavěné dálnici mezi Prahou a Berlínem bylo velmi mnoho. Zhruba po deseti letech, co Němci opustili zemní práce, na navršené zemině, rostly už desetileté stromky, břízy. Stavebním materiálem na naše dětské boudy byly břízy. A protože místní škola v Machníně stála v epicentru velkolepého dálničního projektu, tak její sušený list byl hlavní artikl školních sušených drog. Odevzdávali jsme jich plné pytle. Rovněž natě přesličky, kontryhele a na podzim žaludy. List břízy suverénně vedl.
Dnes v okolí Liberce po břízách v tomto množství není ani vidu, ani slechu. Zemědělská půda vše pohltila. Škoda, tyhle remízky byly ozdobou kraje a potěšením pro oko člověka. Taky pro ptáky, co mají kam si sednout, kdy strom dýchá, roste a mohutní.
Před mnoha lety při cestě vlakem na východ od našich hranic se účastníci zájezdů nemohli z oken vlaků vynadívat na desítky kilometrů březových lesů podél tratě, třeba až k Moskvě.
Bříza, trochu i kýč, je stromek nádherně zelený, jeden z prvních po studené zimě, kdy včelky letí za jistotou, první dávkou všeho, co jim jaro může poskytnout. Bříza je krásný strom a patří k nám, jako žádný jiný. Když vítr fouká, její listy si povídají, větve se ohýbají.
I kmen je takový jiný, bílý. Často, až příliš často, není pevně usazený kořeny. Hrbí se, je nakloněný. Dřív se z břízy dělaly i lavičky, aby zamilovaní, co si šeptají, slyšeli strom, větve, listy. Vítr to vše kolem skvěle ozvučil. Zpěv ptactva, šum křídel a krása motýlích křídel ozdobily břízu barvami, které dnes už nevidíme.

 Ubylo bříz, motýlů, sběračů listí z břízy, laviček, možná i milenců. Co já vím, bříza se vytrácí z našeho okolí. Vadí alergikům, stíní a přitom není skromnějšího stromku, který byl vždy lidem blízký a na dosah ruky. Věřím, že se k nám vrátí strom i jeho šepot, jeho listí, motýli, barva, vše, co k nám tak bytostně patří. Strom, bříza, bříza zelená, bříza.

úterý 17. listopadu 2015

Krabice od margarínu plná čehosi

Nikdy bych nevěřil, že babiččina hospoda, tam u nás v Sudetech v Čechách, kde každý mluvil dvěma jazyky, je tak ohromná. Válka skončila a babička směla zůstat. Pár roků na to babička hospodu zavřela a já směl všude, do všech místností.
Sklepy měly patra. Některá končila studánkou, jiná zatopenou chodbou vedoucí do neznáma. Ve sklepě sudy, lahve, bedny, krysy, potkani, myši. Dráty, trubky, koše, palety, starý nábytek.
Taneční sál se stovkou židlí, velikánským radiem, klavírem a stařičkým orchestrionem. Komůrky, komory, chodby, dámské a pánské záchodky, garáže, dílny, prapodivná zákoutí.
A půda. Vlastně tři půdy. Každá přístavba dvě stě padesát let staré budovy, měla svou půdu. Po propojení se půdy spojily v jednu velkou. Velikou ano, ale rozdělenou překážkami, schody do dalšího patra. Půda byla samá truhla, skříň a komoda. Prastaré cestovní kufry, krabice, pouzdra na klobouky. Starý nábytek, vyměněná okna, obrazy, pytle s všelijakým harampádím...
Hledal jsem staré obrázkové knihy, mapy, cestopisy, verneovky. Byly tam, ale psané švabachem a německy. Ale i tak bylo co prohlížet. Svázané časopisy, encyklopedie, soubory pohlednic a staré dopisy. Staré gramofonové desky, plakáty. Alba starých fotografií, noty, mapy a účty. Návody, jak co rozchodit, šanony s účtenkami, korespondence s dodavateli piva, minerálních vod....
V jedné z krabic od margarínu byly útlé svazečky obálek a korespondence lístků převázaných motouzem... Ty mě zaujaly nejvíc. A navíc měly razítko „feld post“, což znamenalo, že přišly z fronty, z 1.světové války. Asi od mého dědečka. Vždyť ten si vzal babičku v průběhu této války. Tatínek se narodil v roce 1918 a válka zrovna končila...
Bylo mi dvanáct let, a ač se to nedělá, každou tu obálku jsem otevřel a díval se. Nečetl. Psaný švabach je ke čtení snad ještě horší než tištěný. Přesto jsem si z malůvek srdíček, rtů a kytiček domyslel, co chtěl pisatel mé babičce sdělit. Dopisy byly staré padesát let a více, přesto jsem je vracel do krabice zpět převázané, jak je tam babička před mnoha desítkami let uložila.
Jedna věc mi po prohlédnutí té zamilované korespondence přece jen nedala spát. Každá z těch korespondencí byla podepsána jen velkým písmenem P. Nedalo mi to a zeptal jsem tehdy ještě žijící babičky, jestli dědeček Arthur, její manžel je totožný s tím, co jí psal ty dopisy schované na půdě v krabici od margarínu. Nejdřív jsem dostal pohlavek, že jsem se vrtal, tam kde jsem neměl co dělat, a pak babičce zjihnul hlas a vyprávěla mi.

 Měla vážnou známost, měla před svatbou. Se světovou válkou nikdo nepočítal. Peter, tak se jmenoval snoubenec narukoval a po roce padl v Karpatech při ofenzivě Rusů. Babička, vyučená krejčová poznala následující léto dědečka, slovo dalo slovo a vzala si ho. Jeho dopisy tam nahoře na půdě nebyly. Nebyl na psaní. O to víc mi toho později pověděl. A to, že babička má schované na půdě dopisy jeho kamaráda, co padl věděl. Četl je a babičce o nich nic neřekl. Prý se to nedělá.

Umyvadla a výlevky


Pamatuji si, že ve většině domů ve městech i na vesnicích ještě po druhé světové válce, byly na chodbách kovové výlevky. Do bytů se voda nosila v keramických džbánech, mylo se v keramických umývacích mísách. Málo kde byla součástí bytu koupelna. Někde v suterénu bývala prádelna a tam mě maminka jednou týdně dočista umyla, většinou po velkém prádle.
Voda se většinou po přinesení z chodby v bytě ohřívala. Sloužila k mytí, vaření, k úklidu domácnosti. Jen pomalu přicházela voda přímo do jednotlivých bytů. WC bylo povětšinou rovněž mimo byt, tak jako výlevka s kohoutkem na studenou vodu. Záchod býval často v mezipatře a byl to tzv. suchý záchod s dřevěnou pokličkou a bez splachovadla. A nepřišlo nám to nějak mimo mísu. Ta porcelánová přišla o dost později, až s vodou ke splachování.
Nejhorší pro mne, jako desetiletého kluka nebylo škrábání brambor, ale jít do mezipatra a hodit naškrábané slupky z brambor do suchého záchodu. A podívat se, zda něco z nich nespadlo na okolní dřevo... Venku jsem si ve výlivce omyl ruce a vypláchl hrnec špinavý od šlupek z brambor.
Výlevky už dneska nejsou, snad jen jako retro repliky a pořádně drahé. Byly povětšinou z litiny, zdobné, jednoduché, účelné a krásné. Tam, kde ještě jsou, si je chrání a jsou ozdobou interiéru. Neméně krásné jsou celé mycí sady keramiky se džbánem a mísou na mytí. Kouzelné jsou ty secesní s květy blatouchů v nádherných barvách. A bylo to konvenční, běžné zboží a přesto něco kouzelného – umění samo. Kdo zná, kdo viděl, popřípadě vlastní, ví o čem mluví.
Však také babičky dbaly, aby taková souprava vydržela v denním provozu i desítky let. Musela to být bomba, když najednou voda z kašen přišla za lidmi na chodby jejich domů, vzápětí elektřina, plyn, odpady. To si naši předchůdci pochvalovali – to je bydlení, bydleníčko. Neuměli si ani představit, že by z kohoutků tekla i teplá voda, která nakonec rozehřála i trubky ústředního topení.
Současná umyvadla, to už je krása sama o sobě. Materiál od přírodního kamene po keramiku – porcelán v barvách a úpravách, ze kterých přechází zrak. Koupelny, dnes často ústřední část moderního bytu, se všemi vymoženostmi světa, které si člověk dovede představit. A tak dnes právě voda dává modernímu bytu vzhled příštího věku, budoucnosti.

 Pokud zůstaneme doma, na zemi, pak i to naše umyvadlo v kuchyni, nebo na WC, je účelné a krásné. Je součástí našeho věku a hovoří o tom, jací jsme, pokud je neudržujeme v čistotě a v pořádku. Je to jen umyvadlo, ale šlo společně s námi cestou pokroku od kašny na náměstí až do našeho bytu.

neděle 15. listopadu 2015

Krátký pohled na všední den

Obyčejný den začínal tenkrát před šedesáti lety, kolem roku 1955 tím, co dnes. Ne, vlastně všechno bylo jinak. Bylo deset let po válce a lidé byli hubenější, zvyklí méně jíst a netloustnout od samého rána.
Vstávali většinou po zazvonění mechanického budíku, který drnčel tak nějak opravdověji, než ty dnešní na baterku. Vstali jsme a u nás se zapínalo rádio. V rádiu byla „rozcvička“, pár minut tělocviku, následovala informace o stavu vody na českých tocích, atmosférickém tlaku a počasí. To už jsme snídali, většinou chleba s máslem a s marmeládou. S sebou do školy jsme si nosili svačiny - chleba, jablko, hrušku. K pití byla melta, čaj, mléko, minerálky, šťávu ze sirupů ve vodě z vodovodu, dospělí měli pivo.
Nebyly plastové lahve, vše bylo ve skle, včetně jogurtu, mléko se nalévalo zákazníkům do „bandasek“. Hodně se jedly – jednou týdně koláče, buchty, co se doma pekly. Pravá zrnková káva bylo stále pití slavnostní, jako víno a destiláty. Sobota byl den pracovní a chodilo se do zaměstnání i do školy.
Mnohem víc se psalo příbuzným i známým. U nás na vesnici byl telefon jen v továrně, v krámu, na úřadech a na poště. Tak asi jako aut a motorek. O teplo z kamen se staral každý sám, odpadky se odvážely jednou týdně do zavážky, která byla nejblíž.
Četlo se mnohem víc, noviny stály pár desetníků. Maminky byly většinou doma, do školky chodily děti jen některé. Muži si v mém okolí vydělávali od 800 -1.500 Kč měsíčně. Boty a oblečení byly kvalitnější a vydržely o mnoho víc, než dneska. Co jsou Vietnamci a zboží z Číny jsme netušili. Když jsme doma onemocněli, přišel doktor za námi domů. Zubaři byli většinou dentisté a učitelé na osmiletkách měli povětšinou pedagogické čtyřleté vzdělání s maturitou.
Pračky, takové, co známe dnes také nebyly a praní bez současných pracích prášků bylo o technologii 16. století. Stále častěji se ozývalo hlášení místního rozhlasu z tlampačů na sloupech veřejného osvětlení. Na pultech bylo velmi málo zboží, například elektrospotřebičů. Rádia byla nahrazována, krabičkami „radio po drátě“. Koberce, ač se vyráběly v našem regionu, byly krásné, ale pro domácí trh byl sortiment značně omezený. Všude se pokládalo linoleum, lino.
Umyvadla taky nic moc, většinu šlo o litinové výlivky. Vedla zubní pasta Perlička a pro dospělé Thymolin. U holiče jsme platili za stříhání do 2 korun. Kouřily se Partyzánky, Lípy, rovněž v cenové relaci do 2 korun. Poštovné na pohlednici stálo 30 haléřů, 60 haléřů na dopis po republice, doporučený dopis stál max 1.60 Kč.

 Ovoce bylo málo, zeleniny rovněž. Chodilo se mnohem víc za zábavou, mezi lidi, do kina, do divadla, na veřejná prostranství. Začalo se jezdit a stavět chalupy, na brigády, lidé doma poslouchali starší zpěváky jako Cortéze, Kučerovce... Zpívalo se všude, pilo se ovocné víno, chodilo se na fotbal, do kina i do hospod, plavat na přírodní koupaliště, četly se i tlusté romány...

neděle 8. listopadu 2015

Zábradlí a hůl

Pokud jsem začal něco v nejútlejších věku vnímat, tak to byla dlouhá chodba hospody „Kafe radio“ a snaha rodičů naučit mě v ní chodit. Hospoda byla babiččina a psal se leden roku 1948.
Hospoda byla plně obsazena tetami a strýčky, kteří s mými rodiči, dědou a babičkou s jejími sestrami tvořili velmi pestrou směsici lidiček, co přežili válku a sešli se v naprosto obskurním velkém domu, aby se záhy ještě v témže roce rozběhli do celého světa. Mluvili spolu nejméně 6 jazyky, kde češtinu používala pouze moje matka v rozhovoru se mnou. I věkově jsme byli velmi různorodí. Dá se říct od mých dvou let až po mou pratetu, které bylo víc jak devadesát.
Všichni mě měli rádi, rozmazlovali mě, učili mě mluvit a chodit, jak po chodbě, tak do schodů. Zpívali mi popěvky v jazyce jidiš, německy, italsky, anglicky, rusky a česky. Všichni jsme ve staré hospodě bydleli a ač to dosud je rozlehlá budova, myslím, že od té doby, v ní nikdy nežilo víc osob než tenkrát.
Přežít válku byl pro rodinu zázrak, ale i léta příští měla být víc, než krušná pro všechny účastníky. Zasedali den, co den, přemýšleli, kam z Evropy odejít. Hledali odpověď ve fantastických návrzích. Nejdál se chtěl stěhovat tatínek s mámou – do Jižní Ameriky. Strýčkové a jejich mezinárodní manželky do Palestiny (budoucí stát Izrael) do Itálie, do libovolné zóny v Německu obsazené spojenci, do Anglie, Rakouska, do USA... V Čechách, v Sudetech, kde stála hospoda, chtěla zůstat jen babička, která neuměla česky...
Konečně mě naučili chodit do schodů, ač jsem nedosáhl výšky zábradlí. Vzhlížel jsem k němu a často na něm visel jako netopýr, hlavou dolů, když mi na něm uklouzly ruce. Ti nejstarší spolubydlící, babiččiny sestry, mi v tom případě nezištně nabízely svoje hole, které dobře sloužily i jim.
Rostla má sebedůvěra, zásoba i cizích slov a připadalo mi, že ty dobré duše mě poslouchají. Byli mi stále za zadečkem připravené pomoci, pokud jsem se jen zakymácel.
Svět kolem téhle hospody vykazoval značné turbulence a všichni zúčastnění sháněli víza, doložky, nové pasy, lifty a povolení k vycestování. Zvládl jsem dlouhou chodbu, schody do patra i dřevěné k půdě. Byl jsem na sebe pyšný.
Hole jsem odmítal, ale zábradlí mě fascinovalo svou jednoduchostí a funkčností. Zábradlí, které používám dnes po sedmdesáti letech v Jablonném v Podještědí, rovněž obdivuji. Je mi víc, než připouštím.
Tatínek s maminkou oželeli kufry, co poslali do Valaparaísa v Chille a vychovali mě v českém prostředí, pročež španělsky neumím. V životě jsem se opíral o zábradlí v českých domech, kde byla zábradlí těžká, lehká, z kovu, dřeva, kamene i provazů.

 A hůl? Ač jsem ji, co malý zavrhl, dnes plní své poslání a opírám se o ni den, co den. Přestala být módním doplňkem a slouží i na tratě kratší, než byla tenkrát chodba v naší hospodě, kde mne učili chodit. Bože, to je let! Jak ten čas letí... Nikdo nevymyslel za tu dobu, co jsem na světě nic, co by nahradilo zábradlí a hůl. Jen svět je bohatší o nové zkušenosti, jak vést války a teď se učí, co s uprchlíky.

Emigranti – běženci – migrující lidé

Jak uchopit téma, které mi opravdu není cizí? Koho kolem mám z mé nevelké rodiny jsou emigranti, děti utečenců, běženců.
Velká část rodiny byli Židé. Němci, Češi. Asi v tomhle pořadí. Všichni nějak aktivní. Jeden z nich podle „Paměti národa“, můj děda, byl ten, co obstarával pro uprchlíky z nacistického Německa československá občanství z pověření tehdejší československé vlády. Však mu to taky fašisti po obsazení Liberce v říjnu 1938 spočítali.
Z babiččiny strany byli její nejbližší příbuzní odsunuti z ČSR. Češi z matčiny strany museli emigrovat před Němci. Po roce 1948 zase všichni z otcovy strany emigrovali. Nebyly to útěky před nedostatkem, před povolávacím rozkazem, před vězením. Byla to emigrace, při které šlo o život.
Otec emigroval a neměl s sebou nic, jen své doklady. V Praze dostal poukaz na polívku, starý kabát a postel v ubytovně Armády spásy. Práci si našel jako uvaděč v kině Sevastopol. Nemohu si pomoc, ti dnešní běženci, kromě žen matek a dětí nejsou emigranti, jak jsem emigranty znal já, syn těch, co byli běženci po celé generace, kteří emigrovali ne tam, kde nejlíp platí, ale kde si zachovají holé životy. Nemohu akceptovat útěky za příbuznými tam, kde dostanou nejvyšší finanční podporu. To je absurdní. To přeci není exil, to je hon za penězi, útěk od rodin, domácích povinností s cílem, který je na hony vzdálen významu pomoci lidem v nouzi, v ohrožení života.
Nestydím se říci, že těmto lidem se pomoci zdráhám. Chtějí vše už dnes, zítra, pozítří. Mí příbuzní by se asi divili. Tam, kde oni roztrhaný kabát tam oni vše, co budou chtít. Tam, kde on měl postel a deku, oni chtějí vybavené sociální byty. Většinou ti zdraví, mladí chlapci. Jsou dezertéři vládních vojsk. Utíkají do Evropy, místo, aby když mají tu možnost, bojovali s islámským státem.
Ti skuteční emigranti při první příležitosti oblékli uniformy a bojovali proti Hitlerovi. Proto já nemohu, než nesouhlasit s přístupem EU a naší vlády k tzv. emigraci mladých hochů ze Sýrie, Afriky, kteří nebojují, ale zabírají místo ženám, dětem a nemocným, kteří utíkají z míst válečných konfliktů, kde jim jde opravdu o holé životy.

 Nesouhlasím s tím, že pokud schvalujeme někomu azyl, nepožadujeme od něho slib věrnosti, loajálnosti s novým domovem, občanským začleněním do struktur společnosti s tím, že pokud se tak nestane v daném termínu, musí dotyční naši zemi opustit. Dotyční musí respektovat všeobecný zákaz nošení náboženských symbolů, včetně zahalování hlavy na veřejnosti. Pokud se naše společnost bude cítit ohrožena touto vlnou migrujících lidí, musí odpovídajícím způsobem reagovat státní moc. Ne odvolávat se na EU, odkud přichází nesmyslné požadavky vedoucí ke ztrátě národnostní identity. Pokud to bude nezbytné je nutné vystoupit z jednotlivých struktur EU, v naléhavém případě z EU. Česká společnost není xenofobní, ale má právo rozhodnout o své budoucnosti a o pomoci těm, kteří ji požádali o ochranu.

Vysněné setkání

Právě se chystá II. celostátní spartakiáda. Republika má novou ústavu a s ní i jedno „s“ navíc. Píše se rok 1960 a žijeme v ČSSR.
Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou existuje tramvajová doprava, z vězení se vrací amnestovaní političtí vězni i ti kolaborující s fašismem. Začínají růst panelová sídliště, obchody se pomalu začínají plnit zbožím. Lidé už vědí, co je to televize, baví se na estrádách, kde komici hýří bonmoty a zpěváci získávají celostátní oblibu svými romantickými písněmi...
Na stanici tramvaje v Liberci na Gottwaldově náměstí stojí nenápadný starší muž a v ruce má noviny. Nedá mi to, musím jej oslovit: „Nejste náhodou herec Vlasta Burian?“ Starý pán se otočil. Byl to on. „Ano, máme tu večer estrádní vystoupení a já, já se vrátil domů, podívat se, kde jsem se to vlastně v Liberci narodil.“ A já dodávám: „Kde jste i poprvé vystoupil na veřejnosti – v dětské odpolední v soutěži skákání v pytli.
A proč jste smutný?“, ptám se komika, kterého znám ze starých filmů a nakonec i z filmu, který mám „obzvlášť“ rád z Pekařova císaře a císařova pekaře. „Smutný jsem, že jsem nic nenašel. Nestojí dům mého zrodu a ani v Moskevské ulici jsem neuspěl. Poznal jsem jen „Plzeňskou" restauraci, kam jsem chodil otci pro pivo a cestou domů upíjel.“
Sedli jsme si na lavičku. Starý pán, to už nebyl onen velký fotbalista, majitel drahých aut, tenista, komik a herec, který sršel vtipem. Dnes jezdí autobusem z místa na místo s programem estrádního baviče, na kterého už evidentně nemá. Únava z něj přímo čiší. Vím, že za necelé 2 roky zemře. Ožije vždy jen a jen na jevišti.
Kde jsou jeho milovaní koně, sportovní boxerské mače, divoké kousky na Jílovém, v Praze, kde první herec naší veselohry na stříbrném plátně i na prknech kabaretů a šantánů v celé republice? Už jen občas vzpomíná. Ptá se mě on, jaký je fotbal v Liberci, v Jablonci. Nezapře sportovce, kterému učaroval box, fotbal, koně, rychlá auta...
Tramvaje nás minuly. Z okénka řidiče nám zamával pan Jindřich Weitzen, který poznal Vlastu Buriana. Sám unikl vraždění za II. světové války a dnes a ještě spoustu dalších let bude jezdit jako řidič tramvaje převážně po Jablonci. Mistr Burian mu rovněž zamával. Lidé na stanici se začali obracet, ale nikdo Vlastu nepoznal. To až večer v PKO na jevišti z něho všechno spadne a bude to na pár minut opět někdo. Pan komik, příští nej filmový mág 20.století v Česku.


 Co říci člověku, který už ví, že skončil? Je to ztráta. Tohle nemělo přijít. Ublížila mu poválečná vazba, nové tváře, nový svět. Až o mnoho let později, bez předsudků a s obdivem se k němu vrátíme. V Liberci i nedávno otevřeným domem plným Vlasty Buriana, který si plně zaslouží. Sbohem, Vlasto Buriane, náš komiku největší.

Pletení

Maminka pletla. Jestli ráda, to opravdu nemohu sloužit. Pro mne byla padesátá léta minulého století u nás v Machníně dobou, kdy se na sloupy u cesty montovaly tlampače obecního úřadu. Starý pan Frič, obecní bubeník, nenašel za sebe náhradu a nebylo široko daleko, kdo by bubnoval a četl na veřejnosti vyhlášky a nařízení obce.
Na pultech znárodněných obchodů, nyní například v Tepu, nebylo skoro nic, až na pletací jehlice. Vlna na svetry, ponožky? Kde by se vzala? Republika potřebovala válcovací stolice, ocel, uhlí. Kde ji maminka sháněla nevím, snad později i ve státním obchodě, ale co vím určitě, že sehnat „pletivo“ byla fuška.
Jo, jehlice jsem dovedl ocenit, neboť jsem si stále něco v dětském věku lámal a pletací jehlice mi posloužila k proniknutí pod sádru a podrbání se tam, kde to nejvíc svědilo.
Jak maminka pletla, byla čím dál tím víc zručnější a nápaditější. Od obyčejných svetrů ke krku, které mi nedovolovaly polykat, přešla na norské vzory s losem, nebo i se dvěma. Suverénně pletla ponožky, šály, prstové rukavice, čepice. A to už se bouřilo příbuzenstvo. Nebylo dárku, aby to nebyl úplet mojí mámy.
Příbuzní si místo dárků navzájem posílali maminčiny výtvory. Hloupé bylo, když některá z neteří poslala mamince k narozkám její šálu, nebo svetr s tím, že to je originál ze Švédska, koupeno v Tuzexu. I to se stalo. Matka se chvíli rděla pýchou, chvílemi vzteky brečela s tím, jak jsou obdarovaní příbuzní nevděční a darují darovanou věc někomu jinému. A to věděla, že i doktoři, kteří dostávali lahve drahého alkoholu, je vraceli do týchž obchodů, kde je pacient pro doktora koupil...
Zpět k tomu maminčinu pletení. Vy, co jste jako malí u podobných akcí taky asistovaly jako já, víte, co bylo za utrpení přetvořit přadénka na klubko, ze kterého se pak odvíjelo veškeré další pletení. Přadénko se dalo malému klukovi (mně!) na obě předpažené ruce tak, aby se klubíčko navíjelo z levé, podruhé z pravé ruky. Ruce bolely a trvalo to velmi dlouho, než se přadeno změnilo v klubíčko.
Existovala ještě jedna metoda s vyloučením mladého otroka a jeho napřažených rukou. To se daly dvě kuchyňské židle k sobě a navlečené přadeno na opěradle se snadno namotávala do klubíček.
Byli i tací pěstitelé, co pěstovali angorské králíky jen, aby ostříhanou králičí vlnu kamsi poslali a jim zas táž společnost vracela přadénka vlny na pletení. Tím kreativním chovatelem byl můj strýc a jeho angorská vlna záhy doputovala do Machnína na mé napřažené ruce, do domu č. 126, kde jsme spořádaně žili v podnájmu u Fořtů.

 Maminčiny svetry dávno dosloužily. Přesto na ně vzpomínám s nostalgií.

Mince - čím zaplatíte?

První „malej“ groš jsem uviděl o přestávce mezi devátou a desátou. Mince nebyla velká, ale mně stačila k tomu, abych se na ni díval celou velkou přestávku. Malý postříbřený penízek z doby Rudolfa II., nebo, chcete-li, filmového císařova pekaře a pekařova císaře v hlavní roli s Janem Werichem. To jsem jako dvanáctiletý kluk nemohl ustát. Konečně mám něco z 16.století, 400 let starou věc a ještě k tomu minci, co přivedla tolik lidí do záhuby. Penízek na kterém zbohatlo a nakonec i zchudlo tolik velkých mužů té doby. Penízek, který se jen stavěl, že je stříbrný, ale ve skutečnosti byl jen postříbřený. V tom byla ta finta velkých finančníků císařova dvora
Víc jsem nevěděl, ale i tak má bujná fantazie pracovala na plné obrátky. Hořkost zklamání po hodině dějepisu byla obrovská. Učitel o téhle „dlouhé“ minci nic nevěděl, že prý se doma podívá a abych mu minci půjčil. Půjčil a už nikdy neviděl. Pan učitel mince sbíral a kluk ze sedmičky mu nestál za slušné jednání. Později jsem podobnou minci objevil a zaplatil za ni mnohem víc, než tehdy o velké přestávce ve škole na Husově ulici....
Mince... Jak podivně chrastí dlaň plná mincí a pokud jde o stříbrný kov, ten zní ještě lépe. Jako kluci hned po válce jsme hledali, co Němci před námi schovali. Hodně to bylo o dvou- a pětimarkách, stříbrných mincích s hákovým křížem. Hodně, hodně jich prošlo našima rukama. Plné hrníčky, krabice od tabáku, krabiček od doutníků. Viděl jsem jich dost, společně s jubilejními mincemi desítek států, které se rovněž mohly pochlubit  mincemi ze stříbra s různorodým námětem na rubu i líci.
Mince je a bude ztrátová. Tomu, kdo jí platí trhá kapsy, rozlamuje zipy v peněženkách, cpe jimi nenasytné parkovací automaty. Kde jsou ty doby, kdy se mince dávaly dětem jako kapesné. To já se jimi ještě chlubil.
Mince a mincovní automaty, toť kapitola sama pro sebe. Mince a hledači pokladů, mince ve troskách škunerů. Mince a žebrající bezdomovci na rozích ulic našich velkých měst. Mince, mince, kam se člověk podívá. Nové, staré, často nic hezčího nenajdete. Vláda se jimi zabývá jen, když je vyřazuje z oběhu, kdy se každý pětník, halíř, padesátník mění v ušlechtilý kov. V nové drobné peníze, kterými platíme a jak to tak vypadá, ještě dlouho platit budeme.
Už jen ty miniaturní obrázky, věrné portréty osobností, dějů a událostí. Mince bývaly dříve zlaté, stříbrné, v Rusku i z platiny. Byly a jsou ozdobou všech velkých sbírek slavných sběratelů. Úhradou služeb, zaplacených s onou grácií, kdy mince cinkla o pult a mušketýr jen čekal, až šenkýřka přinese kuře a pití... Kdy truhla plná zlatých mincí leží v písku ostrova, Alibaba a jeho loupežníci noří ruce do truhel plných zlatých mincí.

 Nechť ještě dlouho plní naše peněženky a přihrádky, kam si ukládáme ty nejkrásnější, jubilejní...