neděle 24. ledna 2016

Obraz Doriana Greye - počeštěný, polidštěný


Tak se ráno hrnu k umyvadlu a co vidím? Herečka Růžičková obdobnou jitřní návštěvu  okomentovala slovy: „Neznám tě, ale umeju tě!“ Reaguji obdobně už několik let a pokud by šlo oholit si tváře jinak, než se na ně pod žiletkou dívat, bral bych hned. Mám ještě i vlasy. Na to, že mi bude sedmdesát, jsou tam, kde mají být. To mě vede k zamyšlení, zda mě v liberecké porodnici nevyměnili s někým z jižní populace, pěstitelem rajčat, broskví a mandloní. V naší rodině všichni muži měli plešaté, holé hlavy. Já jsem jim podobný asi jako kondor velbloudovi, osel Einsteinovi. O to víc jsem se musel snažit, jako všichni, co se narodili bez zlaté lžičky v koutku úst.  

                V době, kdy mému synovi vypadaly vlasy, v roce jeho  čtyřicátých narozenin, já si dál češu pěšinku a utrácím nehorázné ceny za pět minut v křesle u holiče se špinavým ručníkem kolem krku. Utrácím za březový šampón, po kterém nemám ve vlasech lupy. To jsem já, co utrácí za hlouposti. Já, skoro pořád stejný až na kila, která přibírám.

                Rám zrcadla pomalu stárne, sklo slepne, jemné prasklinky se táhnou podél rámu a vějířově se rozbíhají do všech stran. Šedá barva rámu přestává zářit a jen matně odráží světlo žárovek. Dny zrcadla jsou pomalu sečteny a uvažuji, že si koupím nové, v rámu z leštěného zlaceného kovu, který nepodléhá korozi. Přidám si a vyberu si sklo, co odráží lépe realitu. Je tak trochu podobné optickému. Je zabroušené, odpuzuje mouchy, prach a je antireflexní. Prostě a jednoduše koupím si do koupelny mercedes mezi koupelnovými zrcadly. Takové, co mi tak trochu půjde na ruku a bude odrážet jen  tvář, oči, vlasy, ústa, zuby. Vytvoří portrét podobný muži jménem Dorian Grey a budu jako on, k obrazu svému před čtyřiceti lety. Obraz, který nebude už strašit. Budu jako královna, co se v ledovém paláci stále dokola ptala, kdo je na světě ten nejkrásnější.

                Ne, takový já nechci být. Svůj obraz nechci jiný, nic víc než oholit, sundat si strniště černobílých vousů a vrátit se na zem mezi pozemšťany, co si holí tváře a stříkají je vonnou vodou, pitralonem a mažou všemi mastmi. Ne, takový já nejsem a holení není až zas taková slast, za jakou ji prodejci žiletek považují. Pohled do zrcadla už lepší nebude. Je snad lépe už se neholit, nebýt mladým ukecaným ženským pro legraci. Asi to tak zůstane. Sbírám obrazy.

Žádné komentáře: