V září roku 1953 doznalo školství v naší vesnici úmrtím Stalina,
Gottwalda a měnovou reformou úplně jiný rozměr, než mělo dosud. Dosavadní řídicí
a jeho manželka byli obětaví, psali
kroniku, cvičili, děti je měly rády, ale znáte to, nebyli v té správné
straně a bylo hotovo.
Z Prahy na
umístěnku přišli hned tři posily. Mladí a neposední… Dnes, jako téměř
sedmdesátník, mohu napsat a musím se tomu i usmát, jaké jsme v nich my
šestiletí viděli božstvo, autoritu, protože přišli z Prahy. Komunisté.
Dospělí se jich báli víc, než my děti. Řidicí učitel, pro nás soudruh ředitel,
byl ředitel planety, který neměl rád Němce a děti ze smíšených rodin, což byla
velká většina z nás. A ve třídě bylo i jedno dítě otce ve výkonu trestu,
což jsem byl já…
Škola stále stojí
na kopci, národní výbor - obecní úřad dole u Nisy. Ředitel měl několik vad,
které asi zapříčinily, že umístěnka i s manželkou učitelkou mířila daleko od
Prahy. Řečník byl výborný, což o to. Když mluvil do místního rozhlasu slyšel
jsem, jak mluví hlasatel Radia Moskva a hlásí svým mohutným hlasem další a
další osvobození měst a oblastí od Němců.
Budova školy
v obci je stále, aspoň zvenku, jako za Rakouska. Z předminulého století,
naprosto solidní. Já ještě chodil čůrat
na stěnu natřenou dehtem se žlábkem mírně sklopeným… Nám dětem, žáčkům 1.-5.
třídy, byl dán prostor v mezipatře naší školy. Tam byla nástěnka s aktuální informací o kolik kdo z úspěšných sběračů sušených
bylinek, předběhl své kolegy z jiných tříd. Byly tam záznamy o odevzdaných
žaludech a papíru, což byly i v tehdejší době stohy německých starých
knih, časopisů, map, fotografií.
Ještě další věci
mě jako prvňáka ohromily a provázely až do páté třídy, kdy jsme pětitřídku
opouštěli. Jedničkou byl zvon, kterým se ručně, tahem zvonil začátek hodiny i
přestávka. Byl vysoko a pod ním byla
stolička. Trochu mi to připomínalo šibenici, na které v Pankrácké věznici
nedávno pověsili K. H. Franka. Další nebyl jeden obrázek, ale celá dlouhá řada,
obrázek vedle obrázku. Takové ty malé, v úzkých černých rámečcích,
spisovatelé, buditelé a jeden velký s J. A. Komenským a s textem, který si pamatuji dodnes:
Šetřiti se dá z mála, jen začni a vytrvej! A kolem textu namalované
květiny...
Na tom všem jsem
ve škole vyrůstal. V žaludech a v sušeném kontryhelu jsem patřil
k těm lepším. Hovoří o tom knížky,
které jsem pravidelně dostával za snahu v polovině a na konci školního
roku. Do školy se šla na mne občas zeptat maminka. Řídící měl slabost na krásné
ženy a byl k maminkám vstřícný, což se neobešlo bez následných konfliktů. Spravedlivý byl k nám, co jsme sušili a sbírali.
Psali o nás i v pionýrských novinách a kdo ví, určitě i v dalších. Naše
jména úspěšných sběračů obtahoval červenou pastelkou a varoval ty, kteří se nám
smáli a na desku s našimi výsledky přikreslovali sprosté obrázky. Pan
Reichl, myslivec, co si přijel pro žaludy a kaštany, mě v zimě vzal do kabiny svého náklaďáku a
odvezl až do lesa ke krmelcům, abych viděl, kam si pro ně chodí srnky.
Stejně to byly
časy! Ať si říká kdo chce, co chce, ta léta, když je vám deset jsou nejhezčí.
Žádné komentáře:
Okomentovat