Dnešní mladý člověk, zdravě udržovaný ve fitcentrech, neprahne ani náhodou po křesle v kokpitu letadla a tím pádem po ohrožení čímkoli, počínaje ptákem, který rozbije přední sklo, nebo ostrou municí letící mu vstříc z nepřátelského letounu. Dnes je dole na betonu lépe. Bez romantiky rychle běžících oblak, zapadajícího slunce v rudých červáncích.
Letec s hrudí plnou medailí... Svět po roce 1948 a s ním procesy s letci – potencionálními emigranty z budoucího ráje. To už mladí měli jiné představy o naplnění štěstí – být vzorným učněm - horníkem, slévačem, soustružníkem. Toť doba Fučíkova čtenářského odznaku, Zdeňka Nejedlého, budovatelských filmů, amatérského divadla a socialistického režimu. Mladí si toho o sobě hodně řekli na brigádách, na vojně, na chmelu, na bramborách. Tam všude točil na kameru „Admiru“ amatér,,osmičkář“, jiný raději fotil a bylo nás taková spousta, že i vyvolávat filmy nebyl žádný kumšt a skoro každý to zvládl. Doma všude samá tekutina, kolíčky, špagát a zoufalý nářek: „Nechoď sem – vyvolávám…“
To byla doba! Jen těch fotoaparátů. Německých – od vojáků. Táta, že se nebál, sehnal pár trofejních od rudoarmejců. Takové ty, se světovou optikou a s legendou, jak německý fašista o fotoaparát přišel. A tak nám rostly generace fotografů. V nich sílila sorta mladých, co fotit opravdu uměla. Každý z nich se těšil, co si zas koupí v Praze na příští výstavě, v Parku Julia Fučíka na výstavišti . A tak k nám do Čech vedle produkce NDR a SSSR občas proudila i nová fototechnika z Japonska i Švédska. A byla to optika, co fotila i na Měsíci, ve Vietnamu, vysoko v horách, v Mariánském příkopu. Exisují nádherné fotky nové nastupující generace fotografú.
A při tom všem byla mládež. Už ani nechtěla být kosmonautem létajícím v kabince kosmického modulu. Co bylo kdysi první, po tom už pes neštěkne. Kam asi opřou své paže generace příští? Co bude v popředí příštích generacích? Vrátí se k nám romantika sborových písní, nebo si příští generace poslechnou raději častušky let padesátých?
Mládí je nemoc, co se neléčí… Je to stav těla i duše a výpověď o stavu společnosti. O tom, kam až jim dovolíme zajít, co ustojíme… Být letcem, slézat nebetyčné hory, zkoumat hlubiny, hledat léky, uzdravovat v Africe děti. Jezdit tramvají, s popelářským vozem, být zedníkem, elektrikářem, truhlářem. Být vším, co svět potřebuje, aby přežil. Ševcem, kovářem, průvodcem po hradě i v podzámčí. To vše a mnoho věcí příštích se musí učit v každé generaci. Svět, to je ten dvorek vzadu za domem, pole a na něm roste to, co člověk zasadil. Svět je jen jeden. Ten náš, ve kterém žijeme, a který jsme si nevybrali.
Žádné komentáře:
Okomentovat