Nevím,
jak dnes, ale moje krátce poválečná generace si hrála na vojáky
z druhé světové války, co právě skončila, přestože v reálu
to bylo před lety deseti. O tom to celé bylo.
Pozůstatky
války jsme my kluci hledat nemuseli. Byla skoro na každém kroku,
na každé fasádě domu, v každém rozhovoru našich rodičů,
dospělých kolem nás. Příkopy byly plné patron, nevybuchlé
munice, polních lahví, zákopnických rýčů, opasků, přileb,
plynových masek. Byl to ráj všech kluků. Naše bitvy byly ještě
deset let po válce velmi autentické.
Oblečení
bylo z části po Němcích, nebo po starších sourozencích.
Na hlavách jsme měli originální přilby wehrmachtu. Ty tenkrát
nosili oficiálně i čeští hasiči. Horší bylo, kdo koho bude
hrát. Naši versus Němci. Nebylo široko daleko kluka, co by chtěl
boj prohrát. Nejlepší na tom bylo, že málo kdo z nás měl
obě babičky Češky. Mnozí si nemohli být jisti ani s maminkami,
natož otci, nebo dědečky.
Pokaždé
jsme se nějak dohodli a pak začal boj, často doplněný novými
nálezy pravých uniforem, dýk, důstojných šavlí, označení,
zásobníky samopalů, pistolí, útočných nožů a jiných nálezů.
Jednou se na bojišti z protivníka objevil i kulomet zn. Maxim.
Parádní byly různé dalekohledy, zaměřovače, medaile. Nosili
jsme vedle sebe německé, ruské, francouzské, italské, japonské,
čínské, anglické. Celosvětový mišmaš. Nádherně to cinkalo a
připadali jsme si jako hrdinové, co bojují za velkou věc.
Radost
končila vítězstvím druhé strany. Rodiče z nás radost neměli,
často si z našich nálezů, co jsme donesli domů, zoufali. Jednou
jsem přinesl domů tropickou přilbu Afrika-Corpsu, v dobrém
stavu, podruhé slavnostní meč. Je to víc, jak 60 let. Tehdy se
militárie z druhé světové války systematicky nesbíraly, a
tak jich mnoho skončilo mimo sbírky dnešních sběratelů. Vyměnil
jsem už nevím s kým, krabičku karbidu od nádražáka za parádní
anglické padákové hedvábí, které udělalo dojem na ženské, co
bydlely kolem. Po jisté době chodila kolem děvčata v halenkách
z čistého hedvábí.
Záviděli
jsme klukům z Chrastavy a z Frýdlantska. Tam všude ještě
deset let po válce stála v polích u lesa poškozená německá
velká vojenská technika bez nábojů, ale s pásy a s dlouhou
hlavní. Tam měli hoši velké štěstí. My na dolním toku
Nisy jsme měli zbraně jen ruční. Ale i tak. Sem tam jsme se i
zranili. Většinou za to mohl fosfor z nevybuchlé munice. Ten
pár klukům šeredně popálil obličej a prsa. Byli jsme školními
rozhlasy varováni před fosforovým nebezpečím, ale nic nás
nemohlo v expedicích a ve válkách zastavit.
Chovali
jsme se jako naši neohrožení tátové – nezodpovědně. Oni
hledali poklady po Němcích, ale trochu jiné. Zbraně to nebyly,
to vím jistě. Jak jsme stárli, litovali jsme, co krásných věcí
jsme svou hloupostí zničili. Třeba takové meče vysokých
důstojníků. Vytáhli jsme meč z pochvy a začali šermovat.
Čím víc měl meč vroubků od srážky s druhým mečem, tím
víc byl kluky považován za „víc bojový“. Ztratit v boji
metál, neznamenalo nic. Dal se nahradit jiným, třeba křížem na
krk, velkou orlicí...
Tak
jsme si hráli, to byly naše dětské hry. Věřím, že hry našich
vnoučat se nebudu konat za podobných okolností. Válka je svinstvo
na každý pád. To říkal můj dědeček nadporučík,
rakousko-uherský oficír.
Žádné komentáře:
Okomentovat