Zábradlí a hůl

Pokud jsem začal něco v nejútlejších věku vnímat, tak to byla dlouhá chodba hospody „Kafe radio“ a snaha rodičů naučit mě v ní chodit. Hospoda byla babiččina a psal se leden roku 1948.

Hospoda byla plně obsazena tetami a strýčky, kteří s mými rodiči, dědou a babičkou s jejími sestrami tvořili velmi pestrou směsici lidiček, co přežili válku a sešli se v naprosto obskurním velkém domu, aby se záhy ještě v témže roce rozběhli do celého světa. Mluvili spolu nejméně 6 jazyky, kde češtinu používala pouze moje matka v rozhovoru se mnou. I věkově jsme byli velmi různorodí. Dá se říct od mých dvou let až po mou pratetu, které bylo víc jak devadesát.

Všichni mě měli rádi, rozmazlovali mě, učili mě mluvit a chodit, jak po chodbě, tak do schodů. Zpívali mi popěvky v jazyce jidiš, německy, italsky, anglicky, rusky a česky. Všichni jsme ve staré hospodě bydleli a ač to dosud je rozlehlá budova, myslím, že od té doby, v ní nikdy nežilo víc osob než tenkrát.

Přežít válku byl pro rodinu zázrak, ale i léta příští měla být víc, než krušná pro všechny účastníky. Zasedali den, co den, přemýšleli, kam z Evropy odejít. Hledali odpověď ve fantastických návrzích. Nejdál se chtěl stěhovat tatínek s mámou – do Jižní Ameriky. Strýčkové a jejich mezinárodní manželky do Palestiny (budoucí stát Izrael) do Itálie, do libovolné zóny v Německu obsazené spojenci, do Anglie, Rakouska, do USA... V Čechách, v Sudetech, kde stála hospoda, chtěla zůstat jen babička, která neuměla česky...

Konečně mě naučili chodit do schodů, ač jsem nedosáhl výšky zábradlí. Vzhlížel jsem k němu a často na něm visel jako netopýr, hlavou dolů, když mi na něm uklouzly ruce. Ti nejstarší spolubydlící, babiččiny sestry, mi v tom případě nezištně nabízely svoje hole, které dobře sloužily i jim.

Rostla má sebedůvěra, zásoba i cizích slov a připadalo mi, že ty dobré duše mě poslouchají. Byli mi stále za zadečkem připravené pomoci, pokud jsem se jen zakymácel.

Svět kolem téhle hospody vykazoval značné turbulence a všichni zúčastnění sháněli víza, doložky, nové pasy, lifty a povolení k vycestování. Zvládl jsem dlouhou chodbu, schody do patra i dřevěné k půdě. Byl jsem na sebe pyšný.

Hole jsem odmítal, ale zábradlí mě fascinovalo svou jednoduchostí a funkčností. Zábradlí, které používám dnes po sedmdesáti letech v Jablonném v Podještědí, rovněž obdivuji. Je mi víc, než připouštím.

Tatínek s maminkou oželeli kufry, co poslali do Valaparaísa v Chille a vychovali mě v českém prostředí, pročež španělsky neumím. V životě jsem se opíral o zábradlí v českých domech, kde byla zábradlí těžká, lehká, z kovu, dřeva, kamene i provazů.

 A hůl? Ač jsem ji, co malý zavrhl, dnes plní své poslání a opírám se o ni den, co den. Přestala být módním doplňkem a slouží i na tratě kratší, než byla tenkrát chodba v naší hospodě, kde mne učili chodit. Bože, to je let! Jak ten čas letí... Nikdo nevymyslel za tu dobu, co jsem na světě nic, co by nahradilo zábradlí a hůl. Jen svět je bohatší o nové zkušenosti, jak vést války a teď se učí, co s uprchlíky.