Koho
nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes
Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky - tlapičky zvedl ke
stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad
nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal.
Řekl
bych, že prášků na klouby se dnes prodá víc, než všech ostatních léků
dohromady. V polovině minulého století, a to řada z nás ještě pamatuje, jsme
byli nemocní jinak, než jak se marodí dnes. Rozhodně jsme nejezdili se vším k
odborníkovi, na rentgen... My z vesnice jsme měli ještě na vsi zdravotníka,
povoláním truhláře - staropenzistu,
který bez nároku na peníze, šil, dezinfikoval a opravdu léčil. Outlocitná matka
po tom, co mě kousl sousedovic vlčák, mě bez rozpaků poslala o pár domů, do
jiné ulice k panu Matoušovi, aby mi to ošetřil. Říkalo se, že vše dezinfikuje
tím, že to poleje čůráním, ale to si žel už v tomto případě nepamatuji. Bylo mi
šest let a rozhodně jsem se nedržel máminy sukně.
K
Matoušovi jsme chodili všichni - chlapi
s řeznými ranami, maminky se spáleninami, my kluci, když nás něco kouslo, nebo
s vyvrknutými kotníky. Do vsi jezdil i doktor, v našem případě i doktor, co měl
zakázanou Prahu, doktor „kolaborant“, který dříve léčil hlavu protektorátu.
Zrovna ten měl v našem Matoušovi, truhláři a zdravotníku Červeného kříže mocnou
konkurenci. V bývalé mlékárně, v levé straně obecního domu v přízemí, byla
místnost 'Červeného kříže. Mě v ní uchvátila taková ta festovní nosítka s kabinkou
nad hlavou ještě z Rakouska-Uherska. Shodou náhod, mě později, v základní
vojenské službě vycvičili do funkce nosiče raněných. A bylo mi pokaždé milou
vzpomínkou nechat si zdát, s čím se dřeli moji předchůdci v zákopech.
Zdravotnictví
v mých dětských letech dosáhlo na rentgen a na sádru na předloktí. Ale se
spálou se frčelo na týden do infekčního oddělení nemocnice. Lidem pomáhala i
četba knih o léčení v hrůzostrašidelných obrazech v německé i české mutaci -
rozkládací obrázky mužů a žen, obrázky přenosných chorob… Jistě taky
vzpomínáte. Na hrůzy se nezapomíná.
Vůbec
mě nepřekvapuje, že liberecká nemocnice je dnes největší zaměstnavatel v této
oblasti. Koho něco dnes nebolí? Dostala se mi do ruky informační brožurka o
Liberci z podzimu roku 1945. Jsou v ní uvedeny údaje o počtu lékařů. Čtyři
doktoři, z toho tři, co měli to štěstí a přežili holokaust. Lidé dnes víc
marodí.
Přes
5 tisíc zaměstnanců se stará o naše nemocné. A to spousta nemocných k lékaři
nechodí a léčí se sama, za pomoci léčitelů, homeopatik, vlastních zkušeností.
Umíráme nemocní, dřív to bylo věkem. Dnes, po jídle plném chemie, separátů a
náhražek. Být nemocný dříve znamenalo léčit se ležením, pocením, pitím čaje,
zábaly, kloktáním, atd. Dnes pan doktor má těch nemocných tolik, že nemít před
sebou naši kartu, tak neví, s kým mluví. Dochází k odosobnění vztahu lékař –
pacient.
Svět
se pořádně změnil a ve zdravotnictví asi opravdu nejvíc. Řadě pacientů to aspoň
tak připadá. My, co zažili šampusky a čůrání do nich na společných WC, doktora,
co bral vajíčka, slepice i obrazy, který jezdil rok, co rok v nové škodovce
stejné barvy, aby nepopudil sousedy, že má zas nové auto. Nedráždil sousedy.
Svět i vše kolem se mění. Změnili jsme se i my.
Ještě
k tomu Matoušovi. Za války se psal Mathous a už i tenkrát byl obecním
zdravotníkem. Po válce, snad i díky česky znějícímu příjmení, a že byl
zdravotníkem, mohl v Čechách zůstat.
A
závěrem? Buďme zdrávi, je to levnější, než marodit, to mi věřte. Kolena,
cukrovka, vysoký tlak… Aspoň, že jedlá soda nás vyjde relativně levně...
Žádné komentáře:
Okomentovat