sobota 27. února 2016

Tělesné tresty


            Bylo mi tehdy 7 let a já si svět minulosti idealizuji. Rozhodně to je pohled subjektivní a sem tam někomu i nadržuji. Sám netrestám, leda sebe, když vzpomínám a beru sebe za svědka. Bylo to tak, nebo přidávám? Znáte to. Říká se: Povídej a přeháněj.

            Jsem z rodiny, kde se příslušník  kontroloval a revizorem byla maminka. Nevím, jak to chodilo jinde, ale já, než jsem udělal něco, co nebylo košér, rozhlédl jsem se kolem a táta dvakrát, zda máma nekouká. Viděl jsem ji na fotkách z 1. republiky. Byla ročník 19, menší, štíhlá, v davu byste ji přehlédli. Nikomu nevěřila, chovala se obezřetně, jako by Fučíkovo: „Lidé, bděte!“ vzala za své.

            Dbala, aby táta nepodlehl svodům slečen a já si nenašel partu, se kterou bych lezl přes plot k sousedům. Za rohem přes silnici bydlel spolužák Ruda Reichl. Toho doma nevaroval nikdo. Reichlová svému muži říkala: „Reichle, Reichle, nemlať ty kluky tak moc nahlas! Ta ženská odnaproti (moje máma) říkala, že je to slyšet až u nich!“ Načež se Reichl tím samým řemenem pustil i do ní.

             Otík, jejich starší syn se učil v Děčíně a po celý týden, co doma probíhaly exekuce, byl mimo – v internátu. O víkendech zase nebyl doma starý Reichl. Ruda mi vyprávěl, jak se při výprasku bránit, co křičet, na co spoléhat. Tyhle informace jsem zaplať pánbůh nikdy nepotřeboval. Ruda měl škodolibou radost, že na starého Reichla vyzrál. Tátu stály mnoho energie, a skutek utek.

            Já dostal jednou a za hloupost. Nechtěl jsem po obědě borůvkový kompot, který nakonec skončil na stěně čerstvě vymalované kuchyně. Matka se neovládla a zlomila o opěradlo kuchyňské židle dřevěné šatní ramínko. Já křičel, jakože to schytalo rameno.

            Blíž tělesným trestům jsem byl v první třídě. Posila stranické organizace a ředitel školy právě dorazil do naší vsi na umístěnku z Prahy. K jeho image záhy patřilo hrát na housle a smyčec vedle rákosky povzbuzoval naší žákovskou iniciativu. Verbálně soudruh řídící učitel proslul větou: „Useknu ti ruku u samý prdele,“ což v jeho mysli rezonovalo zajisté s výstřelem z Aurory a útokem Čapajeva na bílé za občanské války.

            Rákoska, to byla součást pedagogické vědy, která v rukou psychopata naše dlaně rozpalovala dorůžova. Holka nebo kluk, ukaž jak si silný! Jednou mu tu rákosku jeden z rodičů zlomil, hodil do obličeje a pohrozil bičem. Patřil ke starousedlíkům, německým komunistům, co nešli do odsunu a jejichž děti to měli u soudruha ředitele těžké. Skoro nemluvili česky a za němčinu byly rány rákoskou.…

            Tělesné tresty skončily, dá se říci ze dne na den a nahradila je šikana, často hlupákem, ale dobře živeným, silnějším. Vedla učiliště a dvouletá základní vojenská služba. A opět, čím větší primitiv, tím rafinovanější teror. Vojenská prezenční služba skončila a šikana se přesunula do škol všech typů. Počítám, že  brzy budou mít své delikventy i mateřské školy. Jsme uprostřed cesty, kdy  přicházejí primitivové. Do škol přichází čím dál víc dětí bez jednoho z rodičů a s poruchami v citové oblasti. Dá se předpokládat, že šikana a tresty půjdou ruku v ruce. Tresty budou muset mít i výchovný efekt, což dosud nebylo, nebo se minulo účinkem.

 

čtvrtek 25. února 2016

Nám, kterým v poslední době odchází tolik přátel a známých


            Usínají a snad je nic nebolí... Mám tolik přátel, kteří odcházejí a pokaždé je to stejné… Bolí to mě, vás, nás, co zůstávají. Odcházejí ti dobří. Není to spravedlivé. Odejít musí každý a není kam se skrýt...

            Má první živá hudba byla ta, co doprovázela pohřební vůz do kopce ke hřbitovu a hrála nad otevřeným jícnem, odkud se odchází na onen svět. Vše jsem ve věku pěti – šesti let bedlivě sledoval z domu pod hřbitovem, kde jsme bydleli. Blíž jsem nesměl. Ostatní byli za záclonami, já si okno otevřel, vyšel na terasu a chtěl zamávat, rozloučit se, postěžovat si, proč nesmím na hřbitov s nimi. Místo toho mi ukazovali právě narozené řvoucí juniory v kočárcích.

            Kolem nás jede kočár tažený koňmi, za okny mezi věnci leží truhla a v ní někdo, koho znám a byl na mě milý. Už ho prý nikdy neuvidím. Bylo pár let po válce, Hitler zdecimoval tetičky a strýčky, rodiče mých rodičů, daleko odsud, kdesi v Polsku, bez hudby, bez pohřbu, bez truhel, spáleni jen tak. Živí se trápili tím, že přežili...

            Bylo po válce a o smrti mluvil každý. Kolem bylo mnoho vdov a dětí, mých kamarádů, co měly jiné, už druhé tatínky. Němci od nás odešli a hřbitovy náhle zpustly. Češi měli své mrtvé  povětšinou jinde, doma, tam, odkud do Sudet přišli. Tam jezdili na dušičky, do vnitrozemí, jak sami říkali.

            O to víc jsem prožíval každý nový funus na na machnínském hřbitově, který jsem měl z první ruky za oknem přes ulici. Před vraty hřbitova stály proti sobě dvě velmi festovní lavičky. Na  jednu z nich funebráci položili truhlu s nebožtíkem a odtud ji nesli k vykopané jámě. Tam se řečnilo a hrála hudba.

            My kluci jsme dovnitř hřbitova nesměli. Zajímalo nás, jak končí věnce, kytky, svíčky, kterých tam byla přehršel. Však taky po pár dnech se vše uklidilo a vyhodilo za zeď. Samo sebou za naší klukovské účasti. Zájmy tehdejších a dnešních kluků nelze dost dobře srovnat. My měli pokaždé čas. Nepamatuji, že by někdo po odpolednách někam jezdil, cosi trénoval, docházel na kroužky čehosi. My jsme znali všechno o životě, ale i o smrti. Dívali jsme se přes záda hrobníkovi, když pracoval. A že jsme měli i spousty sourozenců, věděli jsme, jak doma umírají lidé, staří, mladí, nemocní....

            Se smrtí se dá jen těžko žertovat. Lidé tehdy, za mého mládí, nosili smutek, černou pásku na paži a navzájem si hodně pomáhali. Nešlo jít, zavřít dveře na zámek a klíč od vrátek zahodit. Co chvíli někdo přišel. My děti ani neťukaly, řekly si o namazaný krajíc, pomohly, došly do kůlny pro dříví. Když někdo umřel, byla to informace, o které jsme jako kluci věděli první a o které se mezi dospělými dlouho mluvilo. Snad jenom o svatbách se mluvilo víc.

            Dnes, kdy stárneme všichni, je náš odchod čím dál častější. Vzpomínejme a poděkujme těm, kteří nás životem provázeli. Všichni jsme na cestě. Jedna končí a druhá, ta příští, nás povede zas někam jinam. Určitě nezapomeneme na to, co bylo krásné. To druhé, ať vezme čert.…

úterý 23. února 2016

Co všechno vám může dát jízda tramvají, autobusem MHD


            Dát i vzít. To je nejlepší vyjádření. Bude mi sedmdesát, tudíž si za tyhle zkušenosti dosud platím a ne málo. Máme toho v krajském městě pod Ještědem hodně, co je nejdražší v republice. Prý i díky kopcům je to, mimo jiné, i městská doprava, řekla kterási moudrá liberecká hlava a ani se při tom nezastyděla.

            Vzpomínám si a pár desítek let to už bude, že jízdné na stejné trase se stejnými kopci v zádech mě, coby rozjíveného kluka, stálo tolik, co tehdy rohlík. Po měně, v roce 1953, pár desetníků - tolik, co známka na dopis. Musím  s tím srovnáváním už přestat, protože těžce nesu argument protistrany – fronty na banány a nedostatek džín.

            K těm ubohým tramvajím. Jsou dnes i volitelné osobnosti, VIP šoubyznysu, kteří MHD nejezdí z důvodů ,,fujtajbl prostředí“, a aby je někdo z jejich známých nepovažoval, bože chraň! za socky.

            Mé první krůčky do těla tramvaje úplně v předu vedly k panu Jindřichu Weitzenovi, duchovnímu liberecké židovské obce, jinak prima řidiči tramvaje, co jezdil pokaždé bez nehody. Asi jsem nebyl sám, kdo jeho práci miloval a koukal, jak se tramvajka řídí něčím, co vůbec nebyl volant. V těch padesátých letech byla řehole, být řidičem tramvaje. Tvrdý chleba, studený odchov, zabezpečovací technika skoro nulová. Uvnitř vozu dřevěné lavice proti sobě, vysoko nad nimi upoutávky pro  ruce.

            Co už tehdy bylo nepopsatelné, bylo to, jak s sebou tramvaj házela ze strany do stran, k uspokojení studentů, osob žijících sólo a slibujících si od toho navázání konverzace na libovolné téma s kýmkoli. Právě proto byla tramvaj tak oblíbená a jízdné, jako třešnička, za pakatýlek. Cestující se neočuchávali, jako je tomu dneska. Nebylo zapáchajících spolucestujících, bylo spousta společného, co bylo třeba probrat: program v kinech, jaké bude počasí, co si obléct do letního kina, co kde dostali za zboží, kam za fotbalem a kdy skončí Rapid...

            V tramvajích se toho probralo tolik, jako v orientu na tržnici prodalo koření. Nabídka široká, lidé upovídaní, skoro jako u holiče. To byla tramvaj počátku druhé poloviny minulého století. Žádné socky, jak nás nazývají dnes ti bohatí, co se  štítí chudoby. Ti opravdu tramvají nejezdí. Hodně se změnilo k lepšímu, ale zrovna mezilidské vztahy k tomu lepšímu nepatří. Kdoví jestli zrovna tohle není to, co nám v reálném životě schází, co facebook nenahradí.  

            Sedadlo v tramvaji může i dnes přinést překvapení - to když vedle vás stojí - sedí člověk s velkým „Č“. Měl jsem nedávno to potěšení dát se do řeči, být poznán čtenářkou mých textů. Být jí pohlazen na duši a předat jí verbálního pomocníka při obalování řízků. „Mirka vítězí nad Slávkou“ = mouka, vajíčka, strouhanka. Pokud dodržíte tohle pořadí, jsou řízky připraveny k osmažení do zlatova.

            Málo, hloupost, zbytečné plkání, kdo ví? Myslím si, že tomu tak není. To jenom, že pokud se mlčí, pak mohou hovořit zbraně a to je i v naší společnosti, i v té tramvajové, nepřípustné. Aspoň jedna socka, já, si to myslí....

Vážím víc, než chci


                Vážím 120 kilo. Bylo mi deset, nebo patnáct let a pořád jsem nemohl přibrat. Matka mi pokaždé kupovala vše o číslo větší, v domnění, že  začnu růst a přibírat na váze. Já byl se světem kolem mé osoby spokojený. Rostla mi pouze chodidla. Boty? Už v té době to znamenalo hledat a mít štěstí. Tak velké boty prostě v krámech neměli.

                Jídlo. Říká se, že někdo je jenom na jídlo. Já tedy nebyl. Po válce bylo hrozně moc lidí hubených, látek bylo málo, tudíž hodně lidí chodilo v přešívaném. No, poslední móda to nebyla. Mohl bych pokračovat. Čeho bylo víc a já si míň všímal, když mi pořád někdo u stolu říkal – jez. Lidé byli k sobě jiní.

                Válku jsem nepoznal. Pro mou  rodinu byla tragická, ale potom, co zmizelo zlo, lidé se družili a radovali rádi společně. Jak to lépe vyjádřit? Jednoduše. Když někdo vstoupil do nějakého spolku, tak tam byl aktivní, když šel na fotbal, tak fandil fotbalu, když se šlo na brigádu, tak se na náklaďák sotva všichni vešli… Ano, to byla ona padesátá léta, která později vedla i k deziluzi z vývoje, kam naše společenské zřízení směřuje.

                Každá revoluce vytváří iluzi náprav, změn, které nedopustí opakování chyb a vyhne se předchozím nedostatkům. Vzpomínám, že o desítky let později Václav Havel říkal, že naše republika nebude v žádném vojenském paktu, že zámek Lány, bude sloužit lidu a ne jako prezidentské sídlo, tak zprofanované. Slyšel jsem to opravdu? Nebyla to jen iluze? A právě proto, aby nebyla, přicházejí pravidelné demokratické volby, které žel nepřinášejí úlevu a neřeší porevoluční dobu, euforii a nadšení milosrdných lží  polopravd mého života.

                A tak se kolem mě v době mého mládí ztráceli příbuzní, kteří nevěřili v udržitelnost sousedského nadšení a emigrovali. Lidé, které jsem znal z Nové čtvrti naší vesnice, a které pro politickou odlišnost jiní lidé zavřeli. V rádiu hrávali pochodové písně, v kinech filmy produkce republik SSSR, které nám byly nesrozumitelné. Cvak a je tu doba mobilů, plochých TV obrazovek, počítačů. Levicových a pravicových vlád. Jídla jsou tu tuny, které končí ve stoupě, lidé mají obrovské osobní dluhy, existuje něco, co jsme neznali – bezdomovci. Zavrhli jsme plánování ekonomiky a Čína na něm staví nejsilnější ekonomiku světa. Svět ohrožuje Irán svým jaderným programem, nafty je tolik, že ji nikdo nechce, migranti, mladí muži v milionových počtech opouštějí své země modlící se směrem k Mekce a hledají nové země,  kde se uplatní nejen na trhu práce…

                Náš svět páchá hromadnou sebevraždou přemýšlením, jak se těchto lidí zbavit. Dnes nejsou padesátá léta, kdy gastarbaitři (čti migranti) ze Španělska, Portugalska, Itálie a Turecka postavili na nohy NSR. Těm dnešním lidé v naprosté většině nevěří, míchají do migrace náboženství, dávají si podmínky, za kterých budou tolerovat kulturu, která se jich ujala.  To jsou problémy, které s nimi přicházejí. 

                Nepřejídali jsme se, jídlo se nevyhazovalo. Lidé se opět bojí mluvit – bojí se, že přijdou o práci. A pokud prezident hovoří jazykem většiny z nich, pokaždé se najde purista, který nabádá hlavu státu před ztrátou prestiže v zahraničí. Politici se snaží obhájit těžko obhajitelné a Evropská unie je den ze dne méně oblíbená, euro kdesi daleko za obzorem…

                Jím, čím dál víc. Nevím, zda si metabolismus rozházím, vím ale, že jídlo se kazí… A přitom v Africe, co vím, tak mají především s jídlem problémy.

Když maminka prala


                Bydleli jsme léta v podnájmu na vesnici. Prádelna a „koupelna“ v jedné místnosti, asi 50 metrů od hlavní budovy. Pralo a koupalo se z jedné vody načisto vždy v pátek. Tak se maminka s paní domácí dohodla a přitom zůstalo. Ono už zatopit a uvést vodu do stavu vařící byl výkon pro silného chlapa se zručností akrobata, muset se vytáčet v malé místnosti s velkými hrnci vroucí vody. Kdo co dneska ví o štompu a valše. Vždyť ještě nedávno se bušilo do prádla kamenem na břehu řeky, nebo potoka.

                Aby se voda rychleji dostala do varu, překrývaly se hrnce pokličkami… Ty poskakovaly na hrncích, dělaly ukrutný rámus a v prádelně pak bylo hlučno, jako někde o pouti. A to svižné tempo! Přikládalo se do ohně a hlídala se nestejně vařící voda, aby se některé příliš neopatrné děcko nepřiblížilo. Ven z prádelny, kde to klouzalo, s tím co je hotovo, prádlo na šňůry a zpět do mračna par k nevypranému.

                Věřím všem maminkám, co po velkém prádle neměly chuť na nic, než jít do postele a spát a spát…. A přitom vše muselo jít jako na drátkách! Nikdo se nesměl opařit, popálit u kamen, uklouznout v kalužích, praštit se o plechovou vanu, co všude překážela a hlídat si aspoň orientačně čas koupání. Jít včas spát, zítra je sobota a tehdy ještě byly soboty dny pracovní…

                Suma sumárum, z domácích prací patřilo praní před 50 lety k těm nejtěžším a v podání mé maminky asi též k těm nejrizikovějším. Když vidím automatickou pračku, tak si pokaždé vzpomenu na maminčiny vyhrnuté rukávy, šátek uvázaný na hlavě tak, že cípy byly dozadu, nohy v holínkách, ruce v gumových rukavicích a tatínkův provinilý úsměv. Praní a rození dětí, to prý chlapi neumí. A bylo to, co říkal, upřímné. Šlo mu to od srdce.

                V 70. letech minulého století dovážela, už nevím, jak se jmenovala, jugoslávská firma první automatické pračky do Prahy. Někde ve Spálené, určitě v centru je distribuovali a táta ji tam mamince sehnal. S pokorou a úctou ji mamince koupil a celé to první praní stál vedle ní, držel mámu za ruku a dívali se společně do okénka té první automatky a těch skoro 40 let, co spolu byli, probírali. Vím to, stál jsem docela blízko a poslouchal.

                Když nyní chodím za nimi na „kremák“, povídáme si i o tom praní, žehlení a že si na nic nedávám pozor. Oni vlastně mlčí. To já jim nosím kytičky do vázy a konečně s nimi souhlasím. Dnes není nic, co bych nezkusil, ale to žehlení, z toho mě přece jen bolí nohy, ruce, záda, oči. Celej člověk mě bolí. Aspoň, že to praní je dnes lehčí. Zmáčknout nastavený knoflík zvládnou i děti.

                Tak či onak, kdy naposled jste se koupali v té podlouhlé plechovce, plechové studené pozinkované vaně? Něco podobného se snad kupuje jen ve starožitnostech, coby zahradní dekorace. Já bych si už dnes do ní nevlezl, ale jako desetiletý kluk jsem v ní řádil jako úhoř, ryba, mýval… Byla vynálezem století. Vedle stála utahaná maminka a zářila štěstím…

středa 17. února 2016

Sbírání a spousta otázek kolem toho


                Sbírala moje babička, sbíral dědeček, sbírala moje tetička, sbírám já už aspoň padesát let… Sbírat… Trošku to koresponduje s významem slov – nic nevyhodit. A tak díky babičce a její babičce máme doma selské hodiny, které tehdy, za Marie Terezie, když přestaly být moderní, někdo uložil na půdu. Zrekonstruovány po dvě stě padesáti letech patří k ozdobě mého dnešního parádního pokoje.

                Není každý milovníkem starých krámů, ne každý hledá po půdách, na blešácích, nebo na aukru, čím by obohatil svou sbírku. Sbírání je záležitost, která je návyková a leze do peněz. Vyžaduje fyzickou zdatnost a znalosti v daném oboru. Maminka pěstovala domácí květiny, něco si o nich přečetla a stala se poradkyní všech sousedů z okolí. Když se jí někdo zeptal, jak se dostala ke sbírání právě těhle kytek ohradila se, že nic nesbírá, že jenom chtěla, aby jí kytky nehynuly, proto si o nich něco přečetla. Žádné sbírání, jen potřeba. Tak podobně začínala řada z nás. Bylo potřeba pokračovat v tom, co začal někdo z rodiny před námi. Chce to ale nebýt zkušeným za osla, něco se o krásných věcech dozvědět, nastudovat mnohé předem.

                Začalo to v polovině 60. let minulého století blešáky a uvolněním politického uspořádání v Evropě. Začalo se jezdit na chalupy, do spřátelené ciziny i na koncerty, začalo se leccos pěstovat, koníčkařit. Jako houby po dešti se začaly plnit sály stolky s haraburdím, o kterém se vám ani nezdálo. Knížky, pohledy, známky, vojenské věci, obrazy, porcelán, dětské hračky.

                V Liberci v polovině 60. let vznikl Hobby-klub, později zastřešen Československým svazem mládeže. Členové se scházeli v liberecké restauraci Střelnice, později na ostrůvku libereckého nádraží, v Klubu Plastimat, v pavilonu A LVT, v České besedě. Kam také jinam za těmito kuriozitami? V Liberci byl jeden antikvariát a jedny starožitnosti.

                Po roce 1989 nastal úpadek návštěvnosti bleších trhů a to celostátně. Nová doba dala vzniknout několika mamutím bleším trhům, ale i ty postupně ztrácely na návštěvnosti zrovna tak, jako  setkání členů klubů sběratelů kuriozit poklesem členské základny. Na vině není jen pohodlnost  a stárnutí členů, nebo až horentní ceny starožitností, ale možnosti elektronických tržišť, například Aukra. Tam velmi často nemusíte mít vůbec žádné znalosti a přesto prodáváte či koupíte až překvapivě snadno. Že každá mince má dvě strany se dobře ví, přesto i zde existují překupníci, nenasytní obchodníci z kamenných obchodů, kteří o sobotách a nedělích nelení a zvyšují si své příjmy na kdysi jen amatérských sběratelských akcích.

                Internetové sbírání  s sebou nese i riziko, že vám partner pošle za předem akceptovanou částku ne objednané hodiny, ale cihlu. Dá se říct, že ač se počet sběratelů za 25 let podstatně snížil, zvýšila se odborná znalost sběratelů. Vycházejí úžasné knihy o sbírání v různých oborech. Stále jsou otevírány nové a nové výstavy těch nejúspěšnějších. Dá  se říct, že současné sbírání je už ale víc profesionální než amatérské. Téměř neexistují kroužky mládeže, mladí mají jiné zájmy.

                Mám strach o ty velké, krásné sbírky hodinek, mincí, obrazů a grafiky. Co se s nimi stane, až jejich majitele zemřou? Je tu nebezpečí, že skončí v zahraničí na pultech obchodníků se starožitnostmi a my se tak zbavíme části naší krásné historie. Přijďte se mezi nás aspoň podívat. Možná, že i vy přijdete na chuť sbírání. Je to vzrušující a nikdy nekončící příběh o nás, o věcech kolem, který dotváří naši povahu,  naši tvář.

sobota 13. února 2016

Bedřichovka, část města pro ty, co ji neznají


                My, kluci z Machnína, známe Bedřichovku, jako svoje  boty. Před šedesáti a více lety nás oddělovala asfaltka, taková ta poloprázdná líná silnice z Liberce do Chrastavy. Další vedla za kostelem od Mrázků k  Sedláčkům, k památné lípě, kde byli biti husité a dál, po břízky a souvislou linii bunkrů – řopíků, co ještě za našeho mládí voněly novostí.

                K té lípě, co stojí při cestě z Machnína do Chrastavy. Ta je v pořadí nejméně třetí. Kousek od ní  bylo epicentrum břízek, co vyrostly v místech pozemních prací Hitlerem připravované autostrády Berlín - Praha.

                Dnes už z toho, o čem mluvím, není co k vidění. Nalámaný kámen zmizel v podstavci pro Stalinův pomník v Praze a jediná patka monumentálního přemostění údolí Nisy se dosud krčí naproti Němečkům přímo pod státní silnicí. My si užívali cestou na Bedřichovku uměle navršené kopce úrodné zeminy, která byla shrnuta do několikametrových vyvýšenin podél zamýšlené dálnice. Tak jsme ji vnímali my, kluci, až po dnešní rybníček Oko, dříve něco jako přírodní útvar, jezírko v pískovém podloží břízek, přesliček a nádherného koupání tehdy daleko od hlavní silnice .

                Líná cesta, co oddělovala Machnín od Chrastavy. Opravdu, v oněch čtyřicátých – padesátých letech tudy projíždělo sotva pár aut. Nákladní doprava byla a je přeci i dnes levnější  po železnici. Přejít silnici byla pro nás hračka. Varováni rodiči jsme byli především před prolézáním bunkrů a hledáním munice a zbraní v jejich okolí.

                Do lesa vedla jediná cesta a to pod Bedřichovskou hospodou. Ta měla i jméno spojované s městem Hamburkem. Chátrala tak, že tehdejšímu vedení okresu stálo za námahu prosadit její rekonstrukci v souvislosti s rozšiřováním a úpravou silnice (13) polskou firmou Budimex.

                Bedřichovka, to byl především domov mých kamarádů, spolužáků z machnínské školy. Většina z nich byla německé národnosti, ze smíšených manželství. Bedřichovka byla ještě víc než Machnín, se kterým byla těsně spojena, komunistickou baštou Liberecka za 1.republiky. Několik nocí tu přespal i Klement Gottwald, lídr předválečných komunistů. Rovněž  tu žila nějakou dobu jeho žena. Ukrývali je tu místní Němci, komunisté. Po válce nemuseli do odsunu a jejich děti s námi chodili do spádové machnínské školy.

                Na Bedřichovku, na kraj lesa, se vozil komunální odpad z celého okolí. Byla to doba ekologického temna, za kterou se dnes stydím, ale věřte nevěřte, dnes, víc jak po 50 letech, po těch desítkách černých skládek nenajdeme ani památky. Milosrdná příroda vše zakryla napadaným listím, vše skryla zem, kterou z kopce přinesl vítr a voda.

                Když Bedřichovka, tak už asi deset let se můžeme pochlubit opravenou kapličkou  při vstupu do bedřichovského lesa. Pamatuje Napoleona, jeho prohru v Rusku, ruské kozáky jako později rudoarmějce, naše vandaly, kteří  ji dokonale zdevastovali. S maminkou jsme mnohokrát přinesli z domova do vázy na oltářík  květiny a vypraný bílý ubrus na stůl.

                Uprostřed lesa, daleko od stavení Bedřichovky měli naši vojáci muniční sklad. V lese rostly borůvky a houby, dnes u lesa rostou rovněž nové, krásné domky. Před nimi stojí krásná nová auta, motorky. Za mého mládí jsem tady nic takového nikdy neviděl. Bedřichovka je, řekl bych dnes módní záležitost těch, co na to mají. Z jedné bývalé  nejchudší části okresu vyrůstá její výkladní skříň.

V mezipatře naší základní školy


V září roku 1953 doznalo školství v naší vesnici úmrtím Stalina, Gottwalda a měnovou reformou úplně jiný rozměr, než mělo dosud. Dosavadní řídicí a jeho manželka byli  obětaví, psali kroniku, cvičili, děti je měly rády, ale znáte to, nebyli v té správné straně a bylo hotovo.

                Z Prahy na umístěnku přišli hned tři posily. Mladí a neposední… Dnes, jako téměř sedmdesátník, mohu napsat a musím se tomu i usmát, jaké jsme v nich my šestiletí viděli božstvo, autoritu, protože přišli z Prahy. Komunisté. Dospělí se jich báli víc, než my děti. Řidicí učitel, pro nás soudruh ředitel, byl ředitel planety, který neměl rád Němce a děti ze smíšených rodin, což byla velká většina z nás. A ve třídě bylo i jedno dítě otce ve výkonu trestu, což jsem byl já…

                Škola stále stojí na kopci, národní výbor - obecní úřad dole u Nisy. Ředitel měl několik vad, které asi zapříčinily, že umístěnka i s manželkou učitelkou mířila daleko od Prahy. Řečník byl výborný, což o to. Když mluvil do místního rozhlasu slyšel jsem, jak mluví hlasatel Radia Moskva a hlásí svým mohutným hlasem další a další osvobození měst a oblastí od Němců.

                Budova školy v obci je stále, aspoň zvenku, jako za Rakouska. Z předminulého století, naprosto  solidní. Já ještě chodil čůrat na stěnu natřenou dehtem se žlábkem mírně sklopeným… Nám dětem, žáčkům 1.-5. třídy, byl dán prostor v mezipatře naší školy.  Tam byla nástěnka s aktuální informací  o kolik kdo z úspěšných sběračů sušených bylinek, předběhl své kolegy z jiných tříd. Byly tam záznamy o odevzdaných žaludech a papíru, což byly i v tehdejší době stohy německých starých knih, časopisů, map, fotografií.

                Ještě další věci mě jako prvňáka ohromily a provázely až do páté třídy, kdy jsme pětitřídku opouštěli. Jedničkou byl zvon, kterým se ručně, tahem zvonil začátek hodiny i přestávka. Byl vysoko a  pod ním byla stolička. Trochu mi to připomínalo šibenici, na které v Pankrácké věznici nedávno pověsili K. H. Franka. Další nebyl jeden obrázek, ale celá dlouhá řada, obrázek vedle obrázku. Takové ty malé, v úzkých černých rámečcích, spisovatelé, buditelé a jeden velký s J. A. Komenským  a s textem, který si pamatuji dodnes: Šetřiti se dá z mála, jen začni a vytrvej! A kolem textu namalované květiny...

                Na tom všem jsem ve škole vyrůstal. V žaludech a v sušeném kontryhelu jsem patřil k těm lepším. Hovoří  o tom knížky, které jsem pravidelně dostával za snahu v polovině a na konci školního roku. Do školy se šla na mne občas zeptat maminka. Řídící měl slabost na krásné ženy a byl k maminkám vstřícný, což se neobešlo  bez následných konfliktů. Spravedlivý  byl k nám, co jsme sušili a sbírali. Psali o nás i v pionýrských novinách a kdo ví, určitě i v dalších. Naše jména úspěšných sběračů obtahoval červenou pastelkou a varoval ty, kteří se nám smáli a na desku s našimi výsledky přikreslovali sprosté obrázky. Pan Reichl, myslivec, co si přijel pro žaludy a kaštany,  mě v zimě vzal do kabiny svého náklaďáku a odvezl až do lesa ke krmelcům, abych viděl, kam si pro ně chodí srnky.

                Stejně to byly časy! Ať si říká kdo chce, co chce, ta léta, když je vám deset jsou nejhezčí.

úterý 9. února 2016

Drobná plastika tak povšechně


                Jedna z mých babiček byla z Čech a tam soška svatého Floriana hlídala stavení, co stavení. Jižní Morava, to je zase o malování na omítkách. Něco víc, než prázdné venkovní stěny, které jinde převládají. V padesátých letech se na nových omítkách zdí škol a institucí objevoval symbol – pro co žít: holubička míru, krásné děvče, voják, co nás chrání, když spíme, drobná plastika. Pokus nahradit velké, drahé sochy a sousoší něčím v lidských rozměrech, pokud to nebyla socha osvoboditele.

                Města kolem toho mého si začala všímat svého bezprostředního okolí a začaly se dít věci. Tam, kde byla lavička jen v létě, je náhle taková, co vydrží i zimu a ještě je zdobena drobností, co vám zvedne náladu. Ty drobné plastiky, co silně připomínají kov, jsou náhle vidět všude v sousedních městech. Však také máme umělecké školy, jejichž absolventy bychom mohli dláždit. Jen je u nás těch jejich výtvorů na veřejnosti jak šafránu.

                Konečně skončilo „Spacium“, podnik pro ty nejznámější co si je mohou dovolit koupit. Nastal čas, kdy by se mohl dát prostor i těm, co nechtějí za svá díla statisíce. Město by zkrásnělo, omládlo, bylo by veselejší. Schází nám úsměv a kde si sednout, kam si dojít si na WC, přečíst noviny, dívat se na svět kolem nás. Bývaly časy, v dobách LVT, kdy město krásnělo výlohami, doprovodnými akcemi. To vše je pryč, nahrazeno předvolebním kláním stran o místo nového hejtmana, primátora, radních…. A tak jde hodně věcí stranou, často i těch, co by mohly být městu ozdobou.

                Už asi pět let se s vámi dělím o návrat „ukrývaných“ soch kamkoli zpět do města. Neptunova kašna je konečně zpět před radnicí. Baroko z farské zahrady by už mohlo být v budoucím centrálním parku Liberce, nebo kdekoli jinde v centru města. Severočeské muzeum má další sochy v depozitu, které, vráceny do města, by se staly skutečnou atrakcí. Obrazy i sochy mohou přeci vystoupit ze svých podstavců a mohou se stát menšími expozicemi v obchodních centrech, galeriích, které ve svých vyšších patrech zejí prázdnotou. Neodrazují staré klasické budovy s miliony schodů mladé rodiny s dětmi od návštěv muzeí a galerií, v té nám známé podobě? Nepřijdou se právě oni podívat na obrazy i do výstavní síně v obchodních megacentrech? Já i vy budeme jistě rádi chodit na klasické výstavy do stávajících nádherných budov, ale mnozí mladí mohou mít i jiné názory. A drobná plastika v parcích, na zastávkách MHD, na náměstích, na nádraží, před zdravotními středisky mohou vyvolávat pocit, že tu jde naším vyvoleným zástupcům i o něco víc, než o jejich zvolení na příští 4 roky.

                Dřív tu byly nadace bohatých, domky postavené pro chudé, kteří si nevydělávají tolik, aby měli na vilky bohatých spoluobčanů doma a u moře. Sochy a sousoší, jako díky za uzdravení, ukončení epidemie. Dodnes stojí, a pokud jsme nedali souhlas k sundání měděné donátorské cedulky, víme, kdo byl mecenáš. Ti přeci mohou být i dnes mezi námi. Musí dávat jen fotbalu? Politickým stranám? Dejme jim prostor k nadaci pro mladé umělce našeho města, kraje a vystavujme trvale jejich práce, poděkujme jim. Navštivme jiná, sousední města a poučme se, jak se to dělá. Okrášleme město drobnou plastikou, bronzu není nikdy dost a laviček taky. Dejme víc na důchodce a na to co říkají. Budou volby a řada z vás jistě touží opět zasednout do poslaneckých lavic, pokud si ovšem nechcete od vašich starostí odpočinout a sednout si na lavičky společně s námi důchodci, kteří do všeho kecáme…

Jak moc se změnila Žitava za posledních 50 let, plus mínus


                Zatím jen vlakem přes Polsko - zase tak velcí bratři jsme s Poláky nebyli. A bůh ví, jestli východní Němci chtěli. Měli nás plné město i tak. Autem se jezdilo přes Frýdlant v Čechách, do Habartic, kus Polskem do dvojměstí - česky Zhořelec, který rozděluje řeka Nisa, tehdy na méně vyvinutou část Polska, a o východoněmeckou, kam mířili Češi především za nákupy.

                Dlouhou dobou to nešlo ani tím vlakem. Ten sice projížděl, ale ani okénko se otevřít nesmělo, natož vystoupit. V sedmdesátých letech se konečně vše dohodlo a vlakem to najednou šlo. Českým vlakem (ČSD) - na rozdíl od současné doby, kdy na trase jezdí německý dopravce. Mimochodem, tak tomu bylo i do konce II. světové války.

                Žitava je kouzelné město s atmosférou starého českého města, která je patrná i dnes, téměř na každém kroku… I když tehdy v ulicích byli převážně mladí lidé, město mělo a má i vyhlášenou vysokou školu, na které studovali mnozí Afričané, jejichž dětí bylo v Žitavě vždy plno. Šedesátá a sedmdesátá léta přála spojení odlišných kultur. Maminka, dívka z NDR, otec z Mozambiku, Kuby, nebo Angoly. Doba přála společným akcím SSM a FDJ a polské organizované mládeži. Celé vlaky nás jezdilo na akce plné sportu, moderní hudby a alkoholu do žitavského Weinau parku. Pionýři do okolních pionýrských táborů.

                Málo která liberecká fabrika, škola, nebo instituce neměla partnera v Žitavě a okolí. V tom se asi Žitava změnila za posledních 50 let nejvíc. Polovina obyvatel odešla za lepším – emigrovali na západ. Proto vidím město, co zestárlo, město prázdných oken, zahrádek. Město, které dýchá, ale často jen těmi, kteří spěchají na nákupy, velmi často jsme to my a Poláci. Na ulicích už nepotkávám lužické Srby, ženy v černých krojích podobné jeptiškám, které jsme před těmi padesáti lety potkávali i v Liberci. V Žitavě je dnes nahradili emigranti ze Sýrie, Iráku a severní Afriky.

                Ve městě je velký komplex starších budov, kde jsem se byl na pozvání podívat a kde jsem se přesvědčil, že neznalost řeči a jiné kulturní zvyky jsou velkým problémem pro obě strany při začlenění těchto běženců do evropské společnosti.

                Žitava, město parků, otevřených kostelů, obchodů a krásné okolní přírody (Ojbín a žitavské hory) je dnes otevřené všem, kdo zde chtějí nahradit z části odešlé obyvatele. I proto jsem si se zájmem přečetl, že liberecký zastupitel Mgr. J. Korytář uvažuje o bydlení právě zde. Bylo by to velmi zajímavé a možná, kdyby se pro tuto alternativu klidného bydlení rozhodlo víc Čechů, Žitava by se opět vracela tam, odkud ji z dějin známe - do Čech.

                Dnešní spojení Žitavy s ČR je ideální. Nová cesta, žádné hraniční kontroly. Město je pro nás dnes víc, než před lety místem nákupů laciného alkoholu, záclon, drobností pro kutily, salámu, masa a dalších tisíce maličkosti, co byly v NDR a u nás ne. Žitava se prakticky stává jedním z příhraničních měst, kde nás odděluje jen jazyková bariéra, rozdílné důchody a platy. Je i na nás, zda využijeme toho, zda by uprázdněné bydlení bylo i pro nás zajímavé.

                Mladí se svou angličtinou se asi uplatní i jinde víc, ale něco jiného mohou namítat úspěšní studenti německého gymnázia v Liberci. Budeme muset škol s výukou němčiny jako hlavního jazyka vedle češtiny mít víc. Žitava je víc, než jen partnerské město Liberce. To byla i před 50 lety. Je to místo, kde často potkáváte na ulici víc Čechů, než Němců, co tam bydlí. Co říci na závěr? Škoda, že nejsem mladší. A co vy?....