neděle 18. prosince 2016

Co jsi hledal pod stromečkem? (retro)


Co jsi hledal pod stromečkem? Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není.

 Jak jsme dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké, dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma, táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu... Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků, stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů.

 Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila!

Byli jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes lituji! Už tu nejsou, krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi. Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli: „Krásné svátky. Vánoční.“


pátek 2. prosince 2016

V dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém….  (retro)




Machnínský řezník byl poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic nechci říci, natož naznačit.

Řezník je pro mne naprosto fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná… Kdyby ale stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově. Pokud se rozloučil s pánem Bohem po roce 1850, měl své jisté. Machnínský řezník si tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova.

V té mé vesnici bylo podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět v doma ušitém černém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze byla včetně slušivého flaušového kabátku…

V jiné rodině, bez mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole, ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…

Nebo ti dva, kteří sobotu, co sobotu, když se vraceli z hospody, zpívali. Každý po jedné straně ulice - ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít.

Ještě k tomu řezníkovi, co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem z roku 1850 a byl za to odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na onu známou „konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal…

Dost morbidity a zasmějme se. Je to už hodně, hodně dávno. Když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné netknuté místnosti se pod podlahou našli po Němcích obrovské poklady. Spousta toho, co Němci před odsunem pod podlahu oné místnosti schovali….

Celkem tedy nic, co by obzvlášť zaujalo. Normální běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou ale jako tichá pošta. Každý si něco přidá, ubere, ale je na co vzpomínat. Ovšem jen v dobrém, mí drazí sousedi, jen v dobrém…. 

sobota 26. listopadu 2016

Dopis, co jsem včera zapomněl poslat


                Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče do všech stran. Vám, louko plná květin, píši, obloze, ze které padá déšť a pískovištím plných dětí, kde leží kdejaký exkrement. Maminkám, které kdysi pletly šály, rukavice, čepice, slepičkám, co snáší vajíčka i koním, lamám, pštrosům a dikobrazům, co mají ostré ostny, pionýrům, skautům i letuškám.

                Píši všem, co mají všech pět pohromadě, sejí, sečou, suší, konzumují. Všem, co extrahují, moderují,  konverzují a diskutují. Píši lidem dobré vůle, lidem co odešli do záhrobí. Píši Vám, sličným květinám, věncům i kyticím svatebním. Všem, co ráno vstanou a pracují, co čtou a píší romány. Všem,co plují na rybnících na starých pramicích i těm, co jsou vojáky, musí být na přepravní lodi, mají strach co bude a teď, teď je jim hrozně špatně a bojují s mořskou nemocí.

                Vám píši, vězňové, zda jste vzali ponaučení, že není beztrestnosti, že žádný zločin není dokonalý. Vám, co posíláte vězně do vězení, těm, co kladívkem a jedním bouchnutím uzavřete za odsouzeným těžká vrata vězení. Píši těm, co řídí auta, vlaky, autobusy. Máte v rukou naše životy. Doufám, že víte, že není snadné a v tom to ani není, kroutit volanty.

                Píši Vám, co operujete oční zákaly, rozbitá kolena, platfusy. Sestrám, co nám říkají, že je čas stávat z postelí. Píši i Vám, oknům otevřeným dokořán, dveřím, kterým nic neříká můj nepřítel průvan. Kotlíku ve sklepě, na který se v létě práší, rohožce, hadříku na nádobí. Píši Vám, rozličným šňůrám, šňůrkám, mašlím, chodníčkům před domem, které je potřeba při náledí sypat, tak jako Vám, ptáčkům v zimě zrní.

                Píši svým fanynkám, co čtou má povídání a chodí na veřejná čtení. Městu v Sasku, Žitavě, kde mě s podivem čtou taky, chodí na má čtení a poslouchají. Mám je rád a nemohu, než napsat i jim, sousedům, městu Liberci, Mníšku pod Brdy, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonnému v Podještědí.

                Píši Vám všem, co poslouchají a nechají své rodiče, aby se po telefonu vymluvili. Znám ten pocit, který občas mám, že sluchadlo je němé. Píši všem psům a kočkám, vší té zdomácnělé havěti, která žebrá o pohlazení, píši sluníčku, aby nechodilo  spát, větru, aby nevysušil zemi, studnám, aby vody nescházelo, obilí a bramborám, aby se jich urodilo. Všem puškám, dělům a raketám, aby zrezly v muzeu a nožům, aby neznaly, než krájet salám na chleba. Všem lidem, aby jim chutnalo a dobře se jim vedlo.

Med dovede být hodně sladký...



                Jsem pamětník medu  18 korun za kilo v létě a na jaře, když hodně pršelo, za 20 - 22 korun. Maminka to tak s  panem Reichlem, sousedem a včelařem, měla rok co rok dohodnuto.

                Reichlovi to měli k nám přes ulici. Včelky měli vzadu na zahradě a něco na Bedřichovce pod lesem. Velký včelín v Machníně za zdmi truhlárny jsme já a Ruda navštěvovali pravidelně, včel jsme nebáli. Ruda o včelách věděl hodně, protože starý Reichl synka vedl ke včelařství od útlého dětství. Tudíž jsem já, Rudův nejlepší kámoš, věděl, kdy mám přijít odstřeďovat plástve plné medu. Byl to krásný čas. Když je vám deset, rádi se noříte do hlubokých vod a nemyslíte na hloubku oceánu pod vámi...

                Problém nastal, když roj včel opustil úl a usadil se na blízké větvi. Pokud to byla větev, tak to bylo ještě zvládnutelné. Skočili jsme na kola a po dvou kilometrech se pan Reichl v továrně dozvěděl, že musí domů odněkud sundat včelky... Jednou to včely udělaly tak, že se usadily na rámu kola, toho na kterém se jezdilo pro včelaře do Textilky. Druhé, to moje, bylo píchlé. No, a protože jsme opravdu byli tenkrát desetiletí kluci, tak paní Reichlová řekla: „Dojeďte si pro Reichla třeba na koloběžkách, já to naše kolo potřebuji, mám odpolední směnu.“ A tak jsme jeli pro Rudova tátu na koloběžkách.

                Včelař se divil a jen litoval, že ty dva kilometry musí běžet domů a že nemůže jet na kole, že ty  koloběžky jsou stavěné jen pro nás. Tak jako tak, vše dopadlo dobře. Včely byly vráceny do úlu, paní Reichlová dostala zpět své dámské kolo a stihla odpolední směnu, my jsme dostali pochvalu a navrch každý nožík – rybičku, který jsme tak nutně potřebovali.

                V Machníně byl ještě  jeden velký včelař - pan Jílek. Bydlel nad školkou a byl tatínkem naší spolužačky Jiřinky, do které jsme byli oba dva s Rudou zamilovaní. V deseti letech se tenhle problém řeší tak, aby se to daná osoba nedozvěděla, nebo naopak, aby to věděl celý širý svět. Rozhodli jsme se vypustit včelky pana Jílka do světa, pak je pochytat a být za hrdiny. Plán to byl jedinečný, ale nepočítali jsme se psem. Ten nás do včelína nepustil a ještě nás donutil stát hodně dlouho rovně v pozoru, než nás osvobodili.

                Přiznali jsme se. Pan Reichl Rudovi strašně nařezal, já dostal maminky a musím se přiznat, že od té doby med zrovna nemusím... Jiřinka se za pár let vdala a prý se jí líbí mé příhody. Pokud si vzpomene tak ji tenhle příběh  jistě pobaví. Já se styděl tenkrát i dnes. Taková to byla hezká slečna a  já mlčel jako pařez.

Docela malé stavební pozdvižení




                Kdo na to má a nechce žít v domě, co se rozpadá, hledá zedníka. Firmu, co umí a ráda postaví, pomůže od nesnází. Lehko se to řekne, hůř se penízky nastřádají. Kde jsou ty časy, kdy melouchář byl pán. Dneska je to pan podnikatel. On je pánem vašeho času, peněz, nervů a nakonec i toho, co to bude stát. Nic ve zlém, ale dějí se věci, že Moliér by mohl psát a Shakespeare v divadle inscenovat.

                Dostal jsem před léty nápad opravit dům v blízkém Machníně, v Řetízkové ulici. Nic, co by stálo za řeč. Firma, jak málo neobvyklé, poslala dva Ukrajince, otec zvyklý tvrdě pracovat, šestnáctiletý syn zvyklý, tak jako často i česká mládež, práci se vyhýbat. Záhy přišla faktura za telefon, pevná linka byla skryta, leč mladý partyzán v zápalu práce ji našel a provolal šest tisíc. Nejsem  a nebudu milionář, to samé jsem řekl v kanceláři telekomunikací. Bylo mi řečeno, že nesmím tolik volat sexy linky - se zbytkem souhlasili.

                Otec Ukrajinec zmlátil syna násadou od lopaty a dál nic. Protože jsem xenofob, požadoval jsem i peníze. Nato přijel před dům černý mercedes s ukrajinským bossem, bdícím na tím, abychom se neokrádali. Volal jsem policii z téže pevné linky a bos v černém kvádru a mercedesu se odporoučel, nečekaje na zápis z místa činu. Co je důležité, Ukrajinci zaplatili za sexy linky.

                Druhý snad veselejší příběh začínal v podobném duchu. Otec Moldávec a syn, oba někde od řeky matky Ukrajiny. Česká firma se zaručila, že si je vědoma důležitosti mé objednávky a co bude jestli ji zkazí. A děly se věci! Rád se s vámi podělím o příběh vyprávěný z jedné strany barikády...

                Logistika a velení jsou dnes zajišťovány skrze mobily a tak se přihodilo i následující. Šéf volá staršímu Moldávci: „Proboha, neflákejte se tam, neopírejte se o lopaty. Sídlo je prošpikované kamerami a majitel, místo aby odpočíval v neděli se ženou v posteli, sedí ve velíně. Sleduje obrazovky, jak pracujete, a vy, vy čumíte do venkovního bazénu, opřeni o lopaty.

                A tady přichází vážení čtenáři ono zábavné finále, kterého si mohou dopřát i chudí a pracovití, v tomto případě Moldavané. Do bazénu skočila žába, udělala tři tempa, obrátila se na záda a umřela. Moldavané nevěří svým očím. Ano, je po ní. A v té samé vodě se koupe pán i paní šetřílkové.

                Žábu se resuscitovat nepodařilo. Naši pracující se mohli zasmát a pan mistr na telefonu taky. Ani kamerový systém není všechno. Chudák žába dojela na přesvědčení, že bohatý znamená automaticky  i čistou vodu v bazénu.
                A poučení? Neberte život žábám a nevěřte všemu, co se povídá. Jsme jenom lidmi a ti nejsou neomylní. Děláme hlouposti i blbosti. Hloupé je, že za všechno se platí. Nepotřebujete něco opravit?

pátek 25. listopadu 2016

Trochu jinak o Liberci (retro)


Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.

 Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.

 Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na hospodářské centrum.

 V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.

 Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna. 

 To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.

 A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.

pátek 18. listopadu 2016

Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)



První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).

Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.

Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.

Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.

Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.

Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.

Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.

Liebiegové Balabenům zaplatili 18.500 zlatých, obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem 2. světové války odhadován asi na 60 miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korun.



Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.

neděle 13. listopadu 2016

Díra v oblacích




            Klidně se pojistěte, nebezpečí nehrozí, možná se nic nestane. U nás v Jablonném v Podještědí je díra v oblacích…

            Vysoko, vysoko nad námi vítr burácí a mraky se střemhlav vrhají do všech stran, jen aby neskončily na něčím talíři. Obloha září barvami jak oceán. Je jednou velkou kuchyní - mraky co chvíli mění tvar a barvu, snaží ze všech sil opustit bitevní pole, kde vyhrává ten, co vzal nohy na ramena a schoval se mámě pod sukněmi. Tam někde mezi ostatními stěžni stojí má loď na pohon loučemi, loď plná opuštěných vesel, poháněná kosmickými silami.

            Píchli jsme a rezervní kolo marně hledali - jezdíme levněji na CNG. Nejdřív to bouchalo jenom tak, jako když střílíš flintou na špačky do třešní. Pak si přisadili ti, co se dosud jen dívali. Strom byl jak obsypaný švestkami a já se díval, co křídel a zobáčků transformuje strom na zahradní symfonický orchestr. Dole pod ním stálo nepojízdné auto s dírou v předním kole, obdobou Mariánského příkopu na kraji Mimoně. Zavolali jsme 1224 a odtamtud nám poslali odtah do Lípy.

            Nevím, k čemu si platíme pojištění, když odtah stojí velké peníze. Nepropadli jsme depresi, když typ náhradní pneumatiky ve speciální prodejně neměli. Našli ale jinou, byli ochotní. Znovu se divím, proč jsme se tak draze pojišťovali. Každé kolo s jiným dezénem. Typ pneumatiky se přestává vyrábět na auto v záruce staré 10 měsíců. Táta tohle takhle nikdy neřešil. Věděl, že svět chce být podmazáván a tak po kapsách pracovního pláště nosil obálky. Ne, že by někomu psal supliky, žádosti a stížnosti. Byly v ní bankovky. S úžasem vzpomínám, že na tuhle řeč slyšeli i soudruzi, jako primáři v nemocnici, telefonní mechanici, městští úředníci. Nic se nezměnilo, dnes jen přibylo natažených paží těch, co berou a díky nim i těch, co nedobrovolně dávají.

            Pryč je euforie z toho, že patříme do Evropské unie, ubylo radosti z toho, že můžeme cestovat a vybrat si mezi hospodou a svobodným modlením. Dát děti studovat co chtějí, i když na to rodiče sotva mají. Kde je pojišťovna, která je solidní a uhradí na čem jsme se dohodli? Máme díru v pneumatice a tudíž plaťte odtahové službě, berte kolo, jaké je a jeďte, máme vás z krku. Vězte, že i vy brzo zapomenete. Za pár měsíců budou další volby a tam vám toho slíbíme...

            A tak jsou o něčem aspoň ta mračna u nás na obloze, která, když se z nich rozprší, smáčí auta i silnice a asfalt se pak v zatáčkách na cestě do Mimoně kroutí, jak černá tanečnice.

pátek 11. listopadu 2016

Prazvláštní švec z Nové Rudy (retro)


Za jeho mládí se ještě chodilo naostro, bez bot, ponožek, dívčích kalhotek a podprsenek. Co vím, tak nebyl znám toaletní papír, instantní polévky, penicilin, kapesník, kartáček na zuby…

Mohl být mým otcem, ale nebyl. Doma neměl teplou vodu, místo pračky valchu, neměl televizi, telefon, ale měl jedno z nejstarších radií ještě na sluchátka a denně mu naslouchal. Byl ženatý bez dětí a manželka ho poslouchala jako hodiny. Pravidelně jim chodily tuzexové poukázky od příbuzných v západním Německu, které měnili na koruny a ukládali je do skrýše pod podlahu.

Švec sám již v pokročilém věku se nevyhýbal příležitostné práci a pracoval i na směny. Ke svému důchodu si tak často přivydělal slušnou částku. Jeho největší příjem ale byl z toho, co skladoval ve své bývalé ševcovské dílně, dvou velkých místností přistavěných k jeho domu. Z toho, co měl v kufrech pod podlahou - zlato, šperky, kapesní hodinky, stříbrné stolní náčiní, votivní předměty křesťanské a židovské, staré knihy, obrazy, pohlednice, staré bankovky, historické medaile, plakety, mince, atd.

Pro mne, sběratele grafiky, libereckých reálií a starých tisků, bylo setkání s jeho poklady něčím, co se vymykalo lidskému chápání. Co mě nejvíc zaujalo bylo, jak se mohlo takové množství sběratelského materiálu shromáždit na jednom místě. Švec byl čistokrevný Němec s českým příjmením. Doma však mluvil ještě v osmdesátých letech minulého století jen německy… Ještě zajímavější bylo, jak k uvedeným pokladům přišel. Snad díky svému povolání, českému příjmení Štípek i tomu, že mluvil česky jako německy….

Psal se podzim roku 1938 a spousta Čechů a Židů opouští Vratislavice, Čechy, své majetky. Aspoň část jich předávají „spolehlivému“ člověku, který jej dozajista někdy v budoucnu vrátí. Tak uvažovali po roce 1945 i odsunutí Němci, emigranti po roce 1948 a další po roce 1968.

Pokud vím, tak nikdo ze zúčastněných se navrácení svých věcí uschovaných u ševce z Nové Rudy nedočkal. My, co jsme časem nahlédli do uvedených prostor, jsme žasli nad skladbou deponovaných věcí. Nad knihovnou, která obsahovala úplně vše z místopisné, regionální, dějinné a umělecké literatury, mapy, místní noviny, časopisy, fotky, legitimace, důležité historické listiny… Vše šlo z ruky do ruky. Oba antikvariáty – jablonecký i liberecký byly léta zásobovány jako nikdo jiný… Když se dnes kdokoli odvolává na pramen informací, ponejvíce je to na zdroj z Nové Rudy. Na ševce, který využil své doby.       

úterý 1. listopadu 2016

Jak ten čas letí!




                Půl století... Doba mého dětství po 2. světové válce, padesátá a šedesátá léta minulého století. Hranice do NDR byla neprodyšně uzavřena a možnost podívat se do sousední Žitavy (Zittau) téměř nemožná. Jen ten vlak z Liberce do Varnsdorfu (hodina jízdy) stále Žitavou jen projížděl, ale s vojenským doprovodem a se zavřenými okýnky.

                V jedné z tehdejších detektivek jsem se dočetl, že špion projíždějící vlakem kontaktoval své chlebodárce na území NDR vyhozením zprávy skrze vlakovou záchodovou kovovou mísu, kterou rafinovaně použil před očima samopalem ozbrojeného pohraničníka. Potom se oteplilo a my, svazáci z Liberce, začali jezdit na sportovní a kulturní akce do Žitavy a mladí Němci odtamtud k nám. Společně se sportovalo, slavilo, tancovalo, děti – pionýři jezdili na letní  tábory - my k nim, oni k nám.

                Tehdy jsem stál v čele aparátu volených svazáckých „úředníků“ a tak jsem často pobýval u svých kolegů za blízkou hranicí. Neminuly mě ani nudné konference ale i podepisování dohod, které propojily řadu osudů z obou stran, jak se tehdy říkalo hranici míru řeky Odra – Nisa. My si to tak nebrali. Šlo nám především o to na něco nezapomenout a neudělat si před kolegy z Německa ostudu, nezkazit naším víkend na akcích v Žitavě a jeho okolí, třeba na Ojbínu, ve Weinnauparku, na hřištích našeho družebního města.

                Sedím si na jedné z konferencí partnerské FDJ organizace a vedle mě mladý důstojník. Uniformy důstojníků armády NDR se nebezpečně podobaly uniformám wehrmachtu z období 2. světové války. Důstojník na konferenci byl delegátem tankového učiliště v Žitavě, já hostem partnerské svazácké organizace z Liberce. Koukl jsem se pořádně na vizitku německého důstojníka sedícího se mnou na tribuně  zdejší univerzity, která nás na konferenci hostila. Byl to sám nejmladší generál NDR, velitel tankového učiliště. Po chvíli se mnou začal rusky konverzovat, protože má němčina nebyla dost dobrá. Rusky to šlo. Generál studoval v Rusku a byl jen o pár roků starší. Já byl v prezenční službě u tankistů v Milovicích. Nevěděl jsem, o čem se s ním bavit, tak jsem mu řekl, že nacistický generál Guderian studoval v SSSR. Můj generál tam o třicet let později studoval také...

                Asi za týden jsem jel do Žitavy něco zkontrolovat a vyprávím to kolegovi, tajemníkovi FDJ. Ten se jenom smál a tvrdil, že svět je plný překvapení, jestli vím, co on sbírá. Nevěděl jsem. Popelníky. A vezl mě domů ukázat mi je. Bydlel v úžasné staré vile, kde, kam oko dohlédlo, bylo vše obloženo popelníky. Proč vám to vyprávím? Ano, svět je plný překvapení. Po sametové revoluci u nás, u nich spojení východu se západem, jsem si často vzpomněl na to, co moji partneři v Žitavě dělají.

                Venku mrzlo až praštělo. Sedím vedle řidiče a kousek za Žitavou v zatáčkách k Herrnhutu jsme dostali smyk. Já jsem hlavou vyrazil přední sklo z rámu a vyletěl z auta. Kolem právě projížděla  sanita „Maltézského kříže“ (obdoba Červeného kříže). Náhoda? Podivnější bylo, že saniťák, který mi vytahoval sklo z dioptrických brýlí, co se mi zaseklo do čela, docela dobrou ruštinou říká: „Tovaryš, zdravstvuj, pomiš meňa?“ Byl to můj generál z té konference, kdy jsme seděli vedle sebe a slušně se bavili. Cítil jsem se dobře. Ralf mi ovázal hlavu, že by to líp nesvedla sestřička ve vojenské nemocnici a tak mi zbyl ještě čas se dozvědět, že tankisty zrušili a generál byl rád, že jej vzali maltézští rytíři jako saniťáka a řidiče sanitky. Zeptal jsem se na tajemníky FDJ, kteří nás tehdy svedli dohromady. Nic o nich nevěděl. Víc jak 50% obyvatel Žitavy  odešlo po sjednocení Německa na západ, do tzv. starých spolkových zemí, za lepším, za dobrodružstvím,
k příbuzným.

                Jednou, už po řadě let, mi někdo doporučil filatelistická setkání sběratelů v Žitavě. Známky sbírám desítky let, a pokud můžu, neodolám a jedu se podívat, zda sbírku nerozšířím. V Žitavě se schází dvakrát do roka. V budově banky a pod její střechou se dá leccos pěkné sehnat. Ani tentokrát jsem neodolal. Markus stál hned za dveřmi. Koukám, desítky let jsme se neviděli. Ztloustl, zplešatěl a známky nabízí na pěti stolech. Nešálí mě zrak? Říkám: „Jsi to ty?“ A Markus se směje a říká: „Jo, ale tohle nejsou blbé popelníky. Tohle je můj byznys, ten mě živí. Nesbírám, pouze nakupuji a prodávám.“ Zeptal jsem se, kde teď bydlí. „Kde? Pořád na stejném místě. Jen barák už není města, ale koupila jej podnikatelka z Čech. Já ho nechci. Až si vydělám, odstěhuji se někam na jih, kde nebudu muset topit.“ Víc času na mě neměl. Jen tak mezi řečí utrousil, že další kamarád nedopadl nejlíp. Je z něho vedoucí azylového domu pro uprchlíky a má pěkné starosti.

                Jak ten čas letí! Z mládežníků se stali staří pánové nad šedesát, ze slečen babičky a prababičky. Dům, ve kterém jsme se scházeli je prázdný. Zpustl, jako celá ulice. Žitava zestárla, ale univerzita překvapivě existuje. Vypadá to, že prázdné byty nevyhledávají ani migranti. Jsou na likvidaci, jako celé bloky domů, které desítky let chátrají. Svět kráčí kupředu, ale v Žitavě, ve městě s českou historií to vidět není. 

Všem přátelům a těm, kterým se líbí mé knížky

              


           Má nová knížka „Čarověník“ je tady. Po roce, kdy vyšly „Zapomněnky“ je tu  „Čarověník“, přes 200 stran pestrého čtení o životě na vesnici i ve městě ve druhé polovině minulého století s přesahem až do současnosti. Fejetony, vzpomínky, vyprávění, dobové ilustrace, fotografie, dokumenty… Vy, kteří jste četli mé dřívější knížky, víte, o čem je řeč.

                Protože se psaním neživím, nesnažím se nikomu zalíbit. Mou jedinou snahou je, pohladit vás svým příběhem na duši před spaním. „Čarověník“ vás pobaví, připomene, co jste zapomněli a na co hezkého byste zapomenout neměli. Mladým, co věk  rodičů a prarodičů nepamatují, odhalí, že skoro vše už tady jednou bylo a proto by měli znát naše dějiny. O tom všem je má nová knížka. Ať se vám tedy hezky čte!

Egon Wiener

autor


P.S. Veřejné čtení a autogramiáda nové knížky „Čarověník“ se koná 10. listopadu 2016 v Liberci
v Krajské vědecké knihovně od 18 hodin. Jste srdečně zváni!

pátek 28. října 2016

Všem, beze zbytku patří svět




                Jezdí po městečku na kole, na zádech torso batohu a v něm kyblík z PVC od marmelády, plný krásných voňavých hub. On sám má ke kráse daleko a ta, co jezdí na kole vedle něho, je tak o dobrých 30 let mladší a hezčí... Mají snad pod lesem chalupu, stavení bez oken, dveří, půdu bez krytiny, bez vody, elektřiny, bez plynu. Žijí tam na psí knížku z toho, co kde najdou, co jim kdo strčí. Letos v létě se jim narodilo dítě, které jim ani domů nedali, zůstalo v porodnici. Patří ke koloritu obce, tak jako jinde kašna na náměstí, stoletá lípa v parku, jesličky na Vánoce v kostele.

                Kupuji od nich pravidelně houby, občas něco přidám, koupím. Zdá se, že nic jim neschází, jsou konzumenty všeho, co my ostatní nazýváme svinstvo, tyhle dva už asi nic nezmění. Mají svůj svět, kosmos, sny a touhy o kterých se nám ani nezdá. Svá dvě kola, dům bez okolních trámů, střechu, kde je víc děr, než tašek. Na co dveře? Kde se myjí, kde perou, žehlí, na čem sedí, kam ukládají potraviny, aby jim je hraboši nesnědli?

                Jo, svoboda duše a těla něco stojí. Když jsem byl malý, podobný podnik provozoval jeden hluchoněmý, co zvonil u domovních dveří a podával lístek, kde stálo, že prodává pohlednice v obálce, že se jinak neuživí. Tenkrát jej maminka pozvala dále a já nevěřil svým očím, když seděli u stolu a psali si dopisy. Tenkrát jsem se rozhodl, že do školy napřesrok půjdu, protože kdybych zapomenul mluvit a přestal slyšet tak psaní a čtení je důležité umět. Maminka si koupila dvě obálky dost ohyzdných pohlednic a později mi vysvětlila, že proto, aby nemusel k sousedce, která by mu stejně nedala utržit...

                Tak se dnes v sedmdesáti letech koukám na oblohu jak na ní plují mraky. Jen tady jsou tak vysoko, jen tady létají stohlavá mračna stěhovavých ptáků, aby mne pozdravila před dalekou poutí. Krása zdejší krajiny, klid, když auta nejezdí, je náplastí na odřená kolena, ztracené iluze, lásky a rádoby jistoty.

                Svět se k nám chová, jako bychom byli bezdomovci i hluchoněmí, co všechno vydrží a mají lístek do kina, co dávno zbourali. Svět je divočina, mokřadla na cestě do Velkého Valtinova, co chvíli tam v křoví svítí oči predátora a někde v klidu spí srnec, co mého psa stále provokuje tím, že před námi utíká až na poslední chvíli. To je svět neposekaných luk, vysoké trávy, planých jabloní, sladkých švestiček a přícestných mirabelek.

                Jak krásně se tady spí! Pokud si vzpomenu, co psal tenkrát hluchoněmý mámě, tak že je rád, že neprší a není i velká zima, že potom nelétají včelky. Já mám rád když kvete lípa, stromy a keře voní. Potom vím, že přišlo jaro a s ním i bezdomovci a hluchoněmí. Svět je přece jen jiný. Jen obloha nad námi je  vyzdobená dlouhými čárami nadzvukových letadel, co píší vzkazy nám, co nelétají. Létejte, jak ptáci, vzhůru tam, kam oko nedohlédne, křik nedolehne. Buďte vším čím co chcete. Váš je vesmír.

Malý výlet podle map do 18. století




            Staré mapy… Pár mi jich visí zasklených na zdech, kde rád pobývám. Miluji grafiku, rytiny baroka, 18. století. Ty černobílé tisky, rádoby reprodukce a přesto úžasné originály.   Svět kartografie podřízený topografii, dávno ztracený svět...

            Ale vůbec ne. Pohled na svět formou pradávné fotografie, umění, kdy každá jednotlivá  mapa tohoto období vás nejen provází terénem, ale vede váš krok za krokem po okolí, kde rytec zachycuje na okraji mapy dění charakterizující danou oblast. Je to dar, bonus, kdy vedle funkce a poslání, které má i barokní mapa, je tu i funkce nadstandardní - ukázka reality za městskými hradbami. Co, kdo dělá v nestřeženém okamžiku - vojáci, dělníci, děti, ženy, zvířata. Ti všichni jsou přistiženi, takříkajíc s prstem v nose. Každá jednotlivá mapa toho období je originálním pohledem do vzdálené doby, kdy ani stroj času by nenavodil lepší atmosféru, návštěvu kraje ve vzdálené minulosti.

            Mám rád cestování časem za pomoci starých map, které nic neskrývají, na nic si nehrají. Máte před sebou svět, který jste si přáli vidět, navštívit, který nemůžete změnit a ani napravit, ale který je voliérou, kde žijí ptáci z celého světa, panoptikum všech řemesel a veškerého podnikání, včetně toho, co myslí jen a jen na jedno. Povolání zabíjet – vojáci, vojenská technika, děla, pušky, meče, šavle, bubny, dělové koule, prapory. Celé šiky pěších i na koních. Řeka a na pramicích a vorech vedle sousedů vojáci, koně, válečná vozba, ti, co mají město dosud se bránící, zničit nebo nechat stát. Pořád je tu vidět strach a přízrak města Magdeburku, které bylo druhou stranou zmařeno a vyvražděno.

            To vše a mnoho dalšího vám řekne mapa z 18. století. Je to dar z nebes, skicář barokního umělce, dokument snažící se polidštit kus ručního papíru, listinu, která vedle  své užitné hodnoty s sebou nese kus umělcovy invence, zachování okamžiku pro věčnost. Něco, co tu dosud nebylo, a co při setkání s námi dává až pocit závratě, štěstí dívat se do krajiny našich prapradědečků a prožít s nimi okamžik jejich života, na který se nezapomíná. Takový malý výlet pana Broučka do 15. století.

            Je škoda, že toto krásné drobné umění, doslova na okraji starých map je stranou veškerého hledání krásna zachovaného nám tu našimi předky. Nechť tedy mé krátké povídání a zamyšlení ve vás vzbudí zájem o drobné rytiny, plné poezie i reality zachované na okraji starých, barokních map. Stačí pouze se orientovat v té úžasné hře zvané život, jehož peripetie jsou často zveličovány. V porovnání s tím, co vidíme na starých mapách jde o zanedbatelné hlouposti. Kéž tomu tak zůstane provždy.

Jak se u nás děly věci aneb Věřme bylinkám





            To, o čem vám chci vyprávět, uměla babička ze všeho nejlépe. Sbírat, sušit, zalévat horkou vodou a znovu budit k životu. Byla to taková ta idealizovaná babička kořenářka, co uměla tisíc řemesel, ale to jí napřed musel umřít manžel a čtyři děti, co si každý den řekly o jídlo, šaty a věci do školy. Byť žili v tzv. učiněném ráji 1. republiky, zas tak moc podpor nedostali. Aby neumřeli hlady, musela si babička, vedle práce na statkářově poli, začít  i s bylinkami. A to ji drželo v době, kdy už děti měly svoje děti a já k ní jezdil na prázdniny.

            Babička nakrmila slepice, dala králíkům, psovi, kočce a mně. Pořadí zachovávala beze změny celá léta, jenom ta zvířata se periodicky měnila. Co vlastně sušila? Všechno, co jsme nesnědli. Cibuli, mrkev, petržel, celer, pastiňák, papriku, kmín, různé traviny, co odkoukala, že žere pes. Ty dávala do směsí k pití proti nachlazení, na játra, na ledviny, na vodu v koleně, na ženské choroby, na prostatu, proti padání vlasů, proti lupům, proti pocení nohou. Vynalezla i bylinnou zubní pastu, jejímž základem byla jedlá soda a bahno původem na artrózu, vrzání kolen. Jenom se styděla podat si patent.

            Byly časy, že jí za tu zubní pastu nabídli cizí řečí mluvící cizinci tolik, za co slavný Jelínek chtěl prodat Karlštejn. Neprodala. Nakonec jedna firma od Středozemního moře na složení přišla a vydělala miliony. Babičce poslala bedýnku mandarinek, čímž doufala zamezit ze strany babičky případné žalobě, o které ona ani ve snu nezauvažovala….

            Sluníčko svítilo na její hrnečky s drceným sušeným všemožným, na pytlíčky pověšené všude. Na talířky plné bylinek, papíry na půdě, na kterých vedle kontryhele a usychaly listy břízy, té, co rostla u nás na dvoře. Chodil jsem babičce do krámu, na poštu, do lékárny, a všude se za mnou otáčeli s němou otázkou na rtech. Po čem to ten hoch tak voní?

            Pokud se nám zdají dneska bezdomovci silně zapáchající, pak vedle nich bych zvítězil, o koňskou hlavu, či délku. Jak chcete. To hlavní mělo ale přijít. To, proč se lidé za mnou otáčeli byla vůně prádla, orchidejí, lesů našich kopců plných bylin. To vše ze mne dýchalo, obklopovalo mne, chodilo se mnou kamkoli, kam jsem se vrtnul. Tak nějak uvažovala i babiččina kočka, která, než by se se mnou o věci bavila, odešla otevřeným oknem. Žel, sice otevřeným, ale plně obsazeným bylinkami, sušenou mrkví, celerem, petrželí. Pohroma se stala skutkem. Vše smícháno v jedno, v jeden velký pytel polévkového koření.

            Nevím, jak babička, při pohledu na směsku koření pod jejími okny, došla k závěru, že právě tohle bude zdroj jejího zbohatnutí. Jak asi tušíte, tak tomu nebylo. Babička neměla ducha budoucího továrníka, neměla dost, aby zaplatila právníka, a tak jsme léta dostávali v celofánových sáčcích babiččinu „vegetu“. Když babička přestala zavařovat,došel celofán a ty milé dárky chodily v pytlících od mouky. Věděli jsme, že babičce moc záleží na tom, zda koření dobře ochucuje naše polévky, a tak jsme při každé návštěvě chválili babiččino polévkové koření.

            Moje česká babička tu už dlouho není. Často na ni vzpomínám. Pokaždé, když si do polévky sypu dochucovadlo plné soli.

Jak to bylo o volbách...




                Naše rodina byla a stále je kosmopolitní, což bylo obrovské záporné stigma v poválečném Československu a především po únoru roku 1948, kdy „Národní fronta“ v čele s komunistickou stranou převzala moc a rozhodovala, co se neslučuje s jejím programem.  Lid se musel především opřít o spolehlivé. Tím nebyl můj táta a jemu podobní. Ti podobní stačili buď emigrovat, nastoupit výkon trestu, nebo prostě se snažit přizpůsobit, což jim bylo pendrek platný, neboť vyvolení a podrobení, co budovali lidově-demokratické zřízení, ty bývalé udávali. Šlo především o ty, co měli příbuzné a známé za hranicemi, bývalé kapitalisty, řemeslníky, inteligenci, vojáky, ty, co bojovali proti fašismu, ale na nesprávné straně (západní). O Židy, aktivní členy náboženských segregací, skauty, sokoly, všechny, co vyčuhovali  a byli tím pádem podezřelí, že nemilují SSSR, KSČ, nechtějí vstoupit do ROH, ČSM, pionýrské organizace. Na mně jim vadil  buržoazní přežitek, že mám doma v kleci 2 kanárky.

                Tací, co měli výše uvedené stigma, to měli o volbách špatné.  Pokud sami nedošli do volební místnosti, volební komise je obcházely s urnou a volbu požadovaly i vzhledem k tomu, že nechtějí být poslední, co nahlásí manifestační volbu.

                Nabídka volených nebyla široká. Vybíralo se na schůzích KSČ. Ta jednotlivce doporučila a bylo na voliči zda půjde za plentu (!) a zda návrh „upraví“ nebo manifestačně hodí obálku rovnou do urny. Pod bedlivým pohledem těch, co v komisi seděli, s cílem excesům zabránit. Nevím sice jak, ale fanatiků „čistoty“ našeho života bylo vždy dost. Čím víc se společnost přibližovala k roku 1989 tím víc polevovala bdělost strážců ,,nových pořádků“. Ani nám nepřišlo, že volíme nesvobodně. My, narození už po II. Světové válce jsme jiné volby nepoznali. Přisluhovači v organizacích Národní fronty, jako byly odbory, mládež, tělovýchova, svaz žen, požárníci (hasiči), červený kříž, dělali vše, aby volby proběhly, tak, že se jejich výsledky pohybovaly těsně pod 100% účastí.

                S volbou našeho zástupce v lidosprávě dnes je to již neporovnatelné, ale jen málokdo tehdy víc než tiše protestoval. Já osobně nikoho ze svého okolí neznal. Donašečstvím a psaním anonymů měla vládnoucí moc páky, včetně vydírání, jak dostat 99,8 % voličů k volebním urnám a bez fyzického násilí docílit vítězství kandidátů Národní fronty. Jiní ani nebyli. Myslím si, že řadě spoluobčanů tento způsob voleb vyhovoval. Nemuseli se jako dnes sáhodlouze rozhodovat, bylo za ně rozhodnuto. Na kandidátce bylo jediné jméno.

                Ačkoliv jsme rok 1989, rok změny režimu přivítali, v mnohých přetrvalo pohodlí, přijít k  hotovému. To pohodlí – nepřemýšlet, je nám nyní upíráno. Jen těžko se dá věřit, že volit po starém způsobu někomu schází. Věřme, že to není pravda, že už se nic nikdy nezmění na tom jít za plentu a vybrat si. Že cílem volebních komisí nebude jen to, kdo má první sečteno, kdo má nejvyšší účast a kde jediný kandidát dostane nejvíc hlasů. U voleb se náš život asi nejvíc liší od života v socialismu před rokem 1989.

                Jak je tedy možné, že když zvolíme toho nejlepšího, tak často volená osoba zklame? To je něco, co se asi nikdy nedozvíme.

Pozvánka na autorské čtení

Vážení přátelé,

dovoluji si Vás pozvat 10.11.2016 od 18 hodin  na autorské čtení spojené s autogramiádou mé nové knihy Čarověník. Pokud se nemůžeme zúčastnit, rád se s Vámi setkám v obchodním centru Plaza Liberec, a to vždy v odpoledních hodinách v termínu od 14.11. 2016 do 30.12.2016 při prohlídce retro výstavy starých pohlednic libereckého kraje a prezentaci mé nové knihy.

Těším se na setkání s Vámi

Váš autor
Egon Wiener

neděle 23. října 2016

Textilana v obrazech a datech (recenze - retro)

Textilana v obrazech a datech
Autor: Vlasta Bergmanová
Zvláštní poděkování patří: Evě Koudelkové za úpravu textů a redakční práce, Pavlu Koudelkovi za úspěšné grafické pojetí knihyVydala: Technická universita LiberecPočet stran 264

 Čas od času si udělám radost a podělím se s vámi o pocit, který jsem získal přečtením pěkné knížky. „Textilana v obrazech a datech“ je kniha velkého formátu přesahující svým významem okruh čtenářů Libereckého kraje. Knížka, ke které jsem přistupoval s mimořádným zaujetím, Nebylo totiž v naší zemi mnoho takových podniků jako byla Textilana. Autorka srovnává Textilanu s firmou Baťa. Ano, to je adekvátní srovnání.
 Moderní dějiny Libereckého kraje dané průmyslovou revolucí počátku 19. století jsou i dějinami rodiny textilních průmyslníků a donátorů -Lienigů, úzce spjatých s Textilanou. Kniha autorky V. Bergmanové je historickým obrazem, nahlédnutím za oponu, na jeviště mapující krok za krokem dějiny regionu.
 Pro mne osobně je kniha nahlédnutím do rodinných tradic spjatých s textilním průmyslem. Vyprávěním „o starých dobrých časech“, kronikou mnoha rodin liberecka, jablonecka, semilska, frýdlantska, českodubska a českolipska. Jen v Liberci, při vyslovení příjmení si vybavíte mnohé z těch, které jste mohli potkat na jejích dlouhých chodbách, ve výrobních halách a skladech.
 Textilana se skutečně stala za svá dlouhá léta existence pro občany severních a východních Čech fenoménem, často jedinou možností, jak uživit rodinu.
 Autorka doprovází své čtenáře, dá se říci rok po roku, krok za krokem vzrušující atmosférou růstu až po pád firmy. Je to úděl, osud, který nedovolí velikánům usednout na trůn nesmrtelnosti. Není takového, byť významného subjektu, který by narušil koloběh a řád světa. Nevěřil nikdo z nás, jak Textilana skončí, byť prorostla městem, okresem i krajem, celou zemí. Stala se symbolem, ale i to bylo málo. Jejím osudem bylo zemřít. Z obrovské aglomerace, směsi hal, dvoran, nádvoří, skladů a ramp zůstal, jak poznamenala autorka, rodící se nový ekosystém hlodavců, zítra chráněných ve všelikeré náletové zeleni zakrývající rozlehlou opuštěnou pláň.
 Kniha o Textilaně je nadčasovou učebnicí reality. Pohledem bez zbytečně sugestivní reakce na dějinné zvraty. Snad právě objektivní, až chladné posouzení stavu, dobové ilustrace, fakta a střízlivá dokumentace mě vedou k přesvědčení, že autorka zvolila správný postup, jak sdělit své poznatky čtenářům. Seznamuje své čtenáře strohou, přesto odpovídající formou o věcech, které jsme nevěděli nebo na které jsme již zapomněli. Je ovšem na místě vyzdvihnout pasáže knihy, jako je Prosperita podniku spojená s lidmi na vedoucích pozicích (národní správce V. Čepelka a J. Maršík), kteří po roce 1945 obnovili slávu výroby textilu v naší republice. Ředitelů a organizátorů, kteří stáli za úspěchy Textilany po roce 1950. Ředitelů jako byli například R. Nejezchleb, J. Vrba, J. Bitnar, A. S. Nosek.
 Textilana byla i u vzniku Textilní fakulty Vysoké školy technické v Liberci. Její úspěšní absolventi pracovali v provozech Textilany po celé republice. Mnozí, kteří prošli praxí v Textilaně našli uplatnění právě na Textilní fakultě Vysoké školy – univerzity. Vždyť i sama autorka knihy učí dnes na této univerzitě. I můj osobní vztah ke knize je dán přátelstvím k osobám v knize právem vzpomenutým, profesoru Militkému a Křištůvkovi, docentům Moravcovi a Odvárkovi.
 Ano, Textilana se stala součástí mnoha životů celých generací řady oblastí naší republiky. Jsme sblíženi osudem, osudem Textilany. Ať otevřete knihu na kterékoli stránce, budete konfrontováni novými a novými fakty, fotografiemi hal a provozů, které žel už dnes nestojí, nebo se známými tvářemi, které dosud potkáváte v ulicích Liberce, Jablonce, Turnova...
 Autorka se nevyhnula a bravurně zpracovala i epilog příběhu, závěrečnou část knihy, kde složila hold lidem, kteří jméno Textilany proslavili. Pojmenovala Textilanu jako pozitivní fenomén doby. Dne splocha připravená pro hromadnou zábavu – dětské kolotoče a houpačky. Nic z toho se nekoná. Žádné melodrama. Nový nadnárodní investor není z rodiny „Gründlerů“. Kolo dějin se točí kupředu a zázraky se nedějí. Textilany už není. Není náhrobního kamene, není, kam umístit epitaf.
 Rád bych Vám, paní Bergmanová, poděkoval jménem mnoha rodin textiláků tohoto kraje za krásnou rodinnou kroniku jejich života, která dělá čest jménu Textilana, ale i vám, která jste ji tak správně pojmenovala

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy (retro)

V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
  A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
 Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
 Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
 Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
 A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

Tluče bubeníček, tluče na buben (retro)

V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.
Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!
Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli „Novou čtvrť“, kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.
O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.
A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven...
Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím, a že by se pochlubil někdo z obce nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

úterý 18. října 2016

Liberecké průmyslové školy (retro)

Všechny průmyslové školy v naší oblasti byly původně německé. Využívali je ale přirozeně i čeští studenti bydlící v Liberci a širokém okolí. Studium na německé průmyslové škole ještě neznamenalo odnárodnění se. Například rodina Tomsova z Liberce spjatá s touto školou dala i škole prvního českého ředitele v roce 1945.
Padesátá a šedesátá léta 19. století znamenala v Rakousku-Uhersku obrovský rozvoj průmyslu. Založení německé vyšší průmyslové školy nebyl náhodný čin. Liberec byl 3. největší město v Čechách s největším rozvojem průmyslu. Oblast potřebovala odpovídající technické školství a mnoho nových středně technicky vzdělaných odborníků. V roce 1851 to byla reálka, střední škola, která připravovala pro další studium na vysoké škole technické, ale stále to bylo málo.
Císařův edikt z 14.1.1876 povolil zřídit v Liberci vyšší průmyslovou školu po vzoru brněnské průmyslovky. Škola začala učit ve druhém poschodí městského starobince. V následujících letech dělalo město vše možné, aby škola měla vlastní budovy. V roce 1884-85 byla dokončena stavba hlavní budovy, budovy dílen s kovárnou a strojovnou. Průmyslovka po celá následující léta svou kapacitu rozšiřovala. Samotná škola dbala od svého založení v roce 1876 na kvalitu vyučujících. Na škole učili i čeští pedagogové, mezi jinými i Ing.Janovsky, pravnuk českého hudebního skladatele Jana Jakuba Ryby. Až do devadesátých let 19.století zde studovalo i značné procento Čechů, které nedostatek českých průmyslových škol přivedl do Liberce. Od počátku minulého století, ale Čechů na průmyslovce ubývalo a naopak přibylo studentů jiných národností - Poláků, Maďarů, Angličanů, Italů, Belgičanů, výrazně přibylo studentů židovské národnosti. Téměř čtvrtina studentů vyšších ročníků odešlo na fronty 1.světové války.
Po válce studovalo na škole 750 studentů. Nejnižší počet studentů na škole studoval v letech 1934-5. Bylo to 281 studentů. Až do roku 1918 na škole nestudovala děvčata. Škola ve školním roce 1910-11 získala i své první auto a začíná vyučovat i výuku jízdy a pořádala řidičské kurzy. Dvě desetiletí vyučovala směr textilní, než byla v Liberci postavena samotná textilní průmyslovka. Po vzniku samostatné republiky (ČSR) se zavádí čeština jako vyučovací jazyk, ne však ve všech třídách. Škola zabezpečovala i odbornou přípravu mistrovskou pro drogisty atp. Počet žáků nebyl úředně stanoven. Běžné a časté bývaly ročníky o šesti, devíti a patnácti žácích, klasifikace byla šestistupňová. Propadání bylo velmi časté, vedle chování se známkovala i pilnost. Studenti byli ve věku od 16 do 24 let i v jedné třídě. Poslední válečný rok 1944-45 se již nevyučovalo.
Vyučování na vyšší české průmyslovce v Liberci bylo zahájeno opět 1. září 1945. Škola v poválečných letech byla postupně kompletně opravena a dostavěna. Ještě v září 1945 zorganizovali studenti průmyslovky jako první v Liberci brigádu na odklizování vraků německých vozidel z ulic a okolí města. Aby bylo čím topit, zajeli si studenti pro brikety do Německa. Škola se úspěšně zapsala do dějin města v různých odborných soutěžích, kde dosáhla vynikajících výsledků. Dnešní průmyslová škola strojní se stala svými vzdělávacími programy důstojnou pokračovatelkou školy vychovávající i technické odborníky už víc jak 132 let.

Rány kladivem (retro)


Říká-li se o někom, že patří za mříže, pak máme na mysli, že dotyčný patří do lochu, za katr, potažmo do vězení. Nejkrásnější mříže v Liberci však mají ti, kteří pracují na radnici. Bez urážky. Vstupujete-li na libereckou radnici, tak mřížová vrata hlavního vchodu z roku 1892 jsou vskutku impozantní. Už jejich rozměr 3,6 x 2,87 m je fascinující. Kromě toho evokují – navazují na renesanční ornamenty a tvoří jednotný celek s celou nádhernou stavbou radniční budovy. Jen máloco můžeme s touto kovářskou prací srovnávat. Snad jen o rok starší mřížová vrata liberecké spořitelny snesou srovnání s radničními. Oboje byly přivezeny z Vídně a v Liberci jsou doma už skoro 125 let, tedy více než kdokoli z nás.
Ke specifickým vratům patří klika. Vzpomínám si, jak se mne hluboce dotklo, že kdosi dokázal uzmout kliku z těch třetích nádherných libereckých vrat přímo naproti radnici vedle papírnictví. Je to už pár let, tedy žádný fenomén současnosti. Kradlo se a krade se dál, což jenom potvrzuje, že lump patří za mříže, kde klika není až zas důležitá.
Liberec je krásných mříží plný a některé z nich jsou i pěkně staré. Nejvíce je těch světlíkových nade dveřmi (a že jich ve městě je!) a okenních. Na nich se kováři vydováděli. Ty světlíkové bývají o fous fajnovější. Ono vůbec kovářství bylo takové lepší řemeslo. Hodinář, zubař, kovář býval často v jedné osobě, chlap mající dobrou pověst i v pohádkách. Člověk se širokou hrudí, filozofující, vzor pro obraz jako třeba lešetínský kovář. Muž ohně a železa uměl koni ukout podkovu stejně jako bábě vytrhnout zub.
Liberec, Jablonec a celé širé okolí je výstavní síní kovářsky mistrovských mříží, plotů, nádherných zábradlí. Tepané železo v secesi – znáte někdo něco krásnějšího? A ve spojení se sklem!!! To všechno, všechno uměli zdejší lidé počínaje výrobky jednoduchými klasicistními až po ty současné avantgardní. Všechny jsou překrásné. Kovář je vlastně umělec, ale ne každý umělec může být kovářem.
Jako malý kluk jsem se v Machníně chodil dívat do kovárny, co všechno kovář umí. Dveře do ulice byly vždy otevřeny. Starý pan Lammel to se železem uměl! Koně mu stáli jako přikovaní stejně jako my, kluci s otevřenou pusou. In memoriam, kováři z Machnína nebo z Kokonína. Schází mi vaše dveře dokořán, žár vašeho ohně, síla paží, jiskry a rány kladivem. To schází nám všem.


neděle 16. října 2016

Bujaré veselí aneb Jak bylo (retro)






Nedávno jsem listoval vlastivědným sborníkem „Od Ještědu k Troskám“ z roku 1926 a rád se s vámi podělím o aktuality z naší oblasti v nedávné minulosti.

Tak například separace odpadu není nic, co by naši předkové neznali. 28. května 1629 knížecí (Valdštejnská) komora vydala veřejný patent (vyhlášku) městům a městečkům v knížectví, aby neprodávali starých hadrů ven z knížectví, nýbrž jen do knížecí papírny ve Frýdlantě, kde pracoval papírník Albertinek. Jemu konkuroval jiný papírník Steiner v Kunčicích u Vrchlabí.

Jak vidno, hospodářská krize Třicetileté války silně ovlivnila i hospodářskou činnost na území jinak pečlivě chráněném před jejími hrůzami samotným generalisimem Albrechtem z Valdštejna, vévodou Frýdlantským. Svědčí o tom i nekompromisní řešení narušování veřejného pořádku a problémů s nepřizpůsobivými občany našeho kraje. Už 2. ledna 1629 nařizuje Krajský úřad knížectví frýdlantského hejtmanu na Dubě (Český Dub) ať přikročí k útrpnému právu nad Jakubem Andresem, obyvatelem tamním, loupežníkem na cestách. To se opakuje 11. ledna roku 1631.

19. prosince psáno je z komory hejtmanu Skalskému:“Oznamuje se, že by velicí škůdcové lidští a loupežníci po cestách býti měli, totiž, že má to býti nějaký Kalous Vrchovský, dva synové Damaškovi item z Veselí Musilů syn, Venclů syn Horák s poručením, aby naddotčené osoby všecky zjímány a dobře vězením ujištěny byly a potom o tom zprávu učiniti.“

Všimli jste, jak nekompromisní postoj k neplatičům zaujala místní správa? Jak to šlo i bez výměny státního zastupitele rychle? Jo, mučidla nebo advokát s milionem za úkon a vybydlený panelák? Nevím, nevím, ale tohle by se asi v tom středověku stát nemohlo. Škůdci a loupežníci. Hrozit ombudsmanem nebo odbory? Stačilo pohrozit halapartnou.

To když se roku 1630 usnesla knížecí komora, že bude platit nová soustava odměn myslivcům, tak platila děj se co děj. A tak platilo myslivcům (asi jich bylo víc) na panství semilském za zastřelení jeřábka po 12 groších míšenských, od tetřeva 40 grošů, od medvěda (!) 6 kop míšenských grošíků. Naproti tomu se nic neplatí služby měsíční. Tak praví Sborník Českého severu z roku 1926.

Na závěr něco z dopisu malíře rajchmberského (libereckého), který doporučuje komoře knížete frýdlantského 1.října 1930 bukvicový olej k barvení střech. Viz archiv Ministerstva financí F 67/I-III protokol. A potom pište! Neuvážlivě někam směrem nahoru pošlete písmo a ještě po 379 létech si o tom budou vrabci na střechách štěbetat...

 Ale jinak bylo ve středověku veselo. Dětem – pacholíkům scházel mobil, snad linka bezpečí a strach před tělesnými tresty... 

Malá návštěva v Jablonném, městečku od Ještědem, skoro před 70 léty (retro)




Přestavba krajů a okresů vždy znamená značný zásah do rozvoje infrastruktury daného území. Jablonné v Podještědí patří k těm místům našeho kraje, které by v tomto směru mohlo být příkladem.

1. ledna roku 1949 přestalo být okresním městem a ztratilo tak na svém významu. Okresní soud, finanční úřady, úřad ochrany práce, finance na rozvoj – to vše putovalo jinam. Při tom město a jeho okolí mělo už od osvobození v roce 1945 slušně našlápnuto k rozvoji této jinak zaostávající části pohraničí.

V květnu 1945 ustupující německá armáda a oddíly SS byly pronásledovány Rudou armádou a bojovou jednotkou bývalého četnického sboru pod vedením kapitána četnictva Procházky, který Jablonné znal již z První republiky.

Nato začalo osídlování Čechy z vnitrozemí a odsuny Němců. První transport 852 lidí byl předán v Žitavě ruské armádě a poslední odsunutí šli po lékařské prohlídce ze zřízeného střediska v březnu 1946 rovněž do sovětské okupační zóny.

Do poloviny roku 1949 bylo osidlování, jak se tehdy říkalo, českým živlem naplněno na 70% s počtem obyvatel 3 150. Město se dostalo do obrovských bytových potíží. Muselo zbourat 91 domů, protože ohrožovaly bezpečnost lidí kolem nich procházejících. V Jablonném se proto v dalších třech letech i stavělo. Na prvním místě to kromě jiného byly vanové a sprchové lázně, vydláždění Tyršovy ulice. Na rozhraní Tyršovy a Klášterní ulice vyrostl park, upraven byl i park v ulici Okružní, opraven vodovod, kanalizace a veřejné osvětlení. Náměstí Edvarda Beneše bylo parkově upraveno, adaptován byl zámek Falkenburk. Rovněž byl založen sad a vy sazeno v něm 130 ovocných peckovitých stromů.

V plánu se počítalo s vydlážděním dalších ulic města, zřízení nového ústředního hřbitova, postavení nové střední školy a koupaliště. Počítalo se i s revitalizací Hotelu Hvězda s jeho 30 pokoji a jeho začleněním do infrastruktury oblasti, která zahrnovala kostel ve Zdislavi, záměk Falkenburk a Lemberk.

V souvislosti s obnovením turistického ruchu a Severočeských výstavních trhů (11.-21.8.1949) se Jablonné prezentovalo v nabídce doprovodných programů této obnovené tradice Libereckého kraje, jeho průmyslu a turismu.

úterý 11. října 2016

Námět pro Hollywood




                Ze čtyř synů mého dědy byl nejmladší. Narodil se ještě před černým pátkem světové ekonomiky v roce 1929. A protože ten měl odezvu u nás v Sudetech, zchudla i rodina mého strýčka Waltra.

                Babička jej rozmazlovala,  a pak zachránila před Hitlerem. Ukrývala jej celou válku v malé místnůstce za komínem hospody „Cafe radio“ v Gersdorfu. Když skončila II.světová válka, počkal si 4 roky, oženil se, vlastnoručně stloukl lift, zplodil syna a s celou rodinou se odstěhoval do Izraele. Zabojoval si i s manželkou za právo na existenci tohoto státu a po roce se vrátili do Čech.

                Doma úplně propadl chovu exotického ptactva.  Víc jak sedmdesát let stojí v popředí všeho, co jen trochu připomíná kanárka. Napsal standard, genetickou bibli všech chovatelů „žlutého brabce“. I ve svém pokročilém věku je dosud členem redakční rady, celorepublikového časopisu chovatelů, čestným předsedou mezinárodních posuzovatelů krásy těchto ptáčků, kanárů. Dům, ve kterém žije od roku 1938, byl vždy plný voliér a ozvučen stovkami zpěvných hlasů opeřených drobných tělíček.

                Nezůstalo jen u ptactva, ale strýčkův zájem se rozšířil o další faunu - rybičky, činčily, pekingské kachničky, včelky, angorské králíky, psy. Koncem padesátých let, postavil a nějakou dobu udržoval v chodu uprostřed Hrádku nad Nisou malou zoologickou zahradu. Napsal několik knížek, jak pěstovat exotické ptactvo a spoustu odborných studií, řadu z nich v němčině. Zastupoval naše ornitology v řadě zahraničních institucí. Sbíral poštovní známky, pěstoval ovce na vlnu, včely na med, činčily na kožíšek.

                Žel, jeho ekonomické záměry mu nikdy nevyšly. Psal pohádky pro děti, ale ty se redaktorům nelíbily. Jeden rok to zkusil s bramborami a všechny do jedné mu sežraly myši, kachničky z Pekingu uplavaly při velké vodě.

                Mimochodem voda mu dvakrát vstoupila do domu nevídaným způsobem. Když přijeli vojáci vyklízet při poslední povodni zaplavené domy, řekli, aby u toho nebyl a šel nahoru do patra. Když se vrátil do přízemí z vybavení domácnosti mu nezbylo zhola nic. Ani podlaha, dveře, prostě vůbec nic.

                Můj strýček Waltr. Jeho ornitologické práce si všimla univerzita v Olomouci. Strýčkovi byla udělena významná cena a zahájeny kroky k udělení doktorátu h.c.... Nikdy nezbohatl a nikdy neztratil chuť bojovat.

                Pokaždé, když vzpomínáme na tzv. Křišťálovou noc, kdy v listopadu roku 1938 vypálili fašisti v Sudetech všechny synagogy, včetně té naší liberecké, musím si vzpomenout na strýčka. Tehdy desetiletý, byl v liberecké škole U Soudu vyveden ze třídy s tím, že už pro něho vzdělání skončilo. Tím dnem začal „dobrodružný“ život mého strýčka Waltra. Uprostřed města hořela synagoga a s ní měly shořet plány na život jednoho obyčejného kluka, který už nikdy neměl mít možnost slyšet školní zvonění. A přesto prožil život, který byl v lecčem inspirující...

Informace z besedy v liberecké synagoze




                Do Liberce připlula loď, více méně slušně životem omlácený rybářský škuner. Nic víc, spíš míň. Kapitán se zelenou jarmulkou, palestinským šátkem a  s batohem na zádech. Ano, připlula loď s kapitánem Achabem Heidlerem na palubě. Kdysi náš frýdlantský, nyní ústecký.

                V sále liberecké synagogy jsme už seděli všichni, kdo si přišli vyslechnout přednášku a zapojit se do besedy o vztahu judaismu a islámu. Čekal jsem, že přijde syrský fotograf žijící v Liberci a pár libereckých muslimek, co se dnes zahalují. Nepřišli, v problematice mají jasno a tak se Achab pustil do nás. O překvapení nebyla nouze. Vzal to od Adama. Pohrozil dějinami a požádal o diskuzi. Ta byla, na rozdíl od tématu, nemilosrdná k lidem jiného vyznání. O to víc nám bylo doporučeno vnímat islám, jako něco, co nevyhnutelně změní tvář Evropy. Diskutující nebrali ohled na doporučení a vyjadřovali se záporně k tomu, aby si muslimové přivlastňovali právo a řídili se náboženskými zákony – tzv. šaríjou.

                Stěžovali jsme si na to, že většina muslimů ve styku s nevěřícími jsou hrubí, arogantní, nemají zájem o naši řeč, o práci. Žijí vlastními zvyklostmi, svébytnou kulturou a na rozdíl od skutečné emigrace hledají způsoby, jak získat výhody. Diskuze se odvíjela od nevyhnutelného pádu civilizací, Říma a Konstantinopole. Co přinesli barbaři do dekadentního Říma? Nestavme mezi ně a nás ploty. To se nikomu z posluchačů nelíbilo.

                Stále se opakující se argumenty od řečnického pultu nezodpověděly hlavní otázky. Má padnout civilizace, pokud negramotní budou chtít? Mají napomoci demografickému rozvoji počtu narozených osob obývající naše končiny? Řečník se nezpronevěřil hlavní a nosné myšlence. Emigranti jsou potřební, jsou novou krví a tím, co Evropu zachrání.

                Uzavřu-li z pohledu posluchače, co řekl Achab, lovec velryb, nenachytal nás nepřipravené. Až přijdou a budou s námi sdílet služby, chodníky, doufejme i pracoviště a školy, budeme připraveni hájit Řím (Brusel) Liberec, Jablonné v Podještědí. Budeme je učit slušnosti, umět na pozdrav odpovědět pozdravem, neničit lavičky. Mají-li jednou zlepšit genofond, pak pro to něco budeme muset udělat. Nestačí se mužně odpálit na tancovačce, pár dětí v mateřské školce.

                Achabe, snad, doufám, jsem tě jen špatně pochopil. Muslimové nejsou budoucností, jsou pouze zkouškou, zda naše civilizace je schopna postavit se migraci a zvládnout ji. Jinak ti přeji hezký, sladký a požehnaný Nový rok 5777, moře dobrého mezi všemi národy....