Letěli
holubi z vysoka a usedli u nás doma na vrata. Letěli z daleka.
Vídám je často, ptáky, co ani nevím odkud jsou, kam letí, kam
pospíchají. Co takový pták ví, ptám se sám sebe a nečekám,
že mi odpoví. Ptáci si prostě létají. Mám pocit, že sám se
létat nikdy nenaučím. To pták ne, ten si usmyslí a letí. Co mu
brání? Na rozdíl ode mne má duté kosti, peří, křídla. To se
mu to letí! Vybaven je vším. Autopilotem, co mu sedí vzadu za
nosem, očima, jak radarem. I nohy, co mně sotva chodí, on opírá
o tři prsty, přitáhne je a letí.
Letí si
jako pták, ptákem je a přít se s ním o to nechci. Silueta,
držení těla, aerodynamický tvar. Vítr jej nese, povznáší a je
jím unášen do dálav nekonečných. Letěly, letěly husy kolem,
kachny při tom křičely. Letěli, letěli kolem holubi, pěnkavy a
malé modřinky. Letěl kolem nás i čáp, letěly volavky.
Mám
v plánu běžet za nimi. Zahodit hůl, zkušenosti, zvednout
ruce a čekat, až vítr zafouká a načechrá mi vlasy, fousy,
chloupky na rukách a já poletím nad řekou, lesem i vodopády
nesen větrem a mocnou silou paží… Ptáci se usadili u nás doma
vzadu na plotě a hlučně rokují, proč jsem to vzdal, proč
neletím.
Co vím
jistě, že já to nevzdám. Že s ptáky se naučím létat a
poletím s nimi někam, stůj co stůj. Létat se naučím. Těším
se, až jednou poletím, jak dravec, co střemhlav útočí a nabodnu
rybu na zobák. Už se nebojím. Vidím, jak plachtím nad oblaky
v plné kráse mého peří, s větrem v zádech,
s chomáčkem chmýří na své hlavě, nad silnicí plné aut,
kdy v jednom z nich sedí i můj stín, co se bojí létat
a chodí o holi….
Žádné komentáře:
Okomentovat