Znali jsme se dlouho.
Ohromovala mě jeho hlučnost, malování, pleš na temeni a vzadu na
hlavě chomáč vlasů.
Od
malička, od útlého mládí ho přiváděly v úžas věci.
Když mu bylo 70 let, tak mu kolegové Olbram Zoubek, Miroslav
Horníček a Eva s Václavem Hudečkem poslali pár řádků.
Připomenu z nich, co se mi líbilo.
Dopis
Evy a Vaška začíná tím, že se ve vzpomínkách vrací k jednomu
pořadu v televizi o veselém malíři a smutných obrazech. O
stesku, který vane z pláten, o šatech na ramínku, o pomíjivém
okamžiku nezavřených dveří, nedopité sklenici. O křídlech
andělů, kteří právě odlétli. O člověku, jehož ruka vedla
tahy štětce, přes které pak vtiskl obrazům svou duši.
Jeho
humor, svébytný a nepřeslechnutelný byl pokaždé moudrý a
splýval v harmonii s dílem. Setkání s tebou Hudečkovi
popisují jako neopakovatelný zážitek, který nejen, že
obohacuje, ale i povznáší a návštěvník pak pociťuje, že díky
tomu se v jeho životě něco obrátilo k lepšímu. Ten
prazvláštní pocit jsme pozorovali všichni, co jsme tě
navštívili.
Obdobně
píše v gratulaci i kamarád, osmdesátník Miroslav Horníček:
„…a humor, který plodíš, kudy chodíš, kudy ležíš, kudy
sedíš.“ Vzpomíná něžných
obrazů, a přiznává se, jak návštěvy u tebe
miloval. Krátké, což zdůraznil a připomněl, že si je vědom
délky času, co nám všem zbývá, i když právě jemu přeje to
štěstí dlouhověkosti a další tvorby, která vždy potěší a
pohladí. Jako ty valouny z jeho (Komárkovy) zahrady… A kyne mu
„blahosklonně z výše“ Horníčkových osmdesáti let a
přeje moc a dalších let….
Nejdelší
přání z oněch tří mu poslal Olbram Zoubek Vladimírovi
v srpnu 1998. Některé pasáže si povoluji interpretovat: „I
mým sochám je dobře mezi jeho obrazy, jsme z jedné školy,“
a mě se chce dodat – jsme jedné krve, ty i já.
Dál
mistr Zoubek pokračuje výčtem toho, čeho si na Vladimírových
obrazech nejvíc váží: „Maluje štětcem i srdcem zároveň“,
což je prý už dnes dost vzácné. Cení si jeho moudrosti, chápání
a laskavosti v životě i v tvorbě. Že se nebojí krásy.
A na závěr dopisu mu přeje: „Aby ti štětec maloval a srdce
souznilo, abys byl i nadále moudrý, chápající a laskavý, aby
ses potkával s krásou…“
A nebyl
v tom sám. Ludvík Kundera mu napsal báseň v obdobném duchu
„Šelestění“. Náš Ludvík Středa pak „Zastavení nad
obrazy V. K.“, z níž bych rád citoval: „Dojde k pramenům,
(kdo dovede zabloudit) v nichž přespává živá voda.“
Tím se
završuje i velký život a dílo jednoho našeho součastníka,
malíře a zemitého filosofa Vladimíra Komárka z nedalekých
Semil, z Českého ráje, z našeho libereckého kraje.
Malíře, který i mě naučil dívat se, vnímat svět srdcem, všemi
póry těla. Člověka, který nenudil, který oslovil snad každého
z nás. Od našeho slavíka Lucky Bílé po pána profesora
Klause. Poslance parlamentu, jako dělníka z ulice. Obohatil
svět o rozsvícené svíce, o slovo, kterému dal rozměr, barvu,
srdce i své plíce… To byl malíř Vladimír Komárek, tak jsem ho
znal i já.
Žádné komentáře:
Okomentovat