Sprostá slova kolem mé hlavy

A že jich je! Když jsem byl malý, tak v Čechách byl prezidentem dělník-odborář Antonín Zápotocký a doma se sprostě nemluvilo. Ne, že by nebylo na co nadávat, co kritizovat, ale vulgarismy současného facebooku, řečníků a předřečníků nebylo. Snad výjimkou hospod a nápravných zařízení, ale jak říkám bylo mi deset a tím pádem jsem jich byl ušetřen.

Tatínek byl zdejší a jeho čeština byla „kómiš“. Co mě překvapilo byla maminka z Čech, od Berouna. Ona mě, co chlapce hltajícího informace, v tomto smyslu vybavila do světa pokleslých frází, vynikajícně. Prý abych si všímal sudetských Němců, co zůstali a neodešli odsunem do Německa. A že jich tu kolem Liberce, Jablonce, České Lípy, na Frýdlantsku a Šlukovsku zůstalo hodně. Bylo jich dost na to poslouchat jejich zábavnou čestinu, jejich vulgarismy... A právě na ně jsem se měl zaměřit. Byla to pravda. V jejich češtině znělo každé sprosté slovo nějak jinak, než v češtině.

My se se slovy dost mazlíme, oni jazykoví cizinci je řeknou na plnou pusu a sprosté slovíčko je v prostoru a chová se prapodivně. Žije si onou divnou cizí dikcí, je husté, sprosté, vulgární, je v něm cosi hrubého, urážlivého. Maminka mi to v těch deseti letech vyjádřila asi trochu jinak. Až v řeči těch, jejichž mateřštinou nebyla česká řeč, jsem pochopil hrubost, až nepřijatelnost sprostých slov, které mi až dosud tak sprostě - vulgárně nepřipadaly.

Všichni mí strýcové a tety, patřili mezi ty, jejichž mateřštinou nebyla čeština. V jejich řeči jsem slyšel slova, která potvrzovala maminčino poznání v plném rozsahu. Strýčkové, tatínkovi bratři, se vyrovnávali s tím, že museli Liberec opustit ještě před svou plnoletostí dost těžce. Doma se mluvilo německy a co jim dala v posledních letech česká škola bylo málo.

Tatínek později mamince jen těžko dokazoval, že není Rumun, neboť maminka jeho češtinu považovala za rumunštinu. Strýčkové v zahraničních armádách bojujících proti Hitlerovi, se naučili česky doslova až tváří v tvář fašistům, a strýček Horst,aby nenosil jméno hitlerovského symbolu se přejmenoval rovnou na Alexandra.

Děda to složité neměl, ten vyrůstal v pražském sirotčinci. Jazykovým miš-mašem prošla celá rodina a v poválečném období jsem s ní zápasil i já. Nebýt české maminky, asi bych tyhle vzpomínky psal v jiné řeči. V úvahu by přicházela nejvíc němčina, nebo španělština. V roce 1948 odjezdu do Chille naší rodině zabránilo jen „únorové vítězství pracujícího lidu“. Možná bych ovládal ivrit (novodobou hebrejštinu, jazyk státu Izrael), nebo angličtinu. Osobně bych dal přednost jazyku, který rád používám a naučil jsem jej více méně mimo školu – ruštině.

Jazykové vybavení je nám dáno jistým předpoklady. Učit se jazykům naší generaci bylo limitováno i malou možností cestovat za „železnou oponu“.

 Kritika vulgárnosti, jak na ni upozornil současný prezident Zeman se minula cíle, byla pochopena částí populace jako jeho hrubost a ne varování právě před ní. Politici hovoří často velmi vulgárně a mladí ještě hůř. Nějak mi schází to maminčino varování před hrubostí, snaha mluvit správně česky, tou hezkou milou řečí...