Dát
i vzít. To je nejlepší vyjádření. Bude mi sedmdesát, tudíž si za tyhle
zkušenosti dosud platím a ne málo. Máme toho v krajském městě pod Ještědem
hodně, co je nejdražší v republice. Prý i díky kopcům je to, mimo jiné, i
městská doprava, řekla kterási moudrá liberecká hlava a ani se při tom
nezastyděla.
Vzpomínám
si a pár desítek let to už bude, že jízdné na stejné trase se stejnými kopci v
zádech mě, coby rozjíveného kluka, stálo tolik, co tehdy rohlík. Po měně, v
roce 1953, pár desetníků - tolik, co známka na dopis. Musím s tím srovnáváním už přestat, protože těžce
nesu argument protistrany – fronty na banány a nedostatek džín.
K
těm ubohým tramvajím. Jsou dnes i volitelné osobnosti, VIP šoubyznysu, kteří
MHD nejezdí z důvodů ,,fujtajbl prostředí“, a aby je někdo z jejich známých
nepovažoval, bože chraň! za socky.
Mé
první krůčky do těla tramvaje úplně v předu vedly k panu Jindřichu Weitzenovi,
duchovnímu liberecké židovské obce, jinak prima řidiči tramvaje, co jezdil
pokaždé bez nehody. Asi jsem nebyl sám, kdo jeho práci miloval a koukal, jak se
tramvajka řídí něčím, co vůbec nebyl volant. V těch padesátých letech byla
řehole, být řidičem tramvaje. Tvrdý chleba, studený odchov, zabezpečovací technika
skoro nulová. Uvnitř vozu dřevěné lavice proti sobě, vysoko nad nimi upoutávky
pro ruce.
Co
už tehdy bylo nepopsatelné, bylo to, jak s sebou tramvaj házela ze strany do
stran, k uspokojení studentů, osob žijících sólo a slibujících si od toho navázání
konverzace na libovolné téma s kýmkoli. Právě proto byla tramvaj tak oblíbená a
jízdné, jako třešnička, za pakatýlek. Cestující se neočuchávali, jako je tomu
dneska. Nebylo zapáchajících spolucestujících, bylo spousta společného, co bylo
třeba probrat: program v kinech, jaké bude počasí, co si obléct do letního
kina, co kde dostali za zboží, kam za fotbalem a kdy skončí Rapid...
V
tramvajích se toho probralo tolik, jako v orientu na tržnici prodalo koření.
Nabídka široká, lidé upovídaní, skoro jako u holiče. To byla tramvaj počátku
druhé poloviny minulého století. Žádné socky, jak nás nazývají dnes ti bohatí,
co se štítí chudoby. Ti opravdu tramvají
nejezdí. Hodně se změnilo k lepšímu, ale zrovna mezilidské vztahy k tomu
lepšímu nepatří. Kdoví jestli zrovna tohle není to, co nám v reálném životě
schází, co facebook nenahradí.
Sedadlo
v tramvaji může i dnes přinést překvapení - to když vedle vás stojí - sedí
člověk s velkým „Č“. Měl jsem nedávno to potěšení dát se do řeči, být poznán
čtenářkou mých textů. Být jí pohlazen na duši a předat jí verbálního pomocníka
při obalování řízků. „Mirka vítězí nad Slávkou“ = mouka,
vajíčka, strouhanka. Pokud dodržíte tohle pořadí, jsou řízky
připraveny k osmažení do zlatova.
Málo,
hloupost, zbytečné plkání, kdo ví? Myslím si, že tomu tak není. To jenom, že pokud
se mlčí, pak mohou hovořit zbraně a to je i v naší společnosti, i v té
tramvajové, nepřípustné. Aspoň jedna socka, já, si to myslí....
Žádné komentáře:
Okomentovat