Mamince
by raději ruce upadly.. Vy, co víte, co obnáší velké rodinné zavařování už dál
číst nemusíte. Pokaždé to doma vypadalo stejně - na rozvod. Táta patřil k
dlouhodobým odpůrcům zavařování. Mně to bylo jedno. Doma se zavařovalo v podstatě
jen ovoce a zelenina. Řadový zahrádkář zavařoval do vodního skla i vajíčka,
prasátko do sádla a houby na sladkokyselo.
Já
sháněl ve městě gumičky. Sousedská výpomoc znamenala tlačit po vesnici
dvoukolák plný sklenic s víčky, jejichž břinkot „milují“ psi, pročež štěkají
jako o závod. Zavařování je řehole vlastní sektě trapistů, která mou dětskou
duši trápila mnoho dní a nocí. Musel jsem naslouchat tichu, když spolu rodiče
nemluví, vnímat vůni čehosi, co sice libě voní kořením a octem, ale čeho je moc,
je moc... Mým úkolem bylo vytvářet štítky, které jsem popisoval podle obsahů
sklenic, jež se jen zvolna plnily. Sice to bylo za úplatu, ale i můj podíl na
výsledku vyžadoval soustředění a ruce od lepidla. Matka platila v hotovosti.
Moc toho nebylo, ale já spořil na kolo oblíbené značky Eska bez přehazovačky,
zhruba za šest stovek. Táta si v té době vydělal na soustruhu v Totexu
Chrastava jen o málo víc. Snad i proto maminka zavařovala. Vědět to, tak
porozumím, snad je mi dnes už odpuštěno.
Byt
mých rodičů se v těch dnech podobal manufaktuře 19.století. Slyšel jsem, že za
války bylo zavařováno vše, a že ještě dlouho po válce bylo zmiňované
konzumováno. Nevěřil jsem, až jsem jednoho dne nahlédl do spíže manželů
Štípkových na Nové Rudě u Vratislavic. Jsou divy světa, které ve vás zanechají
dojem na léta. Já viděl něco, co se tomu velmi podobalo. Snad tisíc skleniček,
za které by se nemusila stydět španělská Armada v době, kdy se rozhodla pokořit
Anglii. V nich se mísily chutě, barvy, hmoty a naděje na přežití II. světové
války (1939-1945), války v Koreji, ve Vietnamu i invaze mimozemšťanů po
přistání na Zemi. Do toho nepočítám přidání konzerv v době karibské a berlínské
krize…Štípkovi neujídali, spíš přidávali. Bezdětní, ale život jim chutnal. Jak,
konzervy, to nevím, ale co vím, nikdy je
nejedli.
Naše
domácí zavařování začalo ranými
meruňkami a končilo cibulovou zeleninou, švestkami a jeřabinami. Brzo se vše
přejedlo a nastal čas obdarovávání sousedů, kteří už na zvonění od branky,
nereagovali, neboť měli stejné úmysly. Jarem se toho většina odvezla na skládku
na kraj blízkého lesa a my kluci do sklenic stříleli praky a házeli na ně
kameny.
Sám
jsem se jednou pustil do tvorby švestkových povidel a jejich pozůstatky nalézám
ještě po letech na tapetách vysoko u stropu. Asi to byl přeci jen kumšt,
zavařit a neponičit zbytek domu. Dnes je to vše o blýskavých etiketách, které
džem prodraží a přitom jíte samý cukr. S masem je to zase o soli, éčkách a
náhražkách.
S
věkem se vrací doba mládí a konzervy opět přicházejí do módy. Hlavně, aby se
nemuselo do války. To by zhořkla každá konzerva, každá vzpomínka na mládí,
kouzla maminek v kuchyni o soli a éčkách nemluvě...
Žádné komentáře:
Okomentovat