Bylo mi
deset, když zemřela. Babička Matylda je pohřbena na libereckém
židovském hřbitově. Bydlela jen doslova pár kroků odtud.
Dědeček, její manžel, byl správcem posledního odpočinku
místních Židů. Na židovských hřbitovech bývá nápis „Prach
jsi a v prach se obrátíš“.
Babička
zemřela v roce 1957. Nebyla z našeho kraje. Dědeček si ji přivezl
ze Svaté země, ale byla z Mikulova. Sešli se, tak jako mnoho
jiných za druhé světové války, v emigraci, pod branami
Jeruzaléma. Děda vstoupil do armády, vzali se a domů, do Čech se
vrátili, když válka skončila. Babička měla dvě sestry. Jedna
se vrátila do Vídně, druhá našla nový domov v Londýně.
Babička
Tylda a její sestry byly fajn. Když se nyní dívám v televizi na
seriál „Chůva Fajn", vidím v ní prototyp všech těch typů
od té nejmladší po tu nejstarší. Jakoby si z oka vypadly - milé,
chytré, inspirující, milující. Často si na babičku vzpomenu.
Leží tam, při cestě k dolní bráně tak, jako mnoho jiných
Židů, kterým se poštěstilo zemřít doma a mít svůj kámen
popsaný stručným textem. Kolik jich nemělo to štěstí zemřít
a být pohřben jako člověk ve skutečném hrobě.
O to
víc, jsem s babičkou Tyldou konverzoval o tom, čím chci být a
naslouchal jí, té, která mě krmila čokoládou z Vídně a
bonbony z Londýna. Děda Artur to nerad viděl. Měl nadváhu,
cukrovku a jako by tušil, že i já budu jednou cukrovkářem II.
typu. V té době mi babiččiny sestry psaly. Já chodil na hřbitov
skoro do patnácti a četl jí dopisy, které mi psaly její sestry.
Česky, protože před emigrací byly přeci z Moravy. Posílaly mi
hračky a teta z Vídně i první propisovačku, absolutní hit v mé
páté třídě v obci Machnín, kam jsem chodil do základní školy.
Babičky
z Liberce mi bylo moc líto. Na pohřbu byl dědeček jen tak v
domácím, celou noc. Pak tam venku u těch černých kamenů seděl
a brečel. Já taky, ale jen chvilku, než si mě naši odvedli.
Dědečkovi se zhoršil sluch, na práci správce už nestačil a
naši si ho vzali k sobě.
Babička
Tylda byla opravdu hodně hezká paní. Kouřila, to ano a na dědečka
byla přísná, ale mě měla ráda! Vyprávěla mi o svých rodičích
a prarodičích z Mikulova, o zázračném prapradědečkovi, co byl
slavný rabín i v Praze a pak i na celé Moravě. Už si to tak
nepamatuji, ale babička byla na své předky velmi hrdá. Spousta
jich byla učenců, lékařů, hudebníků. Mě přinutila, abych i
já jednou v budoucnu vedl své děti ke vzdělání. Mám radost, že
jsem jí mohl splnit přání. Syn je univerzitním profesorem a
dcera studuje na Karlově univerzitě. Mě se podařilo vydat už 11
knížek zábavného čtení.
Snad
babičce Tyldě dělám radost. Moc bych si přál, aby se za nás
nemusela stydět, aby jí bylo, dobře tam, kam odcházejí slušní
a hodní lidé na věčnosti. Šalom, má milá babičko!
Žádné komentáře:
Okomentovat