úterý 15. března 2016

Dopisy



Maminka psala dopisy pokaždé v pondělí. Říkala, že nepíše, ale odpovídá. Na psaní dopisů prý nemá čas. V pátek pošta doručila poslední, v pondělí takový, co se opozdil a bloudil. Pondělní odpoledne po mém příchodu ze školy patřilo mé mamince a její korespondenci se světem.

Na stolku pod lipkou ještě po Němcích, ležel oblíbený dopisní papír, co dostávala každé narozeniny, kalamář, násadka a perko, v krabičce poštovní známky. Už víc jak rok neplatily známky s Gottwaldem, proběhla měna z roku 1953 a ona nevypotřebovala původní frankaturu. Vedle těch starších s Klémou byla hromádka s novým prezidentem Antonínem Zápotockým. Co s těmi starými známkami? Lepila je vzadu na dopis. Vždy tři, aby se chlopeň obálky samovolně neotevřela. Dlouho nahlas uvažovala zda se to smí, ale nakonec se rozhodla pokračovat. Zápotonda vpředu, Klema Klemovič vzadu. A nic se nedělo.

Komu psala? Měla v tom pořádek. Rodina - sestry Anežka, Lenka, moje babička, kamarádka, sestra malíře Josefa Lieslera, jemuž stála léta modelem. Pak tu byly svátky, kdy se přidávala přání, pozdravy, kondolence... Pondělní odpoledne věnované odpovědím, hledáním čím potěšit, vyjádřit své pocity, najít ta správná slova, věty. Maminka psávala ráda a na ty pondělky se těšila. Nakonec i já. Byl jsem přizván, abych poslouchal a řekl rovnou, jak bych to napsal já. Bylo mi ctí. Prvňák a maminka mi četla, co napsala a hned se taky ptala: „Jak bys to napsal ty?“

Mé zkušenosti z korespondence se ještě nedávno opíraly o slabikářské – máma má maso, pes dělá haf. Tak se stávalo, že má myšlenka šlehla dotyčného a on odepisoval: Co jsi tak přísná, studená, nemáš smysl pro humor… Ano, byl jsem to i já, kdo vítal oteplení v mezilidských vztazích na počátku šedesátých let, kdo nakonec psal i do televize, do redakcí, aby se inkognito dožadoval změn, na které lidé dosud čekají.

Maminka později psala propiskou, používala listy mého školního sešitu, poštovní známky s Novotným a Svobodou. Svět se změnil a z pondělních odpovědních odpolední se staly už dávno úterky, středy – tak, jak se nám podařilo ulovit volný čas. Známka na obyčejný dopis z Liberce do Prahy stála na poštovném stále tolik, jako před deseti, patnácti léty - šedesát haléřů. Pošty chátraly, telegramy se vozily v trabantech, nebo kurýrem na těch známých červených pionýrech.

Maminka začala stárnout. Na některé dopisy nestačila odpovídat, někteří adresáti už nám nepsali, ubylo maminčiných sester, umřel i akademický malíř Josef Liesler. S jeho portréty s mojí maminkou jsem se seznámil až na jeho výstavě obrazů z období druhé světové války v nové galerii – Lázně v Liberci. Byly úžasné.

Mám doma schovaný po mamince modrý inkoust v lahvičce, který zvolna vysychá. Je ho již jen polovina. V násadce perko, které už nikdo nepoužívá. Červený sací papír, obálky, dopisní  hlavičkový papír, neplatné poštovní známky, co platily před mnoha a mnoha lety. Spousta dopisů z  doby, kdy byl čas psát i odpovídat na dopisy.  Fotku maminky i pár dopisů, které sice došly, ale adresát už nebyl s námi a tak se vrátily. Vrací se mi čas pošty, která přála nám, mladým, našim maminkám, sestrám malířů, kteří je portrétovali, všem, kteří něco hezkého tají.

Žádné komentáře: