Musím
předeslat, že ,,Mladá fronta“ byly noviny, co jsem četl. Když v roce 1953 zemřel první pilíř naší
politiky J. V. Stalin a záhy na to druhý pilíř K. Gottwald bylo doma
rozhodnuto: „Noviny mi nesmí přes práh bytu“, řekl můj otec. Nebudu zkoumat
důvody, ale když hrnec přeteče, tak je na malér zaděláno.
Nastaly
potíže, čím zatopit v kamnech, ale otec trval na tom, že se bude zatápět třeba
jízdenkami na vlak, ale doma, doma si do toho, co bude číst, kecat nenechá.
Kovák - časopis chrastavského Totexu otiskl jeho portrét – nejlepšího
soustružníka. Sám, jako převychovaný a napravený, se zapracoval a odmítal být příkladem sovětských vzorů jako
dáma Korabelníková, Stachanov, či borci, kteří půl roku nevylezli ze šachty a
rubali a rubali, na jaře vylezli na kombajn a slezli z něj v listopadu. Tátovi
stačilo, že noviny vedly čtenáře za ruku a sdělovaly mu kdy a s čím začít, kdy
skončit.
Největší
radost z těchto pokynů měli jistě zemědělci. Připomenuté termíny tím pádem
vlastně zachránily úrodu. Táta byl hrozný dobrák, shovívavý k pokleskům svých
blízkých, ale ne k novinovým zprávám, které v porovnání se skutečností obstály
jen stěží.
To
já hledal v novinách víc. Zprávy, které šly za rámec všedního dne a reality... Obsadí Čína Formosu, nebo ne? Bude, nebo
nebude podzemní tunel mezi Anglií a Francií? Bude válka nebo ne? Nakonec jsem
se spokojil i s texty mladých ochotníků herců, jejichž věk právě započal
„Sekerou do komára!“
„My
máme televizi, heč!“ „To je toho, my máme televizi a ještě pračku!“ „Hm, my i
televizi i pračku i auto!“ Dvě děti sedí na písku a vyhazují trumfy. A robot,a
magnetofon, a gramorádio a motorku. ,, To je toho.“ Debatu zakončí chlapec: „My
máme nájemníka a ten si kupuje knihy, heč!“ Děvče překvapením zapomene zavřít
pusu. To je jedna z mnoha scének satirického kabaretu Sekerou do komára, Klubu
mladých na Praze 1. Začínala „zlatá léta“ šedesátá.
Mladí
lidé a generace lidí padesátých let. A to vše šlo náhle do novin vedle zpráv o
stavu polních prací, závazků na počest XXII. sjezdu KSSS v Moskvě, či ,,Kolik
je v SSSR členů a kandidátů strany?“ A to ještě MF psala tak, že se dala číst.
Aspoň já si ji kupoval a četl. Stála třicet halířů. Stejně jako Rudé právo. To
mělo víc stran ale zase míň sportu.
MF
věnovala sportu celou stránku. Sem tam něco i jako reklama. Kyjev – Leningrad –
Moskva – 13 dní vlakem – lůžkové vozy - cena 2075,- Kč. Vlakem do Budapešti - 6
dní - cena 781,- Kč. Nabízí Čedok, poslední strana MF, dole mezi sportem. To
nic není proti informacím v Sovětském tisku té doby, který běžně zveřejňoval
rozvody od lože i stolu se zdůvodněním. Tak hluboko naše servilnost vůči
velkému bratru nešla a tyhle informace z ložnic a kuchyní v novinách nebyly.
V
té době u nás vycházely i další týdeníky a občasníky, jako humorné časopisy
Dikobraz, Sportovní svět, Svět motorů, Mladý svět, spousta krásných časopisů
pro zahrádkáře, chovatele, modeláře, časopisů odborných i zaměstnaneckých, ale
já je nečetl. Bylo mi 14 let. Věděl jsem o nich a většinou se k nim dostal u
holiče, v čekárnách, v knihovně.
Psal
se rok 1961, první rok československé socialistické republiky, která obohacena
o jedno ,,S“ ve svém jméně pracovala pozvolna ke změně, které přišly o sedm let
později.
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat