Bydleli jsme léta
v podnájmu na vesnici. Prádelna a „koupelna“ v jedné místnosti, asi
50 metrů od hlavní budovy. Pralo a koupalo se z jedné vody načisto vždy
v pátek. Tak se maminka s paní domácí dohodla a přitom zůstalo. Ono
už zatopit a uvést vodu do stavu vařící byl výkon pro silného chlapa se
zručností akrobata, muset se vytáčet v malé místnosti s velkými hrnci
vroucí vody. Kdo co dneska ví o štompu a valše. Vždyť ještě nedávno se bušilo
do prádla kamenem na břehu řeky, nebo potoka.
Aby se voda
rychleji dostala do varu, překrývaly se hrnce pokličkami… Ty poskakovaly na
hrncích, dělaly ukrutný rámus a v prádelně pak bylo hlučno, jako někde o
pouti. A to svižné tempo! Přikládalo se do ohně a hlídala se nestejně vařící
voda, aby se některé příliš neopatrné děcko nepřiblížilo. Ven z prádelny,
kde to klouzalo, s tím co je hotovo, prádlo na šňůry a zpět do mračna par
k nevypranému.
Věřím všem
maminkám, co po velkém prádle neměly chuť na nic, než jít do postele a spát a
spát…. A přitom vše muselo jít jako na drátkách! Nikdo se nesměl opařit,
popálit u kamen, uklouznout v kalužích, praštit se o plechovou vanu, co
všude překážela a hlídat si aspoň orientačně čas koupání. Jít včas spát, zítra
je sobota a tehdy ještě byly soboty dny pracovní…
Suma sumárum,
z domácích prací patřilo praní před 50 lety k těm nejtěžším a
v podání mé maminky asi též k těm nejrizikovějším. Když vidím
automatickou pračku, tak si pokaždé vzpomenu na maminčiny vyhrnuté rukávy,
šátek uvázaný na hlavě tak, že cípy byly dozadu, nohy v holínkách, ruce
v gumových rukavicích a tatínkův provinilý úsměv. Praní a rození dětí, to
prý chlapi neumí. A bylo to, co říkal, upřímné. Šlo mu to od srdce.
V 70. letech
minulého století dovážela, už nevím, jak se jmenovala, jugoslávská firma první
automatické pračky do Prahy. Někde ve Spálené, určitě v centru je
distribuovali a táta ji tam mamince sehnal. S pokorou a úctou ji mamince
koupil a celé to první praní stál vedle ní, držel mámu za ruku a dívali se
společně do okénka té první automatky a těch skoro 40 let, co spolu byli,
probírali. Vím to, stál jsem docela blízko a poslouchal.
Když nyní chodím
za nimi na „kremák“, povídáme si i o tom praní, žehlení a že si na nic nedávám
pozor. Oni vlastně mlčí. To já jim nosím kytičky do vázy a konečně s nimi
souhlasím. Dnes není nic, co bych nezkusil, ale to žehlení, z toho mě
přece jen bolí nohy, ruce, záda, oči. Celej člověk mě bolí. Aspoň, že to praní
je dnes lehčí. Zmáčknout nastavený knoflík zvládnou i děti.
Tak či onak, kdy
naposled jste se koupali v té podlouhlé plechovce, plechové studené
pozinkované vaně? Něco podobného se snad kupuje jen ve starožitnostech, coby
zahradní dekorace. Já bych si už dnes do ní nevlezl, ale jako desetiletý kluk
jsem v ní řádil jako úhoř, ryba, mýval… Byla vynálezem století. Vedle
stála utahaná maminka a zářila štěstím…
Žádné komentáře:
Okomentovat