Rozdíl
byl mnohem větší v topení na vesnicích a ve městech, ve vesnicích jižní
Moravy a v Sudetech, v domcích po odsunutých Němcích. Téměř dvacet
let trvalo, než naši rodiče začali investovat do nových staveb. I s opravami se
stále čekalo s otázkou: Vrátí se? Nevrátili. Postavili si
lepší v Bavorsku i za hranicemi u bran nám blízké Žitavy.
My
topili většinou v jejich starých kamnech. Kouř unikal do okolí z komínů,
často se zazděnými dřevěnými trámy, které, když zahořely, způsobily
náramné požáry. V poválečných letech nebylo nic, čeho by byl přebytek. Možná
jehel, nití, ale uhlí, toho bylo málo. Oblíbené mezi námi dětmi byly uhelné
prázdniny. Nebyly každý rok, ale když byly, dovedli jsme je využít k zimním
radovánkám, vždyť sněhu bylo pokaždé dost. Horší to měli rodiče s uhlím
pro domácnost. Existovaly uhelné legitimace, kam se zapisovalo, kolik už toho
dotyčný objednal a co dostal. Věru, často
jsem i já s tátou navštívil uhelný sklad, pokaždé někde u nádraží,
neboť uhlí se tehdy vozilo vagóny, jako většina zboží mezi továrnami a sklady.
Náklaďáky by to bylo dražší. A tak vedle řezníků, doktorů, později pumpařů,
melouchářů a veksláků, byla v Čechách bohatá lobby obchodníků
s uhlím. Ti posílali ve městech do ulic auta mužů s putnami, kteří do
útrob starých činžáků plných potkanů, skládali putny naložené uhlím.
Putna…
Kdo z mladých si dovede vybavit putnu? Doma jim topí žebra, desky plné
teplé vody a uhlí? Vědí, že to kdysi byly stromy, velké přesličky. Uhlí, to
byla romantika do ruda rozpálených kamen a hukot v jejich rourách. Prach a
špína, když tu hrůzu složili na chodník. Dvacet metráků před okénko velikosti
školní brašny. Uhlí nejsou jen tvarované brikety tak oblíbené v sousedním
Německu, ale hnědá dvojka, oříšek. Pro orientaci – školy , třeba na Husovce. Tam
topili koksem, jinde kusy černého uhlí, ale i prachšpatným mourem a z komínů se
do okolních ulic a zahrad valila mračna kouře.
Na
vině nebyly jen komíny obytných budov. Byly to i parní lokomotivy a vysoké
komíny továren. Měli jsme do šedesátých let minulého století i jedinou pravou
uhelnou elektrárnu Libereckého kraje v Andělské hoře. Tam především do
ovzduší pustili vše možné i nemožné, ale hlavně topili nekvalitním uhlí a
z uhlí vyprodukovali mraky popela. Ten měl schopnost usazovat se všude. A
když spadl na zem, nebo zpod roštu do popelníku, opět byla na světě otázka, kam
s ním.
Na
vesnicích byla otázka řešena tak, že v sobotu i já měl svou škarpu,
divokou zavážku, do které jsem shodil, co týden v kamnech dal. Zimou jsme
netrpěli a neznám v okolí případ, že by někdo omrzl, že by neměl, kde
spát. Nebylo bezdomovců, migrantů, chudých, kteří by neměli, kde se ohřát. Je
možné, že bylo lepší i to spodní prádlo, teplejší, žádný levný dovoz
z Číny. Boty rovněž, svetry, čepice, rukavice.
Nebyli
jsme tak rozmazlení a zimomřiví. V bytech se rozhodně nepřetápělo. Školnici,
paní Šandovou, vidím přikládat do školních kamen i při hodinách ještě dnes a
to je už víc jak šedesát let. Vysoká
kamna pohlcovala jeden kbelík s uhlím za druhým. U kamen se potili, vzadu byla
zima. Tak to bylo a při tom zůstalo. Všem se nezavděčíš, jeden přikládá a druhý
větrá. Včera i dnes...