neděle 27. března 2016

Šrumec v Podještědí




            Začíná se oteplovat a mladíci libereckého kraje tomu rozumí tak, že kdo má motorku, tak si ji musí vyzkoušet, zjistit, co od podzimu pozapomněl z umění ji řídit. Šrumec začne prvním dnem slunečního víkendu a silnice se stanou arénou, kde vedle normálních řidičů osedlají své turnajové oře bezohlední zápasníci končící na pitevním stole, coby dárci, tak potřebných orgánů.

            A zíráme, co všechno řidič udělá na otevřené scéně. Byvše jeho ego poníženo, vezme nůž a spravedlnost do svých rukou. Zahalí půl tváře pytlíkem od čehosi, jen aby z něho šel strach a obavy. Nechte se jím z vozovky vytlačit. Raději do škarpy, než od nabouchaného mladíčka dostat po papuli. On musí. Tlačí jej adrenalin, Jindy by byl dva roky na vojně a měl jiné starosti - jak a kde se vypařit, před čím se ulejt… Taky jsem si dva roky užil, takže vím, o čem hovořím. Fitnesscentra prostě vojnu nenahradí.

            Když ono nám to srdce nedá. Mladým se musí pomoci. Ale tady jsme šlápli do hovínka. Z většiny mladých se stali závisláci, věční studenti, příjemci dotací od rodičů, kteří toho sami moc nemají. Tady v našich krajích se vždy očekávalo (viz vejminky), že se mladí později postarají o staré. Takové to čapí hnízdění na stejných komínech. Prdlajs, šrumec začne, když táta, nebo máma zpomalí a začnou marodit, když první odejde a druhý má problémy.

            Šrumec graduje, když byt rodičů prodají a řeší problém kam s tátou, nebo s mámou. První, koho osloví je stát, město, instituce, žebravé dopisy, charita, církev, vzdálení příbuzní. Kam s ním, ač táta, nebo máma nejsou gauč, není možno je opřít o popelnici. Mnohdy to tak z dálky vypadá. Dotyčný raději umře sám, než na „eldéence“ mezi dveřmi, kde ho nikdo nevítal. Nějak podobně končí řada z nás a nevěří tomu, že udělali chybu ve výchově perspektivního potomka ve víře, že pokud se on bude mít dobře, budeme se mít dobře všichni... Logika vzala za své. A když se k tomu přidá vysoké IQ potomka, jeho manželka, kariéra, malý byt, domek, pak se za tatínkem zavřela voda dřív, než to stačil vzít na vědomí.

            Šrumec to byl, a co to stálo peněz! Stát dřív přispíval, dnes nedá nic. Je to málo a duši skrblíka a nevděčníka to nepotěší tak, jako motorka na součástky a řidič v márnici. Žalostný pohled na svět bez hodnot, na to, jak málokdo si váží života a riskuje na silnici. Život je krátký a nebezpečný. Nedělejme z něj peklo sobě ani druhému. Šrumec, takové to jarní pobíhání od jednoho k druhému, to ano. Trocha zmatků, zakopnutí, spěch i to zmoknutí patří do hry. Tak tomu má být. Nám pomalejším už stačí se jen dívat a smát se vám, co řítíte se jako sloni... Věřte, není kam...


Žádné komentáře: