sobota 30. ledna 2016

Jak se u nás topilo…

                Topilo se, ale míň. Až když se sešlo doma víc členů rodiny, většinou pozdě odpoledne,  zatopilo se a naposledy se přiložilo v osm večer. V té době, o které mluvím, v padesátých letech minulého století, většina maminek nechodila do práce, bydlelo se v domech z cihel. Ve sklepě bylo složeno uhlí a dřevo a topilo se v kamnech. V jednotlivých bytech. Přes den muselo stačit teplo od sporáku, kuchyňských kamen, kde se vařilo a ohřívala voda. Z kohoutků, většinou na chodbách větších domů, tekla jenom studená voda.

                Rozdíl byl mnohem větší v topení na vesnicích a ve městech, ve vesnicích jižní Moravy a v  Sudetech, v domcích po odsunutých Němcích. Téměř dvacet let trvalo, než naši rodiče začali investovat do nových staveb. I s opravami se stále čekalo s otázkou: Vrátí se? Nevrátili. Postavili  si  lepší v Bavorsku i za hranicemi u bran nám blízké Žitavy.

                My topili většinou v jejich starých kamnech. Kouř unikal do okolí z komínů, často se zazděnými dřevěnými trámy, které, když zahořely, způsobily náramné požáry. V poválečných letech nebylo nic, čeho by byl přebytek. Možná jehel, nití, ale uhlí, toho bylo málo. Oblíbené mezi námi dětmi byly uhelné prázdniny. Nebyly každý rok, ale když byly, dovedli jsme je využít k zimním radovánkám, vždyť sněhu bylo pokaždé dost. Horší to měli rodiče s uhlím pro domácnost. Existovaly uhelné legitimace, kam se zapisovalo, kolik už toho dotyčný objednal a co dostal. Věru, často  jsem i já s tátou navštívil uhelný sklad, pokaždé někde u nádraží, neboť uhlí se tehdy vozilo vagóny, jako většina zboží mezi továrnami a sklady. Náklaďáky by to bylo dražší. A tak vedle řezníků, doktorů, později pumpařů, melouchářů a veksláků, byla v Čechách bohatá lobby obchodníků s uhlím. Ti posílali ve městech do ulic auta mužů s putnami, kteří do útrob starých činžáků plných potkanů, skládali putny naložené uhlím.

                Putna… Kdo z mladých si dovede vybavit putnu? Doma jim topí žebra, desky plné teplé vody a uhlí? Vědí, že to kdysi byly stromy, velké přesličky. Uhlí, to byla romantika do ruda rozpálených kamen a hukot v jejich rourách. Prach a špína, když tu hrůzu složili na chodník. Dvacet metráků před okénko velikosti školní brašny. Uhlí nejsou jen tvarované brikety tak oblíbené v sousedním Německu, ale hnědá dvojka, oříšek. Pro orientaci – školy , třeba na Husovce. Tam topili koksem, jinde kusy černého uhlí, ale i prachšpatným mourem a z komínů se do okolních ulic a zahrad valila mračna kouře.

                Na vině nebyly jen komíny obytných budov. Byly to i parní lokomotivy a vysoké komíny továren. Měli jsme do šedesátých let minulého století i jedinou pravou uhelnou elektrárnu Libereckého kraje v Andělské hoře. Tam především do ovzduší pustili vše možné i nemožné, ale hlavně topili nekvalitním uhlí a z uhlí vyprodukovali mraky popela. Ten měl schopnost usazovat se všude. A když spadl na zem, nebo zpod roštu do popelníku, opět byla na světě otázka, kam s ním.

                Na vesnicích byla otázka řešena tak, že v sobotu i já měl svou škarpu, divokou zavážku, do které jsem shodil, co týden v kamnech dal. Zimou jsme netrpěli a neznám v okolí případ, že by někdo omrzl, že by neměl, kde spát. Nebylo bezdomovců, migrantů, chudých, kteří by neměli, kde se ohřát. Je možné, že bylo lepší i to spodní prádlo, teplejší, žádný levný dovoz z Číny. Boty rovněž, svetry, čepice, rukavice.

                Nebyli jsme tak rozmazlení a zimomřiví. V bytech se rozhodně nepřetápělo. Školnici, paní Šandovou,  vidím přikládat  do školních kamen i při hodinách ještě dnes a to je už víc jak šedesát let.  Vysoká kamna pohlcovala jeden kbelík s uhlím za druhým. U kamen se potili, vzadu byla zima. Tak to bylo a při tom zůstalo. Všem se nezavděčíš, jeden přikládá a druhý větrá. Včera i dnes...

Nádraží, je na co se dívat

                                                                                   

                Liberecké nádraží vzbuzuje oprávněnou úctu. Široko daleko nic podobného není. Nejblíž mě napadají Drážďany, Praha… Jako kluk jsem vlakem jezdil, auta skoro nebyla, na motorkách to foukalo. Vlak, to byla romantika, ne nepodobná poslední řadě sedadel v kině Lípa..

                U nás byly tři nádražní zastávky, protože vesnice byla rozlehlá, téměř středisková. Klasické nádraží bylo v centru všeho dění - v Machníně, Karlov - jižní část obce a Hrad Hamrštejn. Tam vlaková souprava jakoby nechtěla stavěla rovněž. Lokomotiva mohutně odfoukla, vypustila kouř komínem, protočila kolečka, šoupátka, tyče a za mohutného syčení se rozjela prostředkem lesů, z vysokých mostů buď k Liberci nebo k hranici. Kdo chce zažít tu pravou romantiku, tak kupodivu ještě dnes ji má mít z cesty vlakem z Machnína do zastávky Andělská hora-Chrastava.

                Zpět k nádraží na dnes občasné zastávce Machnín-hrad. Tak zaprvé, pokud ještě stojí, pak je  něco mezi zemí a tím, tam nahoře, jehož jméno se nevyslovuje. Zastávka  tu byla už za mého mládí. Neříkám, že byla krásná, ale měla i lavičku ze dřeva, kolem plech, střecha vlnitá, dveře si nepamatuji, ty šly asi s Němci do odsunu…

                Tři budovy ´- tři staniční osudy na vlakové cestě do dvou světových stran. Jedna ven ze Sudet, tunely pod Ještědem do kraje chmele, ta druhá Sudetami až někam k Chomutovu, směrem na Plzeň. Trať, co vede Saskem skrze dnešní Polsko, nebyla dlouho naše. Koleje a vše kolem postavila saská společnost a odporoučela se s koncem posledních dnů války,té poslední, co Němci vyvolali. Asi to nebyli zrovna tihle Sasové,  ale dráhu do Liberce provozovali dobře.

                Zastávka v Machníně pod hradem přečkala své stavitele. Nebylo tu opilců, co by do ní strčili, sběračů kovů, nepřizpůsobivých vysokoškolských studentů vracejících se v Liberci po Husovce do kolejí a ohýbající  mladé stromky podél cesty k bodu lomu.

                Nejkrásnější, co to v  soutěži nádraží vyhrávají, je dnes Jablonec nad Nisou, Turnov, Žitava a to nejhezčí úplně ze všech - Liberec. Dnes už je světlé, světlounké, čisté, ale ztratilo svou atrakci, lávku nad vším tím děním. Přesto si zachovalo  část genia loci, velkých, starých, litinových nádraží, jako Mnichov, Vídeňské, Budapešť. Je proto i u nás co ukázat a obdivovat z dějin země, kde vlak je doma, zrovna jako tato stará nádraží.

                Budovy postavené ještě za starého Rakouska, kdy se stavělo s nebývalou průmyslovou noblesou. Jsou krásnou dominantou. Jsou tím, čím přístav lodím, země mořím, majákem, dveřmi do našich nocleháren. To vše jsou ta naše nádraží od plechových bud, až po vznosné staré budovy, z kterých se raduje každý.

                Ať se příště uvidíme v příjezdové hale nádraží, v podchodu na správné nástupiště a ve  správném vlaku. Pokud to není do světa, pak směr Machnín-hrad, kolem tamní příjezdové haly buď na hrad, nebo dolů k řece prohlédnout si skanzen naší zdejší jediné tepelné elektrárny a krásné domky, co stojí kolem, jako v pohádce o Šípkové Růžence,  původně postavené pro zaměstnance elektrárny.

neděle 24. ledna 2016

Obraz Doriana Greye - počeštěný, polidštěný


Tak se ráno hrnu k umyvadlu a co vidím? Herečka Růžičková obdobnou jitřní návštěvu  okomentovala slovy: „Neznám tě, ale umeju tě!“ Reaguji obdobně už několik let a pokud by šlo oholit si tváře jinak, než se na ně pod žiletkou dívat, bral bych hned. Mám ještě i vlasy. Na to, že mi bude sedmdesát, jsou tam, kde mají být. To mě vede k zamyšlení, zda mě v liberecké porodnici nevyměnili s někým z jižní populace, pěstitelem rajčat, broskví a mandloní. V naší rodině všichni muži měli plešaté, holé hlavy. Já jsem jim podobný asi jako kondor velbloudovi, osel Einsteinovi. O to víc jsem se musel snažit, jako všichni, co se narodili bez zlaté lžičky v koutku úst.  

                V době, kdy mému synovi vypadaly vlasy, v roce jeho  čtyřicátých narozenin, já si dál češu pěšinku a utrácím nehorázné ceny za pět minut v křesle u holiče se špinavým ručníkem kolem krku. Utrácím za březový šampón, po kterém nemám ve vlasech lupy. To jsem já, co utrácí za hlouposti. Já, skoro pořád stejný až na kila, která přibírám.

                Rám zrcadla pomalu stárne, sklo slepne, jemné prasklinky se táhnou podél rámu a vějířově se rozbíhají do všech stran. Šedá barva rámu přestává zářit a jen matně odráží světlo žárovek. Dny zrcadla jsou pomalu sečteny a uvažuji, že si koupím nové, v rámu z leštěného zlaceného kovu, který nepodléhá korozi. Přidám si a vyberu si sklo, co odráží lépe realitu. Je tak trochu podobné optickému. Je zabroušené, odpuzuje mouchy, prach a je antireflexní. Prostě a jednoduše koupím si do koupelny mercedes mezi koupelnovými zrcadly. Takové, co mi tak trochu půjde na ruku a bude odrážet jen  tvář, oči, vlasy, ústa, zuby. Vytvoří portrét podobný muži jménem Dorian Grey a budu jako on, k obrazu svému před čtyřiceti lety. Obraz, který nebude už strašit. Budu jako královna, co se v ledovém paláci stále dokola ptala, kdo je na světě ten nejkrásnější.

                Ne, takový já nechci být. Svůj obraz nechci jiný, nic víc než oholit, sundat si strniště černobílých vousů a vrátit se na zem mezi pozemšťany, co si holí tváře a stříkají je vonnou vodou, pitralonem a mažou všemi mastmi. Ne, takový já nejsem a holení není až zas taková slast, za jakou ji prodejci žiletek považují. Pohled do zrcadla už lepší nebude. Je snad lépe už se neholit, nebýt mladým ukecaným ženským pro legraci. Asi to tak zůstane. Sbírám obrazy.

O vojně. O té na dva roky, v kasárnách


                Patřím k těm, možná jako vy, co jsme v zeleném byli dva roky. „Ztracené dva roky,“ říkali jsme a dělali možné i nemožné, jak dostat modrou knížku, tedy černé na bílém, že jsme zproštěni té nejčestnější služby pro vlast, naučit se, jak ji bránit  se zbraní v ruce.

                To, o čem mluvím, znamenalo odejít od rodiny i vlastní, pokud se branec stihl oženit. V mém případě od maminky. Dva roky někde v Tramtárii s rizikem přijít i o život, neboť ony dva roky nebyly pokaždé procházka růžovým sadem… Z tohoto důvodu hráli Češi a Slováci hru, jak přelstít odvodovou komisi nebýt uznán vojny schopen. Kdeže jsou ty časy dobrého vojáka Švejka a jeho infantilních odpovědí, držení těla, chorob už dávno vymýcených z našich krajů. Zatracené očkování! Ani mé ploché nohy, nic, zhola nic nezabralo…

                Mé nahé tělo se chvělo zimou a studem. Trenky nám ponechali, ponožky dolů. Kolik máte prstů, dioptrií? Stůjte rovně, změřit, zvážit. Šlo to jako na drátku. Venku nás přepadl takový zvláštní pocit. Odveden… Došlo nám to skutečně po chvíli. A co teď? Za rok rukuješ. Palicí do hlavy, brní tě ruce, nohy, úžasný pocit chladu, tepla, tohle všechno jsem najednou cítil a bylo mi jako bych pil. Však taky většina to šla zapít. Nebylo nám ještě osmnáct, ale branec, to je přeci někdo.

                Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm) nás podle výsledků odvodů měl v přípravě  té nejčestnější služby naučit základní vědomosti, abychom věděli, o co v té dvouleté presenční službě jde. Mnozí z nás se naučili řídit náklaďák, jiní rozebrat a složit samopal, všichni, kdo je náš nepřítel, kdo přítel. Blížil se čas a doba nástupu. Čas „povolávacího rozkazu“, kdy nás na účet státní kasy Českoslovanské dráhy dopravily do města posádky Československé lidové armády.

                Každý si chtěl vybrat posádku. Ti z komunistických rodin šli do Prahy, nebo pokud bažili po dobrodružství k rakeťákům, k pohraniční stráži. Ostatní, jako já, Jirka Nešvera, Eda Jůza a mnozí další chtěli někam, co nejblíž domů, odkud, když už, tak to nebude tak daleko. Moje matka dala paní Ženě, jež byla manželkou jednoho z majorů na vojenské správě lahev drahého koňaku. Chtěla mě mít doma, co nejblíž. Nebyli jsme komunistická rodina, tudíž maminka byla připravena plnit své závazky v naturáliích, nebo v penězích.

                Tak kam? Do Milovic. To je kousek od Prahy. Asi hodinu cesty… Prý, zda vím, že tankem. Nevěděl jsem. Chceš sloužit u zdravotníků? Je tam vojenská nemocnice. Budiž. Ke zdravotníkům do Milovic. Jirka Nešverů taky.  Jůza ke zbývajícím patnácti tisícům tankistů.

                A potom, když už byl čas švestek, jsme se všichni sešli na jednom nástupišti na libereckém nádraží. Několik set mladých kluků zpod Ještědu, se za ohromného křiku loučilo. Odjeli bez přestupu rovnou k železniční rampě posádky Milovice. Hodinu cesty od Prahy. Tankem. Praha byla chráněna právě našimi tanky a ti, co seděli v těch tancích, byli zase chráněni i námi, nosiči raněných, na které nás naši mazáci poctivě cvičili. Mezi ně patřil i budoucí senátor desátník Kubera z Teplic.

                Vojna není kojná. Mnozí si myslí, že šlo jen o ztracený čas. Já si to nemyslím. Teprve tam jsem různé věci pochopil a naučil se jiné, na které byla maminka krátká. Řekl bych, smysluplně investovaná láhev koňaku. Díky paní Žeňo, kapitáne Škorničko, moje maminko…

Knížky , mé milé knížky, přiznám se vám


                Mé první knížky. Nepočítám v to leporela, co víc chutnaly, než zaujaly obsahem. Knížky, které jsem prohlížel, velké obrázkové těžké po Němcích. Knihy rozkládacích modelů těl mužů a žen. Knížky plné nemocí, válek, umění, květin, zvířat, kopců, měst a pohádek. Vše výpravné, vazby jako krabice od bonboniéry. U mne skončily roku 1953, krátce po smrti obou megastátníků, jejichž maxi portréty se smuteční stuhou nás ještě vítaly v září téhož roku v první třídě machnínské pětitřídky národní školy. Během pár měsíců jsem uměl číst a číst začal.

                Čtení pro mě  mělo význam, jako naučit se chodit,  zavázat si boty, políbit jiné pohlaví…. Na vánoce jsem už měl pod stromečkem první knížky. Byla objevena Amerika, svět se roztočil, dostal barvy, vůni, chuť, oblé tvary. Na světě byly jen dvě veličiny: já a knížky – a snad ještě machnínský knihovník, pan Kůrka.

                Bože, jak si chlapi hned rozumí, když je něco spojuje! Věk nehraje žádnou roli, on důchodový, já na začátku objevných cest. Spojovaly nás knížky. Co je zajímavé, do ničeho mě nenutil a tak jsem četl metráky knih. Každou sobotu odpoledne po škole jsem spěchal do knihovny. V síťovce sedm knížek tam, odtamtud sedm knížek domů. Jenom, spála, spalničky, a angína narušila můj denní režim. Četl jsem vše s výjimkou hloupostí, které mi nesedly. Snad proto, že maminka byla z Mníšku pod Brdy nikdy jsem nečetl Káju Maříka, nebo Karafiátovy Broučky.

                Pak jsem si našel dalšího kamaráda archiváře města Liberce, Vladimíra Rudu. Začalo to nevinně, exkurzí se třídou do okresního archivu v Moskevské ulici, vysoko po schodech vzhůru. Padli jsme si do oka. Věkový rozdíl nebyl žádný problém. A mě se otevřela hora s poklady uvnitř, kam oko dohlédlo, mé příští království. Však mi taky nikdy Dr. Ruda neodpustil, že jsem po něm archiv nepřevzal.

                Potkal jsem ještě jednoho člověka, který mě oslovil. Věkový rozdíl minimálně 60 let, bytem Nová Ruda, pod zastávkou tramvaje z Liberce do Jablonce nad Nisou. Čechoněmec, švec, příjmením Štípek a sběratel všeho z papíru, z lokality Sudet, tam, kde dnes žijeme. Od všech, kdo odcházeli, počínaje rokem 1938 do konce roku 1968 si bral věci do úschovy. Neznám nikoho, kdo si uložené poklady vyzvedl. Já si část mohl koupit. Obrazy, knihy, mapy, pohlednice, fotky, plakáty, dokumenty, noviny, časopisy.

                Knížky se staly mým osudem, bratrem i sestrou, které jsem neměl, nejbližšími příbuznými, kteří skončili v Osvětimi. Bylo mi 65 let a dozrál čas řadu z těch hezkých chvil s knížkami dát něco na papír, poslat do novin, dát je do knížky. Po pěti letech mohu říci jen, že děkuji svým rodičům, starému Kurkovi, archiváři Liberce Rudovi a panu Štípkovi z Nové Rudy. Ti všichni mi dali víc, než všechny školy dohromady.

Puci…


                To se psal rok 1975, nebo tak nějak. Toho rána jsem měl všechno hotovo a těšil se na oběd. Jaro za okny vypadalo skvěle a vše nenasvědčovalo tomu, že si ten den užijeme. Ještě mi nebylo ani třicet a  o skutečném životě jsem nevěděl nic. A nebyl jsem v tom sám. Život šel dál, a vše to hlavní  jakoby už tu bylo. Rodily se Husákovy děti, výkon ekonomiky prudce rostl, všude kolem rostly nové paneláky. Mnozí si podávali ruce, v sovětských posádkách nestačili odmítat družební delegace ze závodů a institucí.

                Byl překrásný den, a pak zazvonil telefon. Volali z vrátnice: „Máte tu návštěvu, nahoru nechce…“ Nic netuše stojím po chvilce před hlavními dveřmi dnes Československé obchodní banky vedle mostu přes Lužickou Nisu. Přede mnou stojí hubený „vandrák“ v sešlapaných botách, nic v rukou: „Puci se jmenuju, to jsem já. Ne děkuju, nahoru nepudu,“ vytahuje nějaký papír s hlavičkou mého zaměstnavatele. „Jó, Puci, vy chodíte, že jo?“ Ptám se a zároveň se stydím za to, co to ze mě leze za hlouposti. „Pane Puci já o vás vím a jsme šťastni, že jste se zastavil v Liberci, na cestě kolem republiky. Psal o vás můj kamarád Milan Maršálek v Mladém světě. „

                Puci věnoval větší pozornost svým sešlapaným botám, než tomu co říkám, ale odpověděl mi: „Uvítal bych, když mě pozvete na oběd a pokud možno, rád bych se u vás vyspal a zítra pokračoval v cestě.“ Jeho pohled se opět ze mne svezl na jeho sešlé boty. Zareagoval jsem a pozval jej k nám do třetího patra, kde jsme měli kanceláře, hned vedle severočeského Průboje. Puci si sedl do křesla pro hosty a já vedle v kanceláři předsedy informoval kolegy o nenadálé návštěvě. Puci si sundal boty a kanceláři se vinul nenapodobitelný odér nohou, které obešly už skoro celou Československou republiku. On nic necítil, usínal.

                Snažili jsme se nějak mu vyjít vstříc, neporušit hospodářské směrnice a vyhovět původnímu dopisu našeho zaměstnavatele. Rozhodli jsme, že na oběd s Pucim půjdeme všichni i náš řidič, pěšky do blízkého hotelu Imperial pod nádražím. Já napíšu článek, řidič udělá fotky, hospodářka koupí Pucimu boty - tenisky. Při obědě  jsme se dozvěděli, kde co v Čechách i na Slovensku jedí, drby o slavných, co kde stojí za prohlídku. Hospodářka koupila i  ponožky.

                Když se Puci s námi loučil, tak mi dal kovovou pětikorunu a řekl: „To byla poslední. Víc jsem neměl a hlad jsem měl, jak bača ovcí...“ Později se hospodářce i mně podařilo obhájit náklady návštěvy a podpořit akci Socialistického svazu mládeže… Nedávno jsem viděl chodce Puciho v televizi. Žije, zestárl, ale pořád to je vizionář….. Však i nám z těch let nezůstalo mnoho vlasů na hlavě.

sobota 23. ledna 2016

Mezičas - doba rozjímání



                Bylo, nebylo - byla, nebyla doba, kdy každý mladý muž chtěl být letcem, kdy nebylo rodiny, aby nevlastnila fotoaparát, neměla doma nějakou tu černou komoru k vyvolávání filmů. Jak se ten svět od té doby změnil! A mnohokrát.
                Dnešní mladý člověk, zdravě udržovaný ve fitcentrech, neprahne ani náhodou po křesle v kokpitu letadla a  tím pádem po ohrožení čímkoli, počínaje ptákem, který rozbije přední sklo, nebo  ostrou municí letící mu vstříc z nepřátelského letounu. Dnes je dole na betonu  lépe. Bez romantiky rychle běžících oblak, zapadajícího slunce v rudých červáncích.
                Letec s hrudí plnou medailí... Svět po roce 1948 a s ním procesy s letci – potencionálními emigranty z budoucího ráje. To už mladí měli jiné představy o naplnění štěstí – být vzorným učněm - horníkem, slévačem, soustružníkem. Toť doba Fučíkova čtenářského odznaku, Zdeňka Nejedlého, budovatelských filmů, amatérského divadla a socialistického režimu. Mladí si toho o sobě hodně řekli na brigádách, na vojně, na chmelu, na bramborách. Tam všude točil na kameru „Admiru“ amatér,,osmičkář“, jiný raději fotil a bylo nás taková spousta, že i vyvolávat filmy nebyl žádný kumšt a skoro každý to zvládl. Doma všude samá tekutina, kolíčky, špagát a zoufalý nářek: „Nechoď sem – vyvolávám…“
                To byla doba! Jen těch fotoaparátů. Německých – od vojáků. Táta, že se nebál, sehnal pár trofejních od rudoarmejců. Takové ty, se světovou optikou  a s legendou, jak německý fašista o fotoaparát přišel. A tak nám rostly generace fotografů. V nich sílila sorta mladých, co fotit opravdu uměla. Každý z nich se těšil, co si zas koupí v Praze na příští výstavě, v Parku Julia Fučíka na výstavišti . A tak k nám do Čech vedle produkce NDR a SSSR občas proudila i nová fototechnika z Japonska i Švédska. A byla to optika, co fotila i na Měsíci, ve Vietnamu, vysoko v horách, v Mariánském příkopu. Exisují nádherné fotky nové nastupující generace fotografú.
                A při tom všem byla mládež. Už ani nechtěla být kosmonautem létajícím v kabince kosmického modulu. Co bylo kdysi první, po tom už pes neštěkne. Kam asi opřou své paže generace příští? Co bude v popředí příštích generacích? Vrátí se k nám romantika sborových písní, nebo si příští generace poslechnou raději častušky let padesátých?
                Mládí je nemoc, co se neléčí… Je to stav těla i duše a výpověď o stavu společnosti. O tom, kam  až jim dovolíme zajít, co ustojíme… Být letcem, slézat nebetyčné hory, zkoumat hlubiny, hledat léky, uzdravovat v Africe děti. Jezdit tramvají, s popelářským vozem, být zedníkem, elektrikářem, truhlářem. Být vším, co svět potřebuje, aby přežil. Ševcem, kovářem, průvodcem po hradě i v podzámčí. To vše a mnoho věcí příštích se musí učit v každé generaci. Svět, to je  ten dvorek vzadu za domem, pole  a na něm roste to, co člověk zasadil. Svět je jen jeden. Ten náš, ve kterém žijeme, a který jsme si nevybrali.
 

Noviny a věci kolem


                Noviny mě provází od útlého mládí. Ani snad ne ty  dětské, ale  dospělácké, které si táta s mámou u nás na vesnici předpláceli, a které jim pošta celá léta doručovala až do poštovní schránky. Ač formátové největší bylo Rudé právo a bylo vhodné na zátop pod třísky do kamen, táta si objednával Lidovou demokracii, máma Vlastu a pro mně v nižších třídách národní školy Mateřídoušku.

                Prostě u nás se četlo, hlasitě hrálo rádio a pokud někdo druhému chtěl něco říci, musel jít, vypnout rádio a důrazně se o slovo přihlásit. Později, to když táta už četl ke snídani Práci, já ABC a máma Vlastu, rádio řvalo stále, neboť televize vysílala jen v podvečer a večer.

                Z knihovny jsem si půjčoval s ročním zpožděním svázané noviny.  Svět v obrazech byl pro svou velikost konkurencí Rudého práva, Letectví mě bralo s sebou tam, kam bych se nikdy nepodíval, protože trpím závratí. V roce 1957 jsem objevil Zápisník, což sice nebyl deník, ale pro svou polovojenskou tématiku a perfektní zadní stranu se stal po několik let mým nejčtenějším periodikem.

                Významnou roli v pozdějších letech sehrálo přece jen Rudé právo. Ani ne tak pro velký formát a množství potištěného papíru, ale že tam bezesporu pracovali ti nejzkušenější redaktoři. Zprávy byly vždy čerstvé, rohlíčky nejkřupavější, kůrčička nejpropečenější. Ono to bylo tak. Kdo vstupoval do KSČ, byl nejdřív kandidátem a jako kandidátský úkol, mimo jiné, dostal úkol  odebírat Rudé právo. Ne u stánku, ale pěkně u „Poštovní novinové služby“. Bránili se tomu mnozí statečně, ale soudružku Martincovou ze Soc. akademie nebylo lehké obelstít.

                Náš šofér, mladý Polák, který do Československa emigroval s rodiči, když mu bylo deset let, se dušoval, že když víc čte, že ho bolí hlava, což výbor ZO KSČ považoval za trapné vymlouvání, hraničící skoro s pohrdáním stranou. Dotyčný byl profesí dělník a s těmi měla strana potíž. Na rozdíl od lékařů, právníků, učitelů a úředníků, co do strany chtěli, dělníci ne. Mám před očima MUDr. Čermáka a další kariéristy z řad inteligence, co by udělali nevím co, aby se mohli stát kandidáty a později členy KSČ.  Vašek to  uhrál na oční pozadí, a že když už, tak čte ty, co leží v kanceláři, že to mohu potvrdit.

                Jeden ku deseti. To byl klíč přijímání do KSČ před rokem 1989. Jeden oblek a bílá košile s kravatou a zbytek desetkrát montérky. Sice to sametovou revoluci nezastavilo, ale za pokus to stálo. A noviny? Byl to takový, dobový kolorit. Právo, Lidová demokracie, nebo Práce. Všude bylo to samé. Snad jenom ta mámina Vlasta stála za víc. Však se tak jmenovala i moje milovaná maminka. Škoda, že si o její chvále nic nepřečte. Vychází  i dnes, ale to už je jiná pohádka, jiný čas, jiné problémy.

čtvrtek 14. ledna 2016

Venku sněží, a je to dnes už vzácnost


Píší se první dny roku 2016 a takovou hromadu osiřelých, neprodaných sáněk jsem ještě neviděl. Stojím v Žitavě před obchodním domem, kde mají vskutku všechno, jen jedno ne - sníh. Všude kolem zeleno a na poli nesklizené zelí. Zákazníci rozdovádění slevami si sáněk přirozeně nevšímají. Je jich moc, hora sáněk a sníh žádný.
Zvykáme si jezdit pro nákupy tradičně k sousedům. Za umělým sněhem do hor. Kde zůstaly hory sněhu mého mládí a dlouhé prkýnkaté sáně s berany, těžké a okované páskou, tou samou, co mají staré lyže se zobákem vepředu? Vše zaručená kvalita po sudetských Němcích.
Je leden roku 1955, deset po válce a co po Němcích není? Co není, tak právě došlo. Deset let je deset let. Třída, do které chodím, nacvičuje s krychlemi na 1. spartakiádu. Těším se do Prahy. Ještě nevím, že naše vesnická škola bude nejdál cvičit v Chrastavě a kdo pojede do Prahy je dávno rozhodnuto. Nevím to a ani to vědět nechci.
Naproti Šarešům, na Bedřichovce přímo naproti domku č. p. 1 v zatáčce, se dělají takové návěje, že jsme se spolužákem Rudou ani vteřinu neváhali. Rovnou ze školy s taškami na zádech jsme si to namířili na Bedřichovku na její nejzazší cíp do závějí, kterým se nevyrovná ani surfaření na Havaji... Bože, vědět, že už za pár let sníh nebude ani za tuzexové bony, a později, až se k nám navrátí kapitalismus, že některé vybrané děti spatří své první hromady sněhu až někde v Rakouských Alpách... Nevěřil bych.
Nám připadaly ty naše hromady prašanu, jako něco, co nás musí pozřít a vydat kostry. Tašky na zádech, byly za chvíli plné sněhu a překážely, ale sundat je znamenalo, že už je ve sněhu nenajdeme, leda až v březnu, až sleze sníh. Bál jsem se jen jednou, když jsem se topil a podruhé, když mě tam sníh pohltil a bylo kolem mne bílo. Mlátil jsem rukama kolem sebe a bílý prach, sypký sníh, jako hladká mouka byl všude. Možná, že mnozí z vás to také zažili a od té doby víte, co je strach...
Byli jsme v tom sněhu, v těch luxusních závějích dva a řádili, jako lišky v kurnících. Svět patřil nám a bylo nám jedno, jak vypadají pumpky, boty, větrovky, čepice. Rukavice zůstaly bůhví kde. Vše mokré, ale nám plály do ruda rozpálené tváře. Svět se nám zúžil na slast z mokra, sněhu a volného pohybu. Plavali jsme ve sněhu, jako v mořském příboji. Ruce i nohy do stran, jako kdyby nás kat ke koním přivázal. Byl to boj s přírodou a s vlastními silami. Nezažil jsem nikdy nic většího. Mládí tehdy zvítězilo.
Chodím se  často dívat, tam do zatáčky naproti domu č. p. 1 na Bedřichovku, na své mládí. Opřen o hůl vzpomínám, hledám sníh a své kamarády. A rukavice, něco ze školní brašny, svačinu, kterou mi maminka jako každý den dala do pytlíku od hladké mouky z krámu paní Lankové v domě pod námi...


Mimoni - Libereckým krajem


Mimoň - copak jsem mimoň?, myslím si a vykračuji si to Mimoní, jako na korsem v San Remu. Co má to milé hráčské doupě v severní Itálii společného se severočeskou Mimoní? No, přeci úplně všechno. Jen to dobré, snad i to klima, blízko k vodě, do kopce i po rovině. San Remu schází honosný zámek v centru, ten nemají i jistou dobu ani mimoňští na rovině.
Na obou místech jsem byl, dýchal vzduch jara plnými plícemi. Je toho habaděj. Lesy tu voní pryskyřicí a lesní trávou, slunce tu žhne do ruda a hnědnou listy jabloní. Města jsou si podobná. I když, kráčím-li dnes Mimoní, mám všude kolem sebe samou novou informační tabuli. Co není na tabuli, najdu na válci s buřinkou. Je to veselé, nápadité, středomořské a hezké. Moc to městu v Čechách sluší.
Nevím, čím se bude snažit San Remo Mimoň trumfnout. Viděl jsem to tam a je to město jako z pohádky o růžích. Aurové moře, svět pláží, kopců, moruší a fíků. Naši Mimoň obsadili zpředu i zezadu ptáci. Jsou při vjezdu do obce i pokud ji opouštíte a jedete kamkoli. Miluji ta jejich lehká betonová křídla, šedomodrá, silná. Jim patří město pod Ralskem, kus Čech při hranici, cesta ku Praze i k Žitavě. Jim patří lesy, potoky, všechna krása kraje od Lípy, Holan, Krompachu, Boru po pláně Ještědu.
Mimoň a jeho volavky. Blízcí jsou jim jen čápi od jezer, rybníků a potoků, co jich zde teče. Mokřadel, tam u nás, v České Vsi u Jablonného pod domkem paní Marty a přítele Zdeňka, tam, kde ta moje učí naše chlupaté dítě hrát si s balónem. Tam všude ptáci z Mimoně létají podle kalendáře.
Mimoň, má krásná Mimoň. Město rámaře Kouby a borce Klička, obchodních řetězců, kultury, posekaných luk kolem řečiště... Město úžasného triku - informačních tubusů s klobouky na hlavě. Jak hezké i hravé. Město tradic, velkých mužů své doby, Židů a Němců, kteří zde žili a byli i filantropy, kterým nebyl lhostejný osud města nad Ploučnicí. Všech těch, co po sobě zanechali stopu, kus díla, rozestavěnou stavbu z kamení a dřeva.
Mimoň, San Remo - věčná města podobající se Římu, matce měst, lidem, kteří je milují. Města, která vás mile překvapí a kde i cesta autem je dnes cestou pohodlí. Ať řidič zastaví, projde se a řekne: „Díky, tady je krásně, sem se zas vrátím.“


Naše továrny


Velká část továren v Sudetech za II. světové války přestala vyrábět textil a věnovala se přednostně výrobě zbraní, válečnému průmyslu. To, co zbylo, jsme jako kluci nacházeli za i před ploty, na skládkách, v zavážkách blízkých i vzdálených továren. Za pár kilometrů na kole a trochu trpělivosti tu bylo něco, co na výměnném trhu obohatilo dětskou sbírku opravdovou zbraní vojáka wehrmachtu.
Na válečné výrobě v ,,Sudeten Gau", v župě vytvořené z odtržených Sudet, se podílela spousta válečných zajatců. V blízkosti Chrastavy ubytované židovské ženy, z odbočky koncentračního tábora ,,Gross Rosen", pracovaly v chrastavském Totexu. Vedle této továrny vyrostlo městečko válečných zajatců většinou Francouzů a Belgičanů. V Hrádku nad Nisou pracovali i ,,totálně" nasazení Češi. Nejvíce otrocké práce ale odvedli sovětští váleční zajatci.
V továrnách pracovali i němečtí dělníci. Většinou ti, kteří nemuseli z některých závažných důvodů do odsunu z těchto důvodů: dotyčný měl za manželku Židovku, cizí státní příslušnici, ten, kdo měl vysoký věk, byl invalida, odborník ve své profesi, byl nepostradatelný... Je zajímavé, že z území Sudet zabraných po roce 1938 si vybavení továren Rusové odvezli jako válečnou kořist do SSSR. K tomu jim sloužili zvláštní trestné prapory složené z odsouzených vojáků odpykávajících si svůj trest v trestných rotách. Jedna taková rota demontovala stroje z hrádecké továrny SVA, (Praga).
Z osvobozeného území od Turnova a dál do vnitrozemí už bylo vybavení továren - válečná kořist - ponechána na svém místě.
O to víc jsme toho, co se Rusům nehodilo, nacházeli pohozené na skládkách. Víc snad bylo jen příběhů dospělých, kteří se s ruskými vojáky stýkali a doma pak vyprávěli o jejich osudech, o cestě, po které jako vojáci Rudé armády došli až do střední Evropy. Nebyla to první ruská vojska v oblasti Hrádku nad Nisou a Chrastavy. A tak se v našich skrýších objevovala torza kozáckých šavlí a uniforem, jejichž stáří bylo počítáno na stovky let.
Z těch poválečných let existuje i řada fotografií a písemných dokumentů. Je tomu víc jak 70 let, kdy poslední vojáci německé říše opouštěli Sudety a ponechali obyvatele německého původu českých Sudet jejich osudu. Ten se naplnil v tom nejhorším možném scénáři. Byli vyhoštěni z území, kde žili téměř 700 let. Vítězné mocnosti, jejich dohody a prezidentské dekrety (na úrovni zákonů) rozhodly o jejich odsunu do okupačních zón Německa. To bylo ukončeno rokem 1947 a v českých Sudetech zůstali jen ti, co prokázali loajálnost k ČSR, odborníci a ti, co měli za partnera Čecha...

 Až mnohem později jsme se dozvěděli, že ještě v roce 1965 jsme nedosahovali ekonomické úrovně předválečného Československa.

pátek 1. ledna 2016

Motivace do nového roku 2016


Čím vším jde člověka motivovat? Sám jsem si tím prošel a je zlé to vědět, to mi věřte. Sám jsem v útlém věku za dudlík namočený v pískovém cukru dovedl rodičům leccos odpustit. Sami mi připravili obdobnou lest před návštěvou lékaře, holiče, mužů v pláštích, neboť k nim jsem měl neskonalé výhrady.
Motivace, té propadali rodiče, učitelé propadajících žáků (proč moji ne?), instruktoři v autoškole, moji poddůstojníci na vojně, děvčata, co se mnou chodila, ti, co mě zaměstnávali. Všem bylo potřeba motivace, aby se na to nevykašlali… Ach, motivace! Každý ji však měl jinou. Říká se jí nehezky i korupce. Ale jděte! Copak je korupce dát lékaři, co má 90 tisíc měsíčně v porodnici za asistenci u porodu vaší dceři pár tisíc do obálky? Byl motivován správným směrem, nebo nebyl?
Co já pamatuji, pan doktor Fišer, co trhal mimo jiné v Chrastavě i zuby, taky bral. Byl motivován po válce deseti vajíčky. Ekvivalent téhle korupce byla slepice, nebo králík. Dál se z etických důvodů nešlo. Dá se to opřít i o argument, že tihle doktoři Fišerové, Scharzwaldové měli z koncentráků ještě stažené žaludky a víc toho nesnědli, než v neděli jedno kuře.
Já si taky zaexperimentoval. V té mé ,,Plazze“ se seznamuji rok, co rok čtenáře s mou literární tvorbou. Se svými knížkami připravený i k podpisu jsem byl podrážděn stálým ošmatláváním knížek dětskými ručkami a tak jsem cíleně zaútočil na nejslabší článek, na toho nejmenšího.
„Můžeš si sáhnout, ale musíš mít umyté ruce!“ Motivace čistých rukou chlapce zaujala i tím, že tohle slyšel evidentně od dospěláka poprvé. Zastavil se, zamyslel, což jej rozhodilo, doběhl partu, vrátil se a ukázal mi obě ruce - čisté. Druhý den už při obdobném nájezdu zůstal poslední a dal mi vybrat. Levá, pravá? Byly dětsky čisté, malé. Na knížky na stolku zapomněl a tvářička mu zářila úsměvem, že pán za stolkem vidí, že má obě dlaně čisté.
Třetí den jsem to nevydržel a dal mu desetikorunu. Koupil si cosi za devět a korunu mi způsobně vrátil. Další den jsem hádal špatně: „Pravá!“, dlaň byla špinavá. Ještě přede mnou si do ní plivnul, levou promnul pravou a ukázal mi, že jsou čisté obě dvě. Tahle očista se mi nezdála a tak jsem řekl, že tohle ne, že musí vodou, odběhl a za minutu byl zpět. Obě dlaně nic moc a tak jsem se zeptal, kde sehnal vodu. Nesehnal…
Evidentně špatná motivace. Moje působení skončilo a chlapec bude jistě dál, pokud bude dobře motivován, hledat řešení. Nechci hodnotit své „pavlovské metody“, ale pouze stadium pokusů neřeší způsob dalšího vývoje. Celoživotní motivace musí být založena na víc, než na jednom, byť pozitivním výsledku. A tak, když si teď myju ruce, pokaždé si vzpomenu na jedny dětské čisté ruce, na všechny ty pokusy vrátit společnost někam tam, kde jsme všichni měli čisté ruce, dlaně, do kterých jsme si plivli, když jsme společně za něco vzali a řekli: „Hej, rup!“