Ještě,
že v tom mém Machníně je zřícenina středověkého hradu Hamrštejn. Bylo kam
chodit a o čem přemýšlet. Okna. Byla tam původně okna podobná dnešním,
zasklená, nebo jak jsem pochytil v hodinách dějepisu z jakýchsi rybích
měchuřin... Ale to hlavní, kam chodili všichni na WC a jak, kde a v čem se
myli? Nebylo se koho zeptat. Ve škole? Ne, už tak se mi spolužáci smáli, že se
pořád hlásím. Táty? Toho zrovna pustili z nápravného zařízení a teď to vypadalo,
že ho jako nejlepšího soustružníka v Totexu Chrastava pošlou na týden na
rekreaci do Vysokých Tater. Jeho ne. Maminka byla z okolí Prahy, tudíž si
připadala trochu na víc, ale z mých otázek nevěděla nic.
Zapojil
jsem tedy pana Kurku, knihovníka, který mi přinesl ke stolečku v místní
knihovně hromadu knih. Ani po týdnu intenzivní četby nebylo jasno. Sem tam
zmínka o výklenku na zdi věže, paláce, kde se dalo usednout, a pod zadnicí zela
díra do hradního příkopu, kterou se prý i vraždilo v Praze ve sporu o trůn. Kdo
čekal ránu odshora dolů, pletl by se. Kopí mířilo do útrob Přemyslovce zespodu.
Fajn rodina...
Kam
si chodili ulevit zaměstnanci hradu nevím dosud. Asi tam, kam chodí dneska
bezdomovci - na nádraží, do parku, očůrávají rohy. Hloupé je, že už tu všechno
jednou, dvakrát bylo - Čína, Egypt, Řím včetně toaletního papíru, který jaksi
zmizel a vrátil se do Evropy v sympatických roličkách v roce 1880. Indové jej
neznají dosud, oblíbený kulatý kámen už taky neslouží všem. Tohle všechno bych
v buši přežil a povznesl se nad problém. Průšvih by byl s mytím lidí, co se
rovněž nekoupou.
Tohle
mnou cloumalo opravdu hodně dlouho. Fakt si nedovedu představit „Osnabrik“, kdy
pánové, vzrušeni možností skončit třicetiletou válku, jednají už nějaký ten
pátek. Čisté prádlo nemají, koupou si snad jenom dlaně v růžové vodě, kterou
potom sluhové vypijí. Nebo krásná Josefin. Miluje Bonaparta a přitom jí z
výstřihu vykukuje pár zabydlených blech a z paruky vši. Vana snad i v domě
jedna byla, ale málokdo ji používal na mytí těla. Prý jednou v roce a ne
všichni a všude.
Francie
byla přeci jen výjimkou, ale posádka na Hamrštejnu na tom byla hůř, i když
Lužická Nisa byla poblíž. V listopadu roku 1428 se část vesničanů z Machnína
blíže Hamrštejnu v řece topila, zatím co druhá se upalovala v místních
stodolách. Nevím, kam bych se postavil do řady. U obojího je pravdou, že čeho
je moc, toho je příliš. Mytí jenom zřídka, smrad z parfémů, pudru a zpocené
kůže byl všudypřítomný a omračující. K tomu zmoklá kůže, chlupy zvířat, staršího
jídla… No, idylka to pro nos nebyla. A kolem hradu tlelo opadané listí – v tom
se nic nezměnilo.
Na
vsi té doby taky nebylo líp. Stavení byla o dvou místnostech. V té jedné se
dělo vše, co bychom měli znát z našich 3-4 pokojových bytů, v té druhé, to byla
biospalovna, výrobna tepla, ubytovna těch úplně nejchudších - kravičky, kozy,
případně koně, slepice, husy, kačeny. Tehdejší model bydlení se praktikoval s
některými drobnými úpravami nejméně 200 let. V těchto prostých podmínkách se
narodili buditelé našeho národa a je třeba říct, že i jednoduchost šla našim
obrozencům k duhu. Nemarodili, družili se, doma i v rámci říše se osvědčili.
Vedli si skvěle jako vychovatelé, ředitelé divadel, galerií, muzeí, hudebních
škol, jako universitní profesoři.
Často
beze skel v oknech, jako na hradě Hamrštejnu, ve smradu jako v Cařihradu, v
oblečení, které si nesundali celou zimu – tak vyrostli ke slávě boží i naši
dědové. Nebude podstatné, kam chodili a čím si utírali pozadí. Jsme jejich děti,
a tudíž mluvíme o našich nám blízkých vzdálených předchůdcích. Svět není a
nebude o splachovacím WC a růžovém toaletním papíru. Svět je a bude o zrcadle,
které věrně ukazuje naši tvář, naše obličeje...
Žádné komentáře:
Okomentovat