Nezavírejme oči před ničím, co neznáme. Neutečeme tomu.

     

            Významný básník a novinář Jan Neruda se na stará kolena zbláznil a dělal to, čemu se říká dělat ze sebe na veřejnosti osla. Věřme, že to bylo chorobou, rozpadem vzácné lidské osobnosti, nemocí, špatným vlivem okolí, ve kterém se ke stáří pohyboval. Čert to vem, byť bych našel těžko něco srovnatelného v našem současném světě. Neruda, fyzicky s posluhou, kráčel Starým městem, Malou stranou a špacírkou bušil do výloh obchodníků s nečeskými jmény a verbálně je urážel vulgární mluvou, nepřátelskou, nekoordinovanou. Odváděn strážníkem, hrozil plemeni tomu cizokrajnému, oheň a síru dštil proti nim a jejich živnostem v Praze. Tehdy mluvící česky a německy tak napůl.

            A tak si říkám, co bude nyní? Evropa se mění a není to pracovitý Číňan, Vietnamec, Japonec, ale Arab, kdo dnes přichází do staré Evropy, aby tu žil s námi, mezi těmi, kteří se asimilovali, připutovali a sžili s původními obyvateli tohoto území.

            První byli Židé, kteří se víc jak tisíc let postupně asimilují a často je dnes nerozeznáte od původních obyvatel. Němci přišli před osmi sty lety většinou z Durynska. Osudovým rozhodnutím ve volbách (1935) dali hlasy ďáblovi.  Po prohrané válce, kdy jejich mužové bojovali proti své původní vlasti si podepsali ortel – vyhnání z republiky.

            Poslední, nejmladší skupinou byli cikáni (Romové), kteří rovněž hledali ztracený ráj – domov a postupně, ne všichni, po staletích kočování se začleňují do většinové společnosti. Musí. Většinová společnost přestává tolerovat individuální, extrémní skupinové projevy radosti, smutku, zvýšenou hladinu hluku, negativní postoj k práci, vzdělání, nedodržování zákonů a pravidel společenského chování.

            Význam slov „nepřizpůsobivý“ občan hovoří bez předsudků o míře tolerance, která končí omezováním osobních práv a svobod druhých občanů. Ne všichni nepřizpůsobiví splňují hodnoty toho, s kým chci žít v paneláku na jedné chodbě, s kým jsem ochoten se podělit a sdílet radost z osobních úspěchů a tradic společnosti, která si váží individuálního majetku a vlastnictví každého chodícího do práce, studujícího, či pobírající důchod za odpracovaná léta.

            To vše tady tady bylo. Ne všichni zapadali do těchto zjednodušených vzorců chování. Jan Neruda podlehl se vší pravděpodobností zjednodušení obdobného zhodnocení a v návaznosti na psychické onemocnění ducha opouštějícího tohoto velikána, se sám vmanipuloval do role soudce i kata společnosti, která nedostatečně řeší jmenované, načtrnuté – zjednodušené problémy.

            Do Čech přichází první vlna běženců – poutníků, mladých mužů hledajících lepší. Lepší vše, co doma nemají. Přicházejí ve víře, která je většině lidem v Česku cizí – ve víře v Mohameda. V té víře, která už celá desetiletí stojí za teroristickými útoky mající na svědomí smrt bezvěrců, nás Evropanů, kteří máme i jiné hodnoty, než náboženské. Přicházejí, aby se díky „zákonům EU“ usadili mezi námi a my jim dali možnost začlenit se.

            Dosavadní zkušenosti nás přesvědčují, že ti, co pomoc potřebují, neboť válka ubližuje především dětem a ženám, by ji dostat měli. Naopak, ti a je jich většina, kteří naší kulturou, zákony, opovrhují a nemají chuť na tom nic měnit, by měli být vyhoštěni, nepřijímání. Tady nejsou pomíjeny nároky emigrantů, ale požadavky někoho, kdo emigrantem není. Toho, kdo opouští domov před válkou, aniž by se sám snažil v tomto konfliktu nalézt sílu podpořit tu správnou stranu. „Chci se mít dobře,“ je slabý argument pro někoho, koho bych jako souseda vítal s otevřenou náručí a pokládal finanční prostředky vynaložené z našich daní na jeho začlení za produktivní.

            Bojím se příkladu Jana Nerudy a všech, kteří situaci vidí obdobně a mnohdy ještě kritičtěji. Začlenění islamistů chlapců, mužů a žen bude natolik složité, že ti politici, kteří v to věří, obhajují téměř neobhajitelné. Budou mít problémy a nebudou většinovou společností v dalších volbách podporováni. Naší jedinou nadějí zůstává, že podpora lidí nesrozumitelného jazyka prapodivného písma a víry je dána omezenými finančními prostředky, které jsou prvním a posledním argumentem, na které tito lidé slyší. Jsou a budou mezi nimi jedinci, kteří zde najdou domov, práci, štěstí a mír, který jim byl doma upírán.

            Zkušenost za hranicemi hovoří o jiné praxi, o většině těch, které ovládá náboženství natolik, že jsou zázemím terorismu, který stále posiluje a hrozí. Není týdne, abychom neslyšeli, že nevinní lidé, umírají rukou islámského teroristy. Že pod látkou zahalené Arabky je pás výbušnin. Faktem je, že dosud tomu tak vždy bylo. Není to příjemný pocit. Dosud to je jen varování, před možným, pravděpodobným nebezpečím, které nás, žel zaskočilo nepřipravené.

            Buďme vlídní k těm, kteří dodržují úzus společenského chování, kteří nás nebudou omezovat v našem životě, vnucovat své náboženské zákony, chápání světa, které je jiné, než naše. Popřejme vybraným, ať zkušební doba, po kterou si budou zvykat na naše poměry, jim pomůže překonat překážky nového života. Pokud se jim tady nebude líbit, nebo oni nám, aby mohli svobodně pokračovat jinam, za štěstím….

            Dodržovat zákony musí všichni bez výjimky i naši nezvaní hosté a pokud tomu tak nebude, ztratíme šťastný domov všichni. Nehledejme jeden na druhém větší, či menší míru strachu, strachu z neznámého. Přehlížení problémů může vést jen k destabilizaci naši společnosti, což si nikdo nepřeje. Nyní jsou na tahu ti, co vstupují do našeho společenství. Přejme si, aby se nestali hrozbou, která zachvátila většinu Evropy po posledních útocích v Bruselu.