Mé první knížky.
Nepočítám v to leporela, co víc chutnaly, než zaujaly obsahem. Knížky,
které jsem prohlížel, velké obrázkové těžké po Němcích. Knihy rozkládacích
modelů těl mužů a žen. Knížky plné nemocí, válek, umění, květin, zvířat, kopců,
měst a pohádek. Vše výpravné, vazby jako krabice od bonboniéry. U mne skončily roku
1953, krátce po smrti obou megastátníků, jejichž maxi portréty se smuteční
stuhou nás ještě vítaly v září téhož roku v první třídě machnínské pětitřídky
národní školy. Během pár měsíců jsem uměl číst a číst začal.
Čtení pro mě mělo význam, jako naučit se chodit, zavázat si boty, políbit jiné pohlaví…. Na
vánoce jsem už měl pod stromečkem první knížky. Byla objevena Amerika, svět se
roztočil, dostal barvy, vůni, chuť, oblé tvary. Na světě byly jen dvě veličiny:
já a knížky – a snad ještě machnínský knihovník, pan Kůrka.
Bože, jak si
chlapi hned rozumí, když je něco spojuje! Věk nehraje žádnou roli, on
důchodový, já na začátku objevných cest. Spojovaly nás knížky. Co je zajímavé,
do ničeho mě nenutil a tak jsem četl metráky knih. Každou sobotu odpoledne po
škole jsem spěchal do knihovny. V síťovce sedm knížek tam, odtamtud sedm
knížek domů. Jenom, spála, spalničky, a angína narušila můj denní režim. Četl
jsem vše s výjimkou hloupostí, které mi nesedly. Snad proto, že maminka byla
z Mníšku pod Brdy nikdy jsem nečetl Káju Maříka, nebo Karafiátovy Broučky.
Pak jsem si našel
dalšího kamaráda archiváře města Liberce, Vladimíra Rudu. Začalo to nevinně,
exkurzí se třídou do okresního archivu v Moskevské ulici, vysoko po schodech
vzhůru. Padli jsme si do oka. Věkový rozdíl nebyl žádný problém. A mě se
otevřela hora s poklady uvnitř, kam oko dohlédlo, mé příští království. Však mi
taky nikdy Dr. Ruda neodpustil, že jsem po něm archiv nepřevzal.
Potkal jsem ještě
jednoho člověka, který mě oslovil. Věkový rozdíl minimálně 60 let, bytem Nová
Ruda, pod zastávkou tramvaje z Liberce do Jablonce nad Nisou. Čechoněmec, švec,
příjmením Štípek a sběratel všeho z papíru, z lokality Sudet, tam,
kde dnes žijeme. Od všech, kdo odcházeli, počínaje rokem 1938 do konce roku
1968 si bral věci do úschovy. Neznám nikoho, kdo si uložené poklady vyzvedl. Já
si část mohl koupit. Obrazy, knihy, mapy, pohlednice, fotky, plakáty,
dokumenty, noviny, časopisy.
Knížky se staly
mým osudem, bratrem i sestrou, které jsem neměl, nejbližšími příbuznými, kteří
skončili v Osvětimi. Bylo mi 65 let a dozrál čas řadu z těch hezkých
chvil s knížkami dát něco na papír, poslat do novin, dát je do knížky. Po
pěti letech mohu říci jen, že děkuji svým rodičům, starému Kurkovi, archiváři
Liberce Rudovi a panu Štípkovi z Nové Rudy. Ti všichni mi dali víc, než
všechny školy dohromady.
Žádné komentáře:
Okomentovat