středa 30. prosince 2015

Stále se učím být nad věcí – Pár slov k novému roku 2016

Letěli holubi z vysoka a usedli u nás doma na vrata. Letěli z daleka. Vídám je často, ptáky, co ani nevím odkud jsou, kam letí, kam pospíchají. Co takový pták ví, ptám se sám sebe a nečekám, že mi odpoví. Ptáci si prostě létají. Mám pocit, že sám se létat nikdy nenaučím. To pták ne, ten si usmyslí a letí. Co mu brání? Na rozdíl ode mne má duté kosti, peří, křídla. To se mu to letí! Vybaven je vším. Autopilotem, co mu sedí vzadu za nosem, očima, jak radarem. I nohy, co mně sotva chodí, on opírá o tři prsty, přitáhne je a letí.
Letí si jako pták, ptákem je a přít se s ním o to nechci. Silueta, držení těla, aerodynamický tvar. Vítr jej nese, povznáší a je jím unášen do dálav nekonečných. Letěly, letěly husy kolem, kachny při tom křičely. Letěli, letěli kolem holubi, pěnkavy a malé modřinky. Letěl kolem nás i čáp, letěly volavky.
Mám v plánu běžet za nimi. Zahodit hůl, zkušenosti, zvednout ruce a čekat, až vítr zafouká a načechrá mi vlasy, fousy, chloupky na rukách a já poletím nad řekou, lesem i vodopády nesen větrem a mocnou silou paží… Ptáci se usadili u nás doma vzadu na plotě a hlučně rokují, proč jsem to vzdal, proč neletím.
Co vím jistě, že já to nevzdám. Že s ptáky se naučím létat a poletím s nimi někam, stůj co stůj. Létat se naučím. Těším se, až jednou poletím, jak dravec, co střemhlav útočí a nabodnu rybu na zobák. Už se nebojím. Vidím, jak plachtím nad oblaky v plné kráse mého peří, s větrem v zádech, s chomáčkem chmýří na své hlavě, nad silnicí plné aut, kdy v jednom z nich sedí i můj stín, co se bojí létat a chodí o holi….



Jak se u nás doma šetřilo a věřilo v lepší zítřky

Maminka byla z Prahy a velká parádnice. Vlasy měla trochu do mědi, do zrzava a uměla se oblékat. Nosila i vyšší podpatky, ale jen když vedle ní nestál tatínek. Nechtěla ho převyšovat. Na vesnici se o ní povídalo, že se odlišuje a vyvyšuje, ale to nebyla pravda, spíš naopak. Bylo to i o tom, že si nemohla dopřát často to, co by chtěla.
Po válce bylo všeho pomálu a v Sudetech vůbec. Vše bylo na lístky, ale prodejny zely prázdnotou. Maminka se uměla přizpůsobit. Přešívala staré věci i po Němcích, pletla od svetrů až po rukavice a ponožky opravdu vše. Myslím si, že nejdražší v Čechách vždy bylo jídlo, ale i zde se dalo ušetřit. Tatínkovi připravovala do továrny svačiny. Většinou chleba s máslem, ředkvičky, půlku kedlubny. To samé mě do školy na svačinu. Obědy vařila a protože tatínek byl vegetarián tak maso bylo opravdu jen v neděli a spíš jen pro mne. Když jsem měl hlad a byl někde u kamaráda, dostal jsem najíst tam. Sousedi nerozlišovali, kdo je čí a najedli jsme se všichni. Jen doma jsem nesměl říct, že tak dobrou hrachovku, jako umí paní Kalenská, maminka Jardy, neumí nikdo jiný.
Ona ta padesátá a šedesátá léta byla o skromnosti nás všech. Nikdo vlastně nežil na dluh, neznám nikoho, kdo by žil nad poměry a kromě pár desítek korun jsem si nikdy nepůjčil. Maminka nevyhodila nikdy žádný již nefunkční elektrický spotřebič… A tak doma, na půdě domu v Machníně se hromadila slušná sbírka velmi starých a kuriózních nefunkčních pomocníků v domácnosti jako např. vysavače z 1. republiky, masážní přístroje, holící strojky, něco, co samo leštilo a čistilo parkety, zubní protézy a stříhalo, vyhřívalo postele, peklo chleba….
Maminka dovedla ušetřit na všem, nejvíc na mě - to tvrdil tatínek, když dostal na Vánoce zase šálu, rukavice, teplé ponožky v krabici tak, jako i v roce minulém. To nebyla lakota, ale přeci jen se z jednoho platu toho moc pro rodinu nepořídilo. Já si vlastně ani nevzpomínám, že by mi něco scházelo.
Nebylo mezi námi dětmi rozdílu. Všichni jsme byli stejně oblečení, nosili stejné košile, trička, boty-pionýrky, na tělocvik, trenýrky a nátělník. Nejvíc se šetřilo na teple v pokojích bytu. V ložnici se netopilo vůbec, nebo jen velmi málo. Nekouřilo se a nepilo, pivo jen to slabé, dědečkovi cigarety – Lípy, mně za odměnu lipo bonbóny za 0,20 haléřů, limonádu před kinem za stejný obnos, knížku za vysvědčení za 8,50, výlet do Zoo, nebo na Ještěd.
Víte, že mi to ani nepřišlo, že jsme chudí? Nic nám v podstatě nescházelo. Doma bylo vše, co jsme k životu potřebovali: jídlo, teplo, rádio, světlo, zábava, oba rodiče, kamarádi...

 Byli jsme mladí, zdraví, ctižádostiví, bylo po válce a mír se zdál být na věčné časy. Nepřátelé socialismu a rozkradači národního majetku byli trestáni. Nic nám nebránilo věřit ve šťastné zítřky…

Poděkování císařovně – Marii Terezii

V první polovině 18. století byly stavěny ve větším rozsahu první, takzvané císařské silnice - hodně široké, pevné a silné cesty a to nejen pro dálkovou přepravu zboží a osob, ale i ze strategických důvodů. Dá se říci, že z obdobných důvodů stavěl své autostrády a dálnice i Adolf Hitler v Německu a Musolini v Itálii v první polovině 20. století.
Dát práci nezaměstnaným státní zakázkou bylo i vydláždění silnice z Liberce do Frýdlantu v Čechách za první republiky. Žel, státní zakázku dostala česká firma a ta preferovala při vyhledávání spolehlivých zaměstnanců Čechy před Němci. To nepřispělo k porozumění mezi sudetskými Čechy a sudetskými Němci. Obdobně si počínaly české stavební firmy při stavbách vojenských zakázek – bunkrů (řopíků) v našem nejbližším okolí.
Silnice, jejich průchodnost, kvalita, kudy a kam vedly, se stalo strategickou otázkou nejen kdysi, ale především v minulém století, v mezičase dvou světových konfliktů. S opravovanými silnicemi se i obnovovaly staré formanské hospody.
Byly to ony zájezdní hostince, hospody, které nám jsou podvědomé z dávné minulosti. Tam, kde stojí, se mohou pochlubit i hrůzostrašnými příběhy, legendami, často v rozporu se skutečným historickým příběhem. Zalesněná území našich Sudet, odlehlá místa křižovatek, cest končících na druhé straně státních hranic - tam všude se něco dělo, kradlo, pašovalo, vraždilo, spřádalo, jak vyzrát jeden na druhého. Co provést nepěkného Čechům, ti pak přemýšleli, jak přechytračit své sousedy Němce.
Nebyla to zrovna hezká doba. Henlein sliboval, a když neuspěl, terorizoval své sousedy. Sudetská župa už stála na moderních silnicích a dálnice z Berlína do Prahy přes Liberec už dostávala konkrétní podobu. Konec druhé světové války znamenal, že se moderní autostrády nedočkáme. Svět kolem nás zaznamenal jiné priority.
Fenoménem oprav od Turnova po Chrastavu se stala polská firma Budimex. Zanikaly ale cesty a cestičky. Jedna taková vedla z Machnína kolem školky a hradu Hamrštejna do Andělské hory. Byla využívána dělníky pracující v místní uhelně (uhelné) elektrárně. Ale i ta kdysi skončila. Veselo bylo na cestách většinou z soboty na neděli. To se utrácela výplata a pilo na zdraví všech přítomných, současných i budoucích generacích.
Pokud to provoz na ulicích dovoloval, a před nedávnými lety ano, stávaly se vozovky v noční dobu „pěveckými“ soutěžemi jak manželských párů, tak jednotlivců. Nebylo zpěváckých Superstar, ale mnozí zpěváci se dostali do vědomí svých střízlivých sousedů jako ti, nad kterými všichni svatí drží ochranou ruku, neboť ty opilé, jak zákon káže, nic na cestě domů z hospody prostředkem vozovky nepřejede.
Kdeže jsou patníky z opravdové žuly podél vozovky? Dnes je nahrazuje všudepřítomný plast. Stromořadí, hluboké, odvodňující příkopy, pumpy uprostřed měst nejlépe na náměstí, cestáři s odpovědností za daný, zcela konkrétní kilometr….
To by matka všech císařských silnic z Vídně do Prahy, Drážďan, Terstu, do Bavor, císařovna Marie Terezie nevěřícně hleděla na provoz, dálnice, křižovatky, nadjezdy, kruhové objezdy! Na benzínové pumpy, restaurace, parkoviště, služby pro motoristy. Na „hada“ – nekonečný pruh světel automobilů.
Nákladní doprava vytlačila z kolejí přepravu zboží do kamionů, a ty ničí i ty nejdokonalejší cesty. Buď sláva osvícené panovnici, která schválila velkorysé silniční plány 18. století, a dala tak základ moderní dopravě, kterou využíváme dodnes, aniž si to plně uvědomujeme.



sobota 19. prosince 2015

Peníze, prašule, škvára

Asi neznám nikoho, kdo by neměl rád peníze. Nikdo vám neřekne na férovku: Miluju prachy, dej je sem… Výchova nás nutí nechat se nutit, jako by se zdráhat než je vzít, pečlivě je přepočítat, dobře je uložit a občas se na ně chodit dívat do banky, jak rostou, jak stagnují...
Patří k nám odjakživa, jako vzduch na dýchání. Čím vším ti naši předkové platili! Bylo toho všelikerého moc. Později se platba ustálila v kovu vzácném i obecném, později v papíru – bankovkách, za které je možno dostat od roku 1762 skoro všechno. Máme jich i platebních karet, těch moderních modifikací papíru, plné peněženky
Za vším stála nám všem dobře známá velká dáma císařovna Marie Terezie (1740-1780), která svůj život vedle porodů arcivévodů a arcivévodkyň plně věnovala správním reformám, centralizaci a válkám s Pruskem. Tady je možno najít prapůvod toho, proč se stalo, že mince z drahého kovu se „ztratily“ z oběhu a světlo světa spatřil potištěný papír. Stálá finanční tíseň dvora a výdaje na válku vedly k tomu, že se císařovna rozhodla a správně. Jinak to byla právě ona, co naše předky poslala do škol a udělala z nás prakticky to, co jsme dnes. Lidé znalí věcí zábavných, potřebných i peněžních transakcí.
Pamatuji, jak se ve škole v čítankách psávalo, že Josef II., její syn, při svých inspekčních návštěvách rozdával zlaťáky. Bankovky paní matky neměly ještě pořád tu ,,správnou váhu“…. Zlatý Svatováclavský dukát se za první republiky dával do peřinky právě narozeným dětem movitých rodičů… Žel moje maminka, ani tatínek k nim nepatřili…
Pro správnost musím popravdě přiznat, že v Praze se objevily první bankovky v době francouzské okupace v roce 1741-2 nesoucí informaci „Hundert Frank“. Existují prý ve světě snad někde dva kousky. Raději se tedy věnujme bankovkám dneška. Ty jsou přístupnější.
I ony dnes vlastně ustupují kartám z plastu, které se zasouvají, nebo přikládají, a které za nás platí, netrhají peněženku a tolik se neztrácejí. Peníze... Jak ty dovedou člověka změnit! Stále jich je málo. Jakoby by nemohly tiskárny, kde se peníze rodí, tisknout na tři směny. Prý nemohou - asi nemají papír… A přitom máme krásné peníze i poštovní známky. I na umělce, co je kreslí, je naše země bohatá, takže, jak je vidět schází, opravdu jen ten papír…
Doma se papírové peníze ztrácejí doslova. Stále mám před očima maminku, jak je počítá a dává do sáčků od mouky, na které píše: na boty, na jídlo, na kabát, na Vánoce... Vánoce byly hlavně svátky dětí. Vánoce pro mě znamenalo dostat knížky. Tehdy všechny hodné děti četly a tak jsem jednou, těch knížek zaplacených ze sáčku „na Vánoce“, dostal 14.

 Jak to bude dál nechme hlavám moudřejším. Ať se trápí ony. Peníze budou, ale my nebudem, říkávala moje maminka a měla pravdu. Už tu není, důchod mi chodí pravidelně na adresu, ale já stále myslím na ty knížky. Dodnes je vídám. Každou zabalenou zvlášť pod stromečkem se svíčkami, které pořád svítí a svítí….

Nesouvislé hlášení o mé obci, blízko metropole severních Čech

Naše obec měla ještě nedávno asi 1.300 obyvatel a hlavní silnice ji stále obchází. Do okresního města to je asi 6 km, projíždí tudy, ale někdy i staví vlak, je tu autobusová zastávka. Píše se poslední rok lidově demokratické ústavy ČSR a zanedlouho tu bude ústava nová, socialistická, Československé socialistické republiky, ve zkratce ČSSR v roce 1960.
Machnín, obec ležící větší částí už na dolním toku Lužické Nisy, má tři holiče, chcete-li kadeřníky: Jůzu, Lankovou a Studeného. Taxa za stříhání kolem dvou korun. Kdo si to má po pětašedesáti letech pamatovat... Obec měla své zastupitelstvo, kde z ústavy, z toho nejvyššího zákona, měla většinu KSČ a tudíž i svého předsedu místního národního výboru, tajemníka a svou úřednici. Ta jediná se nestřídala tak, jako předchozí dva.
V čele vesnické organizace KSČ stáli po mnoho let soudruzi Lexa, Vydra a Kurka. Neměli u nás zrovna nejlepší pověst. To sotva mohli čekat od mého táty, na kterého psali ne zrovna pozitivní posudek v době jeho vyšetřovací vazby….
Obec měla svého hrobníka, na kterém jsem jako kluk obdivoval sluncem opálené tělo a úžasné svaly od práce s krumpáčem na místním hřbitově uprostřed obce. Mrtví se vozili při poslední cestě v nádherném pohřebním kočáru, který přežil konec Rakouska-Uherska, Československou první republiku 1918-38 i připojení k Německé říši na základě Mnichovské dohody v letech 1938 – 1945. Pohřební kočár zmizel z intravelánu obce pravděpodobně do kapitalistické ciziny v době jejího výprodeje po roce 1990.
Plynofikace se zastavila uprostřed obce. Český hydro-meteorologický ústav by měl kolem 16 hodiny, kdy se většina obyvatel snaží zatopit,vyhlásit každý sychravý den v této obci za rizikový. To se nad obcí rozprostře těžký pytel kouře, který se už nikde jinde ve střední Evropě neobjevuje.
Obec má plně vytíženou autobusovou linku MHD Liberec a zřícenina hradu Hamrštejn má konečně svého vlastníka – Lesy ČSR. Také má hřiště na kopanou, skomírající základní školu, neboť z pětitřídky, kam jsem ještě chodil já, obě mé manželky, částečně syn i dcera, je dnes škola o několika žácích, protože dětí je v obci, jak vzácného šafránu.
I dnes má obec své aktivisty, kteří mimo jiné obnovili chod nových kostelních hodin. Hospoda už zde není žádná, ani sál, kde by se dalo cvičit. V části obce konečně přibyla kanalizace, žel zbytek odpadní vody stále teče do Nisy. Obec má slušné silnice a hlavně opravené domy. Horší to je s prodejnami. Schází i služby - holiči, ševci, řezníci.
Z Machnína je stále pěkný výhled na horu Ještěd, z níž v noci září do tmy osvětlený hotel stojící na jejím temeni Město se k obci přiblížilo i svou severní hospodářskou zónou a to především megalomanskými obchodními domy, které jsou i odtud na dosah ruky.

 Moje vesnice už není vesnicí, pokud jí kdy byla... Stala se sputnikjem, satelitem, psíkem obíhajícím kolem boudy krajského města. Nic moc pozitivního v tom mém hlášení nevidím. Snad příště někdo jiný uvidí obec v jiném světle než přes sklo procházející ztraceným pohřebním kočárem.

Jak se u nás doma četlo

Nevím, kde na to kdo bral čas, ale četlo se. Asi to bylo dobou, erupcemi na slunci, nebo proklínanou železnou oponou. Tou, která nás chránila, ale i ohrožovala. Tím, že jsme hodně dlouho stáli neochvějně na jedné straně se stalo, že jsme se nestali konzumenty spotřebního boomu v honbě za mamonem, který vedle příjemných chvil reprezentoval málo času na knihu.
My, co jsme byli na odlehlé straně barikády, jsme mimo politické harašení četli literaturu dobrou i špatnou. Špatná byla ta, co nás motivovala jinak, než kam nás vedlo politbyro a socialistická, dříve lidově-demokratická propaganda.
Já začal číst počátkem padesátých let knihy ruských autorů plné pionýrů, pilných včel a Timurů s jejich partami. Na opačné straně stály rodokapsy a skautské hlavolamy. Kupodivu lidé té doby četli i Marxe, Stalina, Erenburga, Majerovou, Olbrachta, Gogola i Sartra.
Knihy to byl dokonce zlatý důl. Vedle řezníků, číšníků, pumpařů, právníků, doktorů a řidičů mezinárodní kamionové dopravy bohatli i knihkupci. Každý čtvrtek přišli na pult novinky a na knihy se stály fronty… U nás doma se četly dost jednoduché brožované detektivky, příběhy vojáků pohraniční stráže, defraudantů, mankařů ze státních obchodů. Mezi nimi nějaký ten Simenon, Agatha Christie,…
Já četl Součka, Běhounka i Clarka, Ortena. Maminka nic moc, zato otec byl správný čtvrtkař, který čekal na detektivky. A bylo i kde vybírat. Co bylo prodejen s knihami! V Liberci bylo i krajské ředitelství podniku „Kniha“, které zásobovalo území od Chomutova po Krkonoše. Knihy byly uskladněny v bývalém kostele pod okresním soudem v Liberci. Mimochodem od té doby kostel nebyl smysluplněji využíván.
V tom čase jsem navrhnul panu S., tehdejšímu vedoucímu prodejny, zda by nechtěl přejmenovat své Knihkupectví U radnice – na „Kniha mladých“ a tím profitovat na téměř dvacetitisícové základně mládeže organizované v SSM. Co se pak v reálu změnilo bylo, že ve sklepení, ve skladu prodejny, se objevila kóje - skládek ještě žádanějších, podpultových knížek, bohatě navštěvovaný mnou a dalšími svazáckými funkcionáři… Kolik mládežníků - milovníků knih navštívilo „Knihu mladých“ nevím. Pana S. ve městě dosud potkávám, snad jej i zeptám.
Knížky, to bylo vždy o něčem. Říká se, že Židé jsou lidé Knihy - aspoň počet nositelů Nobelovy ceny za literaturu tomu odpovídá. Knížky, to byly i mé Vánoce, svátky Chanuka, nejkrásnější dny v roce, kdy jsem ani moc z postele nevstával a četl a četl. I pod peřinou při světle baterky, o prázdninách, ve vlaku, v autobuse, v letadle.

 To, že dnes píši knížky je naplněním slibu daného sobě i rodičům, že po mně tu zůstane pár řádek těm, co čtou a baví se textem. Že se něco nového dozví, že jsem i já součástí lidí Knihy a že tu zůstane poselství. Kniha umí předat informace, které povedou k přežití druhu – homo sapiens a já věřím, že knihy jednou znovu pomohou lidem stát se lidmi….

Vladimír Komárek, malíř (10. srpna 1928 – 24. srpna 2002)

Znali jsme se dlouho. Ohromovala mě jeho hlučnost, malování, pleš na temeni a vzadu na hlavě chomáč vlasů.
Od malička, od útlého mládí ho přiváděly v úžas věci. Když mu bylo 70 let, tak mu kolegové Olbram Zoubek, Miroslav Horníček a Eva s Václavem Hudečkem poslali pár řádků. Připomenu z nich, co se mi líbilo.
Dopis Evy a Vaška začíná tím, že se ve vzpomínkách vrací k jednomu pořadu v televizi o veselém malíři a smutných obrazech. O stesku, který vane z pláten, o šatech na ramínku, o pomíjivém okamžiku nezavřených dveří, nedopité sklenici. O křídlech andělů, kteří právě odlétli. O člověku, jehož ruka vedla tahy štětce, přes které pak vtiskl obrazům svou duši.
Jeho humor, svébytný a nepřeslechnutelný byl pokaždé moudrý a splýval v harmonii s dílem. Setkání s tebou Hudečkovi popisují jako neopakovatelný zážitek, který nejen, že obohacuje, ale i povznáší a návštěvník pak pociťuje, že díky tomu se v jeho životě něco obrátilo k lepšímu. Ten prazvláštní pocit jsme pozorovali všichni, co jsme tě navštívili.
Obdobně píše v gratulaci i kamarád, osmdesátník Miroslav Horníček: „…a humor, který plodíš, kudy chodíš, kudy ležíš, kudy sedíš.“ Vzpomíná něžných obrazů, a přiznává se, jak návštěvy u tebe miloval. Krátké, což zdůraznil a připomněl, že si je vědom délky času, co nám všem zbývá, i když právě jemu přeje to štěstí dlouhověkosti a další tvorby, která vždy potěší a pohladí. Jako ty valouny z jeho (Komárkovy) zahrady… A kyne mu „blahosklonně z výše“ Horníčkových osmdesáti let a přeje moc a dalších let….
Nejdelší přání z oněch tří mu poslal Olbram Zoubek Vladimírovi v srpnu 1998. Některé pasáže si povoluji interpretovat: „I mým sochám je dobře mezi jeho obrazy, jsme z jedné školy,“ a mě se chce dodat – jsme jedné krve, ty i já.
Dál mistr Zoubek pokračuje výčtem toho, čeho si na Vladimírových obrazech nejvíc váží: „Maluje štětcem i srdcem zároveň“, což je prý už dnes dost vzácné. Cení si jeho moudrosti, chápání a laskavosti v životě i v tvorbě. Že se nebojí krásy. A na závěr dopisu mu přeje: „Aby ti štětec maloval a srdce souznilo, abys byl i nadále moudrý, chápající a laskavý, aby ses potkával s krásou…“
A nebyl v tom sám. Ludvík Kundera mu napsal báseň v obdobném duchu „Šelestění“. Náš Ludvík Středa pak „Zastavení nad obrazy V. K.“, z níž bych rád citoval: „Dojde k pramenům, (kdo dovede zabloudit) v nichž přespává živá voda.“

 Tím se završuje i velký život a dílo jednoho našeho součastníka, malíře a zemitého filosofa Vladimíra Komárka z nedalekých Semil, z Českého ráje, z našeho libereckého kraje. Malíře, který i mě naučil dívat se, vnímat svět srdcem, všemi póry těla. Člověka, který nenudil, který oslovil snad každého z nás. Od našeho slavíka Lucky Bílé po pána profesora Klause. Poslance parlamentu, jako dělníka z ulice. Obohatil svět o rozsvícené svíce, o slovo, kterému dal rozměr, barvu, srdce i své plíce… To byl malíř Vladimír Komárek, tak jsem ho znal i já.

sobota 12. prosince 2015

Věnováno babičce, Matyldě W.

        Bylo mi deset, když zemřela. Babička Matylda je pohřbena na libereckém židovském hřbitově. Bydlela jen doslova pár kroků odtud. Dědeček, její manžel, byl správcem posledního odpočinku místních Židů. Na židovských hřbitovech bývá nápis „Prach jsi a v prach se obrátíš“.
        Babička zemřela v roce 1957. Nebyla z našeho kraje. Dědeček si ji přivezl ze Svaté země, ale byla z Mikulova. Sešli se, tak jako mnoho jiných za druhé světové války, v emigraci, pod branami Jeruzaléma. Děda vstoupil do armády, vzali se a domů, do Čech se vrátili, když válka skončila. Babička měla dvě sestry. Jedna se vrátila do Vídně, druhá našla nový domov v Londýně.
         Babička Tylda a její sestry byly fajn. Když se nyní dívám v televizi na seriál „Chůva Fajn", vidím v ní prototyp všech těch typů od té nejmladší po tu nejstarší. Jakoby si z oka vypadly - milé, chytré, inspirující, milující. Často si na babičku vzpomenu. Leží tam, při cestě k dolní bráně tak, jako mnoho jiných Židů, kterým se poštěstilo zemřít doma a mít svůj kámen popsaný stručným textem. Kolik jich nemělo to štěstí zemřít a být pohřben jako člověk ve skutečném hrobě.
       O to víc, jsem s babičkou Tyldou konverzoval o tom, čím chci být a naslouchal jí, té, která mě krmila čokoládou z Vídně a bonbony z Londýna. Děda Artur to nerad viděl. Měl nadváhu, cukrovku a jako by tušil, že i já budu jednou cukrovkářem II. typu. V té době mi babiččiny sestry psaly. Já chodil na hřbitov skoro do patnácti a četl jí dopisy, které mi psaly její sestry. Česky, protože před emigrací byly přeci z Moravy. Posílaly mi hračky a teta z Vídně i první propisovačku, absolutní hit v mé páté třídě v obci Machnín, kam jsem chodil do základní školy.
      Babičky z Liberce mi bylo moc líto. Na pohřbu byl dědeček jen tak v domácím, celou noc. Pak tam venku u těch černých kamenů seděl a brečel. Já taky, ale jen chvilku, než si mě naši odvedli. Dědečkovi se zhoršil sluch, na práci správce už nestačil a naši si ho vzali k sobě.
     Babička Tylda byla opravdu hodně hezká paní. Kouřila, to ano a na dědečka byla přísná, ale mě měla ráda! Vyprávěla mi o svých rodičích a prarodičích z Mikulova, o zázračném prapradědečkovi, co byl slavný rabín i v Praze a pak i na celé Moravě. Už si to tak nepamatuji, ale babička byla na své předky velmi hrdá. Spousta jich byla učenců, lékařů, hudebníků. Mě přinutila, abych i já jednou v budoucnu vedl své děti ke vzdělání. Mám radost, že jsem jí mohl splnit přání. Syn je univerzitním profesorem a dcera studuje na Karlově univerzitě. Mě se podařilo vydat už 11 knížek zábavného čtení.

      Snad babičce Tyldě dělám radost. Moc bych si přál, aby se za nás nemusela stydět, aby jí bylo, dobře tam, kam odcházejí slušní a hodní lidé na věčnosti. Šalom, má milá babičko!

Půl metr, 0,5 meter

     Někdo ztratí peněženku, někdo nemá vlasy. Já už si jen těžko vzpomínám, jaké to bylo vidět starého obchodníka v metráži, třeba i v té, které se říká těžká. Měřil látku odmotanou ze štůčku a dřevěný půlmetr mu v ruce jen poletoval... Koupil jsem si ho. Nemáte ponětí, co je to za pocit, držet v ruce pravý starý a nefalšovaný půlmetr, kterým se měřilo ze štůčku něco, co se u nás narodilo. Mělo to pečeť kvality a bylo utkáno v textilkách českých Sudet.

     Dřevěný půlmetr na obou koncích opatřený zašlými měděnými hroty. Dodnes čitelné označení i po deseti centimetrech, lehký a pevný, úžasný na omak. Dnes by žádný vědecký ústav nevypočítal, nevyrobil metr podobný, tak lehký, účelový, jednoduchý, jako ten, co připomíná dobu největší slávy mého kraje na sever od Prahy.

     Ano, na první pohled je to jen dřevěné pravítko, centimetr silné, padesát centimetrů dlouhé a kilometry odměřené metráže rukama obchodníků. Jen prostý kus ohmataného dřeva? Držím v ruce žezlo, korunovační meč, klenot, který se stal symbolem našeho textilního průmyslu. Tam všude stál za pultem „někdo z rodiny" a v ruce mu lítal dřevěný půlmetr, tehdy ještě nový, aby 4 roky počkal, než skončí první velká válka a majitel střižního zboží se vrátí za pult a z rakouského Liberce bude český, i když před i za pultem se pořád bude mluvit německy.

     Pak přišla druhá válka, ještě o dva roky delší a potom už měřil tím mým půlmetrem zas někdo jiný. A hlavně se po obou stranách pultu mluvilo česky... Kéž by i ten půlmetr uměl mluvit. Neumí. Je jako pes, umí být věrný. Kouká se a nepromluví. Co do toho pletu psa? Nevím. Cituji tu slova písně o něčem tak prostém, jako je měřič střižní látky, starý rakouský kus klacku se špičatými konci, lehký, pohodlný, plný neopakovatelných zážitků z československého pohraničí.
     Dívám se a vynadívat se nemohu. Věkem zašlý, ohmataný, sám o sobě relikviář osudů, látek, obchodů, ulic, měst, městeček a tam všude byl jemu podobný. Všude se měřilo, velkými nůžkami stříhalo, následně úhledně balilo a platilo...
     To krásné, dřevěné nic jsem koupil na bleším trhu za pár korun od kohosi, kdo jej našel v komoře starého domu, kde v přízemí byla prodejna textilní metráže. Půlmetr má jistě svůj rodokmen, komu se míhal v ruce, komu zpíval v ruce píseň, podobnou té, co zpíval stav: na kafe, na chleba...
     Tři metry, to je šestkrát po půl metru a už létá v rukou kouzelníka, obchodníka. Tehdy ožívá a zpívá na pódiu plném zákazníků svou píseň starousedlíka k oslavě všech, co svým dílem přispěli ke vzniku legendy textilu na severu Čech. K té zcela jistě patří i obchod s textilem jehož součástí byli prodejny, kde se měřilo, stříhalo, balilo...

    Můj půlmetr nemá chybu, je starý a přesto jako nový... Ano, je to oslava, skoro ničeho a přesto něčeho, co spoluvytvářelo image mého kraje, krásy, co nás obklopuje, vzpomínek, které nás plní hrdostí.

I židé mají Vánoce


             Chanuka – svátek světel, jsou Vánoce v židovském pojetí. Patřím už ke generaci, která se neumí smát ani židovským vtipům tak, jako naši rodiče před válkou.
Židovské Vánoce – chanuka, se u nás neslavily. Po válce se rodiče naší generace, kteří přežili, stále ještě sami sebe ptali: „Proč právě já?“ Nevěřili a tak jsme měli jen ty „české“ Vánoce a chanuka svícen se zapaloval začátkem prosince, když k nám přišel na návštěvu doktor Fišer z Chrastavy. Hrával jsem si s jeho Leonkem. Dostali jsme skládací spasskou (moskevskou) věž – symbolický dárek k židovským Vánocům...
             Osmidenní svátek chanuka obvykle připadá na prosinec. Připomíná vítězství našich prapradědů nad syrskou tyranií. Toto povstání za náboženskou svobodu zachránilo judaismus, jako kulturu, před naprostým zničením v bitvě u Emmaus. Juda Makabejský zapálil svíce na devítiramenném svícnu a zbořený chrám v Jeruzalému znovu vysvětil.
             Olej, který měl vystačit ke svícení na jeden den, vydržel ale hořet celých osm dní. Proto dodnes o každé chanuce (slavnosti světel) židé po osm dní zapalují svíčky. První večer jednu, potom každý den další na devítiramenném svícnu. Devátá svíce – šámes (služebník) – je vyšší a ty ostatní se od ní zapalují. Výklad může být i takový, že člověk může dávat světlo lásky druhým, aniž by část vlastní záře pozbyl.
          Chanuka je jediný světský židovský svátek, slaví se na večírcích, hrami, děti dostávají dárky. Nejoblíbenějším jídlem jsou „latkes“ - bramboráčky (bramborové placky). O recept na ně se s vámi podělím: 2 větší brambory oškrábeme, namočíme ve vodě, aby se vylouhoval škrob, nastrouháme a vymačkáme přebytečnou vodu. Přisypeme 2 lžíce mouky, 2 rozšlehaná vejce, osolíme, opepříme a vypracujeme těsto. Vytvarujeme placky, které po obou stranách opečeme na rozpáleném tuku. Do těsta můžeme přidat i nastrouhaný sýr, nebo drobně nakrájenou cibuli. Podáváme i sladkou variantu, například polité rozehřátou čokoládou, nebo potřené zavařeninou...
       A nakonec ještě, znáte tuhle? Pohřební průvod, pan Mank jde za rakví. Přítel Pinkas stojí na chodníku a polohlasně se ho ptá: „Manželka?“ Mank zavrtí hlavou: „Tchyně.“ Pinkas: „Taky dobrý.“
                                                                                    
                                                                                          Vám všem přeje hezké svátky

Egon Wiener