Maminka psala
dopisy pokaždé v pondělí. Říkala, že nepíše, ale odpovídá. Na psaní dopisů
prý nemá čas. V pátek pošta doručila poslední, v pondělí takový, co
se opozdil a bloudil. Pondělní odpoledne po mém příchodu ze školy patřilo mé
mamince a její korespondenci se světem.
Na stolku pod
lipkou ještě po Němcích, ležel oblíbený dopisní papír, co dostávala každé
narozeniny, kalamář, násadka a perko, v krabičce poštovní známky. Už víc
jak rok neplatily známky s Gottwaldem, proběhla měna z roku 1953 a ona
nevypotřebovala původní frankaturu. Vedle těch starších s Klémou byla
hromádka s novým prezidentem Antonínem Zápotockým. Co s těmi starými
známkami? Lepila je vzadu na dopis. Vždy tři, aby se chlopeň obálky samovolně
neotevřela. Dlouho nahlas uvažovala zda se to smí, ale nakonec se rozhodla
pokračovat. Zápotonda vpředu, Klema Klemovič vzadu. A nic se nedělo.
Komu psala?
Měla v tom pořádek. Rodina - sestry Anežka, Lenka, moje babička,
kamarádka, sestra malíře Josefa Lieslera, jemuž stála léta modelem. Pak tu byly
svátky, kdy se přidávala přání, pozdravy, kondolence... Pondělní odpoledne
věnované odpovědím, hledáním čím potěšit, vyjádřit své pocity, najít ta správná
slova, věty. Maminka psávala ráda a na ty pondělky se těšila. Nakonec i já. Byl
jsem přizván, abych poslouchal a řekl rovnou, jak bych to napsal já. Bylo mi
ctí. Prvňák a maminka mi četla, co napsala a hned se taky ptala: „Jak bys to
napsal ty?“
Mé zkušenosti
z korespondence se ještě nedávno opíraly o slabikářské – máma má maso, pes
dělá haf. Tak se stávalo, že má myšlenka šlehla dotyčného a on odepisoval: Co
jsi tak přísná, studená, nemáš smysl pro humor… Ano, byl jsem to i já, kdo
vítal oteplení v mezilidských vztazích na počátku šedesátých let, kdo
nakonec psal i do televize, do redakcí, aby se inkognito dožadoval změn, na které
lidé dosud čekají.
Maminka později
psala propiskou, používala listy mého školního sešitu, poštovní známky
s Novotným a Svobodou. Svět se změnil a z pondělních odpovědních odpolední
se staly už dávno úterky, středy – tak, jak se nám podařilo ulovit volný čas. Známka
na obyčejný dopis z Liberce do Prahy stála na poštovném stále tolik, jako
před deseti, patnácti léty - šedesát haléřů. Pošty chátraly, telegramy se vozily
v trabantech, nebo kurýrem na těch známých červených pionýrech.
Maminka začala
stárnout. Na některé dopisy nestačila odpovídat, někteří adresáti už nám
nepsali, ubylo maminčiných sester, umřel i akademický malíř Josef Liesler.
S jeho portréty s mojí maminkou jsem se seznámil až na jeho výstavě
obrazů z období druhé světové války v nové galerii – Lázně
v Liberci. Byly úžasné.
Mám doma
schovaný po mamince modrý inkoust v lahvičce, který zvolna vysychá. Je ho
již jen polovina. V násadce perko, které už nikdo nepoužívá. Červený sací
papír, obálky, dopisní hlavičkový papír,
neplatné poštovní známky, co platily před mnoha a mnoha lety. Spousta dopisů
z doby, kdy byl čas psát i odpovídat na dopisy. Fotku maminky i pár dopisů, které sice došly,
ale adresát už nebyl s námi a tak se vrátily. Vrací se mi čas pošty, která
přála nám, mladým, našim maminkám, sestrám malířů, kteří je portrétovali, všem,
kteří něco hezkého tají.
Žádné komentáře:
Okomentovat