Nevím,
kde na to kdo bral čas, ale četlo se. Asi to bylo dobou, erupcemi
na slunci, nebo proklínanou železnou oponou. Tou, která nás
chránila, ale i ohrožovala. Tím, že jsme hodně dlouho stáli
neochvějně na jedné straně se stalo, že jsme se nestali
konzumenty spotřebního boomu v honbě za mamonem, který vedle
příjemných chvil reprezentoval málo času na knihu.
My, co
jsme byli na odlehlé straně barikády, jsme mimo politické
harašení četli literaturu dobrou i špatnou. Špatná byla ta, co
nás motivovala jinak, než kam nás vedlo politbyro a socialistická,
dříve lidově-demokratická propaganda.
Já
začal číst počátkem padesátých let knihy ruských autorů plné
pionýrů, pilných včel a Timurů s jejich partami. Na opačné
straně stály rodokapsy a skautské hlavolamy. Kupodivu lidé té
doby četli i Marxe, Stalina, Erenburga, Majerovou, Olbrachta, Gogola
i Sartra.
Knihy to
byl dokonce zlatý důl. Vedle řezníků, číšníků, pumpařů,
právníků, doktorů a řidičů mezinárodní kamionové dopravy
bohatli i knihkupci. Každý čtvrtek přišli na pult novinky a na
knihy se stály fronty… U nás doma se četly dost jednoduché
brožované detektivky, příběhy vojáků pohraniční stráže,
defraudantů, mankařů ze státních obchodů. Mezi nimi nějaký
ten Simenon, Agatha Christie,…
Já četl
Součka, Běhounka i Clarka, Ortena. Maminka nic moc, zato otec byl
správný čtvrtkař, který čekal na detektivky. A bylo i kde
vybírat. Co bylo prodejen s knihami! V Liberci bylo i krajské
ředitelství podniku „Kniha“, které zásobovalo území od
Chomutova po Krkonoše. Knihy byly uskladněny v bývalém
kostele pod okresním soudem v Liberci. Mimochodem od té doby
kostel nebyl smysluplněji využíván.
V tom
čase jsem navrhnul panu S., tehdejšímu vedoucímu prodejny, zda by
nechtěl přejmenovat své Knihkupectví U radnice – na „Kniha
mladých“ a tím profitovat na téměř dvacetitisícové základně
mládeže organizované v SSM. Co se pak v reálu změnilo
bylo, že ve sklepení, ve skladu prodejny, se objevila kóje -
skládek ještě žádanějších, podpultových knížek, bohatě
navštěvovaný mnou a dalšími svazáckými funkcionáři… Kolik
mládežníků - milovníků knih navštívilo „Knihu mladých“
nevím. Pana S. ve městě
dosud potkávám, snad jej i zeptám.
Knížky,
to bylo vždy o něčem. Říká se, že Židé jsou lidé Knihy -
aspoň počet nositelů Nobelovy ceny za literaturu tomu odpovídá.
Knížky, to byly i mé Vánoce, svátky Chanuka, nejkrásnější
dny v roce, kdy jsem ani moc z postele nevstával a četl a
četl. I pod peřinou při světle baterky, o prázdninách, ve
vlaku, v autobuse, v letadle.
To, že
dnes píši knížky je naplněním slibu daného sobě i rodičům,
že po mně tu zůstane pár řádek těm, co čtou a baví se
textem. Že se něco nového dozví, že jsem i já součástí lidí
Knihy a že tu zůstane poselství. Kniha umí předat informace,
které povedou k přežití druhu – homo sapiens a já věřím,
že knihy jednou znovu pomohou lidem stát se lidmi….
Žádné komentáře:
Okomentovat